ECLI:CZ:US:2002:1.US.480.2000
sp. zn. I. ÚS 480/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelek S. Ž-ové, aj. H-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.5.2000, č.j. 38 Ca 255/99-43, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 21.6.1999, sp.zn. PÚ 2658/92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.5.2000, č.j. 38 Ca
255/99-43, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového
úřadu, ze dne 21.6.1999, sp.zn. PÚ 2658/92, se zrušují.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozhodnutím Magistrát hl. m. Prahy,
pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodl tak, že
navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí dle PK části 1558
(1558/5), a části 1558 (1558/4), podle KN parcely 1560/5
a 1560/4, vedených u Katastrálního úřadu Praha-město pro obec hl.
m. Prahu, k.ú. Praha-Košíře (dále jen "předmětných nemovitostí").
V jeho odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelky dopisem ze dne
10.4.1995 adresovaným Výstavbě inženýrských staveb a současně
Magistrátu hl.m.Prahy, vyzvaly tyto subjekty k vydání věci
- pozemku p.č. 1558/4 a 1558/5 v k.ú. Košíře podle zákona č.
87/1991 Sb. s poukazem na nález Ústavního soudu ČR umožňující
uplatnit restituční nárok i občanům s trvalým pobytem mimo území
ČR. Právo na vydání nemovitostí podle §6 zák. č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") mohla
oprávněná osoba podle ust. §13 odst. 1 cit. zákona uplatnit do
31.1.1993, resp. dle ust. §13 odst. 5 cit. zákona do 6 měsíců ode
dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé (od 9.2.1996), jinak
právo zaniklo; nárok bylo třeba uplatnit podle §9 odst. 1 zákona
o půdě u pozemkového úřadu a zároveň vyzvat povinnou osobu
k vydání nemovitosti, tedy vznik nároku na vrácení nemovitosti byl
podmíněn nejenom uplatněním nároku v zákonem stanovené lhůtě, ale
k uplatnění muselo zároveň dojít výslovně u pozemkového úřadu.
Podle ust. §11 zák. č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, jsou okresní
pozemkové úřady samostatnými referáty okresních úřadů, a jen ty
jsou povolány rozhodovat v řízení podle části druhé zákona o půdě.
Na území hl. m. Prahy vykonává působnost okresního pozemkového
úřadu pozemkový úřad - samostatný odbor Magistrátu. V daném
případě byla výzva dle zák. č. 87/1991 Sb. adresována povinným
osobám, ačkoliv hl. m. Praha - Magistrát hl. m. Prahy, není
povinnou osobou k nárokovaným pozemkům. Tuto výzvu nelze považovat
za uplatnění nároku dle zákona o půdě, neboť v době jejího
doručení dne 12.4.1995 nebyla v platnosti změna zák. č. 229/1991
Sb. podle nálezu Ústavního soudu, a proto platila původní lhůta
k uplatnění nároku, tj. do 31.1.1993, včetně trvalého pobytu na
území ČR.
Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil v záhlaví
citovaným rozsudkem Městský soud v Praze. V jeho odůvodnění
zejména uvedl, že stěžovatelky neprokázaly, že by byly skutečně
vyzvaly Magistrát hl. m. Prahy ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě
k vydání nemovitostí; proto se prý nelze ztotožnit s jejich
tvrzením, že dne 12.4.1995 uplatnily svůj restituční nárok
u pozemkového úřadu, a že tento odbor či příslušný referát toliko
správně neoznačily. Jejich jediná doložitelná podání pocházejí
z 10.4.1995 a jsou výslovně adresována nikoliv Magistrátu hl. m.
