ECLI:CZ:US:2002:2.US.157.01
sp. zn. II. ÚS 157/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000 - 123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a A. J-ové a V. Ch-ové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
1.rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998,
č.j. 16 P 220/97 - 34, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, se zrušují;
2.návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.
11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000 - 123, se odmítá;
3.návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 19. 2. 2001 (podána k poštovní
přepravě dne 16. 2. 2001) ústavní stížnost stěžovatele podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadl v záhlaví uvedená
rozhodnutí obecných soudů, navrhl jejich zrušení a rovněž navrhl
zrušení ustanovení občanského soudního řádu, vylučujícího
z přezkumu dovolacím soudem rozhodnutí ve věcech upravených
zákonem o rodině. Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že
stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany ústavně zaručených práv
dle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo
Ústavním soudem zjištěno, že nezletilá dcera stěžovatele, A. J.
(vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), nar. 31. 1.
1993, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2.
1995, č.j. 9 Nc 5/95 - 8, podle §45 odst. 1 zákona o rodině,
svěřena do výchovy V. Ch., sestře matky nezletilé, která tragicky
zahynula. Paní Ch. je podle tohoto soudního rozhodnutí povinna
a zároveň oprávněna nezletilou zastupovat, vychovávat a spravovat
její běžné záležitosti. Soud dále stanovil otci povinnost platit
výživné.
Paní Ch. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem)
podala u soudu dne 29. 7. 1997 návrh na udělení souhlasu se změnou
příjmení nezletilé. Otec se změnou nesouhlasil. Po provedeném
dokazování dospěl Obvodní soud pro Prahu 9 k závěru, že změna
příjmení je zcela v souladu se zájmy nezletilé a přispěje
k bližšímu spojení nezletilé s ostatními členy rodiny paní Ch.
a rozsudkem ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, udělil za
otce souhlas k tomu, aby paní Ch. podala u Obvodního úřadu Městské
části Praha 14 žádost o změnu příjmení nezletilé A. J. na jméno
Ch. Soud dále konstatoval, že aplikoval §49 zákona o rodině,
podle kterého platí, že jestliže se nedohodnou rodiče
o podstatných věcech při výkonu svých rodičovských práv
a povinností, rozhodne soud. Na základě odvolání stěžovatele věc
projednal Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co
417/99-72, jako věcně správný, a to s obdobným odůvodněním,
a zamítl dále návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel
využil také mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo
2578/2000-123, a to tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ze spisu Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 100/2000, bylo
zjištěno, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97-34, a proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99-72, již stěžovatel
V. J. jednou ústavní stížnost podal, a to dne 16. 2. 2000. Jeho
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
14. 5. 2001, č.j. III. ÚS 100/2000-19, jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"),
když Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána
ještě před tím, než byl jí napadený rozsudek odvolacího soudu
doručen právnímu zástupci stěžovatele (doručen byl dne 7. 3.
2000), a jde tedy o ústavní stížnost proti nepravomocnému
rozhodnutí a je třeba ji tedy hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu
§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když ve věci nebyly
namítnuty a Ústavní soud ani neshledal důvody pro přijetí Ústavní
stížnosti proti nepravomocnému rozhodnutí podle §75 odst. 2 písm.
a) zákona o Ústavním soudu.
V ústavní stížnosti z 19. 2. 2001 stěžovatel jednak
zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů ve věci vyslovení souhlasu
se změnou příjmení jeho nezletilé dcery, což odůvodňuje
v podstatě tím, že rodinné vztahy požívají blíže neupřesněné
platné ústavní a mezinárodně právní ochrany, když do takto:
chráněného vztahu otce, který nebyl zbaven a ani omezen
v rodičovské zodpovědnosti a jeho dcery, bylo zasaženo ústavní
stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů. Domnívá se, že
ke změně příjmení neexistuje důvod a ponecháním původního příjmení
nebude jeho dceři působena újma. Stěžovatel také v ústavní
stížnosti zpochybňuje ústavnost ustanovení občanského soudního
řádu vylučujícího dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině,
a to s odůvodněním, že jde o porušení práva na spravedlivý proces,
když je takto bez rozumného důvodu bráněno mimořádnému přezkumu
rozhodnutí obecných soudů nižších instancí.
Ústavní soud je povinen se zabývat nejprve otázkou, zda
podaný návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti
a předpoklady pro jeho meritorní projednání. V daném případě musel
zejména posoudit, zda ústavní stížnost byla podána včas. Podle
ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní
stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí
o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
V souzené věci byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, který
zákon k ochraně práva poskytuje, napadený rozsudek Městského soudu
v Praze, neboť podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné
a z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že takové
rozhodnutí dovolacího soudu je pouhým deklaratorním konstatováním,
že nebyly splněny zákonné podmínky pro přípustnost dovolání. Je
tedy zjevné, že ve vztahu k citovanému rozsudku Městského soudu
v Praze byla lhůta k podání ústavní stížnosti podstatným způsobem
překročena, neboť tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele
doručen 7. 3. 2000.
Ústavní soud v nyní posuzovaném případu nicméně nemohl
odhlédnout od okolnosti, že stěžovatel před odvolacím soudem
navrhl připuštění dovolání, a to k vyřešení otázky, zda je vůbec
přípustná změna příjmení, jestliže nejde o zbavení nebo omezení
rodičovských práv, s tím, že se tedy domníval, že jde o otázku
zásadního právního významu. Tento návrh stěžovatel vznesl
i přesto, že byl srozuměn s tím, že podle občanského soudního
řádu, v tehdy účinném znění, nebylo přípustné dovolání ve věcech
upravených zákonem o rodině. Z důvodu procesní jistoty pak
stěžovatel zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu podal jak
ústavní stížnost, tak i dovolání. Ústavní soud vzal dále v úvahu,
že poté, co bylo rozhodnutím dovolacího soudu odmítnuto dovolání
jako nepřípustné, jej stěžovatel včas napadl u Ústavního soudu,
když rovněž zpochybnil ústavnost ustanovení občanského soudního
řádu vylučujícího dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině.
Ústavní soud dále zohlednil, že stěžovatel se ochrany svých
ústavně zaručených práv a zrušení sporných rozhodnutí soudu
prvního a druhého stupně již u Ústavního soudu domáhal, když jeho
ústavní stížnost však Ústavní soud hodnotil jako "předčasnou"
a tedy nepřípustnou. Lze dále konstatovat, že vzhledem
k nepřípustnosti dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině je
třeba v těchto věcech vyjít rovněž z požadavku důsledné ochrany
ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), která je úkolem Ústavního soudu,
a za takto zmenšené možnosti nápravy před obecnými soudy
v maximální možné míře připustit prostředky ochrany před tímto
orgánem, v jehož pravomoci je ochrana ústavně zaručených
základních práv a svobod. Za situace, kdy se stěžovatel ochrany
svých ústavně zaručených práv u Ústavního soudu dovolal (byť
předčasně), poté řízení u Ústavního soudu dále probíhalo,
stěžovatel následně podáním u Ústavního soudu ve lhůtě napadl jak
sporné rozhodnutí dovolacího soudu, tak opět i s ním spojená
předchozí rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, tak by ze
strany Ústavního soudu došlo ke zjevnému denegatio iustitiae
(k tomu srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 3.
2000 ve věci, sp. zn. I. ÚS 621/99, nebo nález Ústavního soudu ČR
ze dne 22. 9. 1998 ve věci, sp. zn. I. ÚS 18/98), když by přezkum
sporných rozhodnutí městského a obvodního soudu odmítl s tím, že
jde o ústavní stížnost podanou po lhůtě a meritornímu přezkumu by
otevřel toliko rozhodnutí dovolacího soudu, proti kterému byla
ústavní stížnost podána v zákonné 60 denní lhůtě. Z tohoto důvodu
Ústavní soud, vědom si svého ústavního vymezení jako soudního
orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ústavní stížnost pro
její opožděnost neodmítl a přistoupil k jejímu meritornímu
posouzení, když dále konstatoval, že stěžovatel oprávněný
k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky,
které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Usnesením ze dne 14. 5. 2002, č.j. II. ÚS 157/01-12,
ustanovil Ústavní soud vedlejší účastnici nezletilé Anetě
Jirkalové kolizního opatrovníka k zastupování před Ústavním
soudem, a to Městskou část Praha 14.
