ECLI:CZ:US:2001:3.US.444.2000
sp. zn. III. ÚS 444/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 29. listopadu 2001, v ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky OWS, zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č. j. 30 Ca 92/2000-8, o zastavení řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č. j.
30 Ca 92/2000-8, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatelka podala dne 25. července 2000 návrh na zahájení
řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen
Ústavnímu soudu dne 26. července 2000. Návrh směřoval proti
usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca 92/2000-8, ze dne
31. března 2000, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti
rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. ledna 2000,
č. j. 11004/1-2069/13/99, kterým bylo zamítnuto odvolání
navrhovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30.
srpna 1999. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozhodnutím
porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo tak
k porušení čl. 90 Ústavy.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 Ca
92/2000, vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisového materiálu
a tvrzení navrhovatelky Ústavní soud zjistil, že Celní úřad ve
Folmavě vydal dne 30. srpna 1999 pod č. j. 7434/99 výzvu ručiteli
(navrhovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana
P. K. Touto výzvou byla navrhovatelce uložena povinnost uhradit
celní dluh ve výši 307.773,- Kč, neboť dlužník tento dluh
v zákonem stanovené lhůtě neuhradil a navrhovatelka za něj
poskytla Celnímu úřadu ve Folmavě záruku ve výši 500.000,- Kč.
Odvolání navrhovatelky, v němž namítala neplatnost záruční
listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství
v Plzni podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě
daní a poplatků"), zamítnuto.
K žalobě navrhovatelky na přezkoumání uvedeného rozhodnutí
Celního ředitelství v Plzni rozhodoval ve věci Krajský soud
v Plzni, který shora označeným usnesením řízení zastavil. Své
rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní
rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 občanského
soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z přezkumné činnosti soudů
vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se
nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného,
ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí
obecný soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že
navrhovatelka se zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem
uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti
s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu.
Rozhodnutí Celního úřadu ve Folmavě o bezvýhradném přijetí záruční
listiny bylo navrhovatelce doručeno dne 20. května 1999, přičemž
vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo
téhož dne právní moci. Navrhovatelka tedy zajišťovala závazek
dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254
až §263 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "celní zákon"). Celní úřad Folmava poté, co
vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta,
kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitelku
k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 307.773,- Kč, vyzval ji
tedy ke splnění povinnosti vyplývající z platného ručitelského
závazku. Napadené rozhodnutí, dle Krajského soudu v Plzni, není
proto rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na základě §11
odst. 1 písm. b) celního zákona, neboť správní řízení nalézací
bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu
dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního
charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil,
nastoupilo místo řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací,
v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci
vymáhání nedoplatků cla podle §11 odst. 1 písm. h) celního
zákona. Podle §320 písm. b) celního zákona se vymáhání celních
dluhů řídí zákonem o správě daní a poplatků. Uvedený předpis v §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího
vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků),
který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut
výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil
splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě
náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty
přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je
podle závěru obecného soudu procesním rozhodnutím a stejný
charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení
ve vztahu k ručiteli, jímž se ručitel vyzývá, aby uhradil
v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení,
když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je
existující ručitelský závazek. Uvedené dovozoval soud z naprosto
shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení jako
jeden z druhů zajišťovacích závazků má vždy akcesorickou povahu,
nemůže tedy existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost
plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy
dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh
proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla
již nesplněním povinnosti dlužníka. Rozhodnutí Celního
}editelství v Plzni, uzavřel Krajský soud v Plzni, se proto mohlo
dotknout jen procesních práv navrhovatelky.
Navrhovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jednak namítá, že od samého
počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které
byla uznána povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž tuto
neplatnost zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu. Záruční listina byla podle tvrzení navrhovatelky
podepsána v omylu, vyvolaném cizí osobou, která překročila meze
svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska navrhovatelky
pro převzetí záruky rozhodující (§49a občanského zákoníku). Dále
navrhovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, podle kterého je výzva
k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním
rozhodnutím. Uvádí, že podle §320 písm. b) celního zákona se na
celní řízení s výjimkou některých ustanovení vztahuje zákon
o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je i §57 odst.
