Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.2001, sp. zn. III. ÚS 292/01 [ nález / HOLLÄNDER / výz-4 ], paralelní citace: N 187/24 SbNU 393 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.292.01

sp. zn. III. ÚS 292/01 Nález Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 29. listopadu 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti F., spol. s r. o., za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca 553/2000-23, o zastavení řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca 553/2000-23, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 15. května 2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca 553/2000-23, o zastavení řízení. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v právu, plynoucím z ústavní povinnosti obecných soudů dle čl. 90 Ústavy. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 176/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. října 2000, č. j. 2561, 5443/2000/FŘ/130, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno II ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 121363/99/289912/6513, kterým byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 1999 ve výši 1.202.024,-Kč. Po podání žaloby vyzval krajský soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, přičemž tato výzva byla doručena toliko jejímu právnímu zástupci, a to dne 11. ledna 2001 (spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 553/2000, č. l. 12). Z ústavní stížností napadeného usnesení obecného soudu dále pak vyplývá, že soudní poplatek nebyl stěžovatelkou uhrazen ani ve lhůtě určené jí soudem, pročež tento uvedeným usnesením ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca 553/2000-23, předmětné řízení zastavil, a to s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Brně odepření základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka s ohledem na ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. a §2 odst. 1 a 5 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění platném do 31. prosince 2001, spatřuje uvedená dotčení v základních právech ve skutečnosti, že výzvu k zaplacení soudního poplatku byl soud povinen doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci, což se v dané věci nestalo. Poukazuje v této souvislosti i na judikaturu Ústavního soudu, obsaženou v nálezech ve věcech sp. zn. IV. ÚS 238/99 a I. ÚS 217/2000. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 13. července 2001 Krajský soud v Brně k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Úvodem je v něm konstatováno, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, že jako účastník soudního řízení nedostál svým povinnostem, když řádně nesplnil svou poplatkovou povinnost při podání návrhu na zahájení řízení [ve smyslu §4 písm. a), §7 odst. 1 věty první zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném do 31. prosince 2000], a dále nepopírá též, že výzva k odstranění tohoto procesního nedostatku byla řádně doručena jeho právnímu zástupci. Interpretaci ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., předkládanou stěžovatelem, účastník řízení s ohledem na okolnosti dané věci považuje za zcela účelovou, a to vedenou snahou přenést důsledky vyplývající z nesplnění obligatorních procesních povinností ze stěžovatele na soud. Je-li totiž účastník soudního řízení právně zastoupen pro celé řízení (§24 a §25 o. s. ř.), jedná s ním soud pouze prostřednictvím jeho zmocněnce (§49 odst. 1 věta první o. s. ř.), přičemž ustanovení §49 odst. 1 věty druhé o. s. ř. pak směřuje pouze na ty případy, kdy určitou povinnost může splnit toliko účastník řízení a nikdo jiný (podání výpovědi, apod.). Splnění poplatkové povinnosti proto, dle názoru Krajského soudu v Brně, není úkonem nezastupitelným a může jej proto za účastníka realizovat i někdo jiný. Na tomto závěru, dle jeho přesvědčení, nemůže nic měnit ani skutečnost, že zákon o soudních poplatcích ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu podanou v soudním řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř. tomu, kdo tuto žalobu podal, tedy účastníku řízení (§2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích), neboť mezi touto povinností a dalšími povinnostmi účastníků (jako např. povinností odstranit na základě výzvy soudu nedostatky v návrhu - §43 o. s. ř.) neexistuje z hlediska dikce zákona žádný rozdíl, přičemž v praxi nejsou pochybnosti o tom, že i tyto povinnosti jsou povinnostmi zastupitelnými. V reakci na stěžovatelčin poukaz na judikaturu Ústavního soudu účastník řízení uvádí, že Ústavní soud zaujal v obdobné věci též zcela opačné stanovisko, když v usnesení ze dne 23. září 1999, sp. zn. III. ÚS 190/99, konstatoval, že doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku zmocněnci účastníka je dostačující. Pro úplnost krajský soud poznamenává, že ke shodnému názoru dospěl i Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném pod č. 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky. Nad rámec uvedené argumentace vyjadřuje účastník řízení dále přesvědčení, dle něhož nečinnost stěžovatelky či jejího zmocněnce v řízení před obecným soudem nelze zhojit cestou vyvolání řízení před Ústavním soudem, jakožto orgánem ochrany ústavnosti. Stěžovatelka totiž zamlčuje skutečnost, že byla-li svým zmocněncem o povinnosti zaplatit soudní poplatek (v dodatečné lhůtě) řádně a včas zpravena, nedostála své povinnosti o vlastní újmě; v případě opačném nese plnou odpovědnost za vzniklou situaci její zmocněnec, přičemž v tomto případě by se pak jednalo pouze o občanskoprávní vztah mezi stěžovatelkou a zmocněncem, který nemůže být řešen cestou ústavní stížnosti. Ze všech uvedených důvodů Krajský soud v Brně navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. K výzvě Ústavního soudu dle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 24. října 2001 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření i vedlejší účastník Finanční ředitelství v Brně. Poukazuje v něm zejména na skutečnost, že z předmětné ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že její meritum se týká výlučně a pouze postupu soudního orgánu v soudním řízení, tj. že jde, resp. má jít o posouzení ústavnosti napadeného usnesení obecného soudu z hlediska výkladu a aplikace předpisů upravujících postup v soudním řízení. I přesto, jako vedlejší účastník, předkládá Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření stanovisko k uvedené otázce. Vedlejší účastník má za to, že úhrada soudního poplatku není úkonem ve smyslu ustanovení §49 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Uvedený závěr dovozuje ze smyslu a účelu povinného právního zastoupení ve věcech správního soudnictví (§250a o. s. ř.), které spatřuje v zajištění náležité ochrany práv žalobce, s čímž je spjato umožnění kvalifikovaného vystupování účastníka řízení prostřednictvím jeho zástupce. Poukazuje dále na skutečnost, že zástupce, vybavený procesní plnou mocí, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník. S ohledem na uvedené je, dle jeho názoru, upraveno též doručování v soudním řízení tak, jak je upraveno v §49 odst. 1 o. s. ř. Obdobně jako účastník řízení rovněž i vedlejší účastník poukazuje i na svým obsahem opačná rozhodnutí než jsou ta, jimiž argumentuje stěžovatelka, konkrétně pak na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. III. ÚS 190/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikované pod č. 