infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-424-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.11.2001, sp. zn. III. ÚS 274/01 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 168/24 SbNU 243 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.274.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K placení přirážky k jízdnému v MHD - oprávnění soudce posuzovat vzájemný soulad právních předpisů

Právní věta 1) Právní řád, jehož základním atributem ve smyslu čl. 1 Ústavy je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také další prameny právní: Mezi tyto, dle terminologie čl. 95 odst. 1 Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Ustanovení věty, obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem, nese pak následující smysl: Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti "jiného právního předpisu" není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím vázán. 2) V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních předpisů" se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu"). 3) Kolize termínu nařízeného jednání (hlavního líčení, veřejného zasedání) před obecným soudem v jiné než Ústavním soudem projednávané věci s termínem nařízeného ústního jednání před Ústavním soudem u právního zástupce účastníka řízení není důležitým důvodem dle §101 odst. 3. o. s. ř., opodstatňujícím přeložení, resp. odročení ústního jednání před Ústavním soudem.

ECLI:CZ:US:2001:3.US.274.01
sp. zn. III. ÚS 274/01 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 1. listopadu 2001, v senátě, ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti D., za účasti T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, o zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, se zrušují. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 4. května 2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, o zaplacení jízdného v městské hromadné dopravě a přirážky k jízdnému. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 6 C 316/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující: Žalobou před obecným soudem se stěžovatelka vůči odpůrci, takto: vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, domáhala úhrady jízdného ve výši 8.-Kč a přirážky k jízdnému ve výši 200.-Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že návrh žalobce je důvodný pouze částečně, a to jen u nezaplaceného jízdného, tj. co do částky 8,-Kč, u přirážky k jízdnému, tj. co se týká částky 200,-Kč, byl jeho návrh zamítnut. Vyhovění žalobnímu návrhu ohledně jízdného pak soud odůvodnil poukazem na ustanovení §760 obč. zák. a §37 odst. 1 zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách. Ohledně přirážky k jízdnému soud pak žalobu zamítl z důvodů právních. V době, kdy odpůrce v řízení před obecnými soudy cestoval bez platné jízdenky (dne 7. ledna 1998), neexistoval totiž dle názoru soudu žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by zmocňovalo k vydání podzákonného předpisu, jenž by takovou povinnost upravil. Jakkoli vyhl. č. 127/1964 Sb., o městském přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §18 odst. 2 umožňovala vyžadovat zaplacení částky 200.-Kč, tato vyhláška však byla vydána podle §4 odst. 2 a §29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, a podle §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a dále k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., přičemž zák. č. 51/1964 Sb., na jehož základě byla uvedená vyhláška vydána, byl účinný od 1. dubna 1964 do 1. ledna 1995 (k tomuto datu byl zrušen zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách), a nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke dni 1. ledna 1980 zrušeno zákonem č. 68/1979 Sb., jenž byl pak ke dni 1. srpna 1994 zrušen zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Zák. č. 111/1994 Sb., stejně jako zák. č. 266/1994 Sb. (účinný ode dne 1. ledna 1995) v předmětné době (tj. dne 7. ledna 1998) neobsahovaly ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat přirážku k jízdnému. Teprve novelou zák. č. 111/1994 Sb., provedenou zák. č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna 1998 byla v §18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do výše 1.000,-Kč. Soud v této souvislosti poznamenává, že tato úprava se vztahuje toliko na silniční dopravu, přičemž v zák. č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tato úprava dosud obsažena není, pročež v rámci takové přepravy pak povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána. Na základě uvedené