ECLI:CZ:US:2001:3.US.654.01
sp. zn. III. ÚS 654/01
Usnesení
III. ÚS 654/01
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.P., zastoupeného JUDr. P.F., proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. září 2001, sp. zn. 3 Tvo 128/2001, a Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2001, sp. zn. 5 To 92/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (usnesení ze dne 6. září 2001 - 3 Tvo 128/2001) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (usnesení ze dne
25. července 2001 - 5 To 92/01) a tvrdil, že oba jmenované obecné soudy jimi porušily řadu jeho (jím označených) ústavně zaručených práv, stejně tak jako práv plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména pak právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť v jeho věci (o odklad výkonu trestu) vydaly "v nespravedlivém řízení nespravedlivé rozhodnutí".
Podle odůvodnění ústavní stížnosti - stručně shrnuto - k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo tím, že o jeho žádosti o odklad výkonu trestu "v I. stupni rozhodoval soud, který nelze pro poměr k věci a účastníkům považovat za nezávislý", když nadto "mu bylo jeho postupem odňato právo jednat před soudem a vyjádřit se ke všem provedeným důkazům"; Nejvyššímu soudu ČR pak zvlášť vytkl, že o jeho stížnosti do rozhodnutí obecného soudu I. stupně rozhodl, aniž vyčkal jejího odůvodnění, ačkoli ve včas podané stížnosti "uvedl, že (její) odůvodnění podá dodatečně".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak podle odůvodnění ústavní stížnosti, tak podle rozhodovacích důvodů obecných soudů obou stupňů, vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí zamítly obecné soudu I. a II. stupně (Městský soud v Praze a Vrchní soud tamtéž) stěžovatelovu žádost o odklad výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2001 (10 T 13/96), když Vrchní soud v Praze ještě jako soud I. stupně předtím rozhodl (negativním rozhodnutím) o stěžovatelově námitce podjatosti ve věci činných (a současně též podle rozvrhu práce určených) soudců.
Rozhodnutí, že soudci, jejichž podjatost byla tvrzena, nejsou z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci odsouzeného stěžovatele (Městský soud v Praze - 10 T 13/96) vyloučeni, oba rozhodující obecné soudy přiměřeným a zákonem vyžadovaným způsobem (§125 tr. ř.) odůvodnily, takže jim z hlediska ochrany ústavnosti nic podstatného nelze vytknout; co do vlastního posouzení (merita) stížnosti sluší stěžovatele především odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž - s ohledem na povahu věci - je především věcí obecných soudů samotných, aby sub specie lege artis samy dotvářely zásady a podmínky podjatosti, za nichž ten který soudce je v konkrétní věci z rozhodování vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96 23 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998, a jiné); ve věci posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelem obecně formulované tvrzení, že na rozhodování jeho věci zúčastnění soudci "již několik let zaujímají vůči němu nepřátelský postoj, který se projevuje různými formami" nebo že se v jeho (pravomocně skončené trestní) věci "neřídili zákonem, neboť je.... zcela nepřiměřené objektivní realitě uznat jej vinným pouze na základě tvrzení jeho spoluobžalovaného" apod., příp. že jde o soudce, "kteří soudili před rokem 1989 a měli pozitivní vztah k bývalému režimu a jsou proto ze strany svých politických přátel manipulovatelní", že očividně pro naplnění znaků podjatosti i podle přesvědčení Ústavního soudu nedostatečné; nebyl proto shledán důvod pro ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Nejinak je tomu stran tvrzení stěžovatele spojených s podáním jeho stížnosti (a rozhodnutí o ní); trestní řád, jako procesní norma upravující průběh trestního řízení, nezná institut tzv. blanketního opravného prostředku (o takový v posuzované ústavní stížnosti jde) a stanoví toliko lhůty, v nichž ten který opravný prostředek pod procesní sankcí musí být podán; nutno proto dovodit, že v zákonem stanovené lhůtě má být podaný opravný prostředek také přiměřeným způsobem odůvodněn. Jestliže povaha věci (kupř. její složitost apod.) pro odůvodnění opravného prostředku vyžaduje více času, je na tom, kdo takový opravný prostředek podává, aby požádal soud o udělení delší lhůty k vypracování jeho odůvodnění; posuzováno těmito hledisky je pouhé sdělení stěžovatele, že "stížnost bude odůvodněna dodatečně" nedostatečné a z hlediska rozhodnutí, o jinak včas podané stížnosti, obecné soudy nikterak neváže. Následná korespondence stěžovatele se stížnostním soudem na tomto závěru nic nemění. Tvrzení stěžovatele, že mu postupem stížnostního soudu byla odepřena soudní ochrana (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) nemá proto oporu ani ve stavu věci ani v zákoně, a proto ani ústavní stížností napadená rozhodnutí, stejně jako řízení, v němž byla vydána, nejsou postiženy protiústavní vadou.
Z takto rozvedených důvodů byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelových tvrzení, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. prosince 2001