Prahy, nýbrž Výstavbě inženýrských staveb, a současně obci, tedy
hlavnímu městu Praze, a to jako subjektům držícím předmětné
pozemky, tj. povinným osobám. Výzvu přijal Magistrát, neboť je
úřadem vykonávajícím správu města, přičemž úmysl stěžovatelek
vyzvat k vydání nemovitostí nikoliv správní úřad, ale obec jako
povinnou osobu, je tu zcela jasný i z posledního odstavce
uvedeného podání, v němž stěžovatelky zmiňují oba adresáty jako
možné subjekty držící pozemek - tedy povinné osoby. Rovněž je prý
zřejmé, že s jejich podáním bylo nakládáno jako s výzvou
k povinné osobě - hlavnímu městu Praze, nikoli jako s výzvou
pozemkovému úřadu. Proto nelze akceptovat námitku, že pozemkový
úřad měl jejich podání posoudit jako uplatnění restitučního
nároku. Podle ust. §19 odst. 3 správního řádu má sice správní
orgán pomoci účastníku řízení odstranit nedostatky, vyzvat jej
k jejich odstranění a v tomto smyslu ho i poučit; to se však může
vztahovat jen na případy, kdy z podání není jasné, čeho se
účastník řízení domáhá, až již proto, že jeho obsah nedává smysl
nebo že je neurčité pro nedostatek konkrétních tvrzení. V případě
podání stěžovatelek však nebylo důvodu pochybovat o jeho obsahu
a smyslu, poněvadž z něj bylo zřejmé, čeho se stěžovatelky
domáhají, od jakého subjektu a o jaké skutečnosti svůj požadavek
opírají. Přijmout jejich tvrzení, že bylo povinností pozemkového
úřadu, aby si jejich podání správně vyložil, by znamenalo nutit
správní orgán analyzovat text podání s cílem hledat jeho možný
výklad či výklady, resp. jeho skryté a nevyjádřené významy.
Pozemkový úřad tedy prý nic ve vztahu ke stěžovatelkám nezanedbal,
jelikož ty se svým podáním z 10.5.1995 neobrátily na něj a sám
pozemkový úřad se tak o jejich restituční záležitosti dozvěděl
teprve v roce 1999 v souvislosti s jinou restituční věcí. K nové
lhůtě běžící od 9.2.1996 by pak bylo možné přihlédnout jen potud,
pokud by toto podání bylo svým obsahem uplatněním nároku
u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě.
V záhlaví citovaná rozhodnutí napadly stěžovatelky ústavní
stížností. V ní zejména uvedly, že jednotlivá ustanovení zákona
o půdě je třeba v intencích nálezů Ústavního soudu vykládat ve
prospěch oprávněné osoby, neboť účelem zákona je odstranění křivd.
Poukázaly přitom na nález Ústavního soudu z 29.6.1995, sp.zn. III.
ÚS 74/94 Sb. a na usnesení č. 42/sv. 3, v nichž je deklarováno, že
v restitucích je na místě postupovat tak, aby nedocházelo
k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí
případnou další křivdou. Stejné zásady musí dodržovat i jiný orgán
státu, který o restitucích rozhoduje. Magistrát hl. m. Prahy je
rovněž správním orgánem, a proto je podle zák. č. 71/1967 Sb.
povinen chránit zájmy a práva občanů a poskytovat jim pomoc
a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěly újmu.
K tomu stěžovatelky poukázaly na nález Ústavního soudu ve věci IV.
ÚS 30/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 11, č.
66, který tyto zásady vyjádřil v právní větě takto:
"bylo by
v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům
(čl. 1 Ústavy ČR) přičítat k tíži a neprospěch oprávněné osoby
fakt, že postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle
zákona o půdě došlo ze strany věcně a místně nepříslušného
správního orgánu příslušnému po uplynutí zákonem stanovené lhůty
k uplatnění nároku". Postupem Magistrátu hl. města Prahy, jako
správního orgánu, při vyřizování nároku stěžovatelek byly prý tyto
ústavní principy porušeny. Pokud by totiž Magistrát považoval
uplatněný nárok za výzvu povinné osobě (kterou by byla obec Hlavní
město Praha), měl se též jako adresát takové výzvy chovat a nároky
na vydání věci odmítnout. To však neučinil a oproti tomu vyzval
stěžovatelky dopisem ze dne 12.6.1995 k doplnění jejich podání
a dále s nimi jednal až do roku 1999 jako s účastníky, jejichž
nárok jako správní orgán vyřizuje. O tom svědčí "Protokol
o vytýčení hranice pozemků", mezi nimiž jsou uvedeny i pozemky
stěžovatelek, který dal provést sám Pozemkový úřad v Praze,
a který se nachází ve správním spise tohoto úřadu. Pokud však
Magistrát nepovažoval výzvu stěžovatelek za uplatnění práva
u pozemkového úřadu (který je samostatným referátem magistrátu),
neměl důvod v jejich věci vůbec rozhodovat, protože - podle této
logiky - toto své právo u něj nikdy neuplatnily.