rekapitulace právního stavu dospěl obecný soud k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé jízdy přirážku. Dle přesvědčení soudu není pro stanovení přirážky k jízdnému možno použít ani ustanovení §772 obč. zák., neboť toto výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu takových práv a povinností, které, byť v obecnější rovině, již občanský zákoník zná. Občanský zákoník ale v předmětné době takovou úpravu neobsahoval, přičemž právo na přirážku k jízdnému nelze dle soudu dovodit ani interpretací ze samotného práva požadovat zaplacení jízdného. Jakkoli je právo na přirážku k jízdnému občanskoprávní sankcí za nesplnění povinnosti, jež je veřejností, a to i právnickou, považována za samozřejmost, to však podle názoru soudu neznamená, že její existenci lze dovodit bez zákonného podkladu. Argument ve prospěch uvedeného závěru spatřuje soud i v okolnosti, že pokud by ke stanovení přirážky postačovala existence prováděcích předpisů k §772 obč. zák., jevila by se pak novela silničního zákona, provedená zák. č. 304/1997 Sb., zcela nadbytečnou. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. K argumentům stěžovatelky, dle níž předmětná vyhláška ke dni 7. ledna 1998 byla platnou součástí právního řádu, vydanou v souladu s §772 obč. zák., a k jejímu poukazu na závaznost pravidel silničního provozu, obsažených toliko ve vyhlášce, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal v plném rozsahu na rozhodovací důvody soudu I. stupně. Zvláště zdůraznil skutečnost, že právo na přirážku není totožné s právem na jízdné a odkazy na zákony toto právo upravující nejsou relevantní, a dále nepřípadnost argumentace analogií s pravidly silničního provozu z pohledu rozhodovaného konkrétního případu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že v předmětné době, tj. dne 7. ledna 1998, byla vyhl. č. 127/1964 Sb. platnou součástí českého právního řádu. Vychází přitom ze skutečnosti, že ve zrušovacích ustanoveních zák. č. 266/1994 Sb. tato vyhláška uvedena není, ačkoli v §67 tohoto zákona bylo zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě zmocnění, uvedených původně v zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, a v zák. č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Uvedený závěr považuje stěžovatelka za opodstatněný i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje ustanovení, jež by zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, jež upraví práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní podmínky přepravy pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak i s ohledem na ustanovení §70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, vyžaduje i výslovnou derogaci k jeho provedení vydaných podzákonných předpisů. Dle přesvědčení stěžovatelky je zánik platnosti i podzákonného právního předpisu nutně spjat s výslovným projevem vůle normotvůrce, čili s výslovnou derogací. Pro závěr, dle něhož nedošlo "implicitně k zániku účinnosti vyhlášky č. 127/1964 Sb." argumentuje stěžovatelka i doslovným zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999 Sb., o přepravním řádu pro silniční dopravu osob, jejíž účinnost nastala dnem 1. října 1999, a jež v §30 odst. 1 výslovně počítá nadále s účinností vyhl. č. 127/1964 Sb., a to s tou změnou, že od 1. října 1999 se ustanovení této vyhlášky již nepoužijí pro městskou autobusovou dopravu. Z uvedeného ustanovení pak stěžovatelka dovozuje, že po datu 1. října 1999 lze ustanovení vyhl. č. 127/1964 Sb. použít na ostatní druhy přepravy osob, vyjma městské autobusové dopravy. Nadto stěžovatelka zastává názor, dle něhož vyhlášku č. 127/1964 Sb. lze s ohledem na ustanovení §772 obč. zák. považovat za podzákonný právní předpis, provádějící příslušná ustanovení obč. zák., konkrétně pak ustanovení §760 a násl., upravující smlouvu o přepravě, což ostatně plyne i z úvodní věty předmětné vyhlášky (a nikoli z její preambule, jak uvádí stěžovatelka - viz čl. 38 Legislativních pravidel vlády, přijatých usnesením vlády ze dne 19. března 1998, č. 188). V této souvislosti je stěžovatelkou poukazováno rovněž na ustanovení §879a obč. zák., jímž byla pravomoc k vydání příslušného právního předpisu delegována s odkazem na ustanovení §17 zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na ministerstvo dopravy a spojů. V ústavní stížnosti se dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, dle kterého daný právní vztah vzniká konkludentním jednáním a v němž je institut přirážky k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního vztahu interpretován ve smyslu