Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.10.2002, sp. zn. II. ÚS 232/02 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 134/28 SbNU 143 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.232.02

sp. zn. II. ÚS 232/02 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu věci stěžovatele S. S. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 7. 2. 2002, č.j. 15 Ca 214/99-18, za účasti Krajského soudu v Ústí n. L., jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ústí n. L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 7. 2. 2002, č.j. 15 Ca 214/99-18, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 7. 2. 2002, č.j. 15 Ca 214/99-18, neboť má za to, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak Ústavní soud z příslušného správního a soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí n. L. ze dne 7. 6. 1999, č.j. 860/130/99, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Lounech ze dne 21. 9. 1998, č.j. 41196/98/201970/0726, na daň z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 1998 ve výši 200.727,-- Kč. K tomuto kroku přistoupil finanční úřad poté, co výzvou ze dne 4. 8. 1998, č.j. 36741/98/201970/0726, vyzval stěžovatele k prokázání pravdivosti údajů uvedených v daňovém přiznání za období II. čtvrtletí 1998, ve kterém stěžovatel vykázal nadměrný odpočet ve výši 178.057,- Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem předložené důkazní prostředky neprokazovaly oprávněnost nároku na odpočet daně, finanční úřad postupoval podle §31 odst. 1 až 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.) a na základě dokladů předložených stěžovatelem v rámci vytýkacího řízení, jakož i důkazních prostředků získaných v průběhu řízení (odpovědi dožádaných správců daně společností S. C. a. s., ZVVZ M. a. s., C. a. s., H. - P., H.) dospěl k závěru, že zprostředkování stavebních prací pro stěžovatele ze strany společnosti P., s. r. o., na základě mandátní smlouvy ze dne 16. 2. 1998 (daňové doklady - faktury V 5-1/98 ze dne 4. 5. 1998 a faktury V 6-1/98 ze dne 2. 6. 1998) se ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 588/1992 Sb.") neuskutečnilo, když firma pana S. poskytovala služby pro uvedené odběratele již před uzavřením uvedené mandátní smlouvy a s těmito odběrateli nejednala žádná třetí osoba jakožto zprostředkovatel. Finanční ředitelství se s tímto názorem finančního úřadu ztotožnilo, když uvedlo, že stěžovatelem předložené důkazní prostředky (listina "Nabídka práce" od společnosti P. s. r. o, podepsaná panem R., kopie úředních záznamů ze dne 15. 10. a 21. 10. 1998 Policie ČR v Lounech, č.j. ORLN-1012/KS-TČ-04-98) neprokazují přímou účast společnosti P. s. r. o. na plnění konkrétních služeb zakotvených v bodu I. shora uvedené mandátní smlouvy, neboť deklarují, jakým způsobem byly předávány panem Ručkayem "Nabídky práce" a kdo za odběratele uzavřel a podepsal smlouvu o dílo, ale neprokazují, že mandatářem byly zařízeny pro stěžovatele určité konkrétní obchodní záležitosti. Dále finanční ředitelství poukázalo na odpovědi dožádaných správců daně odběratelů stavebních prací, učiněných v rámci vytýkacího řízení, z nichž jednoznačně mělo vyplynout, že k uzavření kontraktů na stavební a protipožární práce nedošlo na základě zprostředkování společnosti P. s. r. o., jakož i na protokol o ústním jednání (pozn.: ve skutečnosti se jednalo o "Protokol o místním šetření") ze dne 4. 12. 1998, sepsaný s bývalým jednatelem společnosti P. s. r. o., panem M. R., ze kterého vyplývá, že tato společnost ve smyslu uvedené mandátní smlouvy obchodní záležitosti, deklarované na citovaných daňových dokladech, pro stěžovatele nezařídila. Tuto skutečnost vyvodilo finanční ředitelství i z výpovědi jmenovaného, který uvedl, že se na možné zákazníky stěžovatele "dostal" na základě informací dalších osob, jež nemůže specifikovat, a zprostředkování probíhalo anonymně tak, že telefonicky zjistil, kdo u daného subjektu má na starosti stavební práce, a takto získané informace předával panu S., který pak osobně dojednal obchodní smlouvu. V závěru rozhodnutí se uvádí, že za důkazní prostředky považuje odvolací orgán i odpovědi dožádaných správců daně odběratelů S. C. a. s., ZVVZ M. a. s., C. a. s., H. - P., H., přičemž (dožádání uskutečněno v rámci vytýkacího řízení) a společnosti P., s. r. o., (dožádání uskutečněno v rámci řízení odvolacího). Vzhledem k výše uvedenému dle názoru odvolacího orgánu stěžovatel neprokázal, že ke zprostředkování na základě mandátní smlouvy ze dne 16. 