ECLI:CZ:US:2001:2.US.573.2000
sp. zn. II. ÚS 573/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. N., zastoupeného advokátem Mgr. K. W., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2000, čj. 13 To 724/99-275, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 25. 9. 2000, doplněnou dne 11. 10. 2001, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 20 T 63/99, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 11. 1999, čj. 20 T 63/99-241, uznal stěžovatele spolu se dvěma dalšími obžalovanými vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon trestu mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených silách České republiky na dobu dvou let. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel společně se spoluobžalovanými R. Ch. a R. J. dopustit tím, že dne 15. 10. 1998 kolem 0.00 hod na silnici mezi obcemi Hradiště na Písku a Pardubice jako službukonající členové hlídky OHS OŘ PČR Pardubice prováděli kontrolu osobního motorového vozidla zn. OPEL Astra, které řídil M. S. Po údajném požití alkoholu řidičem před jízdou pomocí dechové zkoušky požadovali po řidiči finanční částku 6.000,- Kč za to, že jeho přestupek řízení vozidla pod vlivem alkoholu neoznámí k vyřešení na dopravní inspektorát. S tím nejprve řidič souhlasil, posléze si to však rozmyslel. Když jim na Ch. ulici v Pardubicích odmítl požadovanou částku předat, odebrali mu jeho řidičský průkaz, zakázali mu další jízdu a sepsali s ním oznámení o přestupku s uvedením nepravdivých skutečností, které následně postoupili k dalšímu řízení na DI OŘ PČR Pardubice.
Proti výše citovanému rozsudku se stěžovatel odvolal. V odvolání namítal, že jeho vina nebyla bezpečně prokázána. Přestože výpovědi všech spoluobžalovaných byly naprosto shodné, soud jim neuvěřil a rozhodl na základě osamocené a vnitřně rozporné výpovědi svědka S. Poukázal i na rozpory ve výpovědi svědkyně J. a svědka P.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 5. 2000, čj. 13 To 724/99-275, odvolání stěžovatele zamítl. V řízení před soudem I. stupně neshledal žádné pochybení. Okresní soud správně zjistil, že výpovědi všech tří obžalovaných a poškozeného S. se shodují až do okamžiku provedení dechové zkoušky na alkohol přístrojem Alcotest, který měl naměřit v krvi poškozeného 0,32 promile alkoholu. Protože se poté přístroj vypnul a údaj, který měl sloužit jako důkaz v přestupkovém řízení, se nepodařilo vytisknout, byl svědek S. vyzván, aby se opakovaně podrobil dechové zkoušce, což odmítl. Další průběh skutkového děje je jednoznačně prokazován svědkem S., jehož výpověď odvolací soud shledal věrohodnou a správnou. Naopak výpovědi stěžovatele a dalších obžalovaných posoudil soud jako nepravdivé, stejně jako jejich tvrzení uvedené v záznamu o přestupku, jež měl sloužit jako podklad pro správní řízení. S výpovědí poškozeného korespondují i další provedené důkazy, a to fotodokumentace, výpis z odběru peněz v bankomatu i výpovědi svědka policisty P. a svědkyně J.. Odvolací soud proto shledal závěr soudu I. stupně o tom, že stěžovatel a další obžalovaní jako veřejní činitelé úmyslně porušili své povinnosti a při výkonu pravomoci, která jim byla svěřena, postupovali v rozporu se zákonem a snažili se opatřit si neoprávněný majetkový prospěch, jako správný a provedenými důkazy dostatečně odůvodněný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Dle jeho názoru nebyla v přezkumném odvolacím řízení řádně zhodnocena okolnost, že jediným důkazem ve věci je výpověď poškozeného, proti níž stojí tvrzení stěžovatele a jeho kolegů. Tvrdí, že odvolací soud se kromě toho vůbec nezabýval tím, proč došlo k záměně přístroje Alkotest při porovnání údajů Inspekcí MV ČR. Nevypořádal se ani s rozpornými tvrzeními poškozeného např. o tom, kde a kdy poprvé spatřil prvého policistu a kdy a kde se poprvé hovořilo o penězích, dále rozporem v jeho tvrzení, že při výběru z bankomatu z důvodu nervozity několikrát zadal špatně PIN, což bylo vyvráceno zprávou banky. Nezabýval se tím, proč poškozený nevolal tísňovou linku číslo 158, aby oznámil údajný požadavek stěžovatele a jeho kolegů na poskytnutí úplatku. Odvolací soud se nevypořádal ani s věrohodností výpovědi utajené svědkyně J. s ohledem na její tvrzení před soudem I. stupně, že jí poškozený vyprávěl o celé věci před výpovědí u soudu. Nezabýval se otázkou, zda bylo nutné tuto svědkyni utajovat, neboť rozpory v její výpovědi mohly být odstraněny dotazy obhájců, a zda tím nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědka P. a poškozeného S., zejména, proč v rozhovoru s tímto policistou poškozený nežádal o odběr krve, aby prokázal, že neřídil vůz v podnapilém stavu. Nehodnotil ani výpovědi obžalovaných J. a Ch. ohledně opětovné výzvy k dechové zkoušce přístrojem Alkotest. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými pochybeními odvolací soud naplnil nespravedlnost procesu a v částech pak učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Hradci Králové coby účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Tento soud uvedl, že při rozhodování o odvolání stěžovatele vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a z hodnocení důkazů, jež bylo tímto soudem provedeno. Odvolací soud sám důkazy neopakoval a neměl důvod pro doplnění dokazování.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že výše citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli ústavní stížností i spoluobžalovaní stěžovatele R. J. a R. Ch. Uplatnili v ní stejné námitky jako stěžovatel. Ústavní stížnost R. J. Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 575/2000, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Řízení o ústavní stížnosti R. Ch., vedené pod sp. zn. II. ÚS 572/2000, není skončeno.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Argumentace stěžovatele zpochybňuje zejména hodnocení důkazů odvolacím soudem, poukazuje na údajné rozpory mezi jednotlivými důkazy a zdůrazňuje, že odvolací soud se některými skutečnostmi nezabýval, či se s nimi nevypořádal dostatečným způsobem. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věci. Nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. V případě čl. 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, by k porušení v něm zakotvených práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95). O takový případ však v projednávané věci nesporně nejde.
Odvolací soud měl dle tvrzení stěžovatele porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že řádně nevyhodnotil skutečnost, že jediným důkazem, svědčícím o jeho vině, je výpověď poškozeného S., proti níž stojí tvrzení stěžovatele a jeho kolegů. Ústavní soud znovu připomíná, že provádění důkazů a jejich hodnocení je věcí obecných soudů. V daném případě soud I. stupně provedl všechny nezbytné důkazy, potřebné pro zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěry o vině stěžovatele, jež odvolací soud shledal jako správné. V odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Odvolací soud potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění. Z jeho vyjádření k ústavní stížnosti vyplývá, že sám neměl důvod dokazování doplňovat či opakovat. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že obecné soudy vycházely pouze z jediného důkazu, a to z tvrzení poškozeného S. Výpověď poškozeného se v žádném případě nestala jediným důkazem svědčícím v neprospěch stěžovatele a dalších spoluobžalovaných, ale spíše jakýmsi rámcem, do něhož zapadají ostatní důkazy, jimiž jsou výpověď svědka P., svědkyně J. či úřední záznam svědka R. Vzhledem k tomu, že byly dodrženy příslušné procesní postupy, nelze mít za to, že názor odvolacího soudu, jenž je odlišný od názoru stěžovatele, je způsobilý založit porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Stěžovatel dále namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, proč došlo k záměně přístroje Alkotest při porovnávání údajů Inspekcí MV ČR. Z obsahu spisového materiálu však vyplývá, že bylo provedeno počítačové vyhodnocení záznamů ze dvou přístrojů Alkotest, které byly v té době na OHS, přičemž závěry obecných soudů vycházejí ze skutečností, zjištěných z přístroje, který měli stěžovatel a oba spoluobžalovaní v den provádění kontroly poškozeného k dispozici.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že se odvolací soud řádně nevypořádal s rozpornými výpověďmi poškozeného S. Ústavní soud však nenalezl v hodnocení tohoto důkazu obecnými soudy žádná zásadní pochybení. Případné nepodstatné rozpory ve výpovědích poškozeného S. v přípravném řízení a v řízení před soudem jsou vysvětlitelné vzhledem k době, která uplynula mezi jeho výpovědí učiněnou před orgány činnými v přípravném řízení a výpovědí danou v řízení před soudem. Nedosahují nicméně takové intenzity, která by zpochybnila jeho výpověď jako celek.
