Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.12.2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 195/24 SbNU 463 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.515.2000

sp. zn. II. ÚS 515/2000 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti 1. K. R. a 2. P. S., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, rozhodnutí ze dne 5. 5. 1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, se zrušují. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 25. 8. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 5. 5. 1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri. Tímto rozhodnutím správní orgán podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí v podílech rovněž uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí, neboť plně respektoval právní názor odvolacího soudu - Krajského soudu v Českých Budějovicích, vyjádřený v rozsudku tohoto soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98. Krajský soud v Českých Budějovicích v uvedeném rozsudku konstatoval, že oprávněnost restitučního nároku byla prokázána. Krajský soud dále dovodil, že současný vlastník předmětných nemovitostí je získal v rámci privatizace od Fondu národního majetku a nikoli převodem povinné osoby. Na takový případ nelze vztáhnout ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě a převod uskutečněný Fondem národního majetku označit jako neplatný, když ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě se týká převodů povinné osoby a Fond národního majetku v postavení povinné osoby nepochybně nebyl. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, pak není podle názoru krajského soudu pro projednávanou věc případný, neboť dopadl na situaci, kdy s majetkem, na který byl uplatněn restituční nárok, disponovala povinná osoba. Městský soud v Praze pak rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 5. 5. 1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil, když konstatoval, že se v daném stádiu řízení mohl zabývat pouze otázkou, zda pozemkový úřad, respektoval právní názor, který byl vysloven ve shora citovaném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.. Městský soud v Praze tedy mohl zkoumat pouze to, zda pozemkový úřad po zrušení předchozího rozhodnutí ze dne 18. 8. 1998 se při vydávání napadeného rozhodnutí ze dne 5. 5. 1999 řídil právním názorem, který byl vysloven Krajským soudem v Českých Budějovicích v rozsudcích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, a ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že pokud se Městský soud v Praze nezabýval věcnými důvody, pro které bylo rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 5. 5. 1999 napadeno odvoláním, pak tento soud postupoval pouze formalisticky a svým rozhodnutím nejenom pochybil při hodnocení věci, ale svým postupem porušil čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podstatou ústavní stížnosti je pak tvrzení stěžovatelů o nesprávnosti názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích v tom, že majetek nelze vydat, neboť jej v současné době vlastní jiný právní subjekt, než povinná osoba. Stěžovatelé současně odkázali na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Městského soudu v Praze a Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového úřadu, a vyjádření Pozemkového fondu České republiky, územní pracoviště Tábor a Statku N., s. p. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 9. 2000 uvedl, že ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo rozhodováno o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu ve stádiu, když předchozí rozhodnutí o týchž nemovitostech byla zrušena Krajským soudem v Českých Budějovicích. Ten také vyslovil určitý právní názor, který byl nyní napadeným rozhodnutím pozemkovým úřadem respektován. Proto Městský soud v Praze z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku neshledal podmínky pro vyhovění opravnému prostředku. Sama ústavní stížnost pak více polemizuje s právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ten však byl vyjádřen v rozsudku tohoto soudu, jež není předmětem tohoto řízení. Podle názoru Městského soudu v Praze k porušení namítaných základních práv stěžovatelů nedošlo. Vedlejší účastníci řízení, Okresní úřad Tábor, okresní pozemkový úřad, a Statek N., s. p., sděleními ze dne 13. 10. 2000 a 29. 10. 2001, se vzdali postavení vedlejšího účastníka řízení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Další vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České republiky, pracoviště Tábor, se k ústavní stížnosti ve stanoveném termínu nevyjádřil. Ústavní soud doručil stěžovatelům vyjádření Městského soudu v Praze k podané ústavní stížnosti ze dne 25. 9. 2000. Stěžovatelé ve své reakci na toto vyjádření uvedli, že uvedený soud při svém předcházejícím rozhodnutí vyslovil právní názor, který byl v souladu s názorem stěžovatelů. Potvrzení negativního rozhodnutí Okresního úřadu Tábor, okresního pozemkového úřadu, tímto soudem rozhodnutím, které bylo napadeno ústavní stížností, došlo skutečně v podstatě z formálních důvodů, neboť v důsledku odlišných sídel oprávněných osob a povinné osoby ve věci rozhodoval střídavě Městský soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích apriorně k vydání nemovitostí zaujímal negativní stanovisko. V průběhu letitého sporu nakonec Krajský soud v Českých Budějovicích opřel svůj názor o tvrzení, že v případě provedené privatizace brání tato skutečnost vydání nemovitostí restituentům, byť tito řádně a včas o vydání nemovitostí požádali a k privatizaci došlo v rozporu se zákonem. Stěžovatelé rovněž poukázali na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 508/99, ze dne 22. 8. 2001 (správně 28. 2. 2001), kde nad rámec odůvodnění odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud na straně 5 a dále v odůvodnění vyslovil právní názor v podstatě shodný se stanoviskem stěžovatelů. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, vyhlášeného pod č. 131/1994 Sb., je restituce odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického práva, a to obnovením původních právních vztahů. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavní soud z obsahu správního spisu zjistil, že restituční nároky stěžovatelů byly soudem projednávány opakovaně (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1993, sp. zn. 10 Ca 136/93; ze dne 1. 3. 