Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.10.2001, sp. zn. I. ÚS 381/01 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 160/24 SbNU 175 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.381.01

sp. zn. I. ÚS 381/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. D., t.č. Věznice Ostrava, 701 28 Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 To 388/2001, takto: Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 To 388/2001, se zrušují. Odůvodnění: Shora označeným usnesením Okresní soud ve Frýdku-Místku vzal stěžovatele (a dále spoluobviněného N. Kumara) do vazby z důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, a to ode dne 23. 4. 2001. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud především uvedl, že stěžovateli a N. K. bylo sděleno obvinění z trestného činu nedovoleného překročení státní hranice spáchaného ve prospěch zločinného spolčení §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a z trestného činu účasti na zločinném spolčení §163a odst. 1 trestního zákona. Na základě tohoto sdělení obvinění (ČVS: ÚVV-107/50-2000), na základě spisového materiálu jakož i vyjádření Okresního státního zástupce ve Frýdku-Místku shledal okresní soud u obou obviněných existenci uvedených vazebních důvodů, neboť jim prý hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od 2-10 let a "mohli by se tedy skrývat, trestnímu stíhání vyhýbat, mohli by působit na svědky a vzhledem k dosavadní činnosti na území ČR nelze vyloučit, že by v trestné činnosti, pro kterou jim bylo sděleno obvinění v současné době, nepokračovali". Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stížnost stěžovatele a N. K. proti citovanému usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku zamítl. V jeho odůvodnění krajský soud konstatoval, že tzv. útěkový vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán tím, že obviněným hrozí výrazný trest, a to s přihlédnutím k okolnostem spáchání trestné činnosti i s ohledem na to, že se této činnosti měli dopustit ve prospěch spolčení "a tedy mimořádně závažnou formou". Závěru, že by se obvinění mohli skrývat, prý nasvědčují i jejich osobní poměry, a to i u stěžovatele, byť má rodinu. Jedná se navíc o cizince, kteří mají kontakty mimo území ČR. Existenci koluzního vazebního důvodu §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu spatřuje krajský soud především v tom, že by obvinění mohli působit na svědky, kteří dosud nebyli vyslechnuti. Těmito svědky by měly být zejména převáděné osoby, které by mohly vypovídat ke zřizování a existenci tzv. "vkladů" (pozn.: správně zřejmě "skladů") a o pohybu obviněných v době, kdy mělo k trestné činnosti dojít. Protože se údajně jedná o osoby obviněným blízké či známé, je nebezpečí z ovlivňování reálné. Konečně k existenci tzv. předstižné vazby §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu krajský soud uvedl, že tento důvod je dán charakterem a rozsahem stíhaného jednání, četností útoků, způsobem, jakým se měli trestné činnosti dopouštět "nasvědčujícím promyšlenosti a rozhodnosti". Přitom prý byli obvinění vedeni nepochybným záměrem se trestnou činností obohatit, což také vyvolává důvodnou obavu z pokračování v trestné činnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je nepřezkoumatelné, jelikož z něj není zřejmé, v souvislosti s jakým trestním stíháním byla na stěžovatele uvalena vazba. Pod ČVS: OVV-107/50-2000 (ani ČVS: ÚVV-107/50-2000), které je uvedeno v odůvodnění tohoto usnesení, prý totiž stěžovateli nebylo nikdy sděleno obvinění. Stěžovateli totiž bylo zatím sděleno pouze jedno obvinění, a to pod ČVS: ÚVV-107/50-2001. Stěžovatel proto považuje vazbu za nezákonnou, neboť proti němu není vedeno trestní stíhání pod ČVS, uvedeném v odůvodnění napadeného usnesení. Nepřezkoumatelnost tohoto usnesení spatřuje stěžovatel dále v tom, že v rozporu s ustanovením §67 odst. 1 trestního řádu neobsahuje konkrétní skutečnosti, které vazbu odůvodňují. Stěžovatel dále poukazuje na to, že krajský soud zamítl jeho stížnost proti citovanému usnesení okresního soudu ještě předtím, než bylo napadené usnesení doručeno jeho obhájci. V tom stěžovatel spatřuje rozpor s §137 odst. 4, §143 odst. 1 a §146 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť obhájci bylo znemožněno stížnost řádně odůvodnit a naplnit tak