2. 1998 došlo, což znamená, že nebylo ve smyslu §9 odst. 1 písm. e) zákona č. 588/1992 Sb. uskutečněno zdanitelné plnění, a tak nárok na odpočet daně byl uplatněn v rozporu s §19 odst. 1 citovaného zákona. Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou, ve které namítal, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť správce daně provedl u stěžovatele dle §16 zákona č. 337/1992 Sb. daňovou kontrolu, v jejímž rámci prováděl dokazování ve smyslu §31 citovaného zákona. Dle tohoto ustanovení lze jako důkazních prostředků použít i svědecké výpovědi, což ovšem platí za předpokladu, že výslech svědka bude proveden řádným způsobem, tj. v souladu s §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., který stanovuje, že daňový subjekt má právo klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření, a to i přesto, že se jednalo o vytýkací řízení dle §43 citovaného zákona. V řízení před finančními orgány byla vyslechnuta řada svědků, z niž jeden až po podání odvolání, avšak stěžovateli ani v jediném případě nebylo umožněno těmto svědkům klást otázky a zúčastnit se ústního jednání. V odvolacím řízení pak stěžovatel učinil řadu důkazních návrhů, avšak finanční orgány vyslechly svědka R., aniž by stěžovateli byla dána příležitost klást jmenovanému otázky a vyvrátit řadu dalších tvrzení (např. v tom ohledu, že kontakt (odběratelů) na něj byl získán ve Zlatých stránkách nebo v prospektech, ačkoliv v těchto tiskovinách neinzeroval). Krajský soud správní žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že výtkám stěžovatele je možno přiznat zčásti opodstatnění, avšak tato skutečnost nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v rámci vytýkacího řízení stěžovatel předložil doklady, které nepostačily k závěru o oprávněnosti uplatněné daně na vstupu podle faktur P.(u) s. r. o. M., jimiž uvedená společnost vyúčtovala odměnu za zprostředkování kontraktů na stavební práce pro S. C. B., ZVVZ M., C. N. B. a Vl. P. - H. Praha 4, požádal Finanční úřad Louny dle §5 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. místně příslušné správce daně těchto společností o prověření předmětných skutečností. Dožádané finanční úřady v rámci svého šetření vycházely z údajů informovaných osob odběratelů při ústním jednání, případně při místním šetření, přičemž žádná z těchto osob nebyla vyslechnuta jako svědek. Správce daně v rámci ústního jednání dne 16. 9. 1998 seznámil stěžovatele se svými zjištěními a závěry a poté, co stěžovatel prohlásil, že neexistují žádné důkazní prostředky než ty, jež byly předloženy, vydal zmíněný platební výměr. Tento postup považoval soud za postup v souladu se zákonem. Po podání odvolání požádal správce daně Finanční úřad v Mostě, jenž byl správce daně společnosti P. s. r. o., o prověření zdanitelných plnění. Ten v rámci místního šetření dne 4. 12. 1998 vyslechl M. R., o němž zjistil, že od 9. 11. 1998 není statutárním zástupcem uvedené společnosti, a tak jmenovaný měl být vyslechnut jako svědek s tím, že stěžovateli mělo být umožněno v souladu s §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. jmenovanému klást otázky. Dle názoru soudu se totiž citované ustanovení sice týká případu, kdy je prováděna daňová kontrola, avšak není důvod k jinému postupu v případě, že je dokazování prováděno pro účely vyměření daně na základě vytýkacího řízení, protože by došlo k porušení §2 odst. 1, 2 a §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Daná vada však neměla na zákonnost rozhodnutí žádný vliv, neboť účast stěžovatele nemohla výpověď uvedeného svědka ovlivnit vzhledem k tomu, že jím uvedené údaje se nijak nelišily od těch, jež vyplývají z přednesu žalobce v odvolání a listinných důkazů - úředních záznamů ze dne 15. 