Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.11.2001, sp. zn. I. ÚS 738/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 180/24 SbNU 343 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.738.2000

sp. zn. I. ÚS 738/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. R., proti oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 9. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, a proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 10. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, spojené s návrhem na zrušení třetí věty (poznámka: v návrhu je mylně uvedena druhá věta) ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení věty prvé ustanovení §73 odst. 1 a ustanovení §73 odst. 2 téhož zákona, takto: Oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 9. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 10. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, se zrušují. Odůvodnění: I. V záhlaví označeným oznámením ředitel Národního bezpečnostního úřadu stěžovateli sdělil, že v souladu s ustanovením §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb. byla k jeho osobě provedena bezpečnostní prověrka III. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu ustanovení §18 citovaného zákona. V závěru tohoto oznámení byl stěžovatel poučen o tom, že "proti tomuto rozhodnutí je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona možná stížnost, kterou je nutno podat do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení." Napadeným rozhodnutím ředitel Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") přezkoumal výše citované oznámení a zamítl stížnost stěžovatele, směřující proti němu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že bezpečnostní prověrka byla zahájena dne 22. 6. 1999 a 5. září 2000 bylo stěžovateli odesláno oznámení o nesplnění podmínek pro vydání osvědčení. Protože prý průběh a vyhodnocení bezpečnostní prověrky odpovídají zjištěnému stavu, podanou stížnost zamítl. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti především upozorňuje na skutečnost, že obě napadená rozhodnutí jsou podepsána ředitelem NBÚ ing. T. K., což považuje za absurdní, neboť oznámení mu sdělovala stejná osoba jako ten, kdo rozhodoval o jeho stížnosti jako odvolací orgán. Stěžovatel prý pracuje ve státní správě již od roku 1982 a před vydáním zákona č. 148/1998 Sb. byl po řadu let osobou určenou ke styku se státním tajemstvím. Není si vědom toho, že by se v jeho životě vyskytovala jakákoliv bezpečnostní rizika ve smyslu ustanovení §23 cit. zákona. Stěžovatel pracoval ve funkci ředitele odboru mezinárodně-finančních vztahů Ministerstva financí ČR a z této funkce byl s účinností ke dni 25. 11. 2000 odvolán, a to právě vzhledem k nevydání bezpečnostního osvědčení. Stěžovatel uvádí, že kromě toho, že nemůže vykonávat své dřívější zaměstnání, je poškozován i po lidské stránce, byť nezná důvod, pro který mu předmětné osvědčení nebylo vydáno. Stěžovatel se domnívá, že ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., podle něhož NBÚ nemá povinnost uvádět důvody nevydání osvědčení, je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovateli je tím prý totiž odnímáno právo na jakoukoliv právní ochranu, jelikož neví, z jakého důvodu bylo o jeho právech rozhodnuto negativně. Rozpor s čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatel i v ustanovení §73 cit. zákona, podle něhož se na rozhodování podle tohoto zákona nevztahuje správní řád a není možný přezkum soudem. Nevydáním osvědčení bylo údajně porušeno jeho právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a za této situace nelze vyloučit ani aplikaci čl. 36 odst. 2 Listiny. Daný postup je prý v rozporu i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel totiž zastává názor, že pokud je bezpečnostní prověrka podmínkou výkonu některého povolání, pak je dán právní nárok toho, komu je odepřeno takovéto povolání vykonávat výlučně z důvodu nesplnění podmínky bezpečnostního osvědčení, aby se seznámil s důvody jeho nevydání. Zároveň musí mít možnost soudního přezkumu, zda tyto důvody jsou dány či nikoliv a zda příslušný státní orgán v jeho věci rozhodoval objektivně a spravedlivě. Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí a napadená ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. zrušena. III. Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení třetí věty ustanovení §36 odst. 3 a ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud konstatoval, že uplatněním těchto ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 10. 