Stěžovatelky dále poukázaly na čl. 36 odst. 1 Listiny, podle
něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu. Tomu je podle nálezu Ústavního
soudu, sp.zn. III. ÚS 114/93, třeba rozumět tak, že právo na
soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku
odpovídající posouzení jeho práva. K základní povinnosti státu
a jeho orgánů v řízení o restituci patří postupovat v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech
a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (viz nález ÚS ČR
ze dne 6.11.1996, sp.zn. I. ÚS 289/95 Sb. nálezů a usnesení č.
117, sv. 6. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelky tvrdí, že
pozemkový úřad porušil čl. 1 Ústavy ČR, a že rozhodnutím Městského
soudu v Praze bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelky dále sdělily, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání před Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský
soud v Praze a Magistrát hl. m. Prahy, odbor pozemkový úřad.
Magistrát hl. m. Prahy ve svém vyjádření zejména uvedl, že
řešil restituční nárok na vydání PK parcely 1558 v k.ú. K. a svým
rozhodnutí zamítl nároky na vydání částí této PK parcely
nárokovaných J. M-ovou (KN 1558/1), J. Č. a D. Č-ovou (KN 1558/6)
proto, že v této věci byl vydán "rozsudek Obvodního soudu
potvrzený Městským soudem v Praze". Nárok byl řešen podle zákona
č. 87/1991 Sb., avšak jmenovaní uplatnili nárok na vydání věci
i podle zákona č. 229/1991 Sb., a to u pozemkového úřadu.
Stěžovatelky jsou dcerami J. M-ové a pravděpodobně na základě její
informace podali výzvu k vydání další části PK parcely 1558
v k.ú. K. - S. Ž-ová na vydání KN parcely 1558/5 aj. H-ová na
vydání KN parcely 1558/4 ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Výzva
byla adresována Výstavbě inženýrských staveb a současně Magistrátu
hl. m. Prahy bez uvedení odboru, avšak v jejím závěru je uvedeno,
že ji podávají k oběma dotčeným výše uvedeným subjektům, protože
nemají úplnou jistotu o současné držbě předmětného pozemku. Výzva
dle zákona č. 87/1991 Sb. adresovaná Magistrátu hl. m. Prahy jako
povinné osobě, byla proto postoupena odboru hospodářské politiky.
Nebylo důvodu postupovat ji "odboru Pozemkový úřad". Až v roce
1999 se stěžovatelky prostřednictvím své matky J. M-ové začaly
domáhat řešení dle zákona č. 229/1991 Sb., tvrdíce, že jejich
nárok měl být řešen od počátku dle zákona o půdě. Proto pozemkový
úřad tento nárok řešil svým rozhodnutím zn. PÚ 2658/92 ze dne
21.6.1999. Magistrát hl. m. Prahy navrhl, aby Ústavní soud ústavní
stížnost zamítl a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání před Ústavním soudem.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zejména uvedl, že
nárok na vydání nemovitostí bylo nutno uplatnit ve lhůtách podle
§13 odst. 1 zákona o půdě a k uplatnění muselo dojít výslovně
u pozemkového úřadu. Na území hl. m. Prahy je jím odbor Magistrátu
města Prahy. V tomto případě byla výzva adresována povinným
osobám, a "ačkoliv obec hl. m. Praha není povinnou osobou
k nárokovaným pozemkům, nelze tuto výzvu považovat za uplatnění
nároku podle zákona o půdě, neboť v době doručení výzvy dne
12.4.1995 nebyla v platnosti změna zákona o půdě". To proto, že
tehdy nebyla v platnosti změna zákona o půdě podle nálezu
Ústavního soudu a platila původní lhůta k uplatnění nároku do
31.1.1993, "včetně trvalého pobytu na území ČR". Městský soud
dospěl k závěru, že výzva k vydání nemovitostí ze dne 12.4.1995
byla jednak výslovně koncipována podle zák. č. 87/1991 Sb. (tedy
nikoliv podle zákona č. 229/1991 Sb.), jednak výslovně adresována
nikoliv pozemkovému úřadu, ale jen povinným osobám, včetně
hlavního města Prahy. V podrobnostech odkazuje městský soud na
odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle názoru Městského soudu
v Praze není zřejmé, v čem stěžovatelky spatřují porušení jejich
práva na soudní ochranu, poněvadž podaly opravný prostředek,
o němž bylo rozhodnuto v řádném řízení. Při jednání dostaly
náležitou možnost uplatnit vše, co ve věci pokládaly za podstatné,
a soud se tím zabýval, zachovávaje svou nestrannost a nezávislost.
