infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2001, sp. zn. III. ÚS 251/01 [ usnesení / JURKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.251.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2001:3.US.251.01
sp. zn. III. ÚS 251/01 Usnesení Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J.Š., zast. JUDr. J.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 105/2000, ze dne 5. 12. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 3/99, ze dne 11. 5. 2000, za vedlejší účasti VSZ, takto: Návrh se odmítá . Odůvodnění: Svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 105/2000, ze dne 5. 12. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 3/99, ze dne 11. 5. 2000. To s tím, že označenými rozhodnutími a postupem, kterým jim předcházel bylo porušeno jeho ústavně garantované základní právo, a to právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), ve spojení s čl. 95 odst. 1 ústavy ČR. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 3/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikaní s předmětem silniční motorová doprava. Skutkově šlo o to, že ač vícero v uvedených rozhodnutí označených nákladních vozidel, návěsů a přívěsů bylo ve vlastnictví leasingové společnosti, protiprávně je převedl na svou firmu a následně prodal a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Proti uvedenému rozhodnutí se navrhovatel odvolal s tím, že v dané věci vždy jednal v dobré víře s tím, že označené doklady nefalšoval, nebylo ani zjišťováno, kdo by falzifikáty vytvořil a polemizoval se závěry znaleckého posudku i z hlediska jeho vypracování, kdy šlo o odborně technickou expertízu předložených dokladů. O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který již označeným rozsudkem rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále tr.ř.) z podnětu odvolání podaného navrhovatelem napadený rozsudek v části týkající se výroku o trestu zákazu činnosti zrušil, nově o tomto druhu trestu rozhodl (§259 odst. 3 tr.ř.) a v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutkový děj v projednávané věci byl zjištěn jasně a úplně, v tomto směru nevznikly žádné pochybnosti a nebylo tak nutné provedené důkazy opakovat či provádět důkazy další. Poukázal na konkrétní znění jednotlivých leasingových smluv, ze kterých jednoznačně plynulo, že předmětná vozidla se mohla stát vlastnictvím navrhovatele až po zaplacení dohodnuté částky leasingové společnosti (E.,), což prokazatelně nenastalo. V této souvislosti odvolací soud poukázal i na výpovědi samotného navrhovatele i v otázce originálu technických průkazů předmětných vozidel. Zabýval se i otázkou výše způsobené škody, kdy v tomto směru odkázal na přesvědčivý znalecký posudek. Zabýval se i charakterem způsobené škody představující hodnotu předmětných vozidel v době jejich převodu navrhovatelem z majetku leasingové společnosti na sebe a takto odnětí její možnosti např. odstoupit od smlouvy. Navíc prokazatelně nebylo zjištěno, že by navrhovatel hodlal i po prodeji vozidel dále podmínky leasingových smluv plnit. Zaujal takto stanovisko k navrhovatelem poukazované argumentaci opřenou o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 To 200/98, či rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 2 T 271/95. Vysvětlil také proč zamítl návrh na doplnění dokazování uplatněný navrhovatelem v rámci odvolacího řízení. Konstatoval, že skutková zjištění učinil nalézací soud správně a v rozsahu, který mu umožnil z nich odvodit odpovídající právní závěry, kdy v tomto směru odkázal na závěry obsažené v odůvodnění rozsudku vydaného soudem I. stupně, včetně charakteru jednání navrhovatele v dané věci z pohledu jeho zavinění. Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost. V rámci podaného návrhu (ústavní stížnosti) potom navrhovatel opakoval svou argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy. Především tedy má znovu zato, že nebylo prokázáno, že rozhodující doklad k převodu vozidel (souhlas leasingové společnosti E.) byl falšovaný, příslušná listina nebyla posouzena znaleckým posudkem. Dále namítl, že obecné soudy se nevypořádaly s problematikou výše způsobené škody, poukázal v tomto směru na judikaturu v této oblasti přijatou. Z hlediska učiněných nejasných skutkových zjištění má také zato, že za dané situace měla být užita zásada "in dubio pro reo" a celá věc posouzena právě při respektování této zásady. V postupu obecných soudů, který vyústil v přijetí napadených rozhodnutí potom spatřuje porušení jeho základního práva, zaručeného mu ústavním zákonem, totiž práva na spravedlivý proces, jak plyne z čl. 36 Listiny, a to ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, který stanoví, že soudce je vázán při rozhodování zákonem. Obě napadená rozhodnutí navrhl z popsaných důvodů zrušit. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k podanému návrhu poukázal na opakovanou argumentaci navrhovatele a odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a z nich plynoucí skutková zjištění, jejich podklad a právní závěry obou soudů. Dodal, že dle jeho přesvědčení k porušení namítaných základních práv a svobod v dané věci nedošlo. VSZ vzalo návrh na vědomí s tím, že nevyužívá svého práva se k němu vyjádřit. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že je to pouze hledisko ústavněprávní, které jako jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a takto ústavní soud nezjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu i s principy práva na spravedlivý proces. Vycházeje z označeného spisového materiálu, argumentace vedené navrhovatelem, obsahu napadených rozhodnutí, dospěl ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. K otázce pravosti dokladů, na jejichž základě navrhovatel prodal (nepochybně) označená vozidla, nutno zmínit, že uvedené doklady zjevně navrhovateli neposkytla ani leasingová společnost E., a doklady o zrušení zástavního práva k vozidlům zřízeného pro spořitelnu mu neposkytla ani tato organizace. Tyto skutečnosti nepochybně z provedeného dokazování jednoznačně vyplynuly. K otázce vzniku a výše způsobené škody je rovněž tak nepochybné, že příslušná částka nebyla navrhovatelem vyrovnána (i z hlediska obsahu předmětných leasingových smluv) a tedy nebyl vytvořen stav, který opravňoval navrhovatele k postupu, který nakonec zvolil. Není nejmenšího důvodů předpokládat, že za dané situace zejména leasingová společnost (ale i Č) by volily postup, který by umožnil navrhovateli posléze uskutečněný prodej vozidel. Stran těchto úvah ostatně lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Nelze tak současně oprávněně vyčítat obecným soudům, že vycházeje z rozsáhle provedeného dokazování neuvěřily obhajobě vedené navrhovatelem. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že se cítí oprávněn zasáhnout do věci projednávané v řízení před obecnými soudy toliko tehdy, jestliže skutková zjištění (provedené důkazy) jsou ve výrazném (extrémním) rozporu s jejich právním hodnocením. To za předpokladu, že dokazování bylo provedeno souladně s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), jak tomu bylo i v daném případě. V projednávané věci potom onen zmíněný extrémní rozpor neshledal. Nelze totiž žádnou rozumnou úvahou dospět k závěru, že příslušné doklady obdržel navrhovatel způsobem, který sám označuje (poštou) a že se takto (bez zjevného důvodu) obě postižené organizace vzdaly svých práv. K závěrům stran výše (případně samotné existence) způsobené škody ústavní soud odkazuje opakovaně na argumentaci obsaženou v odůvodnění zejména rozsudku odvolacího soudu (str. 10-12). Nutno tedy uzavřít, že postup obecných soudů v dané věci nelze označit za nezákonný, tím méně protiústavní, a to ani z hlediska namítaného porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces z pohledu čl. 36 odst. 1, případně čl. 38 odst. 2 Listiny či navrhovatelem označeného čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2001 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:3.US.251.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 251/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2001
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 4. 2001
Datum zpřístupnění 2. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §248
  • 141/1961 Sb., §2
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík in dubio pro reo
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-251-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 39539
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-23