ECLI:CZ:US:2001:2.US.516.01
sp. zn. II. ÚS 516/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu, ve věci ústavní stížnosti J. D-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 725/99, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 9. 1998, č. j. 8 C 37/95-88, za účasti účastníků řízení: 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Prostějově a vedlejších účastníků řízení: 1) ZD K., 2) Zemědělského obchodního družstva K., a 3) V. D., takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp.
zn. 19 Co 725/99, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne
16. 9. 1998, č.j. 8 C 37/95-88, se zrušují.
II. Návrh na náhradu nákladů řízení se zamítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 8. 2001 se J.
D-ová (dále jen "stěžovatelka") domáhá toho, aby Ústavní soud
vydal nález, kterým by zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 25. 4. 2001, sp. zn. 19 Co 725/99, a rozsudek Okresního soudu
v Prostějově ze dne 16. 9. 1998, č.j. 8 C 37/95-88, a dále aby
Ústavní soud vydal usnesení, kterým by zavázal prvního a druhého
účastníka řízení uhradit společně a nerozdílně do 15 dnů ode dne
vykonatelnosti daného rozhodnutí stěžovatelce náklady řízení před
Ústavním soudem. Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími
došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti ZD K., Zemědělskému obchodnímu
družstvu K. a V. D. na náhradu živého a mrtvého inventáře
a současně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit prvému a druhému
žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 20.400,-- Kč. Na základě
uvedené žaloby se stěžovatelka domáhala toho, aby ZD K. (jakožto
prvému žalovanému) byla uložena povinnosti poskytnout stěžovatelce
(jakožto žalobkyni) náhradu odpovídající jejímu dědickému podílu
po F. D. aj. D-ské za vnesený živý a mrtvý inventář včetně zásob,
tj. za 1 krávu ve váze 533 kg, 2 jalovice v celkové váze 236 kg,
2 prasata v celkové váze 209 kg, jednoho koně, za siláž
v hmotnosti 51,10 q, za seno v hmotnosti 3,5 q, za slámu
v hmotnosti 23,8 q, za brambory - sadba - krmné v hmotnosti 17,95
q, za zrniny krmné v hmotnosti 6,25 q, ve věcech téhož nebo
srovnatelného druhu, do výše 100.745,-- Kč, to vše do 15 dnů od
právní moci rozsudku. V případě nemožnosti věcného plnění mělo být
žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 100.745,-- Kč do 15 dnů
od právní moci rozsudku. Stejné povinnosti měly být uloženy také
druhému žalovanému (Zemědělské obchodní družstvo K.), jakož
i třetímu žalovanému (V. D.). Z odůvodnění předmětného rozsudku
vyplynulo, že se soud především zabýval otázkou, zda stěžovatelka
je oprávněnou osobou, přičemž dospěl k závěru, že by jí
stěžovatelka byla, neboť je dcerou osob, které ve smyslu
ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o půdě"), jako původní vlastníci živého
a mrtvého inventáře, jakož i zásob, tyto vnesly do zemědělského
družstva v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a pokud by žily,
měly by právo na jejich náhradu. Dále se pak soud zabýval otázkou,
zda žalobkyně splnila lhůtu stanovenou v §13 dost. 1 zákona
o půdě, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nepožádala ve smyslu
§20 zákona o půdě o náhradu za živý a mrtvý inventář. Podala
pouze přihlášku majetkového podílu, kterou však bylo možno učinit
do 28. 4. 1992. Tato skutečnost měla vyplynout i z výpovědi
navrhovatelky, když bylo jednoznačně prokázáno, že nežádala
o náhradu za živý a mrtvý inventář. S ohledem na to, že svůj nárok
na náhradu za živý a mrtvý inventář stěžovatelka neuplatnila
v zákonné lhůtě, její právo zaniklo.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podala
stěžovatelka odvolání, v němž uvedla, že skutková zjištění učiněná
prvostupňovým soudem nemají oporu v provedeném dokazování,
odůvodnění postrádá výklad o tom, o které důkazy soud opřel své
právní závěry a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Soud
zcela opomenul výpověď stěžovatelky před soudem, v níž se uvádí,
že stěžovatelka svou písemnou žádostí ze dne 9. 2. 1993, doručenou
družstvu dne následujícího, skutečně požadovala náhradu za živý
a mrtvý inventář po rodičích, v uvedeném směru jednala
s pracovnicí družstva Z. C-ou i předsedou družstva Ing. M. K.
a družstvo na uvedenou žádost reagovalo jako na žádost o náhradu
živého a mrtvého inventáře, což prokazuje i dopis družstva ze dne
25. 6. 1993. Soud dále nehodnotil i skutečnost, že stejné nároky
stěžovatelka uplatnila ve vztahu k Zemědělskému družstvu T.,
z čehož lze dovozovat, že stěžovatelce muselo být známo, že nelze
již uplatnit nároky ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,
ve znění pozdějších předpisů, a tedy že stěžovatelka reagovala na
novelizaci zákona o půdě, na základě které byla prodloužena lhůta
pro uplatnění předmětného nároku do 31. 3. 1993. Soud ve vztahu
k tomuto důkazů nezdůvodnil, proč jej odmítá či pokládá za
nevěrohodný. V tomto ohledu vykročil ze zásady volného hodnocení
důkazů, v důsledku čehož trpí rozsudek okresního soudu vadou,
která způsobuje, že rozsudek není přezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
Krajský soud rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný
potvrdil, neboť dospěl k závěru, že soudem prvého stupně byl
dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav a byl z něj vyvozen
i správný právní závěr. Pokud stěžovatelka vztahuje řádné a včasné
uplatnění nároku na vydání živého a mrtvého inventáře k dopisu ze
dne 9. 2. 1993, doručenému družstvu Haná v K. dne následujícího
a nadepsaného jako majetkové vypořádání - dědické nároky, v němž
stěžovatelka uvedla, že se hlásí k majetkovému podílu po rodičích
F. aj. D-ských, pak z tohoto nelze dovodit, že tímto podáním
uplatnila nárok na vydání živého a mrtvého inventáře. Je tomu tak
proto, že stěžovatelka nepoužila daný termín ani termín obdobný,
z čehož by bylo možno jednoznačně dovodit uplatňování předmětného
nároku; spíše lze dovodit, že se stěžovatelka hlásí do
transformačního procesu. Této skutečnosti nasvědčuje i to, že
stěžovatelka byla, jak vyplývá z výzvy adresované družstvu v T.,
schopna rozpoznat rozdíly mezi uplatněnými nároky, přičemž i sama
stěžovatelka tvrdí, že si je vědoma rozdílného právního režimu
jednotlivých nároků. Z výpovědi svědků Z. C-ské a Ing. M. K. nelze
dovodit, že by došlo k řádnému a včasnému uplatnění nároku.
Odvolací soud pokládá tvrzení stěžovatelky za účelová, neboť
stěžovatelka neuplatnila svůj nárok na náhradu za živý a mrtvý
inventář podle zákona o půdě do 31. 3. 1993, a tak její nárok
zanikl prekluzí.
Proti rozsudku soudu prvého i druhého stupně podala
stěžovatelka ústavní stížnost. Dle názoru stěžovatelky obecné
soudy pominuly část její účastnické výpovědi ze dne 3. 5. 1995,
v níž uvedla, že svou písemnou žádostí ze dne 9. 2. 1993 skutečně
požadovala náhradu za živý a mrtvý inventář po svých rodičích,
a stejně tak stěžovatelka vypovídala dne 28. 6. 1995, kdy
předložila kopii dopisu uvedeného družstva ze dne 25. 6. 1993,
z něhož vyplývá, že družstvo na její žádost reagovalo jako na
žádost o náhradu živého a mrtvého inventáře. Nebyla ani
zpochybněna ta část její účastnické výpovědi, v níž uvedla, že
v daném směru jednala s pracovnicí družstva Z. C-skou a předsedou
družstva Ing. M. K., který tuto skutečnost ve své výpovědi
potvrdil. Soudy nevyhodnotily ani skutečnost, že v časové
souslednosti uplatňovala nároky ve vztahu k Zemědělskému družstvu
T., a tak jí bylo známo, že nároky podle zákona č. 42/1992 Sb. již
nelze uplatnit; naopak reagovala na prodloužení lhůty k uplatnění
předmětného nároku do 31. 2. 1993. S ohledem na to, že obecné
soudy nezdůvodnily, proč tyto důkazy odmítají či pokládají za
nevěrohodné, porušily §41 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je
třeba posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, a současně vykročily
ze zásady volného hodnocení důkazů, čímž porušily ustanovení §132 o. s. ř., čímž zatížily svá rozhodnutí vážnou vadou. Postup
obecných soudů lze považovat nejen za formální, ale současně za
porušující čl. 36 odst. 1 Listiny, a tak navrhuje Ústavnímu soudu
napadené rozsudky zrušit.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k podané
ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně uvedl, že soudy obou stupňů
se nárokem stěžovatelky důsledně zabývaly a dospěly k závěru, že
stěžovatelka svůj nárok řádně a včas neuplatnila, takže tento
zanikl v důsledku prekluze. Uvedený závěr vychází z provedeného
dokazování, přičemž hodnocení důkazů je právem i povinností
obecných soudů, které by nemělo být Ústavním soudem přezkoumáváno.
Z tohoto důvodu navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Okresní soud
v Prostějově se nevyjádřil. Dále byla vyžádána vyjádření
vedlejších účastníků řízení. ZD K. a Zemědělské a obchodní
družstvo K. shodně uvedly, že stěžovatelka neprokázala svá
(rozporuplná) tvrzení, přičemž soudy měly snahu o maximální
zjištění skutkového stavu a po jeho řádném zjištění přijaly
správný právní názor. Pokud soudy vyšly při hodnocení provedených
důkazů z výpovědi stěžovatelky, z jejího dopisu ze dne 9. 2. 1993
a výpovědí Ing. M. K. a Z. C., pak nelze vytýkat porušení
povinnosti volného hodnocení důkazů. Námitka stěžovatelky ohledně
porušení §41 odst. 2 o. s. ř. je rovněž sporná, neboť z obsahu
uvedené písemnosti (tj. dopisu ze dne 9. 2. 1993) vyplývá vůle
stěžovatelky přihlásit se k majetkovému podílu. Tato skutečnost je
i obsahem výpovědi stěžovatelky a svědků. Pozdější výpovědi
stěžovatelky a její odkazy na velmi obecné sdělení ZD Haná K.
nemohou hodnocení ovlivnit. Ustanovení, na které stěžovatelka
odkazuje, se kromě toho týká úkonů prováděných účastníky soudního
řízení. Z tohoto důvodu se jeví názor stěžovatelky na porušení
práva na soudní ochranu ze strany obecných soudů jako subjektivní.
Skutečnost, že stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, není základem
po napadání nedostatku nezávislosti a nestrannosti. Z těchto
důvodů navrhuje ústavní stížnost zamítnout jako naprosto
nedůvodnou a ryze účelovou a zavázat stěžovatelku k náhradě
nákladů řízení před Ústavním soudem. Třetí vedlejší účastník, pan
V. D., k výzvě Ústavního soudu uvedl, že oba rozsudky byly vydány
po rozsáhlém a úplném zjištění skutkového stavu i po učinění
správných právních závěrů. Nárok stěžovatelky zanikl prekluzí,
neboť nelze dovodit, že by stěžovatelka uplatnila svůj nárok,
přičemž z dopisu ze dne 9. 2. 1993, nadepsaného majetkové
vypořádání - dědické nároky, tato skutečnost rozhodně nevyplývá.
Tvrzení stěžovatelky jsou pouze účelová, vedená snahou vnést mezi
vedlejší účastníky právní nejistotu. Z tohoto důvodu navrhuje
odmítnout návrh stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný
a zavázat stěžovatelku k náhradě nákladů řízení před Ústavním
soudem.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že
není vrcholem soustavy obecných soudů čl. 81 a čl. 90 Ústavy České
republiky a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebyly porušeny základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolává
ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní
soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná stížnost je
důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky
s názorem obecných soudů na to, zda stěžovatelka uplatnila řádně
a včas nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře ve smyslu §20
zákona o půdě, když stěžovatelka má za to, že tak učinila dopisem
ze dne 9. 2. 1993, adresovaném Zemědělskému družstvu K., které
bylo právním předchůdcem prvého, příp. i druhého vedlejšího
účastníka řízení. V uvedeném dopise, nadepsaném "majetkové
vypořádání - dědické nároky", se stěžovatelka hlásí k majetkovému
podílu po zemřelých rodičích F. D., nar. 13. 10. 1905, aj. D-ské,
nar. 26. 11. 1911. Tento dopis byl adresátu doručen dne 9. 2.
1993. V daném případě je tedy třeba posoudit, zda předmětnou
listinu lze považovat za právní úkon, na základě něhož byl
v souladu s §20 zákona o půdě vůči povinné osobě uplatněn nárok
na náhradu živého a mrtvého inventáře.
Úvodem je třeba poznamenat, že zákon o půdě nestanovuje
náležitosti takového právního úkonu, a proto je třeba postupovat
a danou otázku řešit výlučně podle ustanovení §34 a násl.
občanského zákoníku, jež obecně upravují otázky právních úkonů.