smluvní pokuty. Zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na posuzovaný případ spatřuje stěžovatelka v §37 odst. 1 zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož podmínky, za nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní dopravě, stanoví přepravní řády. Tímto pak dle §772 obč. zák. je vyhl. č. 127/1964 Sb. V této souvislosti je v ústavní stížnosti poukazováno i na obsahem shodný právní názor, jenž v obdobných případech zaujaly Krajský soud v Ostravě (ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 302/2000) a Městský soud v Praze (ve věci vedené pod sp. zn. 53 Co 483/99). Provozování veřejné dopravy považuje stěžovatelka za formu realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je součástí jeho realizace a vybírání přirážky k jízdnému pak dle jejího přesvědčení formou ochrany proti těm, kteří by její majetek chtěli užívat bezplatně. Z pohledu ústavněprávního stěžovatelka namítá zejména tu skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci právního předpisu, o který v řízení před nimi opírala svůj nárok, čímž jí protiústavním zásahem znemožnily ochranu výkonu vlastnického práva. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 11. července 2001 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 44 Co odkazuje na odůvodnění rozhodnutí jak soudu nalézacího tak i odvolacího, jež v souzené věci konstatovaly neexistenci povinnosti cestujícího uhradit přirážku k jízdnému, jež by byla založena zákonem. Upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy konkludentností uzavírání předmětné smlouvy neargumentovala a rovněž neargumentovala ani analogickými případy se soudní praxe. Účastník řízení poukazuje na skutečnost, že se stěžovatelka nevypořádala s důvody, vedoucími zákonodárce v novelách zákona o silniční dopravě (zák. č. 304/1997 Sb. a zák. č. 23/2000 Sb.) k zakotvení zmocnění k podzákonné regulaci, když z jejího pohledu se takové zmocnění jeví nadbytečným. V této souvislosti se ve vyjádření konstatuje i důvodová zpráva k zák. č. 304/1997 Sb., dle níž se ustanovení upravující vztahy mezi cestujícím a přepravcem zavádějí nově, neboť dosud zákonem upravena nebyla. Závěrem účastník řízení opakuje rozhodovací důvody obecných soudů v předmětné věci, dle kterých právo na přirážku k jízdnému není totožné s právem na jízdné a ani z něj nevyplývá, jelikož právo na jízdné vyplývá ze smlouvy, kdežto právo na přirážku z jejího porušení. Z uvedeného důvodu úprava přirážky, obsažená v předmětné vyhlášce, nenavazuje na úpravu dopravní smlouvy v občanském zákoníku, nýbrž vyžaduje speciální zákonné zmocnění. Na základě uvedeného se ve vyjádření uvádí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k dotčení základních práv stěžovatelky, zaručených Listinou, nedošlo. Ústavní soud rozhodl předmětnou věc po ústním jednání dne 1. listopadu 2001, a to poté, co bylo ve věci jednáno dle §63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §101 odst. 3 o. s. ř., navzdory nepřítomnosti účastníků řízení. Jakkoli právní zástupce podáním ze dne 22. října 2001 požádal o odročení ústního jednání z důvodu kolize s nařízeným jednáním u obecného soudu, když pro složitost věci, dle jeho názoru, nelze využít substituci, Ústavní soud uvedený důvod neshledal důvodem důležitým ve smyslu §101 odst. 3. o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že kolize termínu nařízeného jednání (hlavního líčení, veřejného zasedání) před obecným soudem v jiné než Ústavním soudem projednávané věci s termínem nařízeného ústního jednání před Ústavním soudem u právního zástupce účastníka řízení není důležitým důvodem dle §101 odst. 3. o. s. ř., opodstatňujícím přeložení, resp. odročení ústního jednání před Ústavním soudem. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Vycházeje z maximy, obsažené v §68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, plyne v předmětné věci pro Ústavní soud nutnost vymezit hlediska, jež je obecný soud povinen respektovat při posuzování souladu jiného právního předpisu se zákonem při aplikaci čl. 95 odst. 1 Ústavy, a to zejména z pohledu dodržení podmínek, zakotvených v čl. 79 odst. 3 Ústavy. Čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje v první řadě ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné, jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. Právní řád, jehož základním atributem ve smyslu čl. 1 Ústavy je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také další prameny právní: Mezi tyto, dle terminologie čl. 95 odst. 1 Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Ustanovení věty, obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem, nese pak následující smysl: Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti "jiného právního předpisu" není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím vázán. Hlediska posuzování nesouladu "jiného právního předpisu" se zákonem jsou analogická s hledisky, jež pro účel řízení o kontrole norem zakotvuje ustanovení §68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu posuzované věci jsou těmito relevantními hledisky kritéria, obsažená v ustanovení čl. 79 odst. 3 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu v této souvislosti není nahrazovat pravomoc obecného soudu, založenou čl. 95 odst. 1 Ústavy, nýbrž toliko posouzení dodržení ústavních kautel, jež je při zkoumání souladu "jiného právního předpisu" se zákonem nezbytné vyžadovat. Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení drážního zákona, právní úpravy silniční dopravy, občanského zákoníku a hospodářského zákoníku. Dle úvodní věty vyhl. č. 127/1964 Sb. byla tato vydána na základě §4 odst. 2 a §29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., a to s účinností od 1. července 1964. Dle ustanovení §50 vyhl. č. 175/2000 Sb. byla pak s účinností ode dne 1. července 2000 zrušena. Dle §4 odst. 2 a §29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, bylo ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu §2 odst. 1 a 2 dráhami podle tohoto zákona jsou železnice, tramvajové, trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy městské a dráhy zvláštního určení. Zák. č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností od 1. ledna 1995 zrušen §67 zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách. Dle ustanovení §37 odst. 1 písm. c) zák. č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem. Dle §7 odst. 1 a 4 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, podrobnější podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci, stanoví přepravní řády, které vydá ministerstvo dopravy, přičemž přepravní řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch dopravního podniku určitou peněžní částku. Nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke dni 1. ledna 1980 zrušeno ust. §58 zák. č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Dle §57 odst. 1 ve spojení s §14 odst. 1 tohoto zákona bylo Federální ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno obecně závazným předpisem upravit přepravní řád, jenž dle §14 odst. 2 mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení poruchy v dopravě peněžitou částkou, jejíž výši stanoví přepravní řád až do 500 Kč. Zák. č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl ke dni 1. srpna 1994 zrušen §42 zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Zák. č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 7. ledna 1998) neobsahoval ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat přirážku k jízdnému. Novelou zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, provedenou zák. č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna 1998 byla v §18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 3 založena možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do výše 1.000,-Kč. Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl ke dni 1. ledna 1992 zrušen §772 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 7. ledna 1998, dle §772 obč. zák. podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy stanoví zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Dle §879a obč. zák. je pak oprávnění ministerstev k vydání prováděcích předpisů určeno jejich příslušnosti, jež je stanovena zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z rekapitulace právního stavu pak vyplývá, že ke dni 7. ledna 1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhl. č. 127/1964 Sb. považovat ustanovení §772 obč. zák. Za normu odkazující, jež na vyhl. č. 127/1964 Sb. v předmětné době odkazovala, lze pak považovat §37 odst. 1 písm. c) zák. č. 266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, dle něhož dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním předpisem. Otázkou, jíž nutno v této souvislosti zodpovědět, je, splňuje-li zmocňovací ustanovení, obsažené v §772 obč. zák., po zrušení zmocňovacích ustanoveních §4 odst. 2 a §29 zák. č. 51/1964 Sb., §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., kautely, jež plynou z čl. 79 odst. 3 Ústavy. Ústavní soud se v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 o návrhu na zrušení §18a odst. 1 písm. c), §18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a §18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně zabýval povahou smlouvy o přepravě osob dle §760 a násl. obč. zák. Dle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, vztahující se na všechny druhy dopravy, pročež společná ustanovení ke smlouvám o přepravě uvedená v §772 obč. zák. pak umožňují, aby podrobnější úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je dle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát, Ústavní soud uznal za přiměřenou veřejnoprávní regulaci některých otázek přepravy osob. V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních předpisů" se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS 43/97 "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu"). V posuzované věci prováděcí předpis, tj. vyhl. č. 127/1964 Sb., byla vydána oprávněným subjektem (a to ve smyslu §879a obč. zák. ve spojení se zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a nezasáhla do věcí vyhrazených z pohledu ústavní, resp. zákonné regulace toliko zákonu (viz k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 3/95). Třetí hodnotící hledisko, přítomnost vůle zákonodárce k úpravě dalších, než v zákoně explicitně stanovených povinností, může být vyjádřeno přitom výslovně anebo může vyplývat ze smyslu a účelu zákona. Přirážka k jízdnému představuje ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/2000 penále, tj. pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (§544 odst. 3 obč. zák.). Z pohledu ústavní akceptovatelnosti veřejnoprávního zásahu v oblasti smluv o přepravě je tímto vyjádřen i prostor přepravnými řády, vydanými dle §772 obč. zák., nahradit stanovení sankce za nezaplacení jízdného smluvní pokutou normativní úpravou této sankce formou penále. Tím, že obecný soud uvedená hlediska nezohlednil, nedostál všem ústavním kautelám, jež jej dle čl. 95 odst. 1 Ústavy opravňují neaplikovat "jiný právní předpis", ocitl se v rozporu s maximou vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucí z čl. 1 Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nad rámec rozhodovacích důvodů Ústavní soud odkazuje i na tu část judikatury obecných soudů, jež ve věcech obdobných dospívá k závěrům opačným, než k jakým dospěly obecné soudy v daném případě. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 7. února 2001, č. j. 10 Co 354/2000-29, v této souvislosti konstatoval následující: "Právní teorie shodně s praxí považuje za nejoptimálnější výslovné zrušení právního předpisu, které vyplývá z derogační klauzule pozdějšího právního předpisu. Aplikace práva pak nečelí výkladovým obtížím, které přináší derogace implicitní. Lze se domnívat, že výslovná derogace je i v české legislativě preferována, ostatně ani hodnocená vyhláška č. 127/1964 Sb. není výjimkou. Ta byla zrušena k 1. 7. 2000 vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 (srv. ust. §50 této vyhlášky). Při užití . zásady výkladu z opaku (argumentum a contrario) nelze dojít .ke shodě v názoru, že vyhl. č. 127/1964 Sb. byla implicitně zrušena v důsledku vydání zákona č. 266/1994 Sb., dochází-li později zcela zřetelně k jejímu výslovnému zrušení vyhláškou ji nahrazující. Podle názoru odvolacího soudu nelze vůbec nic dovozovat z faktu, že zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že dosavadní přepravní řád se ponechává v platnosti, a ani nelze přijmout závěr, že zrušení zákona nutně bez dalšího znamená i zrušení předpisu, který jej provádí. Vyhl. č. 127/1964 Sb. je vedle zákona o dráhách i prováděcím předpisem k občanskému zákoníku." Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, zrušil [§82 odst.1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 1. listopadu 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:3.US.274.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 274/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 168/24 SbNU 243
Populární název K placení přirážky k jízdnému v MHD - oprávnění soudce posuzovat vzájemný soulad právních předpisů
Datum rozhodnutí 1. 11. 2001
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 5. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 79, čl. 95
  • 2/1993 Sb., čl. 36
Ostatní dotčené předpisy
  • 127/1964 Sb.
  • 266/1994 Sb., §37
  • 40/1964 Sb., §722
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík pokuta
právní předpis
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-274-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 39562
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-23