infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-310-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.10.2002, sp. zn. II. ÚS 157/01 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 133/28 SbNU 135 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.157.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K rodičovské zodpovědnosti v případě smrti jednoho z rodičů

Právní věta Ze situace, kdy je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce, který nebyl zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy dle §45 odst. 1 zákona o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby "v postavení rodičů", které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky omezen pouze v rozsahu, ve kterém tato práva náleží jiné osobě, například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle §45 zákona o rodině (k tomu srov. Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, str. 104 a dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1. vydání, Brno : Masarykova univerzita a nakl. Doplněk, 1998, str. 263). Analogická aplikace §49 zákona o rodině na takto zjištěný skutkový stav věci je nejen v extrémním nesouladu s tímto zjištěným skutkovým stavem, ale ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

ECLI:CZ:US:2002:2.US.157.01
sp. zn. II. ÚS 157/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000 - 123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a A. J-ové a V. Ch-ové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: 1.rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, se zrušují; 2.návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000 - 123, se odmítá; 3.návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 19. 2. 2001 (podána k poštovní přepravě dne 16. 2. 2001) ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, navrhl jejich zrušení a rovněž navrhl zrušení ustanovení občanského soudního řádu, vylučujícího z přezkumu dovolacím soudem rozhodnutí ve věcech upravených zákonem o rodině. Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany ústavně zaručených práv dle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo Ústavním soudem zjištěno, že nezletilá dcera stěžovatele, A. J. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), nar. 31. 1. 1993, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 1995, č.j. 9 Nc 5/95 - 8, podle §45 odst. 1 zákona o rodině, svěřena do výchovy V. Ch., sestře matky nezletilé, která tragicky zahynula. Paní Ch. je podle tohoto soudního rozhodnutí povinna a zároveň oprávněna nezletilou zastupovat, vychovávat a spravovat její běžné záležitosti. Soud dále stanovil otci povinnost platit výživné. Paní Ch. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) podala u soudu dne 29. 7. 1997 návrh na udělení souhlasu se změnou příjmení nezletilé. Otec se změnou nesouhlasil. Po provedeném dokazování dospěl Obvodní soud pro Prahu 9 k závěru, že změna příjmení je zcela v souladu se zájmy nezletilé a přispěje k bližšímu spojení nezletilé s ostatními členy rodiny paní Ch. a rozsudkem ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, udělil za otce souhlas k tomu, aby paní Ch. podala u Obvodního úřadu Městské části Praha 14 žádost o změnu příjmení nezletilé A. J. na jméno Ch. Soud dále konstatoval, že aplikoval §49 zákona o rodině, podle kterého platí, že jestliže se nedohodnou rodiče o podstatných věcech při výkonu svých rodičovských práv a povinností, rozhodne soud. Na základě odvolání stěžovatele věc projednal Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99-72, jako věcně správný, a to s obdobným odůvodněním, a zamítl dále návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel využil také mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000-123, a to tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl. Ze spisu Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 100/2000, bylo zjištěno, že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97-34, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99-72, již stěžovatel V. J. jednou ústavní stížnost podal, a to dne 16. 2. 2000. Jeho ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2001, č.j. III. ÚS 100/2000-19, jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána ještě před tím, než byl jí napadený rozsudek odvolacího soudu doručen právnímu zástupci stěžovatele (doručen byl dne 7. 3. 2000), a jde tedy o ústavní stížnost proti nepravomocnému rozhodnutí a je třeba ji tedy hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když ve věci nebyly namítnuty a Ústavní soud ani neshledal důvody pro přijetí Ústavní stížnosti proti nepravomocnému rozhodnutí podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V ústavní stížnosti z 19. 2. 2001 stěžovatel jednak zpochybňuje rozhodnutí obecných soudů ve věci vyslovení souhlasu se změnou příjmení jeho nezletilé dcery, což odůvodňuje v podstatě tím, že rodinné vztahy požívají blíže neupřesněné platné ústavní a mezinárodně právní ochrany, když do takto: chráněného vztahu otce, který nebyl zbaven a ani omezen v rodičovské zodpovědnosti a jeho dcery, bylo zasaženo ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů. Domnívá se, že ke změně příjmení neexistuje důvod a ponecháním původního příjmení nebude jeho dceři působena újma. Stěžovatel také v ústavní stížnosti zpochybňuje ústavnost ustanovení občanského soudního řádu vylučujícího dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině, a to s odůvodněním, že jde o porušení práva na spravedlivý proces, když je takto bez rozumného důvodu bráněno mimořádnému přezkumu rozhodnutí obecných soudů nižších instancí. Ústavní soud je povinen se zabývat nejprve otázkou, zda podaný návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a předpoklady pro jeho meritorní projednání. V daném případě musel zejména posoudit, zda ústavní stížnost byla podána včas. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V souzené věci byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, napadený rozsudek Městského soudu v Praze, neboť podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné a z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že takové rozhodnutí dovolacího soudu je pouhým deklaratorním konstatováním, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přípustnost dovolání. Je tedy zjevné, že ve vztahu k citovanému rozsudku Městského soudu v Praze byla lhůta k podání ústavní stížnosti podstatným způsobem překročena, neboť tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen 7. 3. 2000. Ústavní soud v nyní posuzovaném případu nicméně nemohl odhlédnout od okolnosti, že stěžovatel před odvolacím soudem navrhl připuštění dovolání, a to k vyřešení otázky, zda je vůbec přípustná změna příjmení, jestliže nejde o zbavení nebo omezení rodičovských práv, s tím, že se tedy domníval, že jde o otázku zásadního právního významu. Tento návrh stěžovatel vznesl i přesto, že byl srozuměn s tím, že podle občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění, nebylo přípustné dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině. Z důvodu procesní jistoty pak stěžovatel zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu podal jak ústavní stížnost, tak i dovolání. Ústavní soud vzal dále v úvahu, že poté, co bylo rozhodnutím dovolacího soudu odmítnuto dovolání jako nepřípustné, jej stěžovatel včas napadl u Ústavního soudu, když rovněž zpochybnil ústavnost ustanovení občanského soudního řádu vylučujícího dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině. Ústavní soud dále zohlednil, že stěžovatel se ochrany svých ústavně zaručených práv a zrušení sporných rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně již u Ústavního soudu domáhal, když jeho ústavní stížnost však Ústavní soud hodnotil jako "předčasnou" a tedy nepřípustnou. Lze dále konstatovat, že vzhledem k nepřípustnosti dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině je třeba v těchto věcech vyjít rovněž z požadavku důsledné ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), která je úkolem Ústavního soudu, a za takto zmenšené možnosti nápravy před obecnými soudy v maximální možné míře připustit prostředky ochrany před tímto orgánem, v jehož pravomoci je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Za situace, kdy se stěžovatel ochrany svých ústavně zaručených práv u Ústavního soudu dovolal (byť předčasně), poté řízení u Ústavního soudu dále probíhalo, stěžovatel následně podáním u Ústavního soudu ve lhůtě napadl jak sporné rozhodnutí dovolacího soudu, tak opět i s ním spojená předchozí rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, tak by ze strany Ústavního soudu došlo ke zjevnému denegatio iustitiae (k tomu srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 3. 2000 ve věci, sp. zn. I. ÚS 621/99, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 1998 ve věci, sp. zn. I. ÚS 18/98), když by přezkum sporných rozhodnutí městského a obvodního soudu odmítl s tím, že jde o ústavní stížnost podanou po lhůtě a meritornímu přezkumu by otevřel toliko rozhodnutí dovolacího soudu, proti kterému byla ústavní stížnost podána v zákonné 60 denní lhůtě. Z tohoto důvodu Ústavní soud, vědom si svého ústavního vymezení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ústavní stížnost pro její opožděnost neodmítl a přistoupil k jejímu meritornímu posouzení, když dále konstatoval, že stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Usnesením ze dne 14. 5. 2002, č.j. II. ÚS 157/01-12, ustanovil Ústavní soud vedlejší účastnici nezletilé Anetě Jirkalové kolizního opatrovníka k zastupování před Ústavním soudem, a to Městskou část Praha 14. Ústavní soud dále požádal o vyjádření účastníky a vedlejší účastníky řízení. Předsedkyně senátu 14 Co Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázala na obsah rozhodnutí odvolacího soudu. Vedlejší účastnice paní V. Ch. ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhuje její zamítnutí, když uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů a dále, v reakci na některá tvrzení stěžovatele, obsáhle popisuje faktickou situaci v její rodině a výchovu nezletilé dcery stěžovatele. Domnívá se dále, že vzhledem k požadavku na právní jistotu je zcela správné vyloučení rodinně právních věcí z přezkumu dovolacím soudem. Předseda senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud se žádného ústavního práva stěžovatele nedotkl, neboť se nezabýval meritem věci, když dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K návrhu na zrušení ustanovení vylučujícího přezkum rodinně právních věcí dovolacím soudem uvedl, že vyloučení přezkumu je spíše dáno zájmem zákonodárce na zachování právní jistoty ve velmi frekventované množině rodinně právních vztahů zakládaných soudními rozhodnutími, než že by je považoval za bagatelní záležitost a dovolání pak připustil pouze u poměrně málo frekventovaných, ale nejzávažnějších typů soudních rozhodnutí podle zákona o rodině, uvedených v citovaném ustanovení. Městská část Praha 14 se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména zmiňuje o současných pozitivních rodinných poměrech, ve kterých vyrůstá nezletilá dcera stěžovatele. Předsedkyně senátu 16 P Obvodního soudu pro Prahu 9 odkázala ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na napadený rozsudek soudu prvního stupně. II. Ústavní soud především konstatuje, že mu v projednávané věci přísluší, aby posoudil, jestli postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a s ohledem na obsah ústavní stížnosti zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Ústavní soud také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než těch, uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud následně dospěl k názoru, že ústavní stížnost je opodstatněná, i když z jiných důvodů, než z těch v ní uvedených. Ústavní soud dále konstatuje, že respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny), který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud vycházel z nesporného zjištění konstatovaného i v ústavní stížností napadených rozhodnutích, že nezletilá dcera stěžovatele byla citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 1995 podle §45 odst. 1 zákona o rodině svěřena do výchovy V. Ch., sestře matky nezletilé, která tragicky zahynula. Paní Ch. je podle tohoto soudního rozhodnutí povinna a zároveň oprávněna nezletilou zastupovat, vychovávat a spravovat její běžné záležitosti. Ústavní soud dále vycházel ze zjištění, konstatovaného například v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2000, č.j. 16 P 220/97-99, že stěžovatel nebyl zbaven rodičovských práv (podle současné právní úpravy jde o pojem rodičovské zodpovědnosti.) a ani v nich omezen. Z této skutečnosti také dále nepochybně vycházel soud prvního stupně ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku, neboť se z něj nepodává, že by tomu bylo naopak. Z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, napadených ústavní stížností, bylo dále zjištěno, že oba obecné soudy rozhodly na základě ustanovení §49 zákona o rodině, podle kterého platí, že jestliže se nedohodnou rodiče o podstatných věcech při výkonu svých rodičovských práv a povinností (resp. rodičovské zodpovědnosti), rozhodne soud. Změna jména nebo příjmení dítěte je tradičně teorií i judikaturou řazena k "podstatným věcem", i když zákon o rodině tento pojem nikde výslovně nedefinuje a ani nedefinoval (k tomu srov. Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, str. 176 - 178). Ostatně i sám odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku na str. 3 konstatuje, že "změna příjmení nezletilého dítěte je podstatnou věcí při výkonu rodičovských práv a povinností". K otázce aplikace ustanovení §49 zákona o rodině zaujal dne 10. 5. 1981 stanovisko Nejvyšší soud pod sp. zn. Cpj 228/81, kde konstatoval, že ke zvláštnímu případu analogického použití ustanovení §49 zákona o rodině může dojít, jestliže při svěření dítěte do výchovy jiného občana než rodiče (§45 odst. 1 zákona o rodině) soud vyslovil, že se tento občan bude podílet i na řešení podstatných záležitostí dítěte s rodiči, a dojde-li pak v těchto záležitostech k neshodě s rodiči nebo jedním z rodičů. V citovaném komentáři k zákonu o rodině je rovněž na str. 178 uvedena pod označením "Výber rozh. 8/1974" judikatura, dle které platí, že "Ak je tu jeden rodič (druhý zomrel), potreba súdného rozhodovania o oprávnení podať príslušnú žiadosť (pozn. o změně příjmení nezletilého dítěte) nevzniká". Z uvedených zjištění lze vyvodit následující. Ze situace, kdy je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce, který nebyl zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy dle §45 odst. 1 zákona o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby "v postavení rodičů", které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky omezen pouze v rozsahu, ve kterém tato práva náleží jiné osobě, například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle §45 zákona o rodině (k tomu srov. citovaný komentář k zákonu o rodině str. 104 a dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita a nakl. Doplněk, 1998, str. 263). Analogická aplikace §49 zákona o rodině na takto zjištěný skutkový stav věci je nejen v extrémním nesouladu s tímto zjištěným skutkovým stavem, ale ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva na spravedlivý proces pak samo o sobě odůvodňuje zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a Ústavní soud se dále nezabýval tvrzeným zásahem do dalších práv stěžovatele. K námitce stěžovatele o porušení práv zaručených mezinárodními úmluvami Ústavní soud, vzhledem ke změněné úpravě čl. 10 Ústavy ČR, odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 25. 6. 2002, č. 403/2002 Sb., podle kterého přezkum ústavnosti Ústavním soudem nelze omezit toliko na soulad s ústavními zákony, nýbrž je třeba zkoumat i soulad s ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Z tohoto pohledu se však Ústavnímu soudu jeví jako nadbytečné posuzovat ústavní stížnost, když výše konstatované porušení článku Listiny samo odůvodňuje závěr o zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání je třeba věc posoudit z odlišných hledisek, neboť dovolací soud vzhledem k odmítnutí dovolání nedostal příležitost, aby se věcí zabýval meritorně. Proto tedy Ústavní soud přezkoumal jeho rozhodnutí toliko z pohledu možných procesních pochybení, či extrémní aplikace zákonných ustanovení o přípustnosti dovolání. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatele, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu v této části jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnut. Pro toto rozhodnutí a znění §74 zákona o Ústavním soudu není stěžovatel oprávněn k podání návrhu na zrušení označeného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 1. 2000 ve věci, sp. zn. III. ÚS 515/99). Pro výše uvedené porušení práva na spravedlivý proces pak Ústavní soud ve zbylé části ústavní stížnosti vyhověl a výrokem označená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. 10. 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:2.US.157.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 157/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 133/28 SbNU 135
Populární název K rodičovské zodpovědnosti v případě smrti jednoho z rodičů
Datum rozhodnutí 29. 10. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 2. 2001
Datum zpřístupnění 22. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Cepl Vojtěch
Napadený akt  
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
odmítnuto - pro 2b
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 94/1963 Sb., §49, §45 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík dítě
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-157-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38749
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-24