Městský soud závěrem sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání.
Vedlejší účastníci - Pozemkový fond České republiky a IROP
- inženýrská a realitní organizace Praha se postavení vedlejšího
účastníka v tomto řízení vzdali.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis pozemkového
úřadu, sp.zn. PÚ 2658/92, a spis Městského soudu v Praze, sp.zn.
38 Ca 255/99. Z něho zjistil, že dne 12.4.1995 byly podatelnou
Magistrátu hl. m. Prahy zaevidována podání ze dne 10.4.1995 J.
H-ové označené jako výzva k vydání věci - pozemku p.č. 1558/5
v k.ú. K. a S. Ž-ové označené jako výzva k vydání věci - pozemku
p.č. 1558/4 v k.ú. K. (Stěžovatelky v nich uvedly jako adresáty
Hlavní město Praha zast. Magistrátem hl. m. Prahy a Výstavbu
inženýrských staveb Praha, Bezová 1658, Praha 4 - dále jen
"předmětná podání".) Na tato podání reagoval odbor hospodářské
politiky Magistrátu hlavního města Prahy, oddělení pozemků, dne
12.6.1995 tak, že dle nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.
doplňujícího zákon č. 87/1991 Sb. je nezbytné doložit doklady
uvedené v následujícím výčtu. Ústavní soud dále z téhož spisu
zjistil, že dne 21.4.1995 odpověděla IROP - inženýrská a realitní
organizace Praha tak, že restituční titul, o který stěžovatelky
svou výzvu opřely, odmítá. Dne 22.4.1999 požádal Pozemkový úřad
(jako odbor Magistrátu hl. m. Prahy) odbor hospodářské politiky
téhož Magistrátu o "oficiální postoupení" žádostí stěžovatelek
uplatněných dne 12.4.1995, neboť Hl. m. Praha není v jejich
"kauze" povinnou osobou, a proto měly žádosti být adresovány
a registrovány pozemkovým úřadem. Předmětný spis pozemkového úřadu
dále obsahuje - mimo jiné - výpis z Katastru nemovitostí
z 21.2.1996, "srovnání parcel" z 21.2.1996, a plánek pořízený
Katastrálním úřadem Praha - město z 20.2.1996. Tyto písemnosti se
týkají právě parcel, o jejichž vydání stěžovatelky žádaly.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná.
Stěžovatelkám lze přisvědčit, že pokud Magistrát hl. m. Prahy
- jak v řízení tvrdí - nepovažoval jejich výzvu z 10.4.1995 za
uplatnění práva u pozemkového úřadu, neměl důvod ve věci
rozhodnout, jestliže právo na vydání věci u něj vůbec uplatněno
nebylo a řízení u něj tedy nebylo zahájeno. To však plně
nekoresponduje obsahu spisu, neboť týž Magistrát (byť odbor
hospodářské politiky, oddělení pozemků) dále se stěžovatelkami
jednal, vyzval je 12.6.1995 k doplnění její výzvy a vlastní spis
dále doplnil tzv. srovnáním parcel, výpisem z katastru nemovitostí
a situačním plánkem; tyto doklady se týkají právě požadovaných
nemovitostí. Lze zajisté usuzovat, že tento postup utvrzoval
stěžovatelky v tom, že jiných právních kroků není třeba. Pokud za
této situace nevyhověl správní orgán výzvě stěžovatelek z důvodů
toliko formálních a jestliže městský soud - v podstatě z týchž
důvodů - rozhodnutí správního orgánu potvrdil, jedná se podle
přesvědčení Ústavního soudu o přístup nevstřícný a formalistický,
který je v rozporu s oprávněnými zájmy občanů, jež je třeba mít na
zřeteli, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, zvláště
u tzv. sporů restitučních (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 42, díl. I.,
ročník 1995).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že oběma
napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelek na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
Proto Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst.
3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. listopadu 2002