ECLI:CZ:US:2001:3.US.473.01
sp. zn. III. ÚS 473/01
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátu o ústavní stížnosti navrhovatele AFG, právně zastoupeného JUDr. E. N., směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 51 Co 220/2001-58, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 51 Co
220/2001-58, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal prostřednictvím své právní zástupkyně dne
2. 8. 2001 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena
o den později. Předmětná ústavní stížnost směřovala proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 51 Co 220/01-58,
kterým bylo odmítnuto odvolání navrhovatele proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2000, čj. 42
C 240/99-28. Navrhovatel tvrdil, že tímto rozsudkem bylo zasaženo
do jeho základních práv, zejména práva daného čl. 38 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4,
sp.zn. 42 C 240/99 a z něj zjistil, že dne 24. 9. 1999 podala ing.
I. A. žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru proti žalovanému AGF, (ústavní stěžovatel). Obvodní soud
pro Prahu 4 určil dne 21. 9. 2000 rozsudkem, čj. 42 C 240/99-28,
že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Navrhovatel
napadl uvedený rozsudek dne 29. 12. 2000 odvoláním.
O odvolání rozhodoval Městský soud v Praze, který dne 17. 5.
2001. Usnesením, čj. 51 Co 220/2001-58, odvolání odmítl jako
opožděně podané. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §204
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") se odvolání
podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož
rozhodnutí směřuje. Podle §47 odst. 2 o.s.ř. (ve znění platném
v době doručování rozsudku) nebyl-li adresát písemnosti, která má
být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě
doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu
zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení.
Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel
písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným
způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od
uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení,
i když se adresát o uložení nedozvěděl. V daném případě byl
rozsudek podle názoru soudu právní zástupkyni žalovaného doručen
v souladu s citovaným ustanovením o.s.ř., neboť, jak uvedl
"z dokladu o doručení, založeného ve spisu, vyplývá, že uvědomění
doručovatele bylo právní zástupkyni žalovaného oznámeno dne 26.
10. 2000, písemnost byla poté uložena dne 27. 10. 2000. Rozsudek
byl tedy doručen žalovanému dne 30. 10. 2000 a posledním dnem kdy
mohl žalovaný podat ještě včas odvolání byl den 14. 11. 2000.
Jestliže odvolání podal na poště až dne 29. 12. 2000, učinil tak
po lhůtě zákonem stanovené, v době, kdy napadený rozsudek již byl
v právní moci".
Toto usnesení napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní
namítal, že jeho právní zástupkyni byl rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 doručován nikoliv jako advokátce, ale jako fyzické
osobě na adresu, na které se jako fyzická osoba nezdržovala.
Adresa v Praze 4 na ulici C. 34, kam byl rozsudek doručován, je
adresou její advokátní kanceláře. Dále namítal, že adresa na
kterou byl rozsudek doručován, byla nesprávná a někdo přepsal na
doručence rukou číslo domu z čísla 43 na 34. Rozsudek tedy nemohl
nikdy být navrhovateli, respekt. jeho právní zástupkyni řádně
doručen. Pokud byla na doručence nesprávně napsána adresa, měla
být zásilka poštou vrácena soudu k doplnění adresy, jak stanoví
poštovní řád. O existenci rozsudku se navrhovatel proto dověděl až
dne 22. 12. 2000 od žalobkyně, která tvrdila, že rozsudek je
v právní moci. Dne 27. 12. 2000 nahlédla jeho právní zástupkyně do
spisu a téhož dne podala bianco odvolání. Rozsudek byl
navrhovateli proto doručen až dne 19. 3. 2001 a dne 28. 3. 2001
navrhovatel své dříve podané odvolání doplnil. Uvedeným postupem
Městského soudu v Praze tedy bylo zasaženo do základního práva
navrhovatele daného čl. 38 Listiny, podle kterého má každý právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Navrhovateli byla postupem soudu odňata možnost projednat
věc před odvolacím soudem a tedy možnost, aby odvolací soud mohl
napadený rozsudek věcně přezkoumat.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření
k návrhu ze dne 11. 10. 2001 uvedl, že jako odvolací soud
přezkoumal postup při doručování rozsudku soudu I. stupně a dospěl
k závěru, že rozsudek byl právní zástupkyni navrhovatele doručen
náhradním způsobem podle §47 odst. 2 o.s.ř. V podrobnostech
odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se
souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho
očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci,
a to stěžovatel podáním ze dne 6. 12. 2001 a účastník řízení
podáním ze dne 10. 12. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od
ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to,
že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od
ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení
všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Na
tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR. Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud
pro Prahu 4 doručoval předmětný rozsudek právní zástupkyni
navrhovatele na adresu její advokátní kanceláře, jak bylo uvedeno
na plné moci k zastupování v řízení o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru ze dne 27. 8. 1999, jakož i v dalších
podáních této právní zástupkyně soudu. Podle §49 o.s.ř. má-li
účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se
písemnost pouze tomuto zástupci. Podle §13 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, je místem podnikání advokáta jeho místo podnikání
zapsané v seznamu advokátů (dále jen "sídlo"). Ze spisového
materiálu vyplývá, že právní zástupkyně navrhovatele nesdělila
soudu jinou adresu k doručování.
Podle §48 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném v době doručování
předmětného rozsudku, který se vztahoval i na doručování
advokátům, nepodaří-li se právnické osobě doručit písemnost jí
určenou ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího
sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná adresa není
soudu známa, považuje se třetí den od vrácení nedoručené zásilky
soudu za den doručení, i když se adresát o doručení nedozvěděl.
Podle přesvědčení Ústavního soudu nepostupoval Obvodní soud
pro Prahu 4 při doručování předmětného rozsudku v intencích tehdy
platných ustanovení o.s.ř. Rozsudek sice zaslal JUDr. E. N.
s modrým pruhem a doručenkou s poznámkou "do vlastních rukou" na
adresu jejího sídla, avšak zaměnil v tomto případě doručování
fyzické osobě a advokátovi. Na doručence nebylo poznamenáno, že se
jedná o advokátku či advokátní kancelář, což mělo za následek, že
pošta jí doručovala jako fyzické osobě (občanovi). Pokud nastaly
problémy s doručováním předmětného rozsudku, způsobil je soud I.
stupně. Jak vyplývá ze spisového materiálu na problémy
s doručováním rozsudku právní zástupkyně navrhovatele upozorňovala
soud dvěma přípisy ze dne 29. 12. 2000 (bianco odvoláním
adresovaným soudu a žádostí o zaslání rozsudku, adresovanou
předsedovi senátu), které jsou součástí spisu. V přípisu
adresovaném předsedovi senátu je rovněž poukazováno na to, že
adresa je nesprávná a byla rukou přepsána. Soud se sice dotázal
příslušné pošty na způsob doručování předmětného rozsudku, avšak
pošta na výzvu Obvodního soudu ze dne 19. 1. 2001, odpověděla jen
vyznačením dat na rubové straně dotazového formuláře, aniž by se
uvedeným pochybením jakkoli zabývala. Rovněž Městský soud v Praze
se uvedenými přípisy a pochybnostmi, které z nich zřetelně
vyplývaly, nikterak nezabýval, v odůvodnění rozhodnutí se s nimi
nevypořádal a ani neuvedl, proč tak neučinil.
Při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy zejména
i účastníkům v řízení před soudy vedeného nelze připustit stav,
který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí
byla doručena či nikoli. Především musí být přesně označen adresát
písemností, místo kam je mu doručováno včetně přesného označení
ulice a čísla domu, případně přesné označení organizace či firmy
u které pracuje. Tyto základní požadavky na doručování písemností
i soudem se zvýrazňují obzvláště při tzv. náhradním doručení.
Nedůsledný postup i soudů při doručování jejich rozhodnutí potom
může vést v konečném důsledku k odmítnutí práva účastníků na
samotný přístup k soudům a takto i práva na soudní ochranu.
Za dané situace dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud
v Praze nepostupoval v souzené věci v intencích o.s.ř. a tedy ani
ústavně konformním způsobem, neboť svým postupem znemožnil
navrhovateli jednat před odvolacím soudem. Napadeným usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, čj. 51 Co
220/2001-58, tedy bylo podle přesvědčení Ústavního soudu zasaženo
do základních práv navrhovatele, zaručených ústavními zákony nebo
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, zejména do práva
daného mu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny. Ústavnímu soudu proto
nezbylo než podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené
rozhodnutí zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. prosince 2001