Ústavní soud dále požádal o vyjádření účastníky a vedlejší
účastníky řízení.
Předsedkyně senátu 14 Co Městského soudu v Praze ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázala na obsah rozhodnutí
odvolacího soudu.
Vedlejší účastnice paní V. Ch. ve vyjádření k ústavní
stížnosti navrhuje její zamítnutí, když uvádí, že se zcela
ztotožňuje se závěry obecných soudů a dále, v reakci na některá
tvrzení stěžovatele, obsáhle popisuje faktickou situaci v její
rodině a výchovu nezletilé dcery stěžovatele. Domnívá se dále, že
vzhledem k požadavku na právní jistotu je zcela správné vyloučení
rodinně právních věcí z přezkumu dovolacím soudem.
Předseda senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření
k ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud se žádného ústavního
práva stěžovatele nedotkl, neboť se nezabýval meritem věci, když
dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K návrhu na zrušení
ustanovení vylučujícího přezkum rodinně právních věcí dovolacím
soudem uvedl, že vyloučení přezkumu je spíše dáno zájmem
zákonodárce na zachování právní jistoty ve velmi frekventované
množině rodinně právních vztahů zakládaných soudními rozhodnutími,
než že by je považoval za bagatelní záležitost a dovolání pak
připustil pouze u poměrně málo frekventovaných, ale
nejzávažnějších typů soudních rozhodnutí podle zákona o rodině,
uvedených v citovaném ustanovení.
Městská část Praha 14 se ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti zejména zmiňuje o současných pozitivních rodinných
poměrech, ve kterých vyrůstá nezletilá dcera stěžovatele.
Předsedkyně senátu 16 P Obvodního soudu pro Prahu 9 odkázala
ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na napadený rozsudek soudu
prvního stupně.
II.
Ústavní soud především konstatuje, že mu v projednávané věci
přísluší, aby posoudil, jestli postupem obecných soudů nedošlo
k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a s ohledem na
obsah ústavní stížnosti zejména práva na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud také odkazuje na svoji
ustálenou judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní
stížnosti. Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je
napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných
hledisek než těch, uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud
následně dospěl k názoru, že ústavní stížnost je opodstatněná,
i když z jiných důvodů, než z těch v ní uvedených. Ústavní soud
dále konstatuje, že respektuje nezávislost obecných soudů, avšak
i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně
v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces
(čl. 36 a násl. Listiny), který musí vyloučit libovůli
v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu,
jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé
a vyčerpávající projednání každé věci. Zásada, že Ústavní soud
nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena
tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich
v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají.
Ústavní soud vycházel z nesporného zjištění konstatovaného
i v ústavní stížností napadených rozhodnutích, že nezletilá dcera
stěžovatele byla citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 28. 2. 1995 podle §45 odst. 1 zákona o rodině svěřena do
výchovy V. Ch., sestře matky nezletilé, která tragicky zahynula.
Paní Ch. je podle tohoto soudního rozhodnutí povinna a zároveň
oprávněna nezletilou zastupovat, vychovávat a spravovat její běžné
záležitosti. Ústavní soud dále vycházel ze zjištění,
konstatovaného například v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 24. 2. 2000, č.j. 16 P 220/97-99, že stěžovatel nebyl zbaven
rodičovských práv (podle současné právní úpravy jde o pojem
rodičovské zodpovědnosti.) a ani v nich omezen. Z této skutečnosti
také dále nepochybně vycházel soud prvního stupně ve svém ústavní
stížností napadeném rozsudku, neboť se z něj nepodává, že by tomu
bylo naopak.
Z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, napadených
ústavní stížností, bylo dále zjištěno, že oba obecné soudy
rozhodly na základě ustanovení §49 zákona o rodině, podle kterého
platí, že jestliže se nedohodnou rodiče o podstatných věcech při
výkonu svých rodičovských práv a povinností (resp. rodičovské
zodpovědnosti), rozhodne soud.
Změna jména nebo příjmení dítěte je tradičně teorií
i judikaturou řazena k "podstatným věcem", i když zákon o rodině
tento pojem nikde výslovně nedefinuje a ani nedefinoval (k tomu
srov. Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2.
vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, str. 176 - 178). Ostatně i sám
odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku na str. 3
konstatuje, že "změna příjmení nezletilého dítěte je podstatnou
věcí při výkonu rodičovských práv a povinností".
K otázce aplikace ustanovení §49 zákona o rodině zaujal dne
10. 5. 1981 stanovisko Nejvyšší soud pod sp. zn. Cpj 228/81, kde
konstatoval, že ke zvláštnímu případu analogického použití
ustanovení §49 zákona o rodině může dojít, jestliže při svěření
dítěte do výchovy jiného občana než rodiče (§45 odst. 1 zákona
o rodině) soud vyslovil, že se tento občan bude podílet i na
řešení podstatných záležitostí dítěte s rodiči, a dojde-li pak
v těchto záležitostech k neshodě s rodiči nebo jedním z rodičů.
V citovaném komentáři k zákonu o rodině je rovněž na str. 178
uvedena pod označením "Výber rozh. 8/1974" judikatura, dle které
platí, že "Ak je tu jeden rodič (druhý zomrel), potreba súdného
rozhodovania o oprávnení podať príslušnú žiadosť (pozn. o změně
příjmení nezletilého dítěte) nevzniká".
Z uvedených zjištění lze vyvodit následující. Ze situace, kdy
je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce, který nebyl
zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba,
které bylo dítě svěřeno do výchovy dle §45 odst. 1 zákona
o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě
zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani
analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby "v postavení rodičů",
které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných
záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem
rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti
z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky
omezen pouze v rozsahu, ve kterém tato práva náleží jiné osobě,
například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle §45 zákona
o rodině (k tomu srov. citovaný komentář k zákonu o rodině str.
104 a dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1.
vydání, Brno: Masarykova univerzita a nakl. Doplněk, 1998, str.
263). Analogická aplikace §49 zákona o rodině na takto zjištěný
skutkový stav věci je nejen v extrémním nesouladu s tímto
zjištěným skutkovým stavem, ale ve svém důsledku znamená porušení
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Porušení tohoto práva na spravedlivý proces pak samo o sobě
odůvodňuje zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí soudu
prvního a druhého stupně a Ústavní soud se dále nezabýval tvrzeným
zásahem do dalších práv stěžovatele. K námitce stěžovatele
o porušení práv zaručených mezinárodními úmluvami Ústavní soud,
vzhledem ke změněné úpravě čl. 10 Ústavy ČR, odkazuje na nález
pléna Ústavního soudu ČR ze dne 25. 6. 2002, č. 403/2002 Sb.,
podle kterého přezkum ústavnosti Ústavním soudem nelze omezit
toliko na soulad s ústavními zákony, nýbrž je třeba zkoumat
i soulad s ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami
o lidských právech a základních svobodách. Z tohoto pohledu se
však Ústavnímu soudu jeví jako nadbytečné posuzovat ústavní
stížnost, když výše konstatované porušení článku Listiny samo
odůvodňuje závěr o zrušení ústavní stížností napadených
rozhodnutí.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí
dovolání je třeba věc posoudit z odlišných hledisek, neboť
dovolací soud vzhledem k odmítnutí dovolání nedostal příležitost,
aby se věcí zabýval meritorně. Proto tedy Ústavní soud přezkoumal
jeho rozhodnutí toliko z pohledu možných procesních pochybení, či
extrémní aplikace zákonných ustanovení o přípustnosti dovolání.
Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí
vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na
základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto,
a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatele, které se
k přípustnosti dovolání vztahovaly. Ústavní soud z tohoto pohledu
neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení
Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných
chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu
v této části jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich
porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh
v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně
neopodstatněný, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu, odmítnut. Pro toto rozhodnutí a znění §74
zákona o Ústavním soudu není stěžovatel oprávněn k podání návrhu
na zrušení označeného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu
srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 1. 2000 ve
věci, sp. zn. III. ÚS 515/99).
Pro výše uvedené porušení práva na spravedlivý proces pak
Ústavní soud ve zbylé části ústavní stížnosti vyhověl a výrokem
označená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil podle
ustanovení §82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. 10. 2002