Podle §34 je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy
s takovým projevem spojují. Projev vůle ve smyslu §35 odst. 1
občanského zákoníku může být učiněn nejen jednáním nebo
opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit. I když posledně uvedená zásada,
že projev nesmí vzbuzovat pochybnosti, je spíše míněna ve vztahu
k projevu vůle jiným způsobem, nepochybně platí i pro právní úkony
učiněné jednáním či opomenutím. To ostatně dále rozvádí §37 odst.
1 občanského zákoníku, který pod sankcí neplanosti právního úkonu
mj. stanovuje, že náležitostí projevu vůle je určitost
a srozumitelnost. Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského
zákoníku je pak třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu
s jazykovým projevem, z čehož vyplývá, že je třeba vycházet
z vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž je nutno chránit
dobrou víru toho, komu je projev vůle adresován.
Dle názoru Ústavního soudu z citovaných ustanovení
jednoznačně vyplývá, že nelze vycházet pouze a izolovaně projevu
vůle osoby, která určitý úkon učinila, nýbrž je třeba jej
posuzovat v celkovém kontextu konkrétního případu. Přitom je třeba
zejména zkoumat, zda šlo o právní úkon nevzbuzující pochybnosti
v tom směru, co chtěl účastník projevit, nebo, jinak řečeno, zda
jej lze označit za dostatečně srozumitelný a určitý, a to, což je
třeba zdůraznit, ve vztahu k osobě adresáta. V daném případě tedy
jde (kromě dalšího) o to, zda u osoby povinné vznikly nebo mohly
vzniknout pochybnosti, zda se jedná o výzvu k náhradě za živý
a mrtvý inventář, resp. o uplatnění nároku na náhradu za něj. Jak
již výstižně k danému tématu uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze
dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 189/98 (publ. in: Sbírka nálezů
a usnesení ÚS, sv. 12, č. 109), k podstatným znakům toho, co je
v teorii, vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno
jako výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou
komunikativní funkci, tj. jest míněna a "platí" vůči adresátovi
kupř. jako oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi,
tedy i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se
v ní říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována.
Důkazem úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce
adresáta.
Jestliže tedy vznikl spor o to, zda stěžovatelka uplatnila
nároky podle §20 zákona o půdě nebo nároky na transformační podíl
podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je
třeba na základě výše uvedeného hlediska posoudit právní úkon
stěžovatelky z pohledu reakce adresáta na něj. Jak bylo výše
zmíněno, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy nabídla jako
důkaz dopis ZD Haná, K. ze dne 19. 7. 1993, v němž se právnímu
zástupci stěžovatelky dává na vědomí, že "v dopise ze dne 25. 6.
1993 sdělujeme Vaší klientce, paní J. D-ové, že živý a mrtvý
inventář připisujeme p. V. D., protože předložil notářský zápis,
kterým otec Vaší klientky postupuje všechny své nemovitosti se
všemi součástmi a se vším právním příslušenstvím svému synu p. F.
D. Dále jsme upozornili, že nehodláme řešit rodinné spory a že
v případě dohody nebo na základě rozhodnutí soudu, jako nestranná
osoba, budeme každé rozhodnutí plně akceptovat." Dle názoru
Ústavního soudu právě tento dopis představuje důkaz, který je pro
posouzení daného případu důležitý, neboť vypovídá o reakci povinné
osoby, která se stěžovatelkou jednala jako s osobou, která
uplatnila svůj nárok v zákonem stanovené lhůtě. Tuto skutečnost
ostatně potvrzuje vyjádření prvního a druhého vedlejšího účastníka
k žalobě stěžovatelky, ve kterém se pouze uvádí, že "pokud se
žalobkyně dodatečně, v náhradní lhůtě dané novelou zákona, o tuto
náhradu přihlásila, není jí možno tuto náhradu přiznat, neboť by
tak družstvo fakticky poskytovalo náhradu za jeden vznesený
majetek dvakrát" (č.l. 4 soudního spisu), tj. aniž by byla
vznesena námitka ohledně neuplatnění nároku ze strany
stěžovatelky. Výše uvedenou reakci je nutno posoudit
i v historickém kontextu; stěžovatelka (dlužno podotknout jako
právní laik) uplatnila nároky označené jako "majetkové" ve výši
svého dědického podílu, za situace, kdy povinná osoba jakožto
subjekt, který vyřizoval řádově stovky restitučních případů,
nepochybně věděla, že stěžovatelka může nárokovat již pouze
náhradu za živý a mrtvý inventář. Proto se Ústavnímu soudu na
základě uvedených skutečností jeví, že skutečným důvodem
nepřiznání náhrady za živý a mrtvý inventář bylo již dřívější
přiznání náhrady v plné výši panu V. D.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem má Ústavní soud za to,
že stěžovatelka v předmětném podání projevila vůli, aby jí byla
přiznána náhrada za živý a mrtvý inventář, i když tak učinila
jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením příslušného
termínu. V daném případě se jednalo o použití pojmu obecnější
povahy, který mohl objektivně zahrnovat i majetkové nároky
vyplývající z náhrady za živý a mrtvý inventář, když u povinné
osoby nevznikly pochyby, co chtěla stěžovatelka projevit. Za této
situace nelze než dospět k závěru, že inkriminovaný právní úkon
byl učiněn řádně a včas, v důsledku čehož je vyloučena prekluze
nároku stěžovatelky.
Praxí Ústavního soudu respektovaným ideovým východiskem pro
posuzování restitučních sporů je nález Ústavního soudu ČSFR ve
věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními
zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit
následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících
v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany
státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení
podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob,
jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň
částečně kompenzována (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu
ČSFR, ročník 1992, nález č. 16). Ústavní soud proto opakovaně
apeluje na obecné soudy, aby v případech restitučních sporů
postupovaly zvláště citlivě a braly v úvahu, že restituční zákony
jsou specifickými právními předpisy, jejichž dominantním cílem je
zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd; proto je
třeba tyto zákony vykládat tak, aby bylo tohoto cíle možno
dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy obětí. S přihlédnutím
k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že postup obecných soudů
vyznačující se formálním přístupem vedoucím k nespravedlivému
výsledku posouvá věc do ústavněprávní roviny. Nezbývá proto než
konstatovat, že soudy obou stupňů zásadním způsobem zasáhly do
práva stěžovatelky domoci se právními prostředky nápravy minulých
majetkových křivd, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy České
republiky, dle něhož je soud povolán k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytoval ochranu, a dále k porušení ústavně
zaručeného práva stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud nemohl opomenout ani procesní stránku věci.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka navrhla žalobě ze dne
14. 2. 1994 jako jeden z klíčových důkazů dopis ZD Haná ze dne
19. 7. 1993, adresovaný právnímu zástupci stěžovatelky (č. l. 2,
3 soudního spisu), jenž je obsažen v soudním spise (č. l. 77),
příp. také dopis stejného obsahu ze dne 25. 6. 1993, adresovaný
přímo stěžovatelce, jimiž mělo být prokázáno, že stěžovatelka
řádně uplatnila svůj nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář.
Prvně uvedený důkaz byl proveden při ústním jednání dne 14. 9.
1998 (č.l. 82 soudního spisu), na druhý se pak odkazuje
v odvolání stěžovatelky ze dne 26. 3. 1999 (č.l. 94 soudního
spisu). Jak vyplynulo ze soudního spisu, daný důkaz nebyl ani ze
strany soudu prvého, ani druhého stupně v odůvodnění napadených
rozsudků hodnocen.
Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů, jedním
z principů práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je
nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. I když je věcí soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy
naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §132 o. s. ř., je jeho
povinností důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj.
zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné,
a v odůvodnění pak je povinen své stanovisko přiměřeně vyložit.
Jinak zatěžuje své rozhodnutí vážnou vadou a jedná v rozporu
s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy České
republiky; Ústavní soud rovněž vyslovil, že tzv. opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, příp.
důkazy, kterými se soud nezabýval, zakládají v zásadě
nepřezkoumatelnost, ale současně i neústavnost vydaného rozhodnutí
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález ze dne 16. 2.
1965, sp. zn. III. ÚS 61/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení
ÚS, sv. 3, č. 10).
Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené
rozsudky podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil.
Pokud jde o návrh na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nejedná se o náhradu automatickou. Lze ji uložit pouze
"v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku
řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. To
by bylo na místě např. tehdy, kdyby obecný soud nerespektoval již
vykonatelný nález Ústavního soudu. S ohledem na to, že mimořádné
okolnosti stejné nebo obdobné povahy nejsou dány, když navíc se
jednalo o věc spornou a nejednoduchou, Ústavní soud neshledal
důvod k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení žádnému
z účastníků.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. listopadu 2001