1, 2 a 5 zákona o správě daní a poplatků, který proto nelze na
celní řízení aplikovat. Podle názoru navrhovatelky je nutné na
projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu charakteru
celního řízení nejbližší, a to je právní úprava obsažená v §303
až §312 obchodního zákoníku. Považuje proto za nepochybné, že
výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo
hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla přenesena
povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je
zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí
- výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán
exekuční titul. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud
napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal dne 15. října 2001 vyjádření
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Uvedl v něm, že
v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy druhé
o. s. ř., přičemž soud nadále trval na svém názoru, že v dané věci
se jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle §248 odst. 2
písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku
správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by
navrhovatelka byla zkrácena v právu na soudní ochranu, protože
této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu II.
části o. s. ř. prostřednictvím institutů zařazených v §550 příp.
§451 a násl. občanského zákoníku, jak ostatně uvedl ve svém
rozhodnutí. Dále zdůraznil, že správní orgány neposuzovaly věc
podle ustanovení §57 zákona o správě daní a poplatků, ale podle
§73 tohoto zákona. Navrhl proto, aby Ústavní soud podaný návrh
zamítl.
Celní ředitelství Plzeň se jako vedlejší účastník svého
postavení v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem
účastníků a vedlejších účastníků od ústního jednání upustit,
nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu,
že navrhovatel podáním ze dne 8. října 2001, účastník řízení
přípisem ze dne 15. října 2001 a vedlejší účastník Celní
ředitelství Plzeň podáním ze dne 10. října 2001 vyjádřili svůj
souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že
Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další
objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí
obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat
dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací
činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen
tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl
stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a povinnosti
chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se podaným návrhem
domáhala právě ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst.
1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu
předcházející a dospěl k závěru, že návrh je opodstatněný.
Ze spisového materiálu, jak výše uvedeno, zjistil Ústavní
soud, že navrhovatelce byla zaslána výzva ručiteli k zaplacení
splatného nedoplatku za dlužníka pod č. j. 7434/99, ze dne 30.
srpna 1999, kterou byla vyzvána, s ohledem na její prohlášení
o ručení, k zaplacení uvedeného nedoplatku ve lhůtě 10 dnů od
obdržení výzvy. Výzvu vyhodnotil krajský soud jako výzvu učiněnou
rovněž podle ustanovení §73 zákona o správě daní a poplatků
a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který
má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pro danou věc rozhodující význam,
Ústavní soud nesdílí.
Obecný soud vycházel z názoru, že výzva učiněná celním
orgánem ve smyslu §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,
určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek
v zákonné lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve
lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího
vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud
lze zcela se závěry soudu souhlasit. Obecný soud pak ze shodného
účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní
povahu i této výzvy. Uvedený závěr soudu však pomíjí kogentní
ustanovení §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle
tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na §320 celního
zákona - i v celním řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva
jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla
rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však
v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu
před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení
ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem
potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá
povinnost ve smyslu §32 shora citovaného, nemůže mít, neboť
ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - samotná podstata
institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník
svůj dluh včas a řádně nesplní. Současně však je nutno si
uvědomit, že až výzvou určenou ručiteli se ručitel dovídá o tom,
že dlužník, za splnění jehož povinnosti zaplatit clo převzal
ručitelský závazek, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve
touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost
k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za
dlužníka, který tento dluh v určené lhůtě neuhradil. Tomuto
výkladu napovídá ostatně sám obsah výzvy. Vzhledem k uvedenému je
možno teprve tuto výzvu, a to přes její označení, považovat za
rozhodnutí, vydané ve smyslu §32 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, které se stává v poměru k ručiteli při vymáhání
nedoplatku exekučním titulem, a proto je nutno předmětnou výzvu
hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy.
Jestliže tedy obecný soud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože
má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením
řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl
znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její
námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ
v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud
jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní
soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno [§82 odst. 1, odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 29. listopadu 2001