ECLI:CZ:US:2001:4.US.182.01
sp. zn. IV. ÚS 182/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000, č.j. 20 Co 121/99-86 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 11 C 135/97, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Z. INTERNATIONAL, s.r.o., České Budějovice, jako vedlejšího účastníka, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000, č.j. 20
Co 121/99-86 a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne
7. 10. 1998, sp. zn. 11 C 135/97, se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2001, doplněným
podáním ze dne 13. 4. 2001, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní
soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000,
č.j.. 20 Co 121/99-86 a rozsudek Okresního soudu v Uherském
Hradišti ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 11 C 135/97, jimiž byla
pravomocně uznána povinnou zaplatit z. international, s.r.o., se
sídlem v Českých Budějovicích, částku 52.343,90 Kč
s příslušenstvím, a náklady řízení, a to z titulu uzavřené kupní
smlouvy na sadu nádobí Grand Special zn. ZEPTER.
Spolu s ústavní stížnosti podala stěžovatelka návrh na
odložení vykonatelnosti napadených rozsudků s odůvodněním, že
takové odložení není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem,
a naopak výkon těchto rozhodnutí by pro ni znamenal
nenapravitelnou a nepoměrně větší újmu, než jaká při případném
odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její
ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy České
republiky ("Ústava"), právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36
Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip rovnosti
účastníků v řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na
veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů v její přítomnosti
a právo vyjádřit se ke všem důkazům zakotvené v čl. 38 odst. 2
Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ("Úmluva") tím, že její záležitost nebyla spravedlivě,
veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným
soudem. Je toho právního názoru, že odvolací soud i soud prvého
stupně, svá rozhodnutí učinily v rozporu se zákonem, neboť
nerozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, nezhodnotily
provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke
všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci.
V protokole o jednání před odvolacím soudem dne 5. 12. 2000,
strana 1, je stručně konstatováno podání stěžovatelky označené
jako podstatné skutečnosti případu. V tomto podání stěžovatelka
uvedla "minimálně 2 x jsem firmě oznámila neplatnost smlouvy, její
neuznání a tudíž odstoupení od smlouvy pro neplatnost a to jak
telefonicky, tak i písemně ve dnech 21. 3. 1994 a 10.- 4. 1995."
Přesto k této skutečnosti nebylo přihlédnuto a následně soud ani
nevyzval k doplnění dokazování ohledně okolnosti, zda bylo či
nebylo od smlouvy ze strany stěžovatelky odstoupeno, přesto že
tato skutečnost mohla mít podstatný vliv na výsledek celého
řízení. Tvrzení soudu, že v kupní smlouvě nebyla sjednána
rozvazovací podmínka, považuje za nepravdivé a poukázala na
smluvní ujednání, dle něhož "V případě zrušení kupní smlouvy ze
strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu dle §544 OZ ve výši 25 % smluvní ceny." Pokud by v předmětném řízení
bylo prokázáno, že využila svého práva od smlouvy odstoupit (dle
znění smlouvy jde o zrušení), nemohla by tím neporušit (patrně
porušit) žádnou povinnost z kupní smlouvy, se kterou je spojena
majetková sankce dle §544 obč.zák. Je přesvědčena, že tento
právní názor zastává řada krajských soudů v rozhodnutích
týkajících se sporů se společností Z. International, s.r.o. Stejně
jako Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31. 3. 1998 ve věci sp.
zn. 3 Cdon 1398/96 (Právní rozhledy č. 4/99). Poukázala též na
nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 1999 ve věci sp. zn. IV. ÚS
276/99, týkající se téměř totožného případu, který by měl na
výsledek řízení v její věci zásadní vliv, pokud by v řízení bylo
prokazováno, zda k odstoupení od smlouvy z její strany skutečně
došlo. Závěrem uvedla, že písemné vyhotovení rozsudku soudu prvého
stupně jí bylo zasláno neúplné, tj. bez str. 3 rozsudku, což
omezilo její možnost činit námitky v odvolání.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, v odpovědi na
žádost o vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v plném rozsahu
odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník, ač vyzván, (výzva doručena dne 4.5.2001)
se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Uherském
Hradišti, sp. zn. 11 C 135/97, a poté, co se seznámil s jeho
obsahem vyhověl usnesením ze dne 8.10.2001 návrhu stěžovatelky
a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Po podrobném posouzení obsahu podání, podaných vyjádření
a důkazů obsažených ve spisu a poté, co vzal na vědomí vyjádření
účastníků řízení, že souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez
dalšího jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je
důvodná.
Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že stěžovatelka
svobodným projevem vůle platně uzavřela smlouvu, která byla
označena jako smlouva kupní, a souhlasí též s tím, že hlavní
obrana stěžovatelky proti podané žalobě byla vybudována především
na tvrzení, že uzavřenou smlouvu považovala za neplatnou a to
z důvodů, které soudy ve svých rozhodnutích neakceptovaly. Na
rozdíl od obecných soudů však Ústavní soud není zcela přesvědčen
o tom, že uzavřená smlouva, podle které se kupující zavazuje po
dobu dvou let posílat na adresu smluvního partnera částky, které
je povinen si sám vypočítat podle aktuálního měnového kurzu, aniž
by v té době obdržel jakoukoli protihodnotu (která mu má být
poskytnuta teprve po poslední splátce) by nemohla být
kvalifikována jako rozporná s dobrými mravy. Takové posouzení však
náleží soudu a v této věci není tento aspekt ani rozhodující.
Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatelka od počátku sporu
zpochybňovala především platnost smlouvy, a proto také otázky
platnosti byly rozhodujícím a dominantním předmětem dokazování
a následných právních závěrů. Třeba však poznamenat, že to nebyly
námitky jediné, když stěžovatelka, byť okrajově uvedla, že smlouvu
zrušila. Stěžovatelka totiž zřejmě od začátku směšovala
a i v ústavní stížnosti do jisté míry směšuje dva instituty, tedy
neplatnost smlouvy a odstoupení od ní. Odstoupit však lze pouze od
smlouvy, která byla platně uzavřena a je tedy nezbytné důsledně
odlišovat (viz též komentář k §48 obč. zák.) odstoupení od
smlouvy od smlouvy neplatné, ať již absolutně či relativně. Obecné
soudy přesvědčivě vyložily, proč a z jakých důvodů, považují
uzavřenou smlouvu za platnou, na druhé straně však ponechaly zcela
nepovšimnutou námitku, byť možná okrajovou, že mělo či mohlo
dojít, slovy smlouvy, k jejímu zrušení.
Na č.l. 77 je založeno podání stěžovatelky předložené
odvolacímu soudu a nadepsané jako "Podstatné skutečnosti případu
č.j. 20 Co 121/99", ze kterého je zřejmé, že stěžovatelka tvrdila,
že telefonicky i písemně oznámila dodavateli zrušení smlouvy. Byť
stěžovatelka tvrdí, že tak činila pro "neplatnost smlouvy" , je
tato skutečnost irelevantní, neboť bylo-li možné od smlouvy
odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není
nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu. Zda
stěžovatelka od smlouvy odstoupila a zda takové odstoupení bylo
vůbec možné, však zůstalo mimo jakoukoliv pozornost odvolacího
soudu.
Jak již bylo uvedeno, uzavřela stěžovatelka s vedlejším
účastníkem smlouvu označenou na použitém formuláři jako smlouva
kupní, na jejímž rubu (v "příloze"), jsou uvedeny další podmínky.
Ústavní soud konstatuje, že se jedná o smlouvu, kterou lze označit
za nepříliš jasnou a mnohá její ustanovení za matoucí. Pokud jde
o odpověď na otázku, zda mezi smluvními stranami bylo či nebylo ve
smyslu ustanovení §48 obč. zák. sjednáno odstoupení od smlouvy,
lze uvést, že výslovně sice takové ujednání ve smlouvě obsaženo
není, avšak z některých ujednání lze na takovou dohodu usuzovat.
Smlouva totiž obsahuje, byť velmi drobným tiskem, ujednání
o smluvní pokutě v případě "zrušení kupní smlouvy ze strany
kupujícího", jinak řečeno s takovým jednostranným úkonem počítá.
Na druhé straně však příloha ke smlouvě hovoří o "žádosti
o zrušení kupní smlouvy", a to v rubrice o změnách smlouvy, což je
ovšem terminologický protimluv, neboť buď jde o úkon jednostranný,
a nebo o dohodu (zde se však zavádí jakési odstoupení či zrušení
dohodou). Ostatně protimluv obsahuje i zmíněné ujednání o tzv.
smluvní pokutě, neboť sankce může přicházet v úvahu pouze za
porušení smlouvy a nemůže tedy být postihem za realizaci
dohodnutého práva (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, jakož i nález Ústavního soudu
ČR ze dne 11.10.1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99). Jinou věcí je
posouzení toho, jak naznačuje i citovaný rozsudek NS ČR, zda by
předmětné ujednání, přes označení za smluvní pokutu, bylo možné
považovat za atypickou smlouvu ve smyslu §51 obč. zák.
Je tedy zřejmé, že ve smlouvě jsou použity formulace a pojmy,
které lze vykládat rozdílným způsobem. Za takové situace by pak
měla být aplikována zásada, že takové pojmy a ujednání třeba
vykládat v neprospěch toho, kdo je použil, v tomto případě tedy
v neprospěch dodavatele (vedlejšího účastníka).
Ústavní soud tedy uzavírá, že mezi smluvními stranami byla
sjednána možnost odstoupení od smlouvy, neboť použití pojmu
"zrušení smlouvy" (stejně jako např. storno smlouvy apod.) není
podstatné, neboť jeho význam je srozumitelný a ztotožnitelný
s pojmem, který občanský zákoník zná, tedy odstoupení od smlouvy.
Proto, uváděla-li stěžovatelka, byť až v odvolacím řízení, a ne
jako hlavní argument, že od smlouvy odstoupila, měl se soud touto
námitkou zabývat, provést v tomto směru dokazování a vyvodit
z něho odpovídající právní důsledky. Pokud tak neučinil, odepřel
stěžovatelce právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl.
36 a násl. Listiny práv a základních svobod.
Nad rámec výše uvedené argumentace však Ústavní soud uvádí,
že také postup vedlejšího účastníka, který evidentně záměrně
ponechal po více jak dva roky bez povšimnutí neplnění smluvních
povinností, tedy poukazování splátek, aby následně, zhruba půl
roku poté, co mělo být zaplaceno a tedy i dodáno zboží, již jen
upomenul celou dlužnou částku a následně podal žalobu o zaplacení
částky 52.343,90 Kč, s nemalým příslušenstvím, je z pohledu
dobrých mravů v obchodních stycích svérázný a neměl by zůstat bez
odezvy v rozhodnutí obecných soudů. Takový postup ostatně mohl jen
utvrdit stěžovatelku v tom, že její zrušovací projev byl
akceptován (byť ne výslovně) neboť kdyby smluvní strana trvala na
existenci závazku, nepochybně by bylo lze očekávat adekvátní
reakci po marném uplynutí termínu pro úhradu jen několika málo
splátek.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak
je ve výroku uvedeno. (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. listopadu 2001