10. a 21. 10. 1998 Policie ČR v Lounech, mandátních smluv ze dne 16. 2. 1998 a 1. 10. 1997, dopisů ze dne 7. 10. 1997, 18. 2. 1998, 16. 1. 1998, 10. 3. 1998. V návaznosti na to soud konstatoval, že nebylo ze strany P., s. r. o., uskutečněno zdanitelné plnění, protože nedošlo ke zprostředkování na základě mandátních smluv - pro stěžovatele nebyla zařízena žádná obchodní záležitost, ale šlo o pouhé oznámení možnosti práce pro stěžovatele od pracovníka, na něhož se stěžovatel mohl obrátit sám. Dále soud nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatele, že finanční orgán nedoplnil dokazování výslechem osob, které u odběratelů zajišťovaly uzavření kontraktů, jak on navrhoval. Soud poukázal na to, že z ústních jednání u dožádaných správců daně bylo zjištěno, že společnost P. se na sjednávání smluv s odběrateli nepodílela, neboť vyslýchaní potvrdili, že jejich firmy byly již před rokem 1998 v obchodním vztazích s firmou s názvem S.-.P, jmenovitě s V. J. a se stěžovatelem, což potvrdil i stěžovatel, a že stěžovatel pro tyto odběratele již před uzavřením mandátní smlouvy realizoval jiné zakázky. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž poukazoval na to, že jako účastník řízení před finančním orgánem má právo vyjádřit se k prováděným důkazům a k věci samé a dále navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto právu koresponduje povinnost správce daně o vzneseném návrhu rozhodnout. Jiný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Povinností odvolacího soudu (pozn.: míněn patrně odvolací orgán) je pak přezkoumat, zda si finanční orgán prvého stupně pro svůj závěr opatřil podklady řádným procesním postupem. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na protizákonnost výzvy správce daně ze dne 4. 8. 1998, učiněné podle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., neboť správce daně žádné konkrétní, skutečné či důvodné pochybnosti neměl, resp. mu je nesdělil, a neuvedl ani, jakým způsobem má tyto pochybnosti vyvrátit. Teprve dne 19. 8. 1998 převzal účetní doklady za příslušné období a další podklady. Dále správce daně postupoval v rozporu se svou zákonnou povinností dle §32 odst. 9 citovaného zákona, kdy k žádosti stěžovatele o sdělení důvodů rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní odkázal na protokol ze dne 19. 8. 1998. Stěžovatel má dále za to, že když mu správce daně nesdělil konkrétní pochybnosti, přesunulo se důkazní "břemeno" ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. na správce daně v tom ohledu, že musí své případné pochybnosti týkající se účetnictví prokázat, avšak správce daně jej "nutil" navrhovat důkazní prostředky. Když tomuto požadavku vyhověl, prováděl správce daně důkazy bez jeho vědomí, takže nemohl realizovat svá právo vyjádřit se k důkazům, jakož i právo klást svědkům otázky podle §16 odst. 4 písm. e) citovaného zákona. Proto navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti, jenž uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k porušení uvedených ústavně zaručených práv, neboť se zabýval námitkami stěžovatele obsaženými v žalobě i v přednesu u jednání, a to i z hlediska výtek proti procesnímu postupu správních orgánů obou stupňů, a podrobně vysvětlil, proč neshledal důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, přičemž vytýkaná vada řízení dle názoru soudu nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Soud také přezkoumal úplnost a správnost skutkového zjištění, na němž bylo založeno právní posouzení věci správním orgánem, nestranně a objektivně a dal stěžovateli možnost rozvést své námitky před soudem. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který uvedl, že postupoval v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. Protože vznikly pochybnosti o údajích v přiznání k DPH za II. čtvrtletí 1998, vyzval jej podle §43 citovaného zákona, aby prokázal oprávněnost nároku na odpočet. Stěžovatel předložil důkazní prostředky, které správce daně zhodnotil ve vazbě na zjištění učiněná dle §31 odst. 8 citovaného zákona (dožádání za účelem zjištění, zda zprostředkovatel jednal osobně s jednotlivými odběrateli). Se závěry vytýkacího řízení byl stěžovatel řádně seznámen 16. 9. 1998 (protokol o ústním jednání odmítl stěžovatel převzít). Poté byl vydán platební výměr, proti kterému podal odvolání, v němž mimo jiné poukázal na to, že platební výměr není odůvodněn, načež správce daně zaslal stěžovateli protokol o ústním jednání ze dne 16. 9. 1998, čímž splnil povinnost dle §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Dle názoru správce daně nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech, neboť měl možnost se ke všem skutečnostem vyjádřit a svá tvrzení prokázat jak v rámci vytýkacího, tak i odvolacího řízení, přičemž správce daně unesl své důkazní břemeno dle §31 odst. 8 citovaného zákona. Dále finanční ředitelství poukazuje na nesprávnou interpretaci napadeného rozsudku ze strany stěžovatele, pokud jde o posouzení skutečnosti, že správce daně nepostupoval v souladu s §16 odst. 4 písm. e) citovaného zákona. Finanční ředitelství k námitce, že v odvolacím řízení nebyli vyslechnuti stěžovatelem navržení svědci, uvedlo, že to nebylo nutné, neboť údaje z jednání u dožádaných správců daně odpovídají ostatním výsledků řízení. Pokud jde o další postup v řízení, Ústavní soud od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se souhlasem účastníků řízení upustil, neboť dle jeho názoru nebylo od něj možno očekávat další objasnění věci. Pokud jde o věc samu, Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a ústavní stížnost je tedy důvodná. V ústavní stížnosti se namítá, že finanční orgány postupovaly v rozporu s procesními předpisy. Takovéto pochybení v prvé řadě mělo spočívat v tom, že správce daně ve výzvě podle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. stěžovateli nesdělil žádné konkrétní a důvodné pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání. Dle názoru Ústavního soudu lze souhlasit se stěžovatelem, že povinností správce daně je konkretizovat, čeho se pochybnosti týkají a v čem jsou spatřovány (srov. i Kindl, M. a kol.: Zákon o správě daní a poplatků, Komentář, C.H.Beck,1. vydání, str. 296). Tato podmínka sice naplněna nebyla, avšak z protokolu o ústním jednání ze dne 19. 8. 1998, sepsaného se stěžovatelem, vyplynulo, že stěžovatel pro požadované účely předložil příslušné účetní doklady (č. 83 - 186), případně další doklady (mandátní smlouvu, leasingovou smlouvu na auto a na vysavač), z čehož lze dovozovat, že výzva byla správcem daně míněna a stěžovatelem pochopena (a naplněna) právě v tomto smyslu. Za zásadní pochybení finančního orgánu by bylo třeba považovat takový postup, pokud by z nesplnění takové nekonkrétní výzvy vyplynuly pro daňový subjekt negativní následky ve smyslu §44 zákona č. 337/1992 Sb., avšak o takový případ v dané věci nejde. I v dalším ohledu je třeba souhlasit se stěžovatelem. Vyhověl-li stěžovatel výzvě předložením účetních dokladů, splnil svou zákonnou povinnost, a tak bylo na správci daně, aby stěžovateli jeho nárok na nadměrný odpočet uznal nebo aby ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. prokázal, že předložené doklady jsou nevěrohodné či nesprávné, tedy že neodpovídají skutečnému stavu věci (tím se skutečně, jak uvádí stěžovatel, důkazní "břemeno" přesunulo na správce daně). Namítá-li stěžovatel, že došlo ke zkrácení jeho zákonných práv, když po doručení citovaného platebního výměru požádal o sdělení důvodů rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní ve smyslu §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. a správce daně pouze odkázal na protokol ze den 19. 8. 