1995, sp. zn. 10 Ca 430/94; ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 10 Ca 7/96; ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 10 Ca 93/98; ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98). Po prostudování předložených spisů sdílí Ústavní soud názor vyslovený v rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, že oprávněnost restitučního nároku byla prokázána. Ústavní soud rovněž sdílí stejný právní názor, pokud se týká části pozemkových parcel 709/1, 709/2, 712/1, 716/1, 716/3, 716/4, 719/1 a 719/2 v katastrálním území J. a pozemkové parcely č. 1343/2, 1353 a 1328 v katastrálním území P., které zůstaly ve vlastnictví povinné osoby - státního podniku, který nebyl likvidován, a proto nic nebrání jejich vydání. Pokud se týká zbývajících pozemkových parcel, které povinná osoba nevlastní a Statek N., s. p., který je podle výpisu z katastru nemovitostí jejich vlastníkem, resp. pokud se týká sporné otázky, zda lze zbývající nemovitosti fakticky vydat, a to s přihlédnutím k provedené privatizaci, Ústavní soud konstatuje, že s právním posouzením věci vyjádřeným v rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, se neztotožňuje a odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k této otázce, podle které jsou restituční nároky, s ohledem na §5 odst. 3 zákona o půdě ve vztahu k jiným majetkoprávním procesům, a tedy i privatizačním, nároky primárními [srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 195/1997, svazek 9, č. 161 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž vyslovil Ústavní soud právní názor, podle něhož je třeba restituční nároky považovat za primární nároky, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů a srov. nález, sp. zn. II. ÚS 571/99, svazek 18, č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, prakticky bezcenným. Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Českých Budějovicích, podle kterého rozhodnutí o schválení privatizačního projektu představuje pro pozemkový úřad předběžnou otázku, kterou rozhodl k tomu příslušný úřad, a podle kterého podle §40 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, je pozemkový úřad rozhodnutím o schválení privatizačního projektu vázán. Ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, byl vysloven zákaz privatizace majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, když tohoto majetku může být podle citovaného zákona použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle znění zákona o půdě, v době nabytí jeho účinnosti a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto pravomocným rozhodnutím, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít. Oprávněné osoby tím, že včas zaslaly výzvu povinné osobě a řádně uplatnily své návrhy u příslušného soudu, splnily veškeré podmínky, uložené jim zákonem o půdě k tomu, aby jejich nárok mohl být spravedlivě posouzen a ve smyslu zákona o půdě o něm rozhodnuto. Jestliže stát disponoval s majetkem v rozporu se zákonem, tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně), a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva. Absolutní neplatnost nemůže zhojit ani následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ústavní soud, aniž by si osvojoval právo nahrazovat příslušné orgány veřejné moci, rozhodující v dané věci, ke zkoumanému případu uvádí, že pokud po pečlivém zhodnocení důkazů není sporu o tom, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami a je splněn konkrétní restituční titul podle zákona o půdě, je zároveň zřejmé, že vůči stěžovatelům došlo v minulosti k majetkové křivdě, kterou lze zmírnit v souladu se zákonem o půdě. Ústavní soud zde připomíná, že i sama ochrana ústavnosti není pouze úkolem tohoto soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (viz nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 508/99, ze dne 28. 2. 2001). Není tedy možné obecně upřednostňovat privatizace před restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční náhradu s odkazem na to, že účelem zákona o půdě je nikoli odstranění, nýbrž zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku. Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování příslušných státních orgánů při posuzování naplnění podmínek §9 odst. 4 zákona o půdě nucen konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS 187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany obecného soudu v přezkoumávané věci došlo. Za situace, kdy se v daném případě jedná o aplikaci restitučních předpisů, jež speciálně zakotvují nápravu křivd spáchaných v době nesvobody (zejména v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody) a kdy jediným důvodem pro nevydání předmětných nemovitostí je nesprávný právní závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočívající v upřednostnění privatizace před restitucí, když jak sám Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že všechny ostatní podmínky pro vydání nemovitostí jsou splněny, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 38 Ca 206/99, rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98, i rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 5. 5. 1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k porušení principu v rovnosti v právech podle čl. 1 a čl. 4 Listiny a k odepření ochrany jejich právům zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy. Vzhledem k výše uvedeným argumentům za situace, kdy k porušení uvedených základních práv stěžovatelů došlo již rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 10 Ca 335/98-25, a ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, nepokládal Ústavní soud za potřebné zabývat se dalšími námitkami stěžovatelů uvedenými v ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na porušení čl. 3 Listiny, toto ustanovení vytváří hmotně právní garanci základních práv a svobod bez ohledu na postavení (pohlaví, rasu apod.). Toto ustanovení je vlastně komplementární k principu rovnosti a usiluje o vytvoření stavu nediskriminace. Eventuální diskriminaci by zde bylo možno dovodit tehdy, pokud by výkon základních práv a svobod byl nepříznivě ovlivněn v důsledku určitého důvodu, jako je např. pohlaví, jazyk, politické smýšlení, sociální původ nebo jiné postavení, přičemž ostatní, nezatíženi tímto důvodem, by byli ve výkonu svých základních práv a svobod zvýhodněni. Stěžovatelé však v ústavní stížnosti přijatelným způsobem nevysvětlili, v čem spatřují souvislost uvedeného článku s předmětem ústavní stížnosti. Článek 3 v odstavci 3 Listiny pak stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Jde o předpis patřící mezi obecná ustanovení Listiny, který sám o sobě bezprostředně aplikovatelný není a na souzenou věc evidentně nedopadá. Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č. j. 38 Ca 206/99-25, zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku Městského soudu v Praze byly založeny již rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 10 Ca 334/98, a ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 335/98, rozhodnutím Okresního úřadu v Táboře, okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 5. 1999, č. j. PÚPr/1618/99-Ri, jakož i z důvodů procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl také o zrušení těchto citovaných rozhodnutí [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. 12. 2001