1. 2001 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení citovaných ustanovení předmětného zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ohledně návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. Ústavní soud konstatoval, že o návrhu na zrušení stejného ustanovení již Ústavní soud jedná ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 11/2000. Za těchto okolností zde byla dána překážka litispendence. Proto tuto část návrhu musel Ústavní soud ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. stejným usnesením pro nepřípustnost odmítnout. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 (č. 322/2001 Sb.), v zákoně č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako protiústavní zrušilo ustanovení §23 odst. 2 ve slově "zejména", ustanovení třetí věty §36 odst. 3 a ustanovení §73 odst. 2. Návrh na zrušení ustanovení §73 odst. 1 citovaného zákona Ústavní soud jako nedůvodný zamítl. Vykonatelnost tohoto nálezu Ústavní soud odložil ke dni 30. 6. 2002. IV. Za těchto okolností Ústavnímu soudu již nic nebrání v projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). Účastník řízení NBÚ k ústavní stížnosti sdělil, že vůči stěžovateli byla provedena bezpečnostní prověrka III. stupně a že v jejím průběhu byly zjištěny rozpory mezi tvrzeními uváděnými stěžovatelem a zjištěnými poznatky. To prý svědčilo o výskytu bezpečnostního rizika, což mělo za následek vznik pochybnosti o důvěryhodnosti navrhované osoby. Protože tyto pochybnosti se stěžovateli nepodařilo hodnověrným způsobem objasnit ani při provádění bezpečnostního pohovoru, nemohl mu NBÚ bezpečnostní osvědčení vydat. NBÚ navrhuje ústavní stížnost zamítnout, neboť vyhovění ústavní stížnosti by prý mohlo znamenat značné zúžení prostoru a oslabení možnosti státních orgánů pro uplatnění specifických postupů a metod, sloužících k získání co největšího množství podkladů pro objektivní posouzení toho, zda může být konkrétní osobě povolen přístup k utajovaným skutečnostem. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení především uvádí, že mu nebyly sděleny žádné skutečnosti, jež by mohly být překážkou vydání osvědčení. Stěžovatel se prý v rámci půlhodinového rozhovoru vyjadřoval toliko k aktuálnímu stavu údajů, neboť bezpečnostní dotazník vyplňoval v únoru 1999 a pohovor s ním byl proveden v květnu 2000. Proto prý NBÚ o průběhu bezpečnostního pohovoru tvrdí zcela zjevnou nepravdu. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že všechny získané poznatky je nutno vyhodnocovat s ohledem na konkrétní pracovní či služební zařazení navrhované osoby, jelikož bezpečnostní prověrka se provádí před započetím výkonu příslušné funkce a je proto na zaměstnavateli, zda prověřenou osobu do této funkce zařadí či nikoli. Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, že NBÚ používá celé řady specifických postupů a metod, nutných pro objektivní posouzení věci, a domnívá se, že NBÚ volí "zcela subjektivní postupy a metody, které vyúsťují ve zcela neobjektivní posouzení". Stěžovatel trvá na ústavní stížnosti a navrhuje, aby jí Ústavní soud vyhověl. V. Ústavní soud především konstatuje, že předmětná ústavní stížnost byla spojena s návrhem stěžovatele na zrušení třetí věty ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, zrušení věty první ustanovení §73 odstavce 1 a na zrušení odstavce 2 téhož zákona. Tomuto návrhu Ústavní soud nálezem č. 322/2001 Sb. částečně vyhověl (viz bod III.) a citovaná ustanovení (s výjimkou prvé věty §73 odst. 1 citovaného zákona) zrušil, byť s odkladem vykonatelnosti ke dni 30. 6. 2002. Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou - situaci, kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Z této obecnější úvahy vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud v citovaném plenárním nálezu mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi představuje citelný zásah do příslušného pracovního (služebního) poměru a tedy ve svých důsledcích i do základního práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. I tato značně specifická oblast proto spadá pod garance práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny). Ústavní soud sice v oblasti ochrany utajovaných skutečností připustil, že není vždy možné zaručit všechna běžná procesní práva osob, jež s nimi budou nakládat a že je nutné připravit novou, zvláštní a diferencovanou procesněprávní úpravu těchto případů. Nicméně