Námitka stěžovatele, že se odvolací soud řádně nevypořádal s tím, proč poškozený nevolal tísňovou linku 158, aby oznámil údajný požadavek úplatku, je nepřípadná. Z tvrzení poškozeného v přípravném řízení vyplývá, že mu volání nebylo obžalovanými umožněno, a proto hned po incidentu šel věc nahlásit na nejbližší policejní oddělení. Pravdivost jeho tvrzení je doložena úředním záznamem Policie ČR, Obvodního oddělení 1 v Pardubicích ze dne 20. 10. 1998 (č.l. 93 spisového materiálu). Skutečnost, na kterou stěžovatel poukazuje, proto nelze hodnotit jako důkaz svědčící v jeho prospěch, který by zpochybnil výpověď poškozeného.
Stěžovatel posléze namítá, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem v tvrzení poškozeného o výběru peněz z bankomatu, kdy vypověděl, že byl nervózní a rozrušený a několikrát zadal špatné PIN, což ovšem zpráva banky vyvrátila. Tento rozpor opravdu existuje. Jde však o podružnou skutečnost, která nemůže mít vliv na celkový obraz skutkového děje, ani nemůže sama o sobě založit domněnku o nevěrohodnosti celé výpovědi poškozeného.
Stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti rovněž na to, že se odvolací soud nezabýval věrohodností výpovědi utajené svědkyně J., neboť před soudem I. stupně uvedla, že jí poškozený o celé věci vyprávěl před výpovědí u soudu. Jak Ústavní soud zjistil z protokolu o hlavním líčení z 11. 10. 1999, svědkyně J. byla soudem vyslechnuta bez přítomnosti stran. Mimo jiné uvedla, že před výslechem u soudu hovořila s poškozeným, aby jí v kostce řekl, o co se vlastně jednalo. Její jednání je pochopitelné s ohledem na roční časový odstup od události, jíž byla svědkem. Rozhodné je, že se její výpověď učiněná před soudem zásadně nelišila od výpovědi, kterou učinila v přípravném řízení.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s rozpory ve výpovědích svědka P. a poškozeného. Výpovědi obou svědků jsou však v zásadě shodné. Pokud byly zjištěny určité rozpory, nedosahují takové intenzity, aby zásadně zpochybnily výpověď poškozeného. V žádném případě nezakládají extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Ke skutečnosti, že poškozený nežádal svědka P. odběr krve, aby prokázal, že neřídil vozidlo v podnapilém stavu, Ústavní soud uvádí, že z obsahu výpovědi poškozeného i svědka P. a z úředního záznamu ze dne 20. 10. 1998 vyplývá, že poškozený se chtěl u svědka informovat na možnost podání stížnosti na nezákonný postup policistů a byl odkázán na inspekčního pracovníka. Svědek P. přitom vypověděl, že poškozený na něho nepůsobil dojmem podnapilého člověka, ani z jeho dechu necítil alkohol. V opačném případě by na jeho chování musel reagovat. Z toho vyplývá, že nebyl dán zřejmý důvod pro to, aby byl proveden u poškozeného odběr krve.
Stěžovatel dále tvrdí, že se odvolací soud nevypořádal s důkazem ve výpovědích obžalovaných Ch. a J. ohledně opětovné výzvy k dechové zkoušce poškozeného. Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, že tito obžalovaní shodně uváděli, že na výzvu k opakované dechové zkoušce poškozený reagoval odmítnutím. Ústavní soud v této skutečnosti shledává pouze jeden z řady důkazů, které obecné soudy při svém rozhodování braly v úvahu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konečně namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, zda bylo nutné utajovat svědkyni J. a zda tím nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu. Ze spisového materiálu však vyplývá, že svědkyně J. poté, co byla odděleně vyslechnuta, odpovídala i na dotazy obhájců. Právo stěžovatele na obhajobu porušeno tudíž nebylo.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozhodnutí soudu I. stupně, které mu předcházelo, žádné porušení ústavních práv stěžovatele.
Vzhledem k tomuto závěru Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. prosince 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu