ECLI:CZ:US:2002:1.US.126.02
sp. zn. I. ÚS 126/02
Usnesení
I. ÚS 126/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti P. P. P., zastoupeného JUDr. F. M., advokátem, proti postupu Okresního soudu v Ostravě ve věci, vedené pod sp. zn. 7 T 34/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností ze dne 24. 2. 2002 brojil proti postupu Okresního soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 34/97, ve které zaujímá postavení poškozeného, přičemž se odvolal na text ústavní stížnosti, týkající se stejné věci ze dne 4. 12. 2000 (odmítnuté Ústavním soudem v řízení, vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 709/2000), a uvedl, že ji doplňuje novými skutečnostmi. Zatímco v uvedené stížnosti napadal především tvrzené průtahy v řízení, které Ústavní soud poté ve zkoumané věci neshledal, v předmětném návrhu se domáhal, aby mu byla zaručena práva, která v průběhu hlavního líčení vůči němu soud údajně porušil (mělo se jednat zejména o tvrzené "použití psychicky stresujících metod" předsedkyní senátu). Jelikož takto koncipovaná ústavní stížnost postrádala některé základní formální podmínky návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem a stěžovatel nebyl ani zastoupen advokátem, Ústavní soud jej podrobně o veškerých náležitostech ústavní stížnosti poučil a vyzval jej, aby nedostatky návrhu odstranil.
Ve stanovené lhůtě zaslal advokát stěžovatele Ústavnímu soudu plnou moc k zastupování i doplnění ústavní stížnosti (podání ze dne 28. 3. 2002), ve kterém uvedl, že se plně ztotožňuje s obsahem podané ústavní stížnosti a že tvrzený "teroristický útok vůči jeho mandantovi, jehož organizátorem byla údajně obžalovaná D. T." se stal již v roce 1995, což prý znamená, že ve věci dochází k průtahům orgány činnými v trestním řízení. Následně byly k danému případu stěžovatelem, resp. jeho právním zástupcem, Ústavnímu soudu doručena další podání a fotokopie různých dokumentů (podání ze dne 5. 4. 2002, 2. 7. 2002, 24. 7. 2002 a 23. 8. 2002).
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Jak je z výše uvedeného zřejmé, stěžovatel, ač zastoupen profesionálním právním zástupcem a podrobně poučen, jaké náležitosti musí ústavní stížnost splňovat, směšuje ve svém návrhu různé námitky vůči postupu Okresního soudu v Ostravě ve věci, ve které vystupoval jako poškozený, a v zásadě se domáhá vydání rozhodnutí, ke kterému není Ústavní soud příslušný. V petitu stížnosti, kterým je na rozdíl od jejího odůvodnění Ústavní soud vázán, totiž usiluje o "zaručení práv", která mu údajně nebyla okresním soudem přiznána, a brojí proti postupu tohoto soudu, se kterým vyjadřuje nespokojenost.
Podle ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci buď zrušit, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu, než je rozhodnutí, zakázat příslušnému státnímu orgánu v takovém porušování pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Stěžovatel se však domáhal jiného než kasačního rozhodnutí ve věci, resp. navrhoval, aby Ústavní soud uložil orgánu veřejné moci povinnost konat určitým způsobem, navíc již po vydání prvoinstančního rozhodnutí, usiloval tedy o vydání rozhodnutí, které nejen z právního, ale i faktického hlediska není možné. Pro úplnost možno dodat, že pokud by stěžovatel zamýšlel napadnout rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 7 T 34/97, kterým byla obžalovaná D. T. zproštěna obžaloby (to by se však muselo projevit v petitu návrhu), musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Z návrhu na zahájení řízení však bylo dostatečně zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá. Obecně pak vzhledem k obsahu ústavní stížnosti nutno pouze připomenout, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby byla některá jiná osoba trestně stíhána nebo dokonce odsouzena.
Ústavní soud, jak již shora naznačeno, se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, zejména Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zejména srov. čl. 87 Ústavy České republiky a část druhou citovaného zákona). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti tedy platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí své pravomoce překračovat. Z předmětného návrhu na zahájení řízení je zjevné, že stěžovatel uplatňuje tvrzené nároky, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž se podrobně zabýval jeho dalšími nedostatky, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. prosince 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu