ECLI:CZ:US:2001:1.US.396.01
sp. zn. I. ÚS 396/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti J. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, sp.zn. 18 Co 96/2001, 18 Co 95/2001, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.3.2001,
sp.zn. 18 Co 96/2001, 18 Co 95/2001, se zrušuje.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové
rozhodl, že se potvrzují usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze
dne 13. 12. 2000, č.j. 2 Ro 375/2000-39, kterým se zamítá návrh
stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti
platebnímu rozkazu ze dne 10. 5. 2000, č.j. 2 Ro 375/2000-219,
a usnesení téhož soudu ze dne 23. 6. 2000, č.j. 2 Ro 375/2000-28,
kterým se odmítá odpor stěžovatele proti uvedenému platebnímu
rozkazu. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci
- vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 650,- Kč
do 3 dnů. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud dovodil, že je
třeba přihlédnout k delšímu období nečinnosti stěžovatele, který
podal odpor spolu se žádostí o prominutí zmeškání lhůty až dne
13. 6. 2000, ačkoliv jeho nemoc skončila již dne 5. 6. 2000.
Neučinil tak tedy bezodkladně, nýbrž s prodlením dalších sedmi
dnů. Důvodná prý není ani námitka, že vyšší soudní úřednice, která
o věci rozhodla, k tomu není kompetentní, neboť z ust. §58 odst.
1 a §36 o.s.ř., a dále z ust. §9 písm. a) zák. č. 189/1994 Sb.,
o vyšších soudních úřednících, v platném znění, vyplývá, že vyšší
soudní úředník může provádět úkony soudu I. stupně, mj. v řízení
o návrzích na vydání platebního rozkazu a v těchto případech
i o opožděných odporech. Jestliže tedy zákon svěřuje vyšším
soudním úředníkům rozhodování o opožděně podaných odporech,
předpokládá, že do jejich pravomoci spadá v těchto věcech
i rozhodování o prominutí lhůty k podání odporu.
Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost,
ve které tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená
základní práva, neboť v rozporu s článkem 36 odst. 1) Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listiny) nebyla jeho věc
projednána u nezávislého a nestranného soudu, ačkoliv podmínky pro
takové projednání byly splněny, že v rozporu s článkem 38 odst.
1 Listiny byl odňat svému zákonnému soudci, a že soudní moc byla
vykonávána v rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny,
neboť soud rozhodl způsobem, který zákon neumožňuje. Rovněž mu prý
nebyla poskytnuta ochrana jeho práv podle čl. 90 Ústavy, a soud
nepostupoval - jsa vázán zákonem - podle čl. 95 Ústavy.
Stěžovateli proto nebylo - podle jeho názoru - poskytnuto právo na
spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
Stěžovatel odůvodnil svá tvrzení zejména tím, že byl v době
od 29. 5. 2000 do 5. 6. 2000 nemocen, a proto zmeškal 15-ti denní
lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu, která mu skončila
1. 6. 2000. Právní zastoupení si zajišťoval v místě vzdálenějším
od svého bydliště, čímž došlo k tomu, že zmeškaný úkon podání
odporu učinil dodatečně teprve podáním ze dne 13. 6. 2000.
Současně požádal o prominutí zmeškané lhůty, tuto žádost řádně
odůvodnil a doložil lékařským potvrzením. Okresní soud takto:
podaný odpor odmítl, odmítl i jeho žádost o prominutí zmeškané
lhůty a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil, byť uznal, že
stěžovatelovy důvody zmeškání lhůty jsou závažné.
Stěžovatel namítá, že podle ust. §58 odst. 1 o.s.ř. soud
lhůtu promine, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal
z omluvitelného důvodu a byl proto vyloučen z úkonu, který mu
přísluší, pokud návrh na prominutí lhůty podá do 15 dnů po
odpadnutí překážky spolu se zmeškaným úkonem. Doba od 5. 6. 2000
(kdy jeho nemoc skončila) do 13. 6. 2000 (kdy zmeškaný odpor
podal) byla vyplněna předáním věci právnímu zástupci a zpracováním
všech potřebných úkonů a s nimi spojených formalit. Toto mezidobí
považuje stěžovatel v rámci stanovené 15-ti denní lhůty za zcela
přiměřené a připomíná, že zákon pro prominutí zmeškané lhůty
stanoví jediné kritérium, a to existenci závažných důvodů.
Uznal-li tedy Krajský soud v Hradci Králové závažnost jeho důvodů,
pak neměl jinou možnost, než obě prvostupňová rozhodnutí zrušit
a vrátit věc k projednání soudu I. stupně, neboť mu zákon
v takovém případě volnou úvahu nepřipouští.
Svou ústavní stížnost stěžovatel doplnil o návrh na odklad
výkonu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3.
2001, č.j. 18 Co 96/2001-53, a platebního rozkazu Okresního soudu
ve Svitavách ze dne 10. 5. 2000, č.j. 2 Ro 375/21, s poukazem na
výchozí rozhodnutí - o prodeji movitých věcí, který byl vůči němu
nařízen usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 6.
2000, č.j. 1 E 818/2000-6a. Tuto žádost odůvodnil tím, že mu jinak
vznikne škoda, shledá-li Ústavní soud jeho ústavní stížnost
důvodnou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud
v Hradci Králové a vedlejší účastník Stavebniny Stupka, s.r.o.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že si soudy obou stupňů
byly vědomy toho, že stěžovatel trpěl od 29. 5. 2000 do 5. 6.
2000 angínou a dále akutním zánětem spojivek. Toto onemocnění však
nepovažovaly za nemoc takového rázu, že by bránilo stěžovateli
podat včas odpor proti platebnímu rozkazu, neboť stěžovatel nebyl
hospitalizován, ale byl ošetřen v ordinaci a dále léčen doma. Soud
I. stupně pak nepřehlédl, že stěžovatel mohl své právo k podání
odporu uplatnit nejen v době nemoci, ale již po doručení
platebního rozkazu před vznikem nemoci, tj. v období od 18. 5. do
28. 5. 2000. Soud II. stupně k tomu ještě postřehl, že ani po
skončení nemoci dne 5. 6. 2000 stěžovatel nespěchal a podal odpor
až za osm dnů. Za tohoto stavu soudy obou stupňů dospěly k úsudku,
že návrh na prominutí zmeškání lhůty není důvodný. Rovněž právní
závěr, že vyšší soudní úřednice rozhodla o návrhu na prominutí
zmeškaní lhůty v mezích své pravomoci, je v souladu se zákonem.
Krajský soud v Hradci Králové konečně sdělil, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem
a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména uvedl, že
k porušení některého z ústavních práv stěžovatele, zejména práva
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny,
nedošlo. Podle jeho názoru upravuje občanský soudní řád postup
soudu a účastníků v občanském soudním řízení a pro tuto oblast
vymezuje přesná pravidla jednání. Výjimek z těchto pravidel se
může dovolávat pouze takový účastník, který svým subjektivním
jednáním nezpůsobí sám jejich porušení. Byl to právě stěžovatel,
který, ač poučen podle ust. §5 o.s.ř., tato pravidla ze
subjektivních důvodů porušil, a nyní se ještě domáhá ochrany
u Ústavního soudu. Přitom mohl podat odpor proti platebnímu
rozkazu plných 11 dnů před onemocněním a skončilo-li toto
onemocnění dne 5. 6. 2000, mohl tak učinit již následující den,
tj. 6. 6. 2000. Též právní zastoupení bylo možné ihned následující
1-2 dny po skončení nemoci. Jeho pracné zajišťování navíc nebylo
nutné, protože právní zastoupení stěžovatele dle plné moci ze dne
11. 9. 1998 patrně stále trvalo a trvá. Pokud stěžovatel uvádí, že
Krajský soud v Hradci Králové na rozdíl od soudu I. stupně, dospěl
k závěru, že zdravotní důvody byly závažné, přičemž konstatoval,
že dává za pravdu námitkám stěžovatele, a výslovně uvedl, že názor
soudu I. stupně na tuto věc nesdílí, jedná se prý ze strany
stěžovatele o nesprávnou prezentaci napadeného usnesení. V něm se
totiž naopak na str. 2 odst. 3 výslovně uvádí, že " .Pomine-li
krajský soud zabývat se otázkou, jak dalece byla nemoc žalovaného
závažná a do jaké míry mu skutečně bránila provést zmeškaný úkon
v zákonné lhůtě (přičemž v tomto ohledu krajský soud poznamenává,
že závěry okresního soudu o menší závažnosti vlastní nemoci
sdílí).."; to dokládá, že soudy obou stupňů naopak vyslovily svoje
pochybnosti, týkající se velké závažnosti nemoci, deklarované
stěžovatelem. Rovněž jeho tvrzení, že by krajský soud důvody, pro
které zmeškal lhůtu, uznal jako závažné, pokud by stěžovatel
zmeškaný úkon učinil bezprostředně po skončení nemoci, je účelově
nepřesné. Jestliže pak stěžovatel dále konstruuje, že jediným
kritériem pro prominutí zmeškané lhůty je existence závažných
důvodů, shodly se v tomto směru soudy obou stupňů na menší
závažnosti nemoci stěžovatele. Takové posouzení je pak na
rozhodnutí soudů podle okolností případu, přičemž jejich
stanovisko posouzené v celém komplexu je nutno považovat za jedině
správné. Vedlejší účastník současně sdělil, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je důvodná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného
obecnými soudy, jež mu přísluší jen v případě, že jím byla
porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo
z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají (viz nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257). Je
tedy zřejmé, že Ústavní soud - s ohledem na své ústavní postavení
- se řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných
orgánů.
Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím soudu byla
porušena jeho ústavně zaručená základní práva tím, že v rozporu
s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listiny) nebyla jeho věc projednána u nezávislého a nestranného
soudu, ačkoliv podmínky pro takové projednání byly splněny, že
v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny byl se svou věcí odňat
svému zákonnému soudci, a že soudní moc byla vykonávána v rozporu
s ust. čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť soud rozhodl
způsobem, který zákon neumožňuje. Rovněž mu prý nebyla poskytnuta
ochrana práv podle čl. 90 Ústavy, přičemž soud navíc nepostupoval
- jsa vázán zákonem - podle čl. 95 Ústavy. Stěžovateli tedy údajně
nebylo poskytnuto právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel spatřuje podstatu porušení těchto (jeho) uvedených
ústavně zaručených práv zejména v tom, že v souzené věci byly
splněny podmínky ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř., podle kterého mu
soud měl prominout zmeškání lhůty, protože ji zmeškal
z omluvitelného důvodu (a byl proto vyloučen z úkonu, který mu
přísluší), neboť návrh na její prominutí podal v zákonném termínu
15 dnů po odpadnutí překážky spolu se zmeškaným úkonem. Dobu od
5. 6. 2000 do 13. 6. 2000 vyplnil předáním věci právnímu zástupci
a zpracováním všech potřebných úkonů, včetně spojených formalit,
tedy v době zcela přiměřené. Rovněž namítl, že zákon pro prominutí
zmeškané lhůty stanoví jediné kritérium, a to existenci závažných
důvodů, a uzavřel, že pokud Krajský soud v Hradci Králové
závažnost důvodů uznal, pak neměl jinou možnost, než obě
prvostupňová rozhodnutí zrušit a vrátit věc k projednání soudu I.
stupně, neboť mu zákon v takovém případě volnou úvahu neumožňuje.
Ústavní soud z odůvodnění napadeného usnesení zjistil
následující. Na str. 2 v odstavci 4 začínajícím slovem "Krajský"
a končícím slovem "nemoci", krajský soud na jedné straně "uvedeným
námitkám odvolatele přisvědčuje" (srov. odstavec 3 tamtéž) a na
druhé straně však svůj právní závěr o věcné správnosti zamítavých
důvodů okresního soudu opírá o tzv. jinou okolnost spočívající
v tom, že stěžovatel nepodal zmeškaný odpor spolu s žádostí
o prominutí zmeškání lhůty bezodkladně po skončení nemoci (po 5.
6. 2000), nýbrž až dne 13. 6. 2000, tedy s prodlením dalších sedmi
dnů. Toto prodlení dále označuje krajský soud za nepřehlédnutelné
období nečinnosti, které nelze omluvit, a prohlašuje, že by toto
stanovisko patrně nezaujal, kdyby žalovaný požádal o prominutí
zmeškání lhůty bezprostředně po skončení nemoci. Z toho je zřejmé,
že právě toto skutkové zjištění vedlo krajský soud k právnímu
závěru, že podmínky pro prominutí zmeškání lhůty nejsou dány a že
proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrzuje.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle čl.
90 Ústavy ČR je pak soud povolán především k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Podle čl. 95 Ústavy
ČR je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Se zřetelem na
tyto ústavní principy bylo věcí Krajského soudu v Hradci Králové,
aby úkon stěžovatele posoudil v souladu s ust. §58 odst. 1
o.s.ř., aby se tedy zabýval pouze tím, zda měl stěžovatel pro své
zmeškání omluvitelný důvod, a zda podal návrh na prominutí
zmeškání lhůty spolu se zmeškaným úkonem v zákonné lhůtě 15 dnů;
nebylo rozhodné, zda se tak stalo na počátku této lhůty, či až
v její polovině, neboť uvedená lhůta je v daném případě stanovena
ve prospěch ochrany práv účastníka řízení a její využití je proto
v jeho procesní dispozici.
Jestliže tedy Krajský soud v Hradci Králové vycházel ve svém
rozhodnutí v podstatě ze zjištění, že stěžovatel nepodal návrh na
prominutí zmeškání lhůty k podání odporu bezodkladně po skončení
nemoci, porušil tím základní práva stěžovatele na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Za této situace již Ústavní soud nezkoumal opodstatněnost
dalších tvrzení stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 18 Co 96/2001, 18
Co95/2001, zrušil.
Za tohoto stavu odpadl důvod rozhodování o návrhu stěžovatele
na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takže se jím již
Ústavní soud věcně nezabýval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. prosince 2001