Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.12.2001, sp. zn. III. ÚS 377/01 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 197/24 SbNU 481 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.377.01

sp. zn. III. ÚS 377/01 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti podanou J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 14/01-1262, ze dne 23. 4. 2001, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 14/01-1262, ze dne 23. 4. 2001, týkající se pouze J. K., se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 14/01, ze dne 23. 4. 2001. To s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jeho základní právo, a to právo na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a v také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 20 T 48/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu, č.j. 20 T 48/2000-1155, ze dne 10. 1. 2000, uznán vinným účastenstvím na trestném činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona k §235 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Skutkově šlo o to, že stěžovatel v říjnu 1999 požádal T. T., aby sehnal někoho, kdo pod pohrůžkou fyzického násilí přinutí V. P. ke změně chování ve sdružení - firmě D., aby se zdržel jednání, které by mohlo vést k zániku tohoto sdružení a za tuto službu nabídl částku 100.000,- Kč. Tehdy, posléze spoluobžalovaný T., sjednal další dva muže, kteří nakonec P. zavraždili a od T. obdrželi částku 20.000,- Kč, kterou mu předtím předal stěžovatel. Ten se v průběhu celého trestního řízení hájil tím, že souhlasil s jistou formou postrašení, která byla nabízena T., později uvedl, že s takovým postupem nesouhlasil vůbec, když vztahy s poškozeným ve firmě se urovnaly a vůbec už nenabízel žádné peníze, když poukazoval i na absenci motivu jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Dodal, že soud I. stupně potom uvedený rozsudek vybudoval v zásadě na výpovědích a tvrzeních pouze T. T. a jednání stěžovatele kvalifikoval jako účastenství dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. (návod) na trestném činu vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. Nutno připomenout, že obžaloba stěžovatele od samého počátku trestního řízení vedeném proti němu jej vinila z účastenství (návodu) k trestnému činu vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. - tedy ke spáchání uvedeného trestného činu ve snaze získat majetkový prospěch. Ke změně právní kvalifikace vedlo nalézací soud to, že provedenému dokazování odpovídalo právě a pouze uznání na vinu z účastenství (návodu) na trestném činu vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru vycházel z výpovědí spoluobžalovaného T., které v podstatě jako jediné měly navrhovatele usvědčit alespoň v tom směru, že navrhovatel minimálně v další osobě vzbudil rozhodnutí a úmysl zasáhnout vůči poškozenému s tím, že ten takto bude donucen k určitému jednání či zdržení se určitého jednání. Další svědecké výpovědi potom (stran poměrů-vztahů) ve firmě D. svědčí zčásti tvrzení navrhovatele, zčásti nikoli. Stejná situace byla shledána nalézacím soudem i při zjišťování ohledně případně nabídnutých peněz navrhovatelem za požadovaný postup vůči poškozenému. Nalézací soud nakonec dospěl k závěru, že útok byl proveden z podnětu navrhovatele a byť došlo k excesu z toho, k čemu byl návod směřován, z hlediska zásady akcesority účastenství dospěl k závěru, že se navrhovatel posuzovaného deliktu dopustil. Proti uvedenému rozsudku se odvolal navrhovatel. V důvodech svého odvolání poukázal zejména na absenci motivu svého jednání, kdy se prokazatelně s poškozeným domluvil na dalším fungování jejich společné firmy dále, že případné násilí na poškozeném (ať už jakéhokoliv druhu či intenzity) by vedlo k rozpadu firmy, což by prokazatelně poškodilo, a to v každém případě zájmy navrhovatele, když právě pro činnost firmy byla osoba poškozeného velmi důležitá. Pokud v určité fázi vzájemných vztahů uvažoval navrhovatel o odchodu ze společné firmy neměl zřetelně žádný důvod na poškozeného jakkoli působit. Poukázal na to, že jedině výpověď spoluobžalovaného T. měla navrhovatele usvědčovat a v tomto směru poukázal na její nevěrohodnost z hlediska její změny, vzájemně si odporujících údajů i nedobrý vztah T. k poškozenému. Věnoval se i svědeckým výpovědím o atmosféře ve firmě D., o vztahu navrhovatele i poškozeného a zdůraznil, že nezaujatí svědci (pracovníci firmy) vypověděli o tom, že v kritické době se vztahy mezi oběma urovnaly a uklidnily, když svědecké výpovědi příbuzných poškozeného jsou ovlivněny právě oním příbuzeneckým vztahem. Uzavřel, že v důsledku provedeného dokazování nebyly shledány jednoznačné a nepochybné důkazy, na kterých by soud mohl vybudovat své závěry o vině (a to i návodem k trestnému činu vydírání dle §10 odst. 1 písm. b) k §235 odst. 1 tr. zák.), a proto také (při užití zásady in dubio pro reo) navrhl, aby byl obžaloby zproštěn. O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem, č.j. 11 To 14/01-1262, v důsledku odvolání, které podal také státní zástupce napadený rozsudek zrušil a dle §259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným účastenstvím na tr. činu vydírání dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu přísnější trest. Odvolání navrhovatele i dalších obžalovaných, jako nedůvodná zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí především odkázal na správná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a poukázal v tomto směru na důvody obsažené v rozsudku tohoto soudu s tím, že ty byly vyloženy v souladu s ust. §125 tr.ř. Odvolací soud se věnoval i námitkám navrhovatele uplatněných v podaném odvolání a dospěl k závěru, že navrhovatel je usvědčován podrobnou výpovědí tehdy spoluobžalovaného T. V tomto směru poukázal i na výpovědi samotného navrhovatele i na výpovědi skupiny svědků, kteří se vyjadřovali ke vztahům, navrhovatele i poškozeného v označené firmě. V důsledku uvedených skutečností pak dospěl k závěru, že jednání navrhovatele vykazovalo všechny znaky skutkové podstaty účastenství na trestném činu vydírání dle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. tedy, že navrhovatel se dopustil uvedeného činu nejméně se dvěma osobami. Dovodil (ve stručnosti), že se jednalo o osoby tři, když s T. přímo jednal a o dalších (P., N.) věděl, a to o jejich účasti a úloze v celém kriminálním plánu, když tuto vědomost měl od T., s jejich rolí souhlasil a také dokonce slíbil a poskytl peníze. Jednání navrhovatele tak prokazatelně směřovalo k tomu, aby u T. vzbudilo rozhodnutí uskutečnit útok proti poškozenému a útok byl také uskutečněn (byť došlo k excesu nad míru toho, co navrhovatel u T. "objednal"). Proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost s tím, že jeho vydáním i postupem, který mu předcházel byla porušena navrhovatelova základní lidská práva obsažená v čl. 36 a následující (bez bližšího označení) Listiny a poukázal rovněž bez bližšího označení na čl. 6 Úmluvy. V odůvodnění podané ústavní stížnosti znovu poukázal na absenci jakéhokoliv motivu, který by jej k uvedenému jednání přiměl a zdůraznil, že byl shledán vinným a odsouzen pouze na základě výpovědi spoluobžalovaného T., který jako obviněný mohl lhát v rámci své obhajoby, když nebyla nijak prokázána vědomost navrhovatele, že T. bude jednat za pomocí dalších osob. Odkázal dále na argumentaci vedenou v rámci svého odvolání před obecnými soudy s tím, že odvolací soud, aniž by provedl jakékoliv dokazování, které by podpořilo jím posléze vyslovené závěry jej uznal vinným jako návodce k trestnému činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Znovu zdůraznil, že za daného stavu ve věci provedeného dokazování měly soudy akceptovat zásadu "v pochybnostech ve prospěch" a tomu přiměřit své rozhodnutí. Poukázal i na to, že svým postupem mu odvolací soud odepřel právo na spravedlivý proces, když rozhodl svým rozsudkem (uznal ho vinným těžším trestným činem než soud I. stupně), nahradil tak rozhodnutí soudu nalézacího, rozhodl konečně, bez možnosti navrhovatele se s ohledem na takto vzniklou situaci bránit dalším opravným prostředkem. Má za to, že odvolací soud takto rozhodl jako de facto soud I. stupně, avšak právě bez další možnosti takové rozhodnutí přezkoumat. Je přesvědčen, že uvedeným postupem bylo zasaženo v dané věci jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z označených důvodů navrhl zrušit. Při ústním jednání před Ústavním soudem navrhla právní zástupkyně doplnit důkazní řízení výslechem svědka J. M. (ve vztahu k ods. P.), případně i znalecký posudek z oblasti soudního lékařství, který by znovu zaujal stanovisko k osobě spoluods. T. z hlediska jeho psychiky, a to i ve vztahu k věrohodnosti jeho výpovědí. Provedení takto: navrhovaných důkazů však Ústavní soud zamítl s tím, že předmětný znalecký posudek byl již ve věci vypracován, navrhovaný výslech svědka je nadbytečným z pohledu řízení před Ústavním soudem při dosud provedených důkazech v projednávané věci. Na vyžádání Ústavního soudu se k projednávané věci vyjádřil příslušný senát Vrchního soudu v Praze, který pouze odkázal na závěry plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí, návrh (ústavní stížnost) pokládá za zjevně neopodstatněný a jako takový, jej navrhl odmítnout, (za užití nesprávně označeného ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 16. 7. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení vedeného v dané věci před Ústavním soudem vzdalo. Ústavní soud zvážil všechny skutečnosti plynoucí zejména ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 20 T 48/2000, z argumentace vedené navrhovatelem i z vyjádření vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Na tomto místě nutno ovšem připomenout, že je to právě jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a vycházeje z této skutečnosti zjistil, že soud odvolací ve své rozhodovací činnosti postupoval v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny. Především lze konstatovat, že ve věci bylo konáno obsáhlé dokazování a co do jeho rozsahu Ústavní soud nemá výhrad. Výhrady však podle přesvědčení ústavního soudu lze důvodně mít proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Především ze spisového materiálu v rámci dokazování před obecnými soudy vyplývá, že vlastně jediným usvědčujícím důkazem, který byl soudy bezvýhradně akceptován jsou výpovědi spoluobžalovaného T. Ten jediný uvedl, že navrhovatel byl aktivní do té míry, že jej nabádal (nutil) k tomu, aby vůči poškozenému zasáhl razantním způsobem i za účasti dalších osob, včetně vyplacení odměny. Již ohledně samotné převzaté a odevzdané odměny jsou výrazné rozpory mezi T. a dalším spoluobžalovaným P. Navrhovatel se od samého počátku svého trestního stíhání hájil i tím, že nikdy žádné peníze za zákrok vůči poškozenému nenabízel. Jedině spoluobžalovaný T. tvrdil opak, uváděl částku 100.000,- Kč a uvedl také, že mu navrhovatel určité peníze poskytl a že tyto dalším spoluobžalovaným předal v uzavřené obálce tak, jak je obdržel od navrhovatele, aniž by se do obálky nebo obálek podíval. V tomto směru vypověděl u hlavního líčení spoluobž. P., že jim T. předal částku 20.000,- Kč, krátce po činu, a to nikoliv v obálce, ale tak, že peníze vyndal z kapsy a učinil z nich na efekt vějíř. Za podstatné v této souvislosti je zapotřebí vzít i vyjádření P. (učiněné před soudem) v tom směru, že v souvislosti s dojednáváním vraždy poškozeného nikdy nepadlo ani jediné slovo, které by naznačovalo souvislost s navrhovatelem. Pokud vůbec někdy hovořil o K. tak vždy se jednalo o jeho domněnky. Jednoznačně a vždy jednal pouze s T., který chtěl "zabít" poškozeného. Spoluobžalovaný N. potom jednoznačně uvedl, že navrhovatele ani neznal, nikdy ho neviděl a proto také nemá smysl, aby se o něm vyjadřoval. Dále svědek B., pracovník firmy D., uvedl, že vztahy mezi navrhovatelem a poškozeným se uklidnily a vyjasnily, a to právě krátce předtím, než poškozený zmizel. Potvrdil naopak, že poškozený neměl v oblibě T., jeho přítomnost na firmě nerad viděl, říkal, že tam nesmí. Dodal, že T. měl snadný přístup i k fotografiím, na kterých byl zachycen i poškozený. Uvedl i to, že zejména navrhovatel nechtěl, aby poškozený z firmy odešel, protože by to pro firmu a její další existenci byla velká ztráta. Svědek Š. rovněž potvrdil, že po rozepřích se nakonec navrhovatel s poškozeným domluvili na dalším klidném chodu společné firmy. I z jeho výpovědí je zřejmé, že poškozený se stal nezvěstným krátce poté co se poměry ve firmě urovnaly. Je na místě uvést, že tito svědci neměli k navrhovateli bližší vztah a je důvodné hodnotit jejich výpovědi právě z tohoto hlediska, tedy jako výpovědi zjevně objektivní, právě na rozdíl od skupiny svědků, kteří ve věci rovněž vypovídali a kteří měli k poškozenému rodinný či jinak bližší vztah. Jenom v kontextu takto nepochybně provedených důkazů je zřetelné, že navrhovatel jistým způsobem reagoval na návrhy T. ohledně násilného působení na poškozeného z hledisek již uvedených. Z provedeného dokazování však zcela určitě nevyplývá, že by to byl navrhovatel, který by v naznačeném směru byl aktivní a zejména, že by to byl on, který jednoznačně podněcoval T. k násilnému postupu vůči poškozenému, navíc ve spolupráci s dalšími osobami. To plyne jen a pouze z výpovědi T., jiný důkaz v tomto směru podán nebyl, naopak vztahy T. a poškozeného zjevně nebyly dobré. Provedenými důkazy byla také nepochybně prokázána absence motivu navrhovatele, když poměry ve firmě byly v dané době stabilizované a naopak jakákoliv ztráta poškozeného (včetně jeho fyzické nepřítomnosti či případným vyhrožováním) by chod firmy ovlivnila negativně, čehož si navrhovatel zřetelně byl vědom. Jeho aktivismus z hlediska plánů spoluobž. T. byl minimální, pokud vůbec nějaký. Z důvodů již shora popsaných je problematická i z hlediska věrohodnosti a rozumné návaznosti a tedy i přesvědčivosti i výpověď právě spoluobž. T., který na rozdíl od navrhovatele, byl z hlediska zamýšleného cíle ve vztahu k poškozenému nepochybně velmi aktivní a cílevědomý. Je potom přirozené, že svým vystupováním v trestním řízení vedeném i proti němu se mohl snažit, (jak nepochybně jeho právem), míru své viny rozmělnit. Za daného stavu řízení ve věci a dokazování takto: v něm vedeného odvolací soud, aniž by v rámci veřejného zasedání jakkoli doplňoval (prováděl) důkazní řízení (kromě předání dopisu a.s. Škoda a fotokopie dokladů k leasingu vozidla Opel Kadet) rozhodl tak, že napadený rozsudek dle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř. ve výroku dotýkajícímu se navrhovatele zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr.ř. nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným účastenstvím na trestném činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu přísnější trest. Takto rozhodl při nezměněném skutkovém základu jednání navrhovatele tak jak byl tento zjištěn soudem I. stupně, když tento soud vycházeje tedy ze stejně zjištěného skutkového děje jednání navrhovatele právně kvalifikoval jako účastenství na trestném činu vydírání podle §10 odst. písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák. Odvolání navrhovatele soud II. stupně potom jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění uvedeného rozsudku zjevně plyne, že odvolací soud neuvěřil, a to v žádném směru obhajobě vedené navrhovatelem a naopak za nepochybná pokládal tvrzení spoluobžalovaného T., kdy bez přesvědčivého vysvětlení rozporná tvrzení obou v řadě případů (setkání krátce před vraždou a krátce po ní a předání peněz, vztahy mezi poškozeným a navrhovatelem ve firmě v době krátce před zmizením navrhovatele) hodnotí v souladu s tvrzením spoluobžalovaného, bez ohledu na shora již řečené. K setkání obou (v době krátce před vraždou a krátce po ní) uvedl odvolací soud pouze to, že T. tvrdil, že mu navrhovatel předal peníze, navrhovatel tvrdil, že mu předal T. zapomenuté klíče. Přitom žádný další důkaz neověřil to či ono tvrzení. Ohledně vztahu ve firmě mezi navrhovatelem a poškozeným (krátce před jeho zmizením) potom odvolací soud uzavřel (bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení), že se situace ve firmě uklidnila což mělo být důsledkem již probíhající přípravy na fyzické zastrašení poškozeného. To přes nepochybné zjištění, že (jak již uvedeno) nemohl mít navrhovatel žádného rozumného zájmu na tom, aby se firma rozpadla např. i tím, že by z ní poškozený za uvažované situace odešel. Takové úvahy jsou za daného stavu a provedených důkazů pouze a jenom úvahami, které v provedených důkazech vskutku oporu nemají. Na pouhých hypotézách však rozhodnutí založit nelze, když stejným způsobem postupovaly soudy i stran hodnocení výpovědí dalších svědků bez rozumného vysvětlení proč neuvěřily jedné či druhé skupině svědeckých výpovědí, jak se o nich již hovořilo výše. Konečně odvolací soud se stručným odůvodněným dospěl k závěru, že navrhovatel naplnil všechny znaky účastenství k trestnému činu vydírání dle §10/1 b) tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. To s tím, že se činu dopustil až se třemi osobami, kdy se spoluobž. T. přímo jednal a o dalších dvou spoluobžalovaných věděl, a to nejenom o jejich účasti, ale i o jejich úloze v celém kriminálním plánu a s jejich rolí souhlasil, kdy jim dokonce slíbil a také poskytl peníze. Toto tvrzení však neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Z hlediska ústavněprávního nutno zdůraznit, že není úkolem Ústavního soudu zasahovat do učiněných skutkových zjištění obecnými soudy a stejně tak i do jejich hodnocení. To ovšem (jak Ústavní soud opakovaně judikoval) pouze tehdy, jestliže skutková zjištění nejsou ve výrazném rozporu s právními závěry z nich vyvozených. V projednávané věci však právě takový rozpor lze nepochybně dovodit, když jednoznačně spoluobžalovaný P. i N. uvedli, že s navrhovatelem nikdy z hlediska inkriminovaného skutku nejenom nejednali, ale vůbec se s ním ani nesetkali, přičemž spoluobž. N. jej ani neznal. Znovu tedy důkazní řízení i v tomto směru odvolací soud vybudoval pouze a výlučně na výpovědi spoluobž. T. Označená kvalifikace jednání navrhovatele užitá odvolacím soudem tak zjevně neodpovídá provedeným důkazům, když ani v naznačeném směru odvolací soud ani sám žádné dokazování neprovedl. I z judikatury soudů obecných, (např. R 37/1965 Sbírky soudních rozhodnutí), se právem podává, že pachatel musí vědět o součinnosti dalších osob. V dané věci však tento fakt, s ohledem na uvedené přesvědčivě a nepochybně prokázán nebyl. Konečně je na místě i námitka navrhovatele spočívající v tom, že za již popsaných učiněných skutkových zjištění, která byla odvolacím soudem bez výhrad akceptována, bylo tímto soudem shledáno, že navrhovatel naplnil všechny znaky přísnějšího trestného činu, než bylo shledáno soudem I. stupně. Je sice zřejmé, že formálně právně postupoval odvolací soud v souladu s trestním řádem z hlediska ust. §225 odst. 2 tr.ř., když žaloba vinila navrhovatele účastenstvím (návodem) k vraždě §10/1b) tr. zák. k §219 odst. 1, 2, písm. h) tr. zák.. Nelze však přehlédnout již označené rozhodnutí soudu I. stupně, který kvalifikoval jednání navrhovatele jinak, když dospěl k závěru, že ve skutečnosti navrhovatel naplnil všechny znaky účastenství k trestnému činu vydírání dle §235, a to v jeho odstavci prvním. Pro absenci jakéhokoliv dokazování z hlediska posléze učiněných závěrů soudu odvolacího tak byl navrhovatel jednoduše postaven před konečné (změněné) rozhodnutí odvolacího soudu, tedy bez možnosti svou obhajobu vést i směrem k úvahám odvolacího soudu a nakonec i závěrům, ke kterým tento dospěl. Obecně jde totiž o možnost vskutku reálné obhajoby, tedy reálnou možnost svou obhajobu vést především i k tomu, co obžalovanému kladeno za vinu, a to i z hlediska obsahu jednotlivých skutkových podstat toho kterého trestného činu. Z pohledu řečeného se tak v dané věci v posledku jedná o rozhodnutí překvapivé, když navrhovatel v dané věci a za daného postupu odvolacího soudu nemohl (neměl příležitost) argumentovat v rámci své obhajoby stran své účasti (spolupráci) s dalšími spoluobžalovanými a čelit tak možnosti svého přísnějšího odsouzení. V takovém případě odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, když neprovedl žádné důkazy, přičemž svým rozhodnutím odlišně hodnotil skutkový děj zjištěný soudem I. stupně a dovodil nepochybnou vědomost a souhlas navrhovatele s angažováním dalších dvou konkrétních osob. Odvolací soud tak rozhodl pouze na základě jiného hodnocení důkazů soudem I. stupně, aniž by mu však věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí i z pohledu závěrů, ke kterým sám dospěl. Obecně potom z hledisek již vpředu popsaných je i povinností soudu informovat obžalovaného o podstatě obvinění proti jeho osobě a vést důkazy svědčící proti němu tak, aby mohl řádně připravit svou obhajobu. Každý případ, který vyvolá sebemenší pochybnosti ohledně důkazů, musí být vykládán ve prospěch obžalovaného (tak i judikatura Evropského soudu pro lidská práva - např. rozsudek ve věci Barbaná Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146). Postupem Vrchního soudu v Praze v uvedené věci tak byl podle přesvědčení Ústavního soudu zasažen čl. 40 odst. 3 Listiny čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, kdy obviněný má právo nejenom na to, aby mu byl poskytnut čas, ale také možnost k přípravě obhajoby, kdy tuto možnost nutno chápat i tak, že obviněný v průběhu i trestního řízení proti své osobě vedeného před soudy má právo vědět, jakým směrem se ubírají úvahy i odvolacího soudu při jeho rozhodování o tom, kterém konkrétním trestném činu (všech znacích jeho skutkové podstaty). Uvedeným postupem a rozhodnutím z něj vzešlým tak bylo porušeno ust. čl. 40 odst. 3 Listiny i ust. čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy a v konečném důsledku i ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, kterým je zaručeno právo navrhovatele na spravedlivý proces. S poukazem na uvedené tak nezbylo než rozhodnutí Vrchního soudu v Praze týkající se výlučně navrhovatele J. K. a označené ve výroku tohoto nálezu, zrušit. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 13. prosince 2001