Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.11.2002, sp. zn. II. ÚS 296/01 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 145/28 SbNU 287 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.296.01

sp. zn. II. ÚS 296/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele V. P., zastoupeného advokátkou JUDr. E. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, čj. 16 Co 27/2001-105, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. P. , jako vedlejší účastnice řízení, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, čj. 16 Co 27/2001-105, se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 95/95, z něhož zjistil následující: L. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) se svým návrhem domáhala proti stěžovateli, svému bývalému manželovi, zrušení práva společného nájmu družstevního bytu v Praze 4, jakož i společného členství v družstvu. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 3. 1996, čj. 15 C 95/95-17, jejímu návrhu vyhověl a vyslovil, že právo společného nájmu bytu stěžovatele a vedlejší účastnice i jejich společné členství v družstvu se zrušuje. Určil, že byt bude nadále užívat jako členka družstva vedlejší účastnice. Rozhodl dále, že stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený jej odevzdat vedlejší účastnici do 15 dnů ode dne, k němuž mu bude zajištěn náhradní byt. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 1996, čj. 21 Co 315/96-35, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména zdůraznil, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě L. P., která nebyla způsobilá k projednání, a soud se tedy měl nejdříve zaměřit na odstranění jejích vad postupem podle ustanovení §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."). Obvodní soud pro Prahu 4 při rozhodování o tom, kdo z dosavadních nájemců bude jako výlučný nájemce a člen družstva v předmětném bytě bydlet, provedl řadu důkazů. Při jejich posuzování zohlednil zákonná hlediska uvedená v ustanovení §705 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a posoudil další okolnosti případu, které jsou v souladu s ustálenou judikaturou pro rozhodnutí ve věci podstatné. Po zvážení všech uvedených kritérií dospěl k závěru, že je na místě upřednostnit zákonem stanovené hledisko zájmu nezletilého dítěte. Dne 13. 6. 1997 vydal ve věci rozsudek, čj. 15 C 95/95-59, kterým rozhodl, že právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu se zrušuje, a určil, že výlučnou nájemkyní tohoto bytu se stává vedlejší účastnice. Stěžovateli uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat do 15 dnů ode dne, k němuž mu bude zajištěn náhradní byt. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 1998, čj. 51 Co 453/97-79, napadené rozhodnutí obvodního soudu změnil. Právo společného nájmu předmětného bytu účastníků zrušil, nájemcem bytu však určil stěžovatele, jako člena družstva. Vedlejší účastnici uložil byt vyklidit a vyklizený jej stěžovateli odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Považoval za nutné ve věci upřednostnit jiná kritéria nežli soud prvního stupně. Ve svých úvahách zejména přisvědčil tvrzení stěžovatele, že se o získání předmětného bytu více zasloužil, a zohlednil námitku, že vedlejší účastnice předmětný byt opustila a nejevila o něj dále zájem. Vedlejší účastnice podala proti tomuto rozhodnutí dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, čj. 26 Cdo 2369/98-97, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně (odlišné závěry ohledně okolností odchodu vedlejší účastnice z bytu), aniž by však opakoval či doplnil důkazy, z nichž by mohl svá zjištění učinit. Ačkoli odvolací soud nově posoudil váhu všech kritérií podstatných pro rozhodnutí, když zejména upřednostnil hledisko zásluh stěžovatele o získání bytu, jeho nově formulované úvahy podle závazného právního názoru dovolacího soudu nemají patřičnou oporu v provedeném dokazování. Městský soud v Praze proto rozhodoval znovu o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 1997, čj. 15 C 95/95-59, a tentokrát dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Ve věci vydal dne 27. 2. 2001 rozsudek, čj. 16 Co 27/2001-105, kterým uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2 Listiny), práva na rovné postavení všech účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a rovněž k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv (stěžovatel zřejmě omylem uvádí porušení Všeobecné deklarace lidských práv, ačkoli měl na mysli dotčení numericky shodně označených článků Úmluvy). Čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantuje právo na spravedlivý proces a v čl. 8 odst. 2 Úmluvy je zaručeno právo na respektování rodinného a soukromého života. Obecný soud neposkytl podle jeho názoru náležitou ochranu jeho právům a byl tak dotčen rovněž čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel spatřuje porušení zejména v tom, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Stěžovatel namítá, že soud neprovedl jím navržené důkazy. Upozorňuje dále na skutečnost, že hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně se v průběhu řízení liší. Domnívá se, že odvolací soud nerespektoval v dalším řízení po vydání rozhodnutí o dovolání právní názor dovolacího soudu. Obecné soudy nevěnovaly podle něj dostatečnou pozornost okolnostem opuštění předmětného bytu vedlejší účastnicí dne 24. 6. 1994. Stěžovatel se domnívá, že právě tyto okolnosti měly pro posouzení věci zásadní význam. Z obsahu spisu Policie ČR (uvádí č.j. OÚ 4-1434/MO 3-TČ-94) vyplývá, že stěžovatel fyzicky napadl vedlejší účastnici pouze jednou, a to když zjistil, že se z předmětného bytu stěhuje (ve spisu je údajně uvedeno, že k napadení došlo dne 24. 6. 1994 ve 20,30 hodin). Vedlejší účastnice však tvrdí, že ji stěžovatel fyzicky napadal opakovaně, což uvádí jako důvod, proč byla nucena byt opustit. Toto své tvrzení však ničím nedoložila a z policejního spisu ani z pracovní neschopenky, která jí byla vystavena až dne 27. 6. 1994, nic takového nevyplývá. Soudy opomněly dále podle jeho názoru posoudit otázku, zda vedlejší účastnice byt opouštěla s úmyslem opustit jej trvale či pouze dočasně. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud měl provést důkazy, které k prokázání uvedených okolností navrhoval. Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejší účastnici řízení, L. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Domnívá se, že k namítanému porušení ústavně zaručených práv nedošlo. Ohledně skutkových a právních závěrů odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitku, že nerespektoval právní závěry dovolacího soudu, odmítá. Uvádí, že z právního názoru dovolacího soudu pro něj nevyplývala povinnost provést další či opakovat již provedené důkazy. Odvolací soud dospěl při následném posouzení rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na právní názor dovolacího soudu k závěru, že je věcně správné. Tento postup není podle jeho názoru v rozporu s právním názorem dovolacího soudu. Soud se domnívá, že ani námitka nesprávného hodnocení důkazů neobstojí. Vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, přičemž k dalšímu doplnění či opakování důkazů neshledal důvody. Skutečnost, že některý z účastníků má na provedené hodnocení důkazů odlišný názor, bývá ve sporném řízení obvyklá. Těmito námitkami nelze nicméně zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. L. P., vedlejší účastnice zastoupená JUDr. I. B., ve svém vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již v předchozím soudním řízení, které soudy při rozhodování ve věci vzaly v úvahu. Stěžovateli byl údajně v současné době poskytnut náhradní byt, stěžovatel předmětný byt vyklidil a vyklizený jej předal vedlejší účastnici. K jednotlivým tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti vedlejší účastnice uvádí, že byla stěžovatelem opakovaně fyzicky napadána a že napadení dne 24. 6. 1994 představovalo vyvrcholení déletrvajících neshod. Připomněla, že stěžovatel fyzicky napadl i její sestru a že jeho agresivní chování bylo důvodem rozvodu jeho prvního manželství. Zdůrazňuje, že o předmětný byt vždy projevovala zájem a žalobu na určení nájemce bytu podala ona. Dodává, že po dobu trvání soudního sporu jí stěžovatel odmítal předmětný byt zpřístupnit, a byla proto nucena žít spolu s nezletilou dcerou v tíživých sociálních podmínkách. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace či aplikace právních předpisů obecnými soudy byly v některých případech natolik extrémní, že vybočily z mezí hlavy páté Listiny a zasáhly do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech byla ovšem pravomoc Ústavního soudu dána. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval především ústavností způsobu interpretace a aplikace ustanovení §243d odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, týkajícího se vázanosti odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu za situace, kdy dovolací soud rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dovolací soud dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; jinak napadené rozhodnutí zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.). Ustanovení §243d odst. 1 o.s.ř. uvádí, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena, přičemž právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR nekonstatuje nesprávnost právního posouzení věci, nýbrž jen to, že některá zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování (zásluhy stěžovatele na získání bytu a důvody opuštění bytu vedlejší účastnicí), a bylo by proto třeba taková zjištění podpořit opakováním či doplněním. Řízení před odvolacím soudem tak bylo stiženo vadou, která - jak doslova Nejvyšší soud ČR konstatuje - "mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci". Za těchto okolností nelze závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR interpretovat jako pokyn, aby odvolací soud rozhodl ve věci samé jinak, než to učinil ve svém předchozím rozhodnutí zrušeném Nejvyšším soudem ČR, ale naopak jako pokyn, aby byla odstraněna vada řízení, která mohla, (ale též nemusela) vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Odvolací soud měl tudíž primárně odstranit nedostatky v dokazování a na základě takto doplněného skutkového základu znovu rozhodnout. Nebylo by v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, ať už by po takto: doplněném dokazování rozhodl odvolací soud ve věci samé stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí napadeném dovoláním, nebo naopak tak, jak nakonec (ovšem chybně, bez doplnění důkazů) rozhodl. Ze spisového materiálu vyplývá, že městský soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, ve věci nařídil jednání (č.l. 102 spisu), žádné další dokazování však neprovedl a po slyšení právních zástupců obou sporných stran vyhlásil rozsudek, jímž původní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, jeho rozhodnutí považuje za věcně správné, a další dokazování není proto podle jeho názoru nutné provádět. Městský soud tak shora popsanému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR nevyhověl. Bez dalšího důkazního řízení ustoupil ze svého původního názoru a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento svůj názorový obrat nezaložil na žádných nových, přezkoumatelných skutečnostech. Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání, v němž každý může mít důvěru v právo (srov. Knapp, V.: Teorie práva, Praha, C.H. Beck 1995, s. 205). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře opakovaně používá jako jedno ze základních kritérií kvality práva jeho předvídatelnost (srov. Rekvényi proti Maďarsku, 1999, Feldek proti Slovensku, 2001). Princip právní jistoty ve smyslu nutné předvídatelnosti důsledků právního předpisu a nároků na jeho určitost a srozumitelnost však nelze omezovat pouze na samotný text právního předpisu. Následnou interpretací při soudním rozhodování, bez ohledu na to, zda soudní rozhodování má či nemá precedenční charakter, dochází k jeho dalšímu dotváření. Předvídatelnost výsledku tohoto postupu spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo. Jestliže soud interpretuje a aplikuje závazné ustanovení zákona, které upravuje jeho další procesní postup tak, že má být respektován právní názor vyslovený soudem vyšší instance, musí tak soud učinit způsobem, který je ve smyslu závazného právního názoru nadřízeného soudu a ve vztahu k vlastním dříve vysloveným právním závěrům v téže věci pro účastníky řízení předvídatelný. Pokud městský soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí napadené ústavní stížností v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. listopadu 2002