ECLI:CZ:US:2001:2.US.126.01
sp. zn. II. ÚS 126/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele P. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 33 C 136/99, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy a spojů, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn.
33 C 136/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 33 C 136/99,
kterým bylo zastaveno řízení v právní věci stěžovatele jakožto
žalobce proti žalované Policii České republiky, Správa
Jihomoravského kraje, dopravní inspektorát, Brno (od 1. 1. 2001
působnost tohoto správního orgánu přešla podle zákona č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, na Ministerstvo dopravy
a spojů), o přezkoumání správního rozhodnutí. V citovaném usnesení
Městský soud uvedl, že stěžovatel se domáhal vydání rozsudku, jímž
by soud zrušil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, a to
Policie České republiky, Dopravní inspektorát v Brně, o přestupku
č.j. MRBM-368/DI-PŘ-99 ze dne 6. 5. 1999. Podle §247 odst. 2
občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je nutno chápat
rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně jako jeden
celek. Pokud se žalobce domáhá pouze zrušení rozhodnutí správního
orgánu prvého stupně, směřuje předmětná žaloba proti rozhodnutí,
které samostatně nemůže být předmětem soudního přezkumu, přičemž
tato skutečnost vyplývá z §250j odst. 2 o. s. ř. V daném případě
se jednalo o takový nedostatek, pro který nelze v řízení
pokračovat, a tak soud řízení podle §250d odst. 3 o. s. ř.
zastavil.
Dle stěžovatele bylo uvedeným usnesením porušeno jeho ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces, přičemž obecný soud
postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále
jen "Ústava") a v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel
argumentuje tím, že není pravdou, že se domáhal pouze zrušení
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ale naopak v žalobě
přímo a výslovně uvedl obě správní rozhodnutí, kterými bylo
o přestupku rozhodnuto, tj. uvedl správní rozhodnutí čj.
MRBM-368/DI-př-99 a, jak vyplývá z petitu žaloby, uvedl rovněž
druhostupňové správní rozhodnutí čj. PJM-354/DS-odv-99 ze dne 3.
6. 1999, a tedy žádal o zrušení především tohoto druhostupňového
správního rozhodnutí. Žalobou se domáhal přezkoumání celého
správní řízení, tedy řízení před orgány obou stupňů. To vyplývá
i příloh, které byly předloženy. Kromě toho stěžovatel v ústavní
stížnosti uvedl, že v průběhu řízení o žalobě poukázal na to, že
napadené správní rozhodnutí nebylo v rozporu s §25 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), doručeno právnímu
zástupci stěžovatele a nemohlo tak nabýt právní moci. S ohledem na
§247 odst. 2 o. s. ř. nemůže být takové rozhodnutí přezkoumáváno
soudem, a tak stěžovatel navrhl řízení zastavit. Současně
stěžovatel uvedl, že nesouhlasil s jednáním bez své přítomnosti
s výjimkou, že řízení o žalobě bude zastaveno proto, že správní
rozhodnutí nenabylo právní moci. Jeho účast na jednání byla
znemožněna nemocí, přičemž se stěžovatel písemně omluvil, doložil
kopii pracovní neschopnosti a žádal o odročení věci. Soud rozhodl
bez jednání a bez účasti stěžovatele.
Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal
vyjádření a spis účastníka řízení - Městského soudu v Brně. Ten ve
svém vyjádření odkázal plně na odůvodnění předmětného usnesení.
Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo dopravy a spojů (tj. orgán,
na který přešla působnost Policie ČR, Správy jihomoravského
kraje), se ve svém vyjádření plně ztotožnil s postupem Policie ČR,
přičemž odkázal na vyjádření tohoto orgánu ke správní žalobě ze
dne 13. 8. 1999, č.j. PJM-354-2/DS-odv-99.
Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti respektoval, že
není součástí soustavy obecných soudů, a nemůže tedy vykonávat
jejich přezkumné pravomoci, to však za předpokladu, že napadeným
rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10
Ústavy. Jestliže však stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že
rozhodnutím orgánu státní moci došlo k porušení čl. 2 odst. 2
a čl. 36 Listiny a čl. 3. odst. 2 Ústavy, byl Ústavní soud nucen
se námitkami stěžovatele zabývat. Po posouzení daného případu,
s přihlédnutím k obsahu spisu předloženého Městským soudem
v Brně, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Obecný soud v dané věci
dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhal pouze zrušení rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně, jež nemůže být samostatně
předmětem soudního přezkumu, takže byly dány podmínky pro
zastavení řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř.
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. sp. zn.
33 C 136/99, vyplývá, že stěžovatel podal k uvedenému soudu žalobu
o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, když jako žalovaného
označil "ČR, Policie České republiky, Správu JmK, Dopravní
inspektorát, 611 32 Brno, Kounicova 24", tzn. druhostupňový
správní orgán. Dále z této žaloby vyplývá, že obsahuje označení
napadeného rozhodnutí správního orgánu, přičemž se jedná
o rozhodnutí vydaná v obou stupních, ze žaloby je patrný rozsah,
v němž jsou tato obě rozhodnutí napadána, jakož i důvody, jimiž se
dokládá nezákonnost těchto rozhodnutí. V žalobě je také obsažen
konečný návrh, a to následujícím způsobem: "Rozhodnutí o přestupku
ČJ MRBM-368/DI-PŘ-99 ze dne 6. 5. 1999 potvrzené rozhodnutím
Policie ČR - Správa JmK Dopravní inspektorát 611 32 Brno,
Kounicova 24 ČJ PJM-354/DS-odv-99 ze dne 3. 6. 1999 se zrušuje
a věc se vrací žalovanému správnímu orgánu. Současně se přiznává
žalobci právo na náhradu nákladů řízení."
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že takto:
formulovaný petit správní žaloby vykazuje vady. Dle názoru
Ústavního soudu je však třeba posuzovat správní žalobu jako celek;
v daném případě je nutno vzít v úvahu, že stěžovatel správně
označil jako žalovaného správní orgán druhého stupně, v žalobě
napadá obě rozhodnutí; současně je třeba zohlednit skutečnost, že
prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno v plném rozsahu správním
orgánem druhého stupně (s výjimkou opravy písařské chyby). Nelze
tak bez dalšího dovozovat, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež
nemůže být předmětem přezkoumávání soudem, neboť vzniká zjevný
logický rozpor mezi petitem (žalobním návrhem) a ostatními částmi
správní žaloby (zejména správným označením pasivně legitimovaného
účastníka řízení ve smyslu §250 odst. 4 o. s. ř., příp. žalobním
tvrzením). Za těchto okolností lze vadu v petitu přičítat omylu,
případně formulační neobratnosti žalobce.
Dle názoru Ústavního soudu má z hlediska ustanovení §43
odst. 2 o. s. ř. žaloba mít takové náležitosti, a to i po poučení
soudu, je-li to třeba, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci
samé. Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba
činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících
okolností; o takový případ se může jednat i tehdy, kdy nesprávně
zvolenou formulaci petitu je třeba považovat za důsledek omylu
žalobce. Za těchto okolností vadně formulovaný petit žaloby může
znamenat pouze odstranitelnou vadu řízení, o níž musí být žalobce
poučen ve smyslu §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. I ÚS 338/97, publ.
Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, č. 55).
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že
v daném případě se jednalo o procesní podmínku řízení, kterou soud
zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení
řízení podle §250d odst. 3 o. s. ř. Soud však měl dříve, než
řízení zastaví, dát postupem podle §5 a §43 odst. 1 o. s. ř.
žalobci možnost věc napravit. Pokud tak neučinil, byla stěžovateli
odňata možnost před soudem jednat ve věci samé, v důsledku čehož
došlo k porušení práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti
vyhověl a ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, shora citované usnesení Městského soudu v Brně
zrušil.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že soud rozhodoval
o správním rozhodnutí, které nenabylo právní moci, neboť nebylo
v rozporu s §25 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), doručeno zástupci stěžovatele, Ústavní soud ze
správního spisu nezjistil, že by uváděnou plnou moc obsahoval,
a tak tvrzení stěžovatele v tomto ohledu nemá oporu ve spisovém
materiálu. Pokud jde o námitku stěžovatele, že u soudu bylo
v rozporu se zákonem jednáno bez jeho přítomnosti, Ústavní soud se
jí nezabýval, neboť se po zrušení napadeného usnesení stala
bezpředmětnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. prosince 2001