konstatoval, že stávající právní stav (tzn. demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, vyloučení soudního přezkumu v těchto případech a neodůvodnění rozhodnutí o nevydání bezpečnostního osvědčení) je protiústavní. Ústavní soud dále uvedl, že při přípravě nové zákonné úpravy jsou představitelné i výjimečné případy, kdy vyloučení soudního přezkumu (popř. neuvedení důvodů nevydání osvědčení) může být ústavně konformní a že těmito výjimečnými případy mohou být někteří pracovníci specifických kategorií v ozbrojených silách či určití příslušníci zpravodajských služeb. Ústavní soud dovodil, že Parlament České republiky by se měl předmětným zákonem zabývat komplexně, nikoliv toliko jeho zrušenými ustanoveními, a za tím účelem odložil vykonatelnost zrušovacího nálezu ke dni 30. 6. 2002. Při posuzování důvodnosti této konkrétní ústavní stížnosti - a s přihlédnutím k její subjektivní funkci - vycházel Ústavní soud z uvedených obecných závěrů, obsažených ve zmíněném plenárním nálezu. Přitom přihlédl též k tomu, že to byl právě stěžovatel, kdo svou ústavní stížností inicioval rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., které byly v jeho případě použity, a že byl v tomto směru úspěšný, byť ne zcela. V případě stěžovatele bylo - mimo jakoukoliv pochybnost - aplikováno protiústavní ustanovení §36 odst. 3 věta třetí zákona č. 148/1998 Sb., podle které se v rozhodnutí neuvádějí důvody nevydání osvědčení, a také ustanovení §73 odst. 2 citovaného zákona, vylučující soudní přezkum v těchto věcech. Za daných okolností lze proto dovodit, že NBÚ tím, že v napadených rozhodnutích aplikoval ustanovení, která Ústavní soud shledal protiústavními, porušil základní práva stěžovatele, zakotvená v čl. 26 a v čl. 36 odst. 2 Listiny. K námitce účastníka řízení (NBÚ), že k pochybnostem o důvěryhodnosti stěžovatele (jakožto navrhované osoby k provedení bezpečnostní prověrky) došlo v důsledku rozporů mezi jím tvrzenými údaji a zjištěnými poznatky, Ústavní soud uvádí, že tato námitka není z hlediska posuzování důvodnosti této ústavní stížnosti rozhodující. Nemůže být totiž úkolem Ústavního soudu meritorně hodnotit, zda skutečně stěžovatel svým jednáním naplňuje některé z bezpečnostních rizik. Právě posuzování existence bezpečnostního rizika by totiž mělo být podrobeno určitým - byť diferencovaným - zárukám spravedlivého procesu ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 322/2001 Sb. Ústavní soud zjevně není příslušný - za situace, kdy napadená rozhodnutí nebyla odůvodněna a nebyla ani přezkoumána soudem či jiným nezávislým orgánem - hodnotit, zda u stěžovatele bylo správně zjištěno bezpečnostní riziko či nikoliv. Ústavní soud dále považuje za nutné vyjádřit se k situaci, která nastane po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí NBÚ. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu č. 322/2001 Sb. ke dni 30. 6. 2002. To znamená, že Ústavním soudem označená protiústavní ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. přestanou být součástí právního řádu České republiky až tímto datem a do té doby je nutno se jimi - v jiných případech - řídit. Jestliže by však NBÚ za této situace - v současné době -opětovně rozhodoval o vydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi stěžovateli a musel-li by se ještě uvedenými protiústavními ustanoveními citovaného zákona řídit, hrozilo by v konečném důsledku opětovné porušení základních práv a svobod stěžovatele. V takovém případě by ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož stěžovatel postupoval, ztrácelo - důsledně vzato - svůj smysl. Proto Ústavní soud shledal, že ústavně konformním řešením této konkrétní situace je takový postup, kdy NBÚ vydá případné rozhodnutí (pokud to přirozeně bude v konkrétním případě smysluplné a nutné) o vydání či nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi až po 30. 6. 2002, tzn. až poté, kdy nabude účinnosti předpokládaná nová zvláštní zákonná úprava, regulující tuto značně specifickou materii. Jak již totiž uvedl Ústavní soud v nálezu č. 322/2001 Sb., tato nová zákonná úprava by měla především uvést do souladu zájmy státu na straně jedné a zájmy na ochraně základních práv a svobod jedince na straně druhé. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 9. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 10. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, pro jejich rozpor s čl. 26 odst. 1 a 2 a s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. listopadu 2001