1998, daný postup (odkaz) nepředstavuje zásadní pochybení ze strany správce daně, neboť z uvedeného protokolu je zjistitelný důvod tohoto rozdílu ve smyslu citovaného ustanovení. Je však třeba poznamenat, že předmětné sdělení z důvodu ochrany práv daňového subjektu v případném odvolacím řízení by dle názoru Ústavního soudu - stejně jako odůvodnění "běžného" rozhodnutí - mělo obsahovat hodnocení důkazů (§2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.). Toto však v ústavní stížnosti napadáno nebylo a kromě toho je hodnocení důkazů provedeno v rozhodnutí o odvolání, přičemž rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů tvoří z pohledu soudu rozhodujícího podle části páté hlavy druhé o. s. ř. jeden celek. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že se nemohl kvalifikovaně účastnit daňového řízení, neboť správní orgán nepostupoval v souladu s §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. K ustanovení, jehož se stěžovatel dovolává, je třeba poznamenat, že §16 zákona č. 337/1992 Sb. sice nese název "Daňová kontrola", avšak dle názoru Ústavního soudu v rámci zachování "rovnosti zbraní" v daňovém řízení, je třeba vycházet z principu, že pravidlo uvedené v §16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. je třeba aplikovat vždy, je-li finančním orgánem ve vztahu k daňovému subjektu prováděno dokazování (§31 citovaného zákona). Jak totiž uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/99 (publ. in: Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, C.H.Beck, sv. 23, č. 117) daňový subjekt má právo zúčastnit se v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo o daňovou kontrolu, což vyplývá z §7 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepíše správce daně v souladu s ustanovením §12 zákona č. 337/1992 Sb. protokol, jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích §12 citovaného zákona (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I ÚS 54/01, dosud nepubl.) Pokud jde o posuzovaný případ, Ústavní soud ve shodě s názorem krajského soudu konstatuje, že výslech pana M. R., jenž se uskutečnil v rámci odvolacího řízení, nebyl proveden v souladu se zákonem. Je totiž nepochybné, že jmenovaný byl vyslýchán jakožto svědek, neboť nemohl již být vyslýchán za daňový subjekt - společnost PAMIRR, s. r. o., protože již nebyl jejím statutárním zástupcem (k tomu také viz níže). Jak je z protokolu o místním šetření zřejmé, osoba svědka nebyla ve smyslu §8 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. poučena a ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovateli bylo umožněno klást tomuto svědku otázky. Pro tyto důvody je uvedený protokol jako důkazní prostředek nepoužitelný. Ústavní soud se nemůže ani ztotožnit s postupem v řízení před finančním orgánem prvého stupně, konkrétně pokud jde o procesní úkony dožádaných správců daně. V rámci dokazování finanční orgán požádal tyto správce daně o "ověření a sdělení" určitých, blíže specifikovaných skutečností. Ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. lze požádat o provedení jednotlivých úkonů (důkazů), které místně příslušný správce daně nemůže z důvodu hospodárnosti nebo rychlosti řízení provést. Finanční úřad v Novém Boru sepsal protokol o ústním jednání dle §12 citovaného zákona se dvěma zaměstnanci společnosti C., a. s. Z žádného údaje protokolu nevyplývá, že by uvedení zaměstnanci jednali za uvedenou společnost (k tomu viz níže), a tak nelze dospět k jinému závěru, než že tito byli vyslýcháni jako svědci. Za dané situace pak je uvedený protokol jako důkaz nepoužitelný, neboť zmíněným osobám se nedostalo zákonného poučení ve smyslu ve smyslu §8 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. a daňovému subjektu nebylo umožněno klást jim otázky. K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné doplnit, že i kdyby byly zmíněné osoby vyslýchány za daňový subjekt, vznikají pochybnosti o správnosti daného postupu, neboť dle názoru Ústavního soudu povinností správce daně je řádně posoudit, kdy skutečně jde o jednání s daňovým subjektem, jenž např. podává vysvětlení v rámci místního šetření dle §15 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., a kdy vzhledem k povaze předmětného jednání jde o výslech svědka ve smyslu §8 citovaného zákona (byť tento je současně daňovým subjektem, případně osobou oprávněnou za nějaký daňový subjekt jednat). Jestliže je příslušná osoba dotazována na důležité okolnosti v daňovém řízení, jež se týkají jiných osob, jsou-li jí známy (§8 dost. 1 věta první zákona č. 337/1992 Sb.), jedná se zjevně o výslech svědka. Správce daně tedy není oprávněn volně volit mezi těmito právními úkony, nýbrž musí přihlédnout k jejich skutečnému obsahu, a to již z důvodu ochrany práv subjektu, s nímž je vedeno daňové řízení, neboť svědek je dle zákona povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet, o čemž musí být poučen a poučen musí být i o následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Výše uvedené závěry platí i v případě protokolu o ústním jednání sepsaném Finančním úřadem v Milevsku. Ústavní soud má rovněž za nezbytné upozornit, že v případě dožádaného Finančního úřadu pro Prahu 4 se ve spise nalézá jen odpověď, co uvedený správce daně u daňového subjektu P. VI. - H. zjistil a že s tímto subjektem byl sepsán protokol o ústním jednání. Pro účely dokazování v daňovém řízení je však třeba preferovat použití bezprostředních, tj. před dožádaným správcem daně provedených důkazů, jimiž měl v daném případě být protokol o ústním jednání, případně úřední záznam o místním šetření, listiny v rámci tohoto šetření zajištěné, apod., před vyjádřením o jejich obsahu dožádaným správcem daně, neboť daňový subjekt vzhledem ke zmíněné zásadě "rovnosti zbraní", má právo se s těmito důkazy seznámit (a tedy nikoliv až s jakýmsi jejich shrnutím či zhodnocením provedeným dožádaným správcem daně). Obdobně to platí i pro vyjádření Finančního úřadu v Bílině, kdy sice byly místně příslušnému správci daně spolu s odpovědí zaslány listiny (faktury a objednávky prací), avšak nikoliv protokol (zřejmě o místním šetření), sepsaný se zaměstnancem daňového subjektu S. C., a. s. Dle názoru Ústavního soudu lze i na daňové řízení vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená umožnit stěžovateli, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům [čl. 38 odst. 2 Listiny] (viz nález ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000; publ. in: Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, C.H.Beck, sv. 23, č. 133). Tato zásada však v řízení před finančními orgány z důvodů výše uvedených naplněna nebyla. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu pak Ústavní soud poukazuje na již citovaný nález ve věci sp. zn. I. ÚS 591/2000, v němž se konstatuje, že "s ohledem na známé nedostatky správního soudnictví v České republice, kdy při přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a "dokazování se neprovádí" (§250i o.s.ř.), je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správními orgány byla úplná a procesně bezvadná. V opačném případě, tzn. jestliže by provedené dokazování bylo nedostačující nebo by bylo zatíženo procesními vadami, by správní soud musel napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné a vrátit věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení (§250j odst. 2 o.s.ř.). Pokud by tak správní soud neučinil, porušil by základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy." V posuzované věci však Krajský soud uvedená pravidla nerespektoval, když za zákonné považoval správní rozhodnutí, které se - jak vyplynulo z jeho odůvodnění - opíralo o důkaz, jenž byl pořízen v rozporu se zákonem, přičemž tato skutečnost byla soudu známa. Dále krajský soud pochybil i v tom ohledu, že nesprávně posoudil zákonnost dalších důkazů, o něž se žalobou napadené správní rozhodnutí opíralo. V důsledku těchto pochybení porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Ústavnímu soudu z uvedeného důvodu nezbylo než podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli vyhovět a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. října 2002