Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.10.2002, sp. zn. I. ÚS 147/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 132/28 SbNU 129 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.147.2000

sp. zn. I. ÚS 147/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. B. a D. H., obou zastoupených advokátem JUDr. J. B., právních nástupkyň původní stěžovatelky A. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 33 Ca 76/99 ("ve věci rozhodnutí Katastrálního úřadu v Písku. ze dne 3. 3. 1999, č.j. V15 - 362/99"), takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 33 Ca 76/99, se zrušuje. Odůvodnění: Katastrální úřad v Písku rozhodl ve správním řízení podle ustanovení §5 odst. 2 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, ve věci návrhu na vklad vlastnického práva do Katastru nemovitostí České republiky podle dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 3. 12. 1998 (dále jen "dohody") uzavřené mezi S. S. a stěžovatelkou tak, že se návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítá. V odůvodnění tohoto rozhodnutí katastrální úřad zejména uvedl, že předložená dohoda je neurčitá, neboť převáděné pozemky nejsou označeny způsobem stanoveným v §5 odst. 1 písm. b) ve smyslu §20 zákona č. 344/92 Sb., v platném znění. Jak totiž zjistil, jedná se v konkrétním případě o pozemky evidované ve zjednodušené evidenci jako pozemky původního pozemkového katastru, nikoli o parcely katastru nemovitostí, které musí být ve smlouvě označeny parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence, s uvedením, zda jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu. To proto, že v katastru nemovitostí jsou pozemky evidovány ve dvou číselných řadách - jednou podle čísel katastru nemovitostí a jednou čísly původního pozemkového katastru ve zjednodušené evidenci. Jelikož takové rozlišující označení v dohodě chybí, není její předmět ve smyslu citovaného ustanovení dostatečně určitý. Tuto neurčitost nelze odstranit ani odkazem na číslo listu vlastnictví, které je navíc v dohodě uvedeno tak, že neodpovídá stavu katastru nemovitostí, poněvadž z ust. §20 cit. zákona vyplývá, že není závazným údajem katastru nemovitostí. Neurčitost předmětu dohody je pak podle ust. §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. překážkou bránící povolení vkladu do katastru nemovitostí. Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze. Podle odůvodnění tohoto rozsudku z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 965 pro k.ú. S., plyne, že stěžovatelka a S. S. jsou zapsány jako spoluvlastnice pozemků p.č. 2363/1, 2968/8, 3038/1, 3038/2 vedených ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr, a že uvedené pozemky jsou tedy nepochybně evidovány ve zjednodušené evidenci. Proto měly být ve smyslu ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, v dohodě označeny nejen čísly parcelními a názvem katastrálního území, ve kterém leží, ale též údajem, že se jedná o čísla parcelní podle pozemkového katastru. Označení provedené v dohodě však neodpovídá tomuto požadavku citovaného ustanovení zákona. Přitom se nejedná jen o formální požadavek zákona, neboť jsou-li předmětem převodu pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují, protože jsou sloučeny do větších půdních celků, jsou tyto pozemky do jejich zobrazení v katastrální mapě evidovány zjednodušeným způsobem s využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení. Údaje zjednodušené evidence se považují za součást katastrální operátu (§29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění) a pro nezaměnitelné označení takových pozemků je nezbytné uvést v listině, podle níž má být vklad povolen, že jde o parcelní číslo pozemkového katastru. Není-li takový údaj v listině uveden, pak označení pozemku nesplňuje kritérium určitosti. Městský soud dále odmítl námitku stěžovatelky, že ani v předchozím soudním rozhodnutí nebyly pozemky tímto způsobem označeny, a uvedl, že též údaj o čísle listu vlastnictví či jeho zrušení nemá na výsledek řízení vliv. Poukázal