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky. Zastává názor, dle něhož u jednání dle §49 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí jít o tzv. jednání nezastupitelné, čili takové jednání je charakterizováno osobním prvkem, který se upíná jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba (odlišná od konkrétního účastníka řízení) nemůže (právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího) takový úkon vykonat. Ve všech ostatních případech pak, dle jeho názoru, může dojít k uskutečnění příslušného úkonu prostřednictvím zástupce. Vedlejší účastník v této souvislosti připomíná, že povinností advokáta, právně zastupujícího účastníka soudního řízení, je dbát ochrany práv svého klienta, důsledky nezaplacení poplatku v soudem dodatečně stanovené lhůtě musí být advokátu zřejmé a známé, a tedy, aby dostál povinnosti dbát ochrany klienta (účastníka řízení), musí provedení tohoto úkonu - pokud se tak dosud nestalo - zabezpečit (neučiní-li tak např. vzhledem ke svým relativně působícím ujednáním s klientem přímo jako zástupce účastníka sám). Povinnost doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku žalobci a nejen toliko jeho právnímu zástupci nelze, dle vedlejšího účastníka, dovodit ani ze zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož je poplatníkem účastník, který žalobu podal. Ze žádného ustanovení uvedeného zákona, jiné právní normy a konečně ani z povahy této povinnosti ale dle něj nevyplývá, že poplatek musí uhradit účastník sám osobně. Nejde totiž o povinnost, jíž by nebylo možno vykonat prostřednictvím zástupce. Na základě uvedeného považuje vedlejší účastník předmětnou ústavní stížnost za nedůvodnou, pročež navrhuje její zamítnutí. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků a vedlejších účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání ze dne 9. října 2001 a účastník řízení v podání z téhož dne, tj. ze dne 9. října 2001, jakož i vedlejší účastník, a to v rámci svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. října 2001, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení §2, §4 a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení §49 odst. 1 a §55 o. s. ř. Dle ustanovení §2 a §4 zákona o soudních poplatcích vzniká navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením §9 odst. 2 uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné lhůtě. Tato lhůta je přitom dle §55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou, jíž stanoví předseda senátu. V ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. je pak zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat. K interpretaci §49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal i v rozhodnutích dalších, a to v nálezech sp. zn. II. ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 377/2000, III. ÚS 738/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu advokacie č. 8/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje, dle Ústavního soudu, takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 o. s. ř., jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit, přičemž reflektoval i vývoj judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Rc 1/2001, avšak argumenty v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř., nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy první o. s. ř. Poukazují-li účastník řízení a vedlejší účastník na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/99 (pro úplnost Ústavní soud uvádí i další uvedenému analogická usnesení - sp. zn. III. ÚS 446/99 a I. ÚS 538/99), nutno připomenout, že právní názor obsažený v usneseních Ústavního soudu nezakládá důvody pro postup dle §23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále, že uvedený právní názor, obsažený v usnesení, byl překonán judikaturou, obsaženou ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu. Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně kautelám nutným pro interpretaci §49 odst. 1 o. s. ř. z pohledů, jež jsou zejména specifické pro stávající úpravu správního soudnictví, nedostál. Ústavní soud je si přitom vědom skutečnosti, že posuzovaný případ se od případů uvedených výše do určité míry liší. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 238/99 byl soudní poplatek uhrazen opožděně pro nemoc zmocněnce, a to spolu s podáním žádosti o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, ve věcech sp. zn. II. ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 377/2000 došlo k opožděnému zaplacení soudního poplatku (pro nemožnost v dané lhůtě vyrozumět o této povinnosti navrhovatele ze strany právního zástupce), a konečně ve věci sp. zn. III. ÚS 738/2000 bylo řízení zastaveno navzdory včasnému uhrazení soudního poplatku. Odlišné skutkové okolnosti předmětné věci, jež dle účastníka řízení u stěžovatelky zakládají snahu přenést důsledky, vyplývající z nesplnění obligatorních procesních povinností ze stěžovatele na soud, nemohou ale na interpretaci §49 odst. 1 větě druhé o. s. ř., jak ji Ústavní soud v dosavadní judikatuře vytyčil pro oblast správního soudnictví, nic změnit. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku přijetí jiné, než ústavně konformní interpretace, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. V posuzované věci obecný soud porušením ústavně konformní interpretace ustanovení §49 odst. 1 věty druhé o. s. ř. pro oblast správního soudnictví vybočil z rámce principu spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2001, č. j. 29 Ca 553/2000-23, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně , dne 29. listopadu 2001