právo stěžovatele na obhajobu. Stěžovatel rovněž tvrdí, že sdělení obvinění nemá obligatorní náležitosti dle §160 odst. 1 trestního řádu. V tom stěžovatel spatřuje rozpor s čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 8 odst. 2 a s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. "Trestní stíhání jím proto nemohlo být zahájeno a nemůže být podkladem pro rozhodnutí o vazbě." Sdělené obvinění prý neobsahuje konkrétní důvody, pro které je stěžovatel stíhán a jeho jednání je specifikováno velmi neurčitě. Popis skutku není dostatečně přesný, aby nemohl být zaměněn s jiným a nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, jež by odpovídaly znakům zločinného spolčení, zejména prý nejsou označeny alespoň některé další osoby tvořící zločinné spolčení, popř. organizace spolčení. Ve sdělení obvinění údajně není upřesněno, v čem měla spočívat nedovolenost (a tedy nezákonnost) překročení státní hranice, tzn. který právní předpis byl porušen. Tím, že obecné soudy nezkoumaly náležitosti sdělení obvinění, údajně porušily i čl. 90 Ústavy. Stěžovatel proto závěrem uvádí, že napadenými usneseními byl porušen čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby byla napadená usnesení obou soudů zrušena. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a předpoklady, přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku zn. 6 Nt 161/2001 a požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastníky řízení - Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku a Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko uvedl, že v souzené věci k protiústavnímu zásahu do práv stěžovatele nedošlo a že tvrzení stěžovatele považuje za účelové. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Ostravě sdělil, že se k námitkám stěžovatele nemůže vyjádřit, jelikož nemá k dispozici příslušný spis. Krajský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku s ústavní stížností nesouhlasí a navrhuje, aby byla odmítnuta. Vedlejší účastník souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že se ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je nekonkrétní a nepřezkoumatelné mimo jiné proto, že z něj není zřejmé, v souvislosti s jakým trestním stíháním byla na stěžovatele uvalena vazba, že (2.) krajský soud zamítl jeho stížnost ještě předtím, než bylo napadené usnesení okresního soudu doručeno jeho obhájci a že (3.) sdělení obvinění nemá obligatorní zákonné náležitosti. (1.) a) K první námitce stěžovatele Ústavní soud především konstatuje, že - podle své dnes již ustálené judikatury - hodnotí spravedlivost procesu jako celku. Ve své judikativní činnosti preferuje materiální pojetí právního státu před pojetím formálním. To v případě trestního procesu především znamená, že Ústavní soud respektuje souslednost a vzájemnou propojenost jednotlivých fází trestního řízení a možnost svého kasačního zásahu proti rozhodnutím státních orgánů v trestních věcech shledává toliko tehdy, jestliže tato rozhodnutí (popř. jiné zásahy) jsou svojí materiální povahou způsobilé zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatele. Jinak řečeno, pouhé formální nesprávnosti, ačkoliv jsou nežádoucí a nemělo by k nim docházet, zpravidla nemohou - jsou-li nepatrná - založit protiústavnost (srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 486/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, str. 83). Ani v souzené věci Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí jen v tom, že Okresní soud ve Frýdku-Místku a Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadených usnesení chybně označily sdělení obvinění vůči stěžovateli jako ČVS: ÚVV-107/50-2000 namísto správného ČVS: ÚVV-107/50-2001. Jedná se totiž zjevně toliko o formální a nepatrné pochybení a z obsahu a z označení (např. datace) obou usnesení je zcela zřejmé, že se vztahují ke sdělení obvinění ČVS: ÚVV-107/50-2001. b) Pokud stěžovatel dále tvrdí, že napadené usnesení okresního soudu je nekonkrétní, je namístě zdůraznit, že rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), při němž je proto nutno postupovat značně restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to důrazněji důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Z napadených usnesení obecných soudů plyne (viz shora popsanou rekapitulaci předchozího řízení), že soudy v případě stěžovatele dovodily existenci důvodů tzv. útěkové, předstižné a koluzní vazby dle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li dány "konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Na druhé straně je však nutno nejen z ústavně právního, nýbrž i z trestněprocesního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat. V souzené věci však napadené usnesení okresního soudu z výše nastíněných hledisek nemůže obstát. Okresní soud totiž v odůvodnění citovaného usnesení existenci vazebních důvodů nijak nekonkretizoval, neboť poukázal toliko na hrozbu vysokého trestu v rozmezí od 2 do 10 let, což však zjevně nepostačuje. V konkrétním případě je totiž "třeba uvážit nejen předpokládanou výši trestu, ale i to, zda takto stanovená výše trestu odůvodňuje obavu, že konkrétní obviněný uprchne nebo se bude skrývat (Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 263). Dále okresní soud již jen vyjádřil obecnou domněnku, že oba obvinění by se mohli skrývat, vyhýbat trestnímu stíhání, působit na svědky a vzhledem k jejich dosavadní činnosti na našem území prý nelze ani vyloučit, že by v trestné činnosti pokračovali, čímž v podstatě toliko parafrázoval dikci citovaného ustanovení §67 trestního řádu. Je tedy zjevné, že napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku je pro svoji nekonkrétnost nepřezkoumatelné a tedy i protiústavní. Tím Okresní soud ve Frýdku-Místku porušil čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. (2.) Druhá námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že Krajský soud v Ostravě zamítl jeho stížnost ještě předtím, než bylo napadené usnesení okresního soudu doručeno jeho obhájci. V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo stěžovateli doručeno dne 30. 4. 2001 a jeho obhájci Mgr. M. Sedlákovi dne 29. 5. 2001. Napadené usnesení vydal Krajský soud v Ostravě dne 10. 5. 2001. Je tedy zřejmé, že citované usnesení okresního soudu bylo obhájci stěžovatele skutečně doručeno až poté, co o podané stížnosti stěžovatele krajský soud rozhodl. Ústavní soud konstatuje, že dle ustanovení §137 odst. 3 trestního řádu, v případě, kdy se usnesení (proti němuž má obviněný stížnost) oznamuje obviněnému, který je ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, "je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou, jejíž způsobilost k právním úkonům není omezena". Podle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Požadavkům spravedlivého procesu a právu na obhajobu totiž odpovídá možnost podat kvalifikovaný opravný prostředek, v němž lze náležitým způsobem s jednotlivými důvody napadeného rozhodnutí polemizovat. Jak Ústavní soud uvedl již výše, nerespektování zákonné kogentní normy zpravidla zakládá porušení základního práva nebo svobody. V daném případě je zřejmé, že napadené usnesení okresního soudu mělo být podle zákona (trestního řádu) doručeno též obhájci stěžovatele, přirozeně ještě předtím, než o stížnosti rozhodoval krajský soud. Krajský soud totiž o stížnosti nemohl rozhodovat dříve, než uplynula lhůta k podání stížnosti, která se měla počítat od oznámení, jež bylo provedeno později, tzn. od oznámení napadeného usnesení okresního soudu obhájci stěžovatele Mgr. S. Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že Krajský soud v Ostravě nerespektováním citovaných kogentních norem porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu, zakotvená v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. (3.) Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se neztotožňuje s námitkami ústavní stížnosti brojícími proti citovanému sdělení obvinění, které prý nemá obligatorní zákonné náležitosti. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu totiž záznam o sdělení obvinění musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Podle názoru Ústavního soudu v daném případě předmětné sdělení obvinění ČVS: ÚVV-107/50-2001 citované zákonné náležitosti splňuje, jelikož dostatečně označuje trestný čin a podrobně popisuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (zejména specifikuje data nelegálních přechodů hranic, uvádí jména dalších osob, které se na nich měly podílet) a náležitě odůvodňuje, proč je stěžovatel stíhán. Toliko v tomto směru tedy ústavní stížnost není důvodná. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. října 2001