infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsBrne, infUsKratkeRadky-207-003,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.11.2001, sp. zn. III. ÚS 444/2000 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 185/24 SbNU 379 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.444.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K zaplacení celního dluhu věřitelem - povaha rozhodnutí celního úřadu

Právní věta Jestliže tedy obecný soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny.

ECLI:CZ:US:2001:3.US.444.2000
sp. zn. III. ÚS 444/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 29. listopadu 2001, v ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky OWS, zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č. j. 30 Ca 92/2000-8, o zastavení řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2000, č. j. 30 Ca 92/2000-8, se zrušuje. Odůvodnění: I. Navrhovatelka podala dne 25. července 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 26. července 2000. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Ca 92/2000-8, ze dne 31. března 2000, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. ledna 2000, č. j. 11004/1-2069/13/99, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. srpna 1999. Podle názoru navrhovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 Ca 92/2000, vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisového materiálu a tvrzení navrhovatelky Ústavní soud zjistil, že Celní úřad ve Folmavě vydal dne 30. srpna 1999 pod č. j. 7434/99 výzvu ručiteli (navrhovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana P. K. Touto výzvou byla navrhovatelce uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 307.773,- Kč, neboť dlužník tento dluh v zákonem stanovené lhůtě neuhradil a navrhovatelka za něj poskytla Celnímu úřadu ve Folmavě záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání navrhovatelky, v němž namítala neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), zamítnuto. K žalobě navrhovatelky na přezkoumání uvedeného rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který shora označeným usnesením řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z přezkumné činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí obecný soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že navrhovatelka se zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu ve Folmavě o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo navrhovatelce doručeno dne 20. května 1999, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Navrhovatelka tedy zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254 §263 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitelku k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 307.773,- Kč, vyzval ji tedy ke splnění povinnosti vyplývající z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí, dle Krajského soudu v Plzni, není proto rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na základě §11 odst. 1 písm. b) celního zákona, neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo místo řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla podle §11 odst. 1 písm. h) celního zákona. Podle §320 písm. b) celního zákona se vymáhání celních dluhů řídí zákonem o správě daní a poplatků. Uvedený předpis v §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je podle závěru obecného soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se ručitel vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozoval soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení jako jeden z druhů zajišťovacích závazků má vždy akcesorickou povahu, nemůže tedy existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Rozhodnutí Celního }editelství v Plzni, uzavřel Krajský soud v Plzni, se proto mohlo dotknout jen procesních práv navrhovatelky. Navrhovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jednak namítá, že od samého počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byla uznána povinnou k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznila v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Záruční listina byla podle tvrzení navrhovatelky podepsána v omylu, vyvolaném cizí osobou, která překročila meze svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska navrhovatelky pro převzetí záruky rozhodující (§49a občanského zákoníku). Dále navrhovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, podle kterého je výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Uvádí, že podle §320 písm. b) celního zákona se na celní řízení s výjimkou některých ustanovení vztahuje zákon o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je i §57 odst. 1, 2 a 5 zákona o správě daní a poplatků, který proto nelze na celní řízení aplikovat. Podle názoru navrhovatelky je nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to je právní úprava obsažená v §303 §312 obchodního zákoníku. Považuje proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán exekuční titul. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. K výzvě Ústavního soudu podal dne 15. října 2001 vyjádření Krajský soud v Plzni jako účastník řízení. Uvedl v něm, že v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy druhé o. s. ř., přičemž soud nadále trval na svém názoru, že v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by navrhovatelka byla zkrácena v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu II. části o. s. ř. prostřednictvím institutů zařazených v §550 příp. §451 a násl. občanského zákoníku, jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále zdůraznil, že správní orgány neposuzovaly věc podle ustanovení §57 zákona o správě daní a poplatků, ale podle §73 tohoto zákona. Navrhl proto, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl. Celní ředitelství Plzeň se jako vedlejší účastník svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků a vedlejších účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že navrhovatel podáním ze dne 8. října 2001, účastník řízení přípisem ze dne 15. října 2001 a vedlejší účastník Celní ředitelství Plzeň podáním ze dne 10. října 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. II. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a povinnosti chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se podaným návrhem domáhala právě ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že návrh je opodstatněný. Ze spisového materiálu, jak výše uvedeno, zjistil Ústavní soud, že navrhovatelce byla zaslána výzva ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pod č. j. 7434/99, ze dne 30. srpna 1999, kterou byla vyzvána, s ohledem na její prohlášení o ručení, k zaplacení uvedeného nedoplatku ve lhůtě 10 dnů od obdržení výzvy. Výzvu vyhodnotil krajský soud jako výzvu učiněnou rovněž podle ustanovení §73 zákona o správě daní a poplatků a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Obecný soud vycházel z názoru, že výzva učiněná celním orgánem ve smyslu §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se dlužník vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela se závěry soudu souhlasit. Obecný soud pak ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu i této výzvy. Uvedený závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na §320 celního zákona - i v celním řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu §32 shora citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - samotná podstata institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Současně však je nutno si uvědomit, že až výzvou určenou ručiteli se ručitel dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti zaplatit clo převzal ručitelský závazek, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který tento dluh v určené lhůtě neuhradil. Tomuto výkladu napovídá ostatně sám obsah výzvy. Vzhledem k uvedenému je možno teprve tuto výzvu, a to přes její označení, považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, které se stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a proto je nutno předmětnou výzvu hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy. Jestliže tedy obecný soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny znaky rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy navrhovatelce byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil. Uvedeným postupem tedy obecný soud jednal v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně , dne 29. listopadu 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:3.US.444.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 444/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 185/24 SbNU 379
Populární název K zaplacení celního dluhu věřitelem - povaha rozhodnutí celního úřadu
Datum rozhodnutí 29. 11. 2001
Datum vyhlášení 29. 11. 2001
Datum podání 26. 7. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §32, §73
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík celní záruka
rozhodnutí meritorní
řízení/zastavení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-444-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 36897
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25