ECLI:CZ:US:2001:1.US.619.2000
sp. zn. I. ÚS 619/2000
Usnesení
I. ÚS 619/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Ch., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 1 Nt 203/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 8. 11. 2000 se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 1 Nt 203/2000, kterým mu byl podle ust. §320 odst. 3 trestního řádu určen společný způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 11 T 17/95, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 6,5 roku do věznice s dozorem, a rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 10 T 47/99, k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s ostrahou. Z výkonu trestu uloženého Krajským soudem v Brně byl stěžovatel podmíněně propuštěn se stanovenou zkušební dobou 7 let, přičemž zbytek trestu činil 3 roky a 78 dní. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. PP 172/987, byl nařízen výkon zbytku tohoto trestu s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel neosvědčil. Stěžovatel je toho názoru, že tato skutečnost není důvodem k tomu, aby původní zařazení z odsouzení Krajského soudu v Brně do věznice s dozorem, bylo měněno. Není podle něj v rozporu se zákonem, aby nejprve vykonal po dobu dvou let trest s přísnějším zařazením (tedy ve věznici s ostrahou), a po uplynutí této doby byl přeřazen do věznice s dozorem. Ústavní stížností napadené rozhodnutí tak prý fakticky změnilo uvedený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na ust. §320 odst. 3 trestního řádu, podle kterého soud rozhoduje o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody a které nemá povahu rozhodování o změně způsobu výkonu trestu ve smyslu ust. §324 trestního řádu. Tento dvojí druh rozhodování se podle krajského soudu nekryje pojmově ani obsahově. Podle §320 odst. 3 tr. řádu může soud pro společný způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody určit jen některý z typů věznic, do kterých byl odsouzený pravomocnými rozsudky zařazen. S ohledem na rozvedený výklad citovaného ustanovení krajský soud uzavřel, že navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Fyzická nebo právnická osoba je oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není jakýmsi "superrevizním orgánem" v rámci orgánů veřejné moci v ČR, vědom si svého ústavního vymezení, přezkoumal veškeré shromážděné podklady k dané věci a dospěl k závěru, že ve zkoumaném případě nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 1 Nt 203/2000, vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 11 T 17/95, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1,3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na 6,5 roku do věznice s dozorem. Z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 1997. Dalším usnesením tohoto soudu ze dne 1. 3. 2000 byl nařízen výkon zbytku tohoto trestu (3 roky a 78 dní), jelikož se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil. Stěžovatel byl dále uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 10 T 47/99, který nabyl právní moci dne 23. 11. 1999, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s ostrahou.
Dne 11. 5. 2000 podal ředitel Věznice Valdice žádost o určení způsobu výkonu trestu, jelikož odsouzený měl vykonat dva tresty a každý v jiném typu věznice. Krajský soud v Hradci Králové přihlédl k charakteru spáchané trestné činnosti, jakož i k hodnocení odsouzeného - stěžovatele, podle kterého se pozitivní změny v jeho chování a vystupování dosud neprojevily v plném rozsahu a dospěl k závěru, že určil společný způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody ve věznici s ostrahou.
Na uvedeném postupu soudu, opírajícím se o ust. §320 odst. 3 trestního řádu, neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Při tomto rozhodování může soud pro společný způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody určit jen ten z typů věznic, do kterých byl odsouzený příslušnými rozsudky již zařazen, a Krajský soud v Hradci Králové tak, jak shora uvedeno, učinil. Pouze pro úplnost lze doplnit, že něco jiného by bylo, pokud by např. platná právní úprava takové rozhodování svěřovala do kompetence správnímu orgánu, resp. řediteli konkrétní věznice. V daném případě je však v souladu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami rozhodování o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů svěřeno do výlučné pravomoci nezávislého soudu. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu, který, jak již výše naznačil, není obecným soudům nadřízen a postupuje vždy důsledně veden zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, přehodnocovat úvahy, které soud k vydání tohoto rozhodnutí vedly. Rovněž nelze odhlédnout od možností, které platná právní úprava stěžovateli poskytovala a poskytuje ohledně přeřazování odsouzených do věznice s mírnějším režimem, jestliže jeho chování a způsob, jakým plní své povinnosti odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu (viz. ust. §39b trestního zákona). Záleželo a záleží tedy v zásadě jen na stěžovateli, zda si svým jednáním vytvoří šanci uvedené možnosti využít k nastolení takového stavu, kterého se domáhá.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu