ECLI:CZ:US:2001:3.US.274.01
sp. zn. III. ÚS 274/01
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 1. listopadu 2001, v senátě, ve věci ústavní stížnosti akciové společnosti D., za účasti T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, o zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp.
zn. 44 Co 830/99, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne
20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 4. května
2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. 44
Co 830/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. září
1999, sp. zn. 6 C 316/99, o zaplacení jízdného v městské hromadné
dopravě a přirážky k jízdnému. Uvedenými rozhodnutími obecných
soudů se cítí být dotčena v základním právu na ochranu vlastnictví
dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), a v základním právu na soudní ochranu, plynoucím
z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn.
6 C 316/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní
stížnosti, bylo zjištěno následující:
Žalobou před obecným soudem se stěžovatelka vůči odpůrci, takto:
vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, domáhala
úhrady jízdného ve výši 8.-Kč a přirážky k jízdnému ve výši
200.-Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru,
že návrh žalobce je důvodný pouze částečně, a to jen
u nezaplaceného jízdného, tj. co do částky 8,-Kč, u přirážky
k jízdnému, tj. co se týká částky 200,-Kč, byl jeho návrh
zamítnut. Vyhovění žalobnímu návrhu ohledně jízdného pak soud
odůvodnil poukazem na ustanovení §760 obč. zák. a §37 odst. 1
zák. č. 266/1994 Sb., o dráhách. Ohledně přirážky k jízdnému soud
pak žalobu zamítl z důvodů právních.
V době, kdy odpůrce v řízení před obecnými soudy cestoval bez
platné jízdenky (dne 7. ledna 1998), neexistoval totiž dle názoru
soudu žádný zákon, který by mu ukládal povinnost platit pro takový
případ přirážku k jízdnému, ani žádné zákonné ustanovení, které by
zmocňovalo k vydání podzákonného předpisu, jenž by takovou
povinnost upravil. Jakkoli vyhl. č. 127/1964 Sb., o městském
přepravním řádu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §18
odst. 2 umožňovala vyžadovat zaplacení částky 200.-Kč, tato
vyhláška však byla vydána podle §4 odst. 2 a §29 zák. č.
51/1964 Sb., o dráhách, a podle §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb.,
jímž se provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě,
a dále k provedení příslušných ustanovení občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., přičemž
zák. č. 51/1964 Sb., na jehož základě byla uvedená vyhláška
vydána, byl účinný od 1. dubna 1964 do 1. ledna 1995 (k tomuto
datu byl zrušen zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách), a nařízení
vlády č. 36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke
dni 1. ledna 1980 zrušeno zákonem č. 68/1979 Sb., jenž byl pak
ke dni 1. srpna 1994 zrušen zák. č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě. Zák. č. 111/1994 Sb., stejně jako zák. č. 266/1994 Sb.
(účinný ode dne 1. ledna 1995) v předmětné době (tj. dne 7. ledna
1998) neobsahovaly ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat
přirážku k jízdnému. Teprve novelou zák. č. 111/1994 Sb.,
provedenou zák. č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna
1998 byla v §18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 3 založena
možnost požadovat přepravní přirážku v návaznosti na dopravní
podmínky, a to až do výše 1.000,-Kč. Soud v této souvislosti
poznamenává, že tato úprava se vztahuje toliko na silniční
dopravu, přičemž v zák. č. 266/1994 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tato úprava dosud obsažena není, pročež v rámci takové
přepravy pak povinnost platit přirážku k jízdnému stále není dána.
Na základě uvedené rekapitulace právního stavu dospěl obecný
soud k závěru, že v předmětnou dobu neexistovala platná právní
úprava, která by ukládala povinnost stanovit pro případ tzv. černé
jízdy přirážku. Dle přesvědčení soudu není pro stanovení přirážky
k jízdnému možno použít ani ustanovení §772 obč. zák., neboť toto
výslovně umožňuje provést pouze podrobnější úpravu takových práv
a povinností, které, byť v obecnější rovině, již občanský zákoník
zná. Občanský zákoník ale v předmětné době takovou úpravu
neobsahoval, přičemž právo na přirážku k jízdnému nelze dle soudu
dovodit ani interpretací ze samotného práva požadovat zaplacení
jízdného. Jakkoli je právo na přirážku k jízdnému občanskoprávní
sankcí za nesplnění povinnosti, jež je veřejností, a to
i právnickou, považována za samozřejmost, to však podle názoru
soudu neznamená, že její existenci lze dovodit bez zákonného
podkladu. Argument ve prospěch uvedeného závěru spatřuje soud
i v okolnosti, že pokud by ke stanovení přirážky postačovala
existence prováděcích předpisů k §772 obč. zák., jevila by se pak
novela silničního zákona, provedená zák. č. 304/1997 Sb., zcela
nadbytečnou.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
22. ledna 2001, sp. zn. 44 Co 830/99, rozsudek soudu I. stupně
potvrdil. K argumentům stěžovatelky, dle níž předmětná vyhláška ke
dni 7. ledna 1998 byla platnou součástí právního řádu, vydanou
v souladu s §772 obč. zák., a k jejímu poukazu na závaznost
pravidel silničního provozu, obsažených toliko ve vyhlášce,
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal v plném
rozsahu na rozhodovací důvody soudu I. stupně. Zvláště zdůraznil
skutečnost, že právo na přirážku není totožné s právem na jízdné
a odkazy na zákony toto právo upravující nejsou relevantní, a dále
nepřípadnost argumentace analogií s pravidly silničního provozu
z pohledu rozhodovaného konkrétního případu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že
v předmětné době, tj. dne 7. ledna 1998, byla vyhl. č. 127/1964
Sb. platnou součástí českého právního řádu. Vychází přitom ze
skutečnosti, že ve zrušovacích ustanoveních zák. č. 266/1994 Sb.
tato vyhláška uvedena není, ačkoli v §67 tohoto zákona bylo
zrušeno několik prováděcích předpisů, vydaných na základě
zmocnění, uvedených původně v zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách,
a v zák. č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním
zasílatelství. Uvedený závěr považuje stěžovatelka za opodstatněný
i navzdory tomu, že zákon o dráhách již neobsahuje ustanovení, jež
by zmocňovalo orgány státní správy k vydání vyhlášky, jež upraví
práva a povinnosti cestujících, resp. smluvní podmínky přepravy
pro oblast městské hromadné dopravy. Činí tak i s ohledem na
ustanovení §70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jež
v souvislosti se zrušením určitého zákona, resp. jeho jednotlivého
ustanovení, vyžaduje i výslovnou derogaci k jeho provedení
vydaných podzákonných předpisů. Dle přesvědčení stěžovatelky je
zánik platnosti i podzákonného právního předpisu nutně spjat
s výslovným projevem vůle normotvůrce, čili s výslovnou derogací.
Pro závěr, dle něhož nedošlo "implicitně k zániku účinnosti
vyhlášky č. 127/1964 Sb." argumentuje stěžovatelka i doslovným
zněním nově přijaté vyhlášky č. 71/1999 Sb., o přepravním řádu pro
silniční dopravu osob, jejíž účinnost nastala dnem 1. října 1999,
a jež v §30 odst. 1 výslovně počítá nadále s účinností vyhl. č.
127/1964 Sb., a to s tou změnou, že od 1. října 1999 se ustanovení
této vyhlášky již nepoužijí pro městskou autobusovou dopravu.
Z uvedeného ustanovení pak stěžovatelka dovozuje, že po datu
1. října 1999 lze ustanovení vyhl. č. 127/1964 Sb. použít na
ostatní druhy přepravy osob, vyjma městské autobusové dopravy.
Nadto stěžovatelka zastává názor, dle něhož vyhlášku č.
127/1964 Sb. lze s ohledem na ustanovení §772 obč. zák. považovat
za podzákonný právní předpis, provádějící příslušná ustanovení
obč. zák., konkrétně pak ustanovení §760 a násl., upravující
smlouvu o přepravě, což ostatně plyne i z úvodní věty předmětné
vyhlášky (a nikoli z její preambule, jak uvádí stěžovatelka - viz
čl. 38 Legislativních pravidel vlády, přijatých usnesením vlády ze
dne 19. března 1998, č. 188). V této souvislosti je stěžovatelkou
poukazováno rovněž na ustanovení §879a obč. zák., jímž byla
pravomoc k vydání příslušného právního předpisu delegována
s odkazem na ustanovení §17 zák. č. 2/1969 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, na ministerstvo dopravy a spojů.
V ústavní stížnosti se dále odkazuje i na nález Ústavního
soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, dle kterého daný právní
vztah vzniká konkludentním jednáním a v němž je institut přirážky
k jízdnému s ohledem na soukromoprávní povahu předmětného právního
vztahu interpretován ve smyslu smluvní pokuty.
Zákonný prostor pro aplikaci předmětné vyhlášky na posuzovaný
případ spatřuje stěžovatelka v §37 odst. 1 zák. č. 266/1994 Sb.,
o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož podmínky, za
nichž se přepravují osoby ve veřejné drážní osobní dopravě,
stanoví přepravní řády. Tímto pak dle §772 obč. zák. je vyhl. č.
127/1964 Sb. V této souvislosti je v ústavní stížnosti poukazováno
i na obsahem shodný právní názor, jenž v obdobných případech
zaujaly Krajský soud v Ostravě (ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co
302/2000) a Městský soud v Praze (ve věci vedené pod sp. zn. 53 Co
483/99).
Provozování veřejné dopravy považuje stěžovatelka za formu
realizace svého vlastnického práva, přičemž vybírání jízdného je
součástí jeho realizace a vybírání přirážky k jízdnému pak dle
jejího přesvědčení formou ochrany proti těm, kteří by její majetek
chtěli užívat bezplatně. Z pohledu ústavněprávního stěžovatelka
namítá zejména tu skutečnost, že obecné soudy neuznaly existenci
právního předpisu, o který v řízení před nimi opírala svůj nárok,
čímž jí protiústavním zásahem znemožnily ochranu výkonu
vlastnického práva.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 11. července 2001 Krajský soud v Brně k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 44 Co odkazuje
na odůvodnění rozhodnutí jak soudu nalézacího tak i odvolacího,
jež v souzené věci konstatovaly neexistenci povinnosti cestujícího
uhradit přirážku k jízdnému, jež by byla založena zákonem.
Upozorňuje na skutečnost, že stěžovatelka v řízení před obecnými
soudy konkludentností uzavírání předmětné smlouvy neargumentovala
a rovněž neargumentovala ani analogickými případy se soudní praxe.
Účastník řízení poukazuje na skutečnost, že se stěžovatelka
nevypořádala s důvody, vedoucími zákonodárce v novelách zákona
o silniční dopravě (zák. č. 304/1997 Sb. a zák. č. 23/2000 Sb.)
k zakotvení zmocnění k podzákonné regulaci, když z jejího pohledu
se takové zmocnění jeví nadbytečným. V této souvislosti se ve
vyjádření konstatuje i důvodová zpráva k zák. č. 304/1997 Sb., dle
níž se ustanovení upravující vztahy mezi cestujícím a přepravcem
zavádějí nově, neboť dosud zákonem upravena nebyla.
Závěrem účastník řízení opakuje rozhodovací důvody obecných
soudů v předmětné věci, dle kterých právo na přirážku k jízdnému
není totožné s právem na jízdné a ani z něj nevyplývá, jelikož
právo na jízdné vyplývá ze smlouvy, kdežto právo na přirážku
z jejího porušení. Z uvedeného důvodu úprava přirážky, obsažená
v předmětné vyhlášce, nenavazuje na úpravu dopravní smlouvy
v občanském zákoníku, nýbrž vyžaduje speciální zákonné zmocnění.
Na základě uvedeného se ve vyjádření uvádí, že ústavní
stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů k dotčení
základních práv stěžovatelky, zaručených Listinou, nedošlo.
Ústavní soud rozhodl předmětnou věc po ústním jednání dne 1.
listopadu 2001, a to poté, co bylo ve věci jednáno dle §63 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §101
odst. 3 o. s. ř., navzdory nepřítomnosti účastníků řízení. Jakkoli
právní zástupce podáním ze dne 22. října 2001 požádal o odročení
ústního jednání z důvodu kolize s nařízeným jednáním u obecného
soudu, když pro složitost věci, dle jeho názoru, nelze využít
substituci, Ústavní soud uvedený důvod neshledal důvodem důležitým
ve smyslu §101 odst. 3. o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti
konstatuje, že kolize termínu nařízeného jednání (hlavního líčení,
veřejného zasedání) před obecným soudem v jiné než Ústavním soudem
projednávané věci s termínem nařízeného ústního jednání před
Ústavním soudem u právního zástupce účastníka řízení není
důležitým důvodem dle §101 odst. 3. o. s. ř., opodstatňujícím
přeložení, resp. odročení ústního jednání před Ústavním soudem.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
Vycházeje z maximy, obsažené v §68 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, plyne v předmětné věci pro
Ústavní soud nutnost vymezit hlediska, jež je obecný soud povinen
respektovat při posuzování souladu jiného právního předpisu se
zákonem při aplikaci čl. 95 odst. 1 Ústavy, a to zejména
z pohledu dodržení podmínek, zakotvených v čl. 79 odst. 3 Ústavy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje v první řadě ústavní výraz
nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na
moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné,
jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací
činnosti soudů.
Právní řád, jehož základním atributem ve smyslu čl. 1 Ústavy
je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů
ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také
další prameny právní: Mezi tyto, dle terminologie čl. 95 odst. 1
Ústavy "jiné právní předpisy", patří zejména právní předpisy
orgánů státní správy (čl. 78, čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně
závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3
Ústavy). Ustanovení věty, obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za
středníkem, nese pak následující smysl:
Soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu"
opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními
účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu
není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného
právního předpisu", rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti
v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům
dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném
segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti
"jiného právního předpisu" není v českém právním řádu právním
precedentem.
Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení
s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za
středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní
předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem.
A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že
v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního
předpisu se zákonem", je jím vázán.
Hlediska posuzování nesouladu "jiného právního předpisu" se
zákonem jsou analogická s hledisky, jež pro účel řízení o kontrole
norem zakotvuje ustanovení §68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Z pohledu posuzované věci jsou těmito
relevantními hledisky kritéria, obsažená v ustanovení čl. 79 odst.
3 Ústavy.
Úkolem Ústavního soudu v této souvislosti není nahrazovat
pravomoc obecného soudu, založenou čl. 95 odst. 1 Ústavy, nýbrž
toliko posouzení dodržení ústavních kautel, jež je při zkoumání
souladu "jiného právního předpisu" se zákonem nezbytné vyžadovat.
Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení drážního zákona, právní úpravy silniční
dopravy, občanského zákoníku a hospodářského zákoníku.
Dle úvodní věty vyhl. č. 127/1964 Sb. byla tato vydána na
základě §4 odst. 2 a §29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, §7
nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se provádí zákon o úpravě
podnikání v silniční dopravě, a k provedení příslušných ustanovení
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a hospodářského zákoníku č.
109/1964 Sb., a to s účinností od 1. července 1964. Dle ustanovení
§50 vyhl. č. 175/2000 Sb. byla pak s účinností ode dne
1. července 2000 zrušena.
Dle §4 odst. 2 a §29 zák. č. 51/1964 Sb., o dráhách, bylo
ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány
zmocněno k vydání přepravních řádů. Ve smyslu §2 odst. 1 a 2
dráhami podle tohoto zákona jsou železnice, tramvajové,
trolejbusové a lanové dráhy s výjimkou těch, které slouží jen
provozní potřebě uvnitř podniku (závodu) a nejsou zaústěny do
jiných drah, dále drah přenosných a lanových vleků, přičemž dráhy
se podle povahy a účelu člení na dráhy celostátní, vlečky, dráhy
městské a dráhy zvláštního určení.
Zák. č. 51/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl
s účinností od 1. ledna 1995 zrušen §67 zák. č. 266/1994 Sb.,
o dráhách. Dle ustanovení §37 odst. 1 písm. c) zák. č. 266/1994
Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, dopravce přepraví za
sjednanou cenu osobu, která o přepravu požádá, jestliže jsou
splněny smluvní přepravní podmínky a podmínky stanovené zvláštním
předpisem.
Dle §7 odst. 1 a 4 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., jímž se
provádí zákon o úpravě podnikání v silniční dopravě, podrobnější
podmínky, za kterých dopravní podniky přepravují osoby a věci,
stanoví přepravní řády, které vydá ministerstvo dopravy, přičemž
přepravní řády mohou stanovit, že uživatel dopravy, který porušil
některé z jejich ustanovení, poškodil nebo znečistil vozidlo nebo
způsobil poruchu v provozu, je povinen zaplatit ve prospěch
dopravního podniku určitou peněžní částku. Nařízení vlády č.
36/1951 Sb., jež bylo účinné od 1. června 1951, bylo ke dni
1. ledna 1980 zrušeno ust. §58 zák. č. 68/1979 Sb., o silniční
dopravě a vnitrostátním zasílatelství. Dle §57 odst. 1 ve spojení
s §14 odst. 1 tohoto zákona bylo Federální ministerstvo dopravy
v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány zmocněno obecně
závazným předpisem upravit přepravní řád, jenž dle §14 odst. 2
mohl stanovit, ve kterých případech jsou cestující, odesílatel
nebo příjemce povinni zaplatit provozovateli dopravy za porušení
ustanovení přepravního řádu nebo tarifu, poškození nebo znečištění
vozidla nebo jiného zařízení provozovatele dopravy nebo způsobení
poruchy v dopravě peněžitou částkou, jejíž výši stanoví přepravní
řád až do 500 Kč. Zák. č. 68/1979 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, byl ke dni 1. srpna 1994 zrušen §42 zák. č. 111/1994
Sb., o silniční dopravě.
Zák. č. 111/1994 Sb. v předmětné době (tj. dne 7. ledna
1998) neobsahoval ustanovení, jež by žalobci umožňovala žádat
přirážku k jízdnému.
Novelou zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, provedenou
zák. č. 304/1997 Sb., s účinností ode dne 1. dubna 1998 byla v §18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 3 založena možnost požadovat
přepravní přirážku v návaznosti na dopravní podmínky, a to až do
výše 1.000,-Kč.
Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, byl ke dni 1. ledna 1992 zrušen §772 zák. č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku.
Ve znění platném v předmětné době, tj. ke dni 7. ledna 1998,
dle §772 obč. zák. podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy
stanoví zvláštní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. Dle
§879a obč. zák. je pak oprávnění ministerstev k vydání
prováděcích předpisů určeno jejich příslušnosti, jež je stanovena
zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z rekapitulace právního stavu pak vyplývá, že ke dni 7. ledna
1998 lze za zákonná ustanovení zmocňující k vydání vyhl. č.
127/1964 Sb. považovat ustanovení §772 obč. zák. Za normu
odkazující, jež na vyhl. č. 127/1964 Sb. v předmětné době
odkazovala, lze pak považovat §37 odst. 1 písm. c) zák. č.
266/1994 Sb., ve znění platném ke dni 7. ledna 1998, dle něhož
dopravce přepraví za sjednanou cenu osobu, která o přepravu
požádá, jestliže jsou splněny smluvní přepravní podmínky
a podmínky stanovené zvláštním předpisem.
Otázkou, jíž nutno v této souvislosti zodpovědět, je,
splňuje-li zmocňovací ustanovení, obsažené v §772 obč. zák., po
zrušení zmocňovacích ustanoveních §4 odst. 2 a §29 zák. č.
51/1964 Sb., §7 nařízení vlády č. 36/1951 Sb., kautely, jež
plynou z čl. 79 odst. 3 Ústavy.
Ústavní soud se v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS
33/2000 o návrhu na zrušení §18a odst. 1 písm. c), §18a odst.
2 písm. b) věty za středníkem a §18a odst. 3 zákona č. 111/1994
Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně
zabýval povahou smlouvy o přepravě osob dle §760 a násl. obč.
zák. Dle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, vztahující se na
všechny druhy dopravy, pročež společná ustanovení ke smlouvám
o přepravě uvedená v §772 obč. zák. pak umožňují, aby podrobnější
úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními
předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je
dle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž
vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných
dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním.
Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné dopravy má
pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem i stát,
Ústavní soud uznal za přiměřenou veřejnoprávní regulaci některých
otázek přepravy osob.
V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska
posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení, a od nich
se odvíjejících hledisek posuzování souladu "jiných právních
předpisů" se zákony. Dle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a Pl. ÚS
43/97 "jiný právní předpis" nemůže vybočit ze zákonných mezí
- nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet
v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají
ze smyslu a účelu zákona. Dle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000
ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na
následujících zásadách: "Jiný právní předpis" musí být vydán
oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu
(nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být
zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být
tedy otevřen prostor pro sféru "jiného právního předpisu").
V posuzované věci prováděcí předpis, tj. vyhl. č. 127/1964
Sb., byla vydána oprávněným subjektem (a to ve smyslu §879a obč.
zák. ve spojení se zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) a nezasáhla do věcí vyhrazených z pohledu ústavní, resp.
zákonné regulace toliko zákonu (viz k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS
3/95). Třetí hodnotící hledisko, přítomnost vůle zákonodárce
k úpravě dalších, než v zákoně explicitně stanovených povinností,
může být vyjádřeno přitom výslovně anebo může vyplývat ze smyslu
a účelu zákona.
Přirážka k jízdnému představuje ve smyslu nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/2000 penále, tj. pokutu stanovenou pro
porušení smluvní povinnosti právním předpisem (§544 odst. 3 obč.
zák.). Z pohledu ústavní akceptovatelnosti veřejnoprávního zásahu
v oblasti smluv o přepravě je tímto vyjádřen i prostor přepravnými
řády, vydanými dle §772 obč. zák., nahradit stanovení sankce za
nezaplacení jízdného smluvní pokutou normativní úpravou této
sankce formou penále.
Tím, že obecný soud uvedená hlediska nezohlednil, nedostál
všem ústavním kautelám, jež jej dle čl. 95 odst. 1 Ústavy
opravňují neaplikovat "jiný právní předpis", ocitl se v rozporu
s maximou vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucí z čl. 1
Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů
řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nad rámec rozhodovacích důvodů Ústavní soud odkazuje i na tu
část judikatury obecných soudů, jež ve věcech obdobných dospívá
k závěrům opačným, než k jakým dospěly obecné soudy v daném
případě. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 7. února
2001, č. j. 10 Co 354/2000-29, v této souvislosti konstatoval
následující: "Právní teorie shodně s praxí považuje za
nejoptimálnější výslovné zrušení právního předpisu, které vyplývá
z derogační klauzule pozdějšího právního předpisu. Aplikace práva
pak nečelí výkladovým obtížím, které přináší derogace implicitní.
Lze se domnívat, že výslovná derogace je i v české legislativě
preferována, ostatně ani hodnocená vyhláška č. 127/1964 Sb. není
výjimkou. Ta byla zrušena k 1. 7. 2000 vyhláškou Ministerstva
dopravy a spojů č. 175/2000 (srv. ust. §50 této vyhlášky). Při
užití . zásady výkladu z opaku (argumentum a contrario) nelze
dojít .ke shodě v názoru, že vyhl. č. 127/1964 Sb. byla implicitně
zrušena v důsledku vydání zákona č. 266/1994 Sb., dochází-li
později zcela zřetelně k jejímu výslovnému zrušení vyhláškou ji
nahrazující. Podle názoru odvolacího soudu nelze vůbec nic
dovozovat z faktu, že zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, neobsahuje
žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že dosavadní přepravní řád
se ponechává v platnosti, a ani nelze přijmout závěr, že zrušení
zákona nutně bez dalšího znamená i zrušení předpisu, který jej
provádí. Vyhl. č. 127/1964 Sb. je vedle zákona o dráhách
i prováděcím předpisem k občanskému zákoníku."
Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
ve spojení s čl. 1 a čl. 79 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy,
Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna
2001, sp. zn. 44 Co 830/99, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově
ze dne 20. září 1999, sp. zn. 6 C 316/99, zrušil [§82 odst.1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. listopadu 2001