Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.2001, sp. zn. III. ÚS 43/2000 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 184/24 SbNU 371 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.43.2000

sp. zn. III. ÚS 43/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu, o návrhu o ústavní stížnosti navrhovatelky E. K., bytem USA, zastoupené JUDr. V. J., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce dne 21. 1. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 11. 1998, čj. 6 C 843/95-115. Navrhovatelka tvrdila, že tímto rozsudkem byla porušena její základní práva. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp.zn. 6 C 843/95, a z něj zjistil, že navrhovatelka podala dne 31. 10. 1995 tomuto soudu žalobu o uzavření dohody o vydání věci podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, proti obci H. D. Předmětem dohody o vydání měly být nemovitosti původně zapsané v pozemkové knize pro k.ú. H. D. ve vložce č. 251, a to dům č.p. 26 s pozemkem st. parc. č. 41/1, nyní dům č.p. 26 s pozemkem parc. č. 41/1 zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu Český Krumlov na LV č. 1 pro k.ú. H. D. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Předmětné nemovitosti byly původně ve vlastnictví otce žalobkyně (ústavní stěžovatelky) pana O. H. Rodina původního vlastníka opustila v roce 1939 z obavy před rasovou perzekucí tehdejší Československo. Do vlasti se již nevrátila. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo otci žalobkyně odňato nacistickými úřady v roce 1940. Rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 2. 1948, čj. Nc 213/46-22, mu bylo podle zákona č. 128/1946 Sb. navráceno. Později, rozhodnutím finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961, čj. fin 17-40/88-Vo, přešly předmětné nemovitosti na čs. stát na základě aplikace nařízení vlády č. 15/1959 Sb. a jejich operativní správu převzal MNV v H. D. Navrhovatelka vyzvala Obec H. D. k vydání předmětných nemovitostí, k dohodě o jejich vydání však nedošlo. Proto podala zmíněnou žalobu. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 1996, čj. 6 C 843/95-31, žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatelka nepochybně je oprávněnou osobou, avšak neprokázala ve smyslu ust. §6 zákona č. 87/1991 Sb., že předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem v tomto ustanovení předvídaným. Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. Na jeho základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 10. 1996, čj. 5 Co 1215/96-56, ve výroku o zamítnutí návrhu na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň zamítl návrh na přípustnost dovolání. Rozsudek odůvodnil tím, že soud I. stupně pochybil v tom, že se spokojil s konstatováním, že v archívu nebylo nalezeno příslušné rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově, kterým přešly předmětné nemovitosti na stát a neprovedl všechny důkazy, kterými by bylo možné prokázat, jakým způsobem předmětné nemovitosti na stát přešly. Zejména neprovedl výslech žalobkyně a případných svědků. Navrhovatelka napadla uvedený rozsudek dovoláním. V něm namítala nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dne 25. 11. 1997 rozsudkem, čj. 2 Cdon 897/97-76, dovolání odmítl. Následně Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, čj. 6 C 843/95-115, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyně sice prokázala, že je státní občankou ČR a že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období. Ani v dalším dokazování však nebylo možné prokázat, že předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným v zákoně č. 87/1991 Sb. Je přitom zřejmé, že tuto okolnost musí v řízení prokázat oprávněná osoba. Nemovitosti přešly na stát rozhodnutím z roku 1961. Toto rozhodnutí však nebylo dohledáno v žádném z archívů. Původní vlastník od roku 1939 v ČR nežil, o nemovitosti hmatatelný zájem neprojevil. S nemovitostmi hospodařil stát a z vlastních prostředků je opravil. V konkrétním případě nelze dovodit, že by předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku perzekuce původního vlastníka či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Z logiky věci vyplývá, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Tento způsob přechodu však spadá pod režim restitučního zákona č. 403/1990 Sb. Podle tohoto zákona však navrhovatelka nežalovala a ani nemohla. Její nárok podle tohoto zákona byl prekludován. Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním. V něm namítala, že její otec ani rodina nevěděli, že jim byly předmětné nemovitosti vráceny, v této souvislosti je absurdní argumentovat tím, že o předmětné nemovitosti neprojevili "žádný hmatatelný zájem". Jejímu otci nebylo nikdy doručeno ani rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově z roku 1961, na základě kterého přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na stát. Pro správní řízení mu byl ustanoven opatrovník, který byl navíc zaměstnancem finančního odboru, jež ve věci rozhodoval. Původní vlastník se proto ani nemohl proti uvedenému rozhodnutí nijak bránit. Pro případ, že by odvolací soud odvolání nevyhověl, navrhovala žalobkyně, aby připustil dovolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a zároveň odmítl připustit ve věci dovolání. Rozsudek odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti nepochybně přešly na stát v důsledku rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961, a to podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. Podle §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, kdy takovým zvláštním zákonem je i zákon č. 403/1990 Sb. Podle §1 tohoto zákona se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým osobám a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitostem mimo jiné podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Na předmětné nemovitosti tedy bylo třeba vztáhnout režim zákona č. 403/1990 Sb. Podle jeho §19 odst. 1 může oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Navrhovatelka podala svou výzvu až dne 21. 4. 1995, tedy po uplynutí zákonem stanovené prekluzívní lhůty. Není podstatné, že navrhovatelka posoudila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť pokud by splnila všechny podmínky zákona č. 403/1990 Sb., nic by nebránilo aby jejímu návrhu bylo vyhověno. Je však podstatné, že navrhovatelka podmínkám zákona č. 403/1990 Sb. nevyhověla. Nepodala včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí, jak to zmíněný zákon předpokládá. Její nárok zanikl a nelze jej žádným způsobem obnovovat. Pokud navrhovatelka namítala, že předmětné nemovitosti přešly na stát neplatně, soud tuto námitku nesdílí. Je vázán správním rozhodnutím vydaným ve smyslu vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a jeho správnost ani platnost není oprávněn přezkoumávat. Není oprávněn ani přezkoumávat správní akt z hlediska dodržení procesních předpisů tehdejšího správního řádu, musí respektovat důsledky správního rozhodnutí, tj. přechod majetku na stát. Rozhodnutí ze dne 26. 6. 1961, kterým nemovitosti přešly na stát, nelze tedy posuzovat jako pakt. Je třeba vycházet z toho, že nemovitosti přešly na stát tímto rozhodnutím platně. Vzhledem k tomu, že nelze danou problematiku podřadit pod zákon č. 87/1991 Sb., který svým ustanovením §6 odst. 2 ve spojení s ust. §2 umožňuje zkoumat správní akty i z hlediska toho, zda byly důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, nebylo třeba se touto problematikou zabývat. Není proto podstatné, zda v době vydání rozhodnutí byla státním orgánům známa adresa původního vlastníka a zda mu byl správně ustanoven opatrovník. Skutečnost, že nemovitosti přešly na stát rozhodnutím, vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., vyvrací námitky navrhovatelky, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Argument navrhovatelky, že byla ještě po dobu soudního řízení utvrzována v domnění o neexistenci rozhodnutí z roku 1961, podle krajského soudu nelze přijmout. Jestliže soud vyvodil z listiny vydané ONV v Českém Krumlově dne 25. 7. 1961, která byla do spisu v průběhu řízení založena, obsahující návrh na zápis do pozemkové knihy takové okolnosti, jejichž sdělení mělo za následek nalezení tohoto rozhodnutí, měla samozřejmě i navrhovatelka stejné možnosti. Nic jí tedy nebránilo vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí včas ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla navrhovatelka dovoláním. Současně podala ústavní stížnost. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2000, čj. 23 Cdo 156/2000-181, dovolání odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť v podobných věcech již Nejvyšší soud rozhodoval a existuje příslušná judikatura. Ve včas podané ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že postupem krajského soudu bylo zasaženo do jejich základních práv daných čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb. K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že odvolací soud se dopustil závažných pochybení, v jejichž důsledku bylo navrhovatelce zabráněno domáhat se stanoveným postupem svého práva. Především soud pochybil, pokud konstatoval, že není oprávněn zkoumat zákonnost rozhodnutí, dle kterého měly nemovitosti na stát přejít, a že musí vycházet z jeho účinků. Úkolem soudu však bylo posoudit, zda dané rozhodnutí je platné a tedy, zda dle něho skutečně mohlo dojít k přechodu předmětných nemovitostí na stát, neboť v opačném případě by bylo třeba dovodit, že stát se zmocnil předmětných nemovitostí bez právního důvodu, respekt. způsobem stanoveným v ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ze spisu Státního okresního archívu v Českém Krumlově, který měl soud k dispozici, lze vysledovat, že tehdejší postup při rozhodování správních orgánů o odnětí nemovitostí původnímu vlastníku nebyl právně perfektní. Právnímu předchůdci navrhovatelky byl zcela účelově ustanoven opatrovník, ačkoliv jeho adresa v USA byla známa. Státní orgán se ani nepokusil na tuto známou adresu právnímu předchůdci navrhovatelky jakoukoli písemnost zaslat. Bylo mu tak znemožněno účastnit se správního řízení. Rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961, čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na stát, tedy nikdy nebylo řádně doručeno, takže nemohlo nikdy nabýt právní moci. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na stát tímto rozhodnutím podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a je třeba na věc aplikovat ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud měl dále podle navrhovatelky přihlédnout k provedenému dokazování a zhodnotit rozpor, který vyplynul z toho, že na jedné straně existuje důkaz o tom, že se inkriminované rozhodnutí z roku 1961 ve Státním okresním archívu v Českém Krumlově nenachází (přípis Státního archívu ze dne 17.1.1995) a na druhé straně existuje důkaz o existenci tohoto rozhodnutí, který byl získán ze stejného archívu o 4 roky později na základě žádosti odvolacího soudu. Navrhovatelka se domnívá, že za těchto okolností ji nelze přičítat k tíži, že svůj restituční nárok uplatnila podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť nelze dovodit, že by mohla docílit vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., protože by nemohla v zákonem stanovené lhůtě doložit, že k převzetí nemovitostí státem došlo způsobem stanoveným tímto zákonem, když uvedený způsob vyšel najevo až po 10 letech od účinnosti předmětného zákona. K základnímu pochybení navrhovatelky tedy došlo v důsledku činnosti státního orgánu, nikoliv její vinou. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 27. 9. 2001 uvedl, že v ústavní stížnosti vznesla navrhovatelka tytéž námitky, kterými argumentovala v odvolacím řízení. Odvolací soud se s těmito námitkami v odůvodnění rozsudku vypořádal. Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh zamítl. Navrhovatelka, v replice k vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2001 poukázala na to, že v řízení před soudy byl objasněn přechod předmětných nemovitostí na stát a to diskriminujícím způsobem. Protože nebylo možné získat listinu, potvrzující způsob přechodu předmětných nemovitostí na stát, zahájila navrhovatelka řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť se domnívala, že pokud taková listina neexistovala, neexistovalo ani příslušné rozhodnutí, zápis v pozemkové knize je chybný a předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu. Soud podle navrhovatelky porušil rovnost účastníků řízení, když sám zahájil šetření a provedl důkaz rozhodnutím ONV v Českém Krumlově. Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Zejména článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení navrhovatelka v ústavní stížnosti namítala, zakotvuje právo na tzv. spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Je nepochybné, že v civilním soudním řízení navrhovatel (žalobce) je povinen prokázat svá tvrzení, že nese v tomto směru důkazní břemeno. Ze spisového materiálu vyplývá, že v souzené věci navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., protože nemohla dokázat okolnosti, potřebné pro uplatnění nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. Tyto okolnosti však nemohla dokázat vinou státu. Ze spisu Okresního státního archívu totiž vyplynulo, že při rozhodování o přechodu předmětných nemovitostí na čs. stát došlo k porušení tehdy platných předpisů o správním řízení (nařízení vlády č. 91/1960 Sb., o správním řízení, zrušeného zákonem č. 71/1967 Sb.), když s právním předchůdcem navrhovatelky, který nepochybně byl účastníkem řízení a jehož pobyt byl znám, nebylo zacházeno jako s účastníkem řízení. Podle §2 odst. 1 citovaného nařízení vlády bylo stanoveno, že národní výbory (tehdejší orgány státní správy) dají účastníkům řízení vždy příležitost, aby mohli svá práva a oprávněné zájmy účinně obhájit. V souzené věci, jak vyplývá ze spisového materiálu, orgán ve věci rozhodující, tj. finanční odbor ONV v Českém Krumlově se ani nepokusil doručit právnímu předchůdci navrhovatelky (nepokusil se ani o zjištění jeho pobytu), jakoukoli písemnost s rozhodováním související. Stanovil mu sice opatrovníka, tím však byl pracovník finančního odboru ONV, tedy člen toho orgánu, který ve věci rozhodoval a který nemohl ve věci vystupovat objektivně (dnešní terminologií řečeno zde byl zřejmý střet zájmů). Takto jmenovaný opatrovník nemohl řádně hájit zájmy účastníka, jak stanovil §2 odst. 2 citovaného nařízení vlády. Je tak nepochybné, že rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově ze dne 26. 6. 1961, čj. fin 17-40/88-Vo, kterým přešlo vlastnictví předmětných nemovitostí na stát, bylo vydáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když právnímu předchůdci navrhovatelky bylo znemožněno jakkoli se účastnit správního řízení a uplatnit svá práva. Rozhodnutí bylo tudíž vydáno v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, v dané věci takto: právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Dle názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v zákoně č. 403/1990 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu i s tehdy platným správním předpisem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Neobstojí v této souvislosti námitka Krajského soudu v Českých Budějovicích, že nemohl uvedené správní rozhodnutí přezkoumávat, protože nabylo právní moci a jeho přezkumná pravomoc nebyla dána. Soud se měl v rozhodnutí minimálně vypořádat s námitkami navrhovatelky, že uvedené rozhodnutí finančního odboru ONV v Českém Krumlově nebylo doručeno právnímu předchůdci navrhovatelky, ačkoliv jeho pobyt byl znám, a tím mu bylo znemožněno uplatnit svá práva a tedy zda není možné, aby navrhovatelka uplatnila svůj nárok podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože k přechodu vlastnictví došlo bez právního důvodu, anebo způsobem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 1999, čj. 5 Co 454/99-164, zrušit pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na uvedené se potom Ústavní soud již nezabýval tvrzeným zásahem do dalších základních práv navrhovatelky. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. listopadu 2001