ECLI:CZ:US:2001:1.US.715.2000
sp. zn. I. ÚS 715/2000
Usnesení
I. ÚS 715/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného advokátem P. Z., prom. práv., proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. FŘ-4595/14/00, ze dne 6. 10. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 12. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. FŘ-4595/14/00, ze dne 6. 10. 2000. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o přezkoumání platebního výměru dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Platebním výměrem ze dne 10. 8. 1999 vyměřil správce daně stěžovateli daň z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Proti uvedenému platebnímu výměru podal stěžovatel řádný opravný prostředek opožděně a tak platební výměr nabyl právní moci. Stěžovatel tedy napadl platební výměr mimořádným opravným prostředkem podle výše cit. ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve své žádosti o přezkoumání namítal, že se na něj vztahovalo osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí pro vklady, vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností dle §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím finančního ředitelství byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou její příslušnosti.
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud se již v několika svých rozhodnutích vyslovil k otázce soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tak např. ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 94/96 (publikován ve Sb. n. u. ÚS, sv. 9, č. 118), uvedl, že "k otázce, zda rozhodnutí podle §55b zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jímž je rozhodnutí po přezkoumání potvrzeno, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), vychází Ústavní soud z toho, že nejde o pouhé procesní rozhodnutí dle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ale o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech. Toto rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek."
Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud rozhodnutí o přezkoumávání rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (které svou podstatou věcně představuje zamítnutí návrhu na povolení přezkoumání rozhodnutí), za rozhodnutí meritorní ve smyslu §244 a násl. o. s. ř. Rozhodnutím podle §55b cit. zákona se po provedeném přezkoumání rozhoduje o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí je či není v rozporu s právními předpisy, zda se zakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo či nedošlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Tím se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech daňového subjektu. Takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do oblasti hmotněprávní tím, že konstatuje konečným způsobem neoprávněnost tvrzeného nároku.
Nejde tedy o pouhé procesní rozhodnutí a z tohoto důvodu není žádný zákonný důvod, který by bránil podání žaloby proti tomuto ozhodnutí v rámci správního soudnictví. Opačný postup by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých důsledcích by znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Protože tedy stěžovatel nevyužil k nápravě cestu správní žaloby a tím nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. prosince 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu