ECLI:CZ:US:2001:1.US.667.2000
sp. zn. I. ÚS 667/2000
Usnesení
I. ÚS 667/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. L., zastoupeného advokátkou JUDr. I. Č., proti rozhodnutí rektora Západočeské univerzity v Plzni ze dne 5. 9. 2000, č. j. 32-23/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že shora uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Uvedl, že dne 23. 6. 2000 vykonal přijímací zkoušku pro akademický rok 2000/2001 na Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni (dále jen "právnická fakulta"). Zkouška se skládala z písemného přijímacího testu. Uvedl, že děkanem příslušné fakulty bylo tehdy uchazečům o studium, shromážděným v místnosti HJ 100 na H. ul. č. 11 v Plzni, sděleno, že byla vylosována varianta testu č. 1, aniž bylo jakékoli losování v této místnosti provedeno.
Následně stěžovatel obdržel rozhodnutí děkana právnické fakulty, č. j. DFPR-AIV/4c/00, ze dne 28. 6. 2000, o nepřijetí ke studiu na právnickou fakultu s odůvodněním, že nedosáhl stanoveného počtu bodů, potřebného k přijetí a s poučením o možnosti podat žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že písemnou žádost o přezkoumání ve stanovené lhůtě podal. Žádost odůvodnil vylíčením nelehké osobní situace. Namítal přitom, že nemohl podat kvalifikovanou žádost o přezkoumání rozhodnutí, a to s přihlédnutím k okolnosti, že vedením fakulty mu nebylo v daném termínu umožněno nahlédnout do materiálů, které měly význam pro přijetí na fakultu.
Rektor Západočeské univerzity v Plzni (dále jen "univerzita") rozhodl v předmětné věci stěžovatelem napadeným rozhodnutím tak, že žádost stěžovatele zamítl, a rozhodnutí děkana právnické fakulty potvrdil s tím, že neshledal, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu se zákonem nebo s vnitřními předpisy univerzity, resp. s podmínkami pro přijetí ke studiu.
Stěžovatel správně konstatoval, že rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole nepodléhá soudnímu přezkumu v rámci správního soudnictví. Vzhledem k okolnosti, že se jednalo o rozhodnutí, jimiž se rozhodovalo o subjektivním právu studovat na vysoké škole, stěžovatel dovodil, že rozhodující funkcionáři vysoké školy (děkan a rektor), jimž byla svěřena příslušná pravomoc, jednali jako orgány veřejné správy. Měl proto za to, že tato rozhodnutí orgánů veřejné moci podléhají přezkumu Ústavním soudem. V návaznosti na shora uvedené stěžovatel tvrdil, že rektor univerzity napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatele na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že nerespektoval jeho právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny). Podle názoru stěžovatele takovým jednáním došlo rovněž k porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny.
Porušení svých shora uvedených práv stěžovatel spatřoval zejména v okolnosti, že v době do 1. 9. 2000 (a fakticky do 4. 9. 2000), kdy byl zahájen akademický rok, nebylo umožněno uchazečům o přijetí ke studiu na tuto fakultu se seznámit s materiály, které, dle názoru stěžovatele, měly význam pro rozhodnutí o přijetí ke studiu. Stěžovatel argumentoval tím, že pokud by se včas seznámil ve lhůtě stanovené k podání odvolání s těmito výsledky, jeho žádost by byla koncipována zcela jinak. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že si je vědom toho, že ve smyslu ust. §50 odst. 4 zákona o vysokých školách, se na rozhodování o přijetí ke studiu nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Uvedl, že vzhledem k okolnosti, že mu bylo, dle jeho mínění, upřeno právo na informace, nutné k tomu, aby mohl uplatňovat svá práva u příslušného orgánu, neměl možnost se vyjádřit ke všem důkazům, jež byly rozhodné pro výsledek řízení.
Ústavní soud po posouzení předmětné stížnosti dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právu na vzdělání ve smyslu čl 33 Listiny lze rozumět jedině tak, že se jedná o právo každého ucházet se o vzdělání, přičemž podmínky, za kterých je možné realizovat toto právo na vzdělání vysokoškolským studiem, jsou upraveny v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Rozhodováním o přijetí ke studiu děkan fakulty nezasahuje do práva každého na vzdělání, ale posuzuje odbornou způsobilost kandidáta, který se uchází o vysokoškolské studium. Podmínky, za kterých je možno se o toto studium ucházet, musí být v souladu s Listinou, a to i z hlediska stejných práv všech uchazečů (z tohoto aspektu by případné diskriminační jednání muselo být považováno za protiprávní). Rozhodování o přijetí na vysokou školu je ponecháno volné úvaze (správnímu uvážení). Soud by objektivně ani nemohl zjistit, zda odborné znalosti všech uchazečů byly objektivně posouzeny, a tudíž přezkumná funkce soudu by zde byla čistě formální.
Právo na vzdělání na vysoké škole nelze, dle ustáleného názoru Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 32/95, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5., roč. 1996, I. díl, C.H. BECK Praha, 1997, s. 215) chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, kterou si sám zvolí a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Ve smyslu zákona č. 111/1998 Sb. má občan právo studovat na vysoké škole ve zvoleném studijním oboru, prokáže-li potřebnou způsobilost k tomuto studiu. Kritéria pro přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou stanovena zákonem, ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Z toho, podle názoru Ústavního soudu, nelze vyvodit jiný závěr než ten, že vyloučení soudního přezkumu není porušení práva ve smyslu Listiny (čl. 36).
Ústavní soud se předmětnou věcí zabýval i z hlediska stěžovatelem namítaného porušení práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny a dospěl k těmto závěrům:
Z podání stěžovatele a ani z písemného materiálu, předloženého stěžovatelem, není zřejmé, že se stěžovatel svého namítaného práva na informace domáhal (v termínu, který považuje za rozhodující z pohledu "kvalifikovaného podání odvolání"). Navíc pokud vysoká škola umožnila všem uchazečům nahlédnout do výsledků přijímacího řízení v určitém stanoveném termínu, měli všichni uchazeči rovné podmínky, přičemž nelze konstatovat, že by toto základní právo na informace bylo uvedeným postupem porušeno. Z ústavní stížnosti stěžovatele je naopak zřejmé, že se stěžovatel s výsledky svého přijímacího řízení seznámil.
Další, stěžovatelem uváděné námitky, vztahující se k jeho tíživé sociální situaci, Ústavní soud dovede pochopit, avšak z hlediska předmětné věci byl nucen je považovat za právně irelevantní.
S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem Ústavní soud neshledal v předmětné věci porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto jeho návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu