Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.10.2001, sp. zn. II. ÚS 318/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-4 ], paralelní citace: N 161/24 SbNU 183 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.318.2000

sp. zn. II. ÚS 318/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatelky A., a.s., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2000, čj. 30 Ca 23/2000-8, a o návrhu na zrušení ustanovení §250j odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2000, čj. 30 Ca 23/2000-8, se zrušuje. Návrh na zrušení ustanovení §250j odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zastaveno řízení o jí podané žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1999, čj. 3643/140/99-N31-Ki, z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě k tomu určené. Cítí se být dotčena v ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zmíněné porušení svých práv spatřuje v tom, že krajský soud svým rozhodnutí zastavil řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě k tomu určené, a to přesto, že stěžovatelka poplatek v této lhůtě zaplatila. Odkazuje přitom na ustanovení §55 - §58 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.), o lhůtách, z nichž vyvozuje, že lhůta byla v projednávaném případě zachována. Stěžovatelka totiž příslušnou kolkovou známku nalepila na rub výzvy k zaplacení soudního poplatku, jež jí byla doručena dne 10. 2. 2000, a dne 18. 2. 2000 ji odeslala na adresu KS v Hradci Králové tak, že ji předala v zalepené obálce České poště, a.s., v Pardubicích. Domnívá se, že soud nesprávně považoval lhůtu k zaplacení poplatku za lhůtu hmotněprávní, neboť za den zaplacení považoval až den, kdy výzvu s kolkovou známkou soud skutečně obdržel (dne 21. 2. 2000), a nikoli den, kdy byla podána k poštovní přepravě. Soud měl také postupovat podle §9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož soud usnesení o zastavení řízení zruší, bude-li poplatek zaplacen do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. S ohledem na to se domnívá, že byla též nesprávně poučena, neboť soud v poučení uvedl, že proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné. Dle jejího názoru je v projednávaném případě třeba použít speciální právní předpis - zákon o soudních poplatcích - z jehož ustanovení §9 odst. 4 vyplývá možnost podat odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Naopak, ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř., dle něhož proti rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, v daném případě použít nelze. Případy, kdy lze řízení zastavit, jsou taxativně vymezeny v ustanovení §250d o.s.ř. Důvod nezaplacení soudních poplatků mezi nimi není. I při eventuálním použití o.s.ř. nelze dle ní dospět k závěru o nemožnosti podat odvolání. Ustanovení §250j odst. 4 se totiž vztahuje pouze na meritorní rozhodnutí. Závěrem dodává, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno především v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř., které umožňuje dvojí výklad. S ohledem na tuto skutečnost navrhuje též zrušení uvedeného ustanovení. Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 23/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12. 1999, čj. 3643/140/99-N31-Ki, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti "rozhodnutí o vyměření daně z nemovitostí čj. 64748/99/248960/3322". Po podání žaloby vyzval krajský soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, přičemž tato výzva byla doručena toliko jejímu právnímu zástupci. Uvedená výzva je založena ve spise na č.l. 6. Na výzvě je vyznačeno datum jejího doručení právní zástupkyni stěžovatelky dne 10. 2. 2000 (shodně s datem převzetí na doručence), dále datum vyhovění výzvě 17. 9. 2000, vyplněné právním zástupcem stěžovatele, a konečně vyznačení data doručení výzvy s nalepenými kolkovými známkami Krajskému soudu v Hradci Králové, jímž byl den 21. 2. 2000. Usnesením ze dne 1. 3. 2000, čj. 30 Ca 23/2000-8, Krajský soud v Hradci Králové řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2000, čj. 3643/140/99-N31-Ki, zastavil. Protože stěžovatelka nesplnila povinnost vyplývající z ustanovení §2 a §4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zaplatit zároveň s podáním návrhu na provedení poplatného úkonu (tj. s podáním žaloby) soudní poplatek ve výši 1000,- Kč, soud ji vyzval, aby tak učinila do osmi dnů od doručení výzvy. Z uvedeného usnesení pak dále vyplývá, že výzva k zaplacení byla doručena zástupci stěžovatele dne 10. 2. 2000. Soudní poplatek byl dle soudu uhrazen dne 21. 2. 2000 (tj. v den doručení). Soud s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) rozhodl výše uvedeným způsobem. Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční ředitelství v Hradci Králové, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření použil argumentaci, kterou obsahuje již jeho rozhodnutí napadené ústavní stížností. Vyjádřil přesvědčení, že v předmětné věci postupoval v souladu s platnými právními předpisy i se základními právy stěžovatelky, zaručenými jí Ústavou a Listinou, a navrhl proto, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl, neshledá-li důvody pro její odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [nyní §43 odst. 2 písm. a) cit. zák.]. Námitku stěžovatelky ohledně lhůty k zaplacení soudního poplatku považuje za nedůvodnou a odkazuje na ustanovení §61 zák. č. 337/1992 sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož lze za den zaplacení považovat pouze ten den, kdy byly známky soudu předány. K namítané možnosti nápravy svého postupu v odvolacím řízení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 446/99, z něhož vyplynulo, že úprava správního soudnictví představuje lex specialis i v poměru k úpravě poplatkové povinnosti. Finanční ředitelství v Hradci Králové se přípisem ze dne 12. 1. 2001 postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Ústavní stížnost je důvodná. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti použitého hmotného a procesního práva. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Rozhodnutí obecných soudů napadená ústavními stížnostmi posuzuje Ústavní soud toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, jež má vést k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů, které odlišují ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování stran data podání úhrady soudního poplatku stěžovatelkou ve věci sp. zn. 30 Ca 23/2000, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z poštovní knihy právního zástupce stěžovatelky, předložené stěžovatelkou Ústavnímu soudu u ústního jednání, bylo zjištěno, že dne 18. 2. 2000 zaslal právní zástupce na adresu Krajského soudu v Hradci Králové zásilku, o níž tvrdí, že obsahovala výzvu s úhradou soudního poplatku formou nalepení kolku na jejím rubu. Z napadeného usnesení i razítka doručení na výzvě k zaplacení soudního poplatku bylo zjištěno, že výzva s vylepenými kolky byla krajskému soudu doručena dne 21. 2. 2000. Tento den přitom připadl na pondělí. Ústavní soud má za to, i s ohledem na skutečnost, že sídlo právního zástupce se nachází v jiném městě než sídlo soudu, že zásilka musela být podána k poštovní přepravě nejpozději v pátek 18. 2. 2000. Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení §2, §4 a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení §49 odst. 1 a §55 o.s.ř. Dle ustanovení §2 a §4 zákona o soudních poplatcích vzniká navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením §9 odst. 2 uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné lhůtě. Tato lhůta je přitom dle §55 o.s.ř. lhůtou soudcovskou, již stanoví předseda senátu. V ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat. Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než konstatovat, že svým postupem ani rozhodnutím napadeným ústavní stížností Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro soudní řízení v ustanoveních §49 odst. 1 a §55 o.s.ř. nedostál. Ústavní soud v uvedeném závěru vyšel ze dvou odlišných otázek. První z nich je spjata s interpretací §49 odst. 1 o.s.ř., tj. s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy soudcovské lhůty dle §55 o.s.ř. K interpretaci §49 odst. 1 o.s.ř. v řízení dle části páté hlavy druhé o.s.ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 377/2000). Akceptoval jako ústavně konformní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení §49 odst. 1, věta druhá o.s.ř. (z něhož plyne, že, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo, a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 o.s.ř., jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, představuje současně též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy jsou podle něho povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Vzal přitom na zřetel i vývoj judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 1/2001. Argumenty v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou však zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy druhé o.s.ř., nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy první o.s.ř. Druhou otázkou, jejíž zodpovězení na úrovni práva jednoduchého je v předmětné věci východiskem posouzení ústavněprávního, představuje interpretace povahy soudcovské lhůty dle §55 o.s.ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení skutkových zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv může přitom dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle §55 o.s.ř. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva. Lhůta dle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s §55 o.s.ř., je tedy lhůtou procesněprávní, nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání). Vycházeje z výše podané interpretace dotčených zákonných ustanovení a na základě provedeného zjištění Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci stěžovatelka uhradila k výzvě soudu, i navzdory vadě v jejím doručení, soudní poplatek včas. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Ústavní soud naopak nemohl stěžovatelce přisvědčit, pokud jde o její námitku, jež se týká údajně nesprávného poučení o nepřípustnosti opravného prostředku proti usnesení o zastavení řízení. Ústavní soud již dříve judikoval (srov. např. II. ÚS 446/99), že správní soudnictví České republiky bylo vybudováno a doposud fungovalo na principu jednoinstančního řízení, ve kterém je podání opravných prostředků podle §250j odst. 4 o.s.ř. pro řízení podle hlavy druhé části páté vyloučeno. To platí nejen pro meritorní rozhodnutí, ale také pro rozhodnutí procesní povahy, neboť dosavadní zákonná úprava v tomto směru nerozlišuje. V tomto smyslu představuje úprava správního soudnictví lex specialis vůči regulaci poplatkové povinnosti. Krajský soud při rozhodování o zastavení řízení postupoval podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, jenž jinak v §9 odst. 4 předpokládá možnost podání odvolání. Uvedené ustanovení nemůže ovšem samo o sobě způsobit, aby v souzené věci, jež patří do sféry správního soudnictví, byl opravný prostředek přípustný. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc podléhající režimu správního soudnictví. I při zohlednění metody výkladu s použitím argumentu "a maiore ad minus" lze dospět k závěru, že není-li přípustné odvolání ve správním soudnictví ve věci samé, není přípustné ani při rozhodnutí o zastavení řízení podle §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud postup obecného soudu v projednávané věci za ústavně konformní. Ústavní soud konečně nemohl vyhovět ani návrhu na zrušení ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř. Podle ustanovení §35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nepřípustný návrh na zahájení řízení, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 27. 6. 2001, vedeným pod sp. zn. Pl. 16/99, rozhodlo, že část pátá "Správní soudnictví" (§§244-250s) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdější předpisů (tedy včetně nyní napadeného ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř.), se zrušuje dnem 31. 12. 2002. Projednání návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř. tedy brání překážka věci rozsouzené. V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení §2, §4 a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení §49 odst. 1 a §55 o.s.ř. vybočil z rámce principu spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne ze dne 1. 3. 2000, čj. 30 Ca 23/2000-8, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. října 2001