na to, že předmětem zkoumání katastrálního úřadu nebylo zmíněné soudní rozhodnutí, nýbrž dohoda o zrušení vypořádání spoluvlastnictví. V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že postupem soudu bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). K tomu uvádí, že parcelní číslo pozemkového katastru je prý v čl. I dohody uvedeno, a nesouhlasí s argumentací městského soudu, podle níž pro řízení není rozhodující ta skutečnost, že předmětné pozemky nebyly rovněž náležitým způsobem označeny ani v soudním rozhodnutí (v dědické věci), které je nabývacím titulem. Dovozuje z toho, že na účastníka by tak byly kladeny větší nároky než na soud, a že tím dochází k dodatečnému zpochybnění soudního rozhodnutí. To podle názoru stěžovatelky není správné, neboť tato argumentace je navíc v rozporu se skutečností, protože na základě uvedeného soudního rozhodnutí byly změny v zápisu vlastnických vztahů provedeny, zatímco na základě dohody se stejným předmětem, ohledně stejné věci, nikoliv. Podle názoru stěžovatelky není možné, aby jedno soudní rozhodnutí, a to ve věci dědické, zakládalo určité vlastnické vztahy, a druhé soudní rozhodnutí nebylo vázáno tímto rozhodnutím proto, že - podle názoru soudu - nejsou předmětné pozemky náležitě označeny. Rovněž prý není rozhodné, zda pozemky jsou evidovány ve zjednodušené evidenci či nikoliv, protože se jedná o nedostatky katastrálního úřadu, které se nemohou dotýkat občana. Stěžovatelka konečně vyslovila názor, že v důsledku zpochybnění (jejího) nabývacího titulu bude nucena domáhat se náhrady škody vůči Ministerstvu spravedlnosti za nesprávné soudní rozhodnutí v dědické věci. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 34 D 1664/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka A. H. dne 1. 6. 2001 zemřela a že jejími dědici a právními nástupci se staly její dcery J. B. a D. H. Obě sdělily Ústavnímu soudu - prostřednictvím advokáta JUDr. J. B., jemuž udělily plnou moc k zastupování před Ústavním soudem - že vstoupily do práv své právní předchůdkyně A. H. a že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Městský soud v Praze a Katastrální úřad v Písku. Městský soud ve svém vyjádření v podstatě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Katastrální úřad zejména uvedl, že nezamítl návrh na vklad vlastnického práva z důvodu neurčitosti dohody jen proto, že pozemky nejsou označeny náležitým způsobem, ačkoliv jsou evidovány ve zjednodušené evidenci, ale proto, že nejsou označeny způsobem stanoveným v §5 odst. 1 písm. b) ve smyslu §20 zák. č. 344/92 Sb. V odůvodnění jeho rozhodnutí bylo vysvětleno, že v daném katastrálním území jsou evidovány dvě číselné řady pozemkových parcel - jedna pro parcely katastru nemovitostí a jedna pro parcely ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru, takže je ještě nutno rozlišit, zda jde o parcely katastru nemovitostí §5 odst. 1 písm. a) kat. zákona, nebo o parcely ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru §5 odst. 1 písm. b) kat. zák.. Předmětné pozemky však nebyly označeny určitě v souladu s požadavkem zákona na toto rozlišení. Katastrální úřad dále uvedl, že označení, že se jedná o parcely původního pozemkového katastru, v čl. I. dohody skutečně není, přestože stěžovatelka tvrdí opak, a že právě z důvodu existence dvou samostatných číselných řad parcelních čísel neobstojí její názor, že není rozhodné, zda jsou pozemky evidovány ve zjednodušené evidenci či nikoliv. Je tomu tak proto, že je zcela reálná situace, aby jedním parcelním číslem - jednou podle katastru nemovitostí a jednou podle původního pozemkového katastru ve zjednodušené evidenci - byly označeny dva různé, naprosto odlišné pozemky. Katastrální úřad tvrdí, že svým rozhodnutím v žádném případě neznemožnil stěžovatelce dispozici s jejím vlastnictvím. Odmítl pouze povolit vklad, což však nebrání uzavření nové dohody, ve které budou předmětné pozemky označeny v souladu s požadavky zákona tak, aby vklad mohl být proveden. Odmítnutím povolit vklad pak prý není zpochybněn ani nabývací titul - dědické rozhodnutí, kterým vzniklo vlastnické právo, když následný zápis do katastru nemovitostí měl pouze evidenční charakter. Proto katastrální úřad sdělil, že ani postupem správního orgánu ani soudu nedošlo v souzené věci ke krácení občanských práv a svobod stěžovatelky. Závěrem uvedl, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem. Vedlejší účastnice S. S. k ústavní stížnosti uvedla, že poukazuje na "dohodu o vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí, které jsme zdědily" a dodala, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti i obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná. Stěžovatelka napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze, který prý neposkytl ochranu jejím právům, jestliže katastrální úřad (jehož rozhodnutí přezkoumával) změny vlastnických práv ohledně předmětných pozemků podle rozhodnutí soudu nejdříve provedl, což nyní podle dohody spoluvlastnic neučinil; v obou případech však byly předmětné pozemky označeny stejným způsobem. Stěžovatelka tak reagovala na argumentaci napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, že katastrální úřad v souladu s ust. §5 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění, správně zamítl návrh na vklad vlastnického práva podle dohody, v níž nebyly předmětné pozemky označeny údajem o pozemkovém katastru (ve kterém jsou evidovány), a dodal, že není rozhodující, že tímto způsobem nebyly označeny tytéž předmětné pozemky v soudním rozhodnutí - nabývacím vlastnickém titulu stěžovatelky. Chybějící údaj o pozemkovém katastru údajně totiž činí dohodu neurčitou, neboť předmětné pozemky nejsou označeny nezaměnitelně v souladu s ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, přičemž předmětem přezkoumání je pouze tato dohoda a nikoliv zmíněné soudní rozhodnutí. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje, protože závěry Katastrálního úřadu v Písku považuje za nepodložené. Katastrální úřad i Městský soud v Praze sice posuzovaly určitost citované dohody na základě úvah, které mají oporu v zákoně, a správně se tudíž zabývaly tím, zda jsou předmětné nemovitosti označeny všemi identifikačními znaky dle údajů zpracovávaných a vedených katastrálním úřadem, leč přitom vyšly z neúplných zjištění. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl III., str. 65, podle něhož při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. Proto se jeví jako ústavně konformní stanovisko Nejvyššího soudu, sp.zn. Rc 44/20 (Cpjn 38/98, sbírka soudních rozhodnutí, 20,7, str. 421), podle kterého u pozemku evidovaného v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, je jeho označení parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, bez uvedení, zda jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, z hlediska ust. §5 odst. 1 písm. c) cit. zákona, určité v případě, že se v témže katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence. Proto bylo třeba se zabývat v souzené věci zjištěním, zda ve stejném katastrálním území existuje pozemek shodného parcelního čísla vedený v jiném druhu evidence než v pozemkovém katastru. I když v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí a vyjádření Katastrálního úřadu v Písku je argumentováno právě nutností rozlišit jednotlivé pozemky evidované ve dvou souběžných číselných řadách, postrádá odůvodnění rozhodnutí katastrálního úřadu dostatečné zjištění takové skutečnosti. Lze se tudíž pouze domnívat, že záměna dvou pozemků by byla v daném případě možná, leč nelze bezpečně tvrdit, že k ní skutečně dochází. Pokud tedy Městský soud v Praze potvrdil závěry katastrálního úřadu, jenž je opřel o pouhou domněnku, nemůže obstát ani jeho rozhodnutí. To proto, že jestliže z tohoto důvodu považoval podmínku dle §5 odst. 1 písm. c) shora citovaného zákona za nesplněnou - byť takový právní závěr ze skutkových zjištění nevyplývá - jednal jako orgán státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod tvrzeným stěžovatelkou se již dále Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 23. října 2002