Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.2002, sp. zn. II. ÚS 343/02 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 140/28 SbNU 223 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.343.02

sp. zn. II. ÚS 343/02 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci stěžovatelky J. B., zastoupené advokátem Mgr. J. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č.j. 54 Co 186/2001-19, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2002, č.j. 26 Cdo 707/2002-70, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a P. B., M. B., M. B., J. B., JUDr. L. P., JUDr. H. P., V. V., P. Z. a J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č.j. 54 Co 186/2001-19, se zrušuje. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 27. 5. 2002, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2002, č.j. 26 Cdo 707/2002-70, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č.j. 54 Co 186/2001-19, neboť má za to, že na základě uvedených rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že uvedené orgány veřejné moci nepřípustným způsobem zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k odvolání vedlejších účastníků (jakožto žalobců) změněno dle §220 odst. 2 o. s. ř. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 2. 2001, č.j. 5 Nc 909/2001-11, tak, že se jím nařizuje předběžné opatření, kterým se stěžovatelce (jakožto žalované) zakazuje nakládat se sklepními prostorami - pěti sklepními kójemi v domě v Praze 5, situovanými v západní části domu vlevo od vstupního schodiště, označenými na náčrtku, který je součástí daného usnesení, údaji: "Sklep B.", "Sklep P.", "Sklep Z.", Sklep B.", "náhradní sklep V. situovaný pod schody do sklepa", s tím, že tyto prostory stěžovatelka nesmí převést na jiného, zřídit k nim nájemní právo a provádět v nich stavební či technické úpravy, který by změnily, byť částečně, charakter těchto prostor. V odůvodnění Městský soud v Praze konstatoval, že soud prvého stupně zohlednil všechny listinné důkazy, jež předložili žalobci, avšak jeden z nich nesprávně interpretoval (výzva správce domu, ve které se mj. dává na vědomí, že dojde ke stavebním úpravám ve sklepních prostorách a že stěžovatelka dala pokyn ke zrušení poplatků za užívání sklepních kójí žalobci), a proto nesprávně posoudil otázku, zda v projednávané věci je či není dána potřeba zatímní úpravy poměrů. Dle názoru odvolacího soudu z uvedeného důkazu vyplývá, že je zde reálná obava, že dojde ke ztížení užívání sklepních kójí v důsledku stavebních úprav, a tak žalobci prokázali potřebu zatímní úpravy poměrů ve smyslu §74 odst. 1 o. s. ř. a současně zvolili i vhodný způsob zákazu - zdržení se dispozic s nemovitostí dle §76 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jenž stěžovatelce (žalované) nezpůsobí újmu zjevně nepřiměřenou výhodě, která se nařízením předběžného opatření dostane žalobcům. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR pak bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci není naplněna podmínka ustanovení §237 o. s. ř., dle které je dovolání proti usnesení přípustné, bylo-li jím rozhodnuto ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, stejně jako usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí změnil nebo potvrdil, však rozhodnutím ve věci samé není. Jeho předmětem je opatření představující pouze prozatímní úpravu řešené otázky, uplatnění nároku vyplývajícího z procesního práva. Okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo - v rozporu s kogentními ustanoveními o. s. ř. - opatřena nesprávným poučením, přípustnost dovolání založit nemůže. Výše uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností. Proti usnesení Městského soudu v Praze stěžovatelka namítá, že v rozporu s §76 odst. 3 věta prvá o. s. ř. neobsahuje výrok, kterým by bylo žalobcům uloženo, aby ve stanovené lhůtě podali k soudu návrh na zahájení řízení. Dle názoru stěžovatelky předběžné opatření slouží k zatímní úpravě poměrů mezi účastníky, což vyplývá i z citovaného ustanovení. Pokud uvedený soud nepostupoval v souladu se zákonem, porušil tím její právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, a závažným způsobem zasáhl do jejího vlastnického práva, protože nařízení předběžného opatření bez stanovení povinnosti navrhovateli podat návrh na zahájení řízení, příp. bez jakéhokoliv omezení jeho platnosti, činí z předběžného opatření rozhodnutí ve věci samé. I když tedy dané rozhodnutí bylo vydáno v režimu předběžného opatření, jedná se ve skutečnosti o rozhodnutí definitivní, jímž je stěžovatelce odňata možnost hájit svá práva před obecnými soudy. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že napadené usnesení obsahuje poučení o přípustnosti dovolání proti němu, jež sice nemůže založit přípustnost dovolání na rámec stanovený zákonem, na druhé straně je třeba přihlédnout k tomu, že zákonná poučovací povinnost soudu je jedním z prostředků směřujících k zachování zákonnosti a realizaci ochrany ústavně zakotvených práv. Pokud by existence nesprávného poučení neměla mít jakýkoliv vliv na hodnocení rozhodnutí, jehož je součástí, a na posouzení možnosti obrany proti němu, ztratila by tato povinnost jakýkoliv význam, tj. nemající žádný vliv na posuzování právních věcí. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že tento soud vyložil zákon zcela formálním způsobem, když charakter usnesení Městského soudu v Praze neposuzoval dle zásady materiální spravedlnosti, nýbrž k této otázce přistupoval formalisticky, když vycházel z toho, že toto usnesení bylo vydáno v režimu procesního práva a nezohlednil jeho reálný obsah, z něhož je dle stěžovatelky zřejmé, že se jednalo o rozhodnutí definitivní, tedy ve věci samé. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhuje stěžovatelka napadená usnesení zrušit. Ústavní soud si spolu se spisovým materiálem vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud odmítl názor stěžovatelky, že předmětné usnesení o předběžném opatření je rozhodnutím ve věci samé a poukázal v této souvislosti na svou judikaturu i na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 158). Vzhledem k tomu nelze dovodit přípustnost dovolání ani z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani z jiného procesního ustanovení. Proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat přezkumem správnosti dovoláním napadeného usnesení, i kdyby stěžovatelka (dovolatelka) namítala, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vybočil z mezí předběžné úpravy. Navíc uvedený soud poznamenává, že stěžovatelka mohla proti usnesení Městského soudu v Praze podat ústavní stížnost ve lhůtě dle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhuje ústavní stížnost v části směřující proti jeho usnesení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že doplňování právních názorů je nepřípustné. K námitce stěžovatelky uvedl, že výklad k ustanovení §76 o. s. ř. nevylučuje nařízení předběžného opatření na dobu neurčitou, ale je na úvaze soudu, zda určí, že předběžné opatření trvá jen po určitou dobu nebo zda rozhodně o jeho nařízení na neurčito. Dále tento soud připustil, že neuložil žalobcům povinnost podat u soudu návrh na zahájení řízení, ale práva stěžovatelky jsou chráněna např. §77 odst. 2 o. s. ř., podle kterého předseda senátu zruší předběžné opatření, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Závěrem soud vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a tak nejsou dány důvody pro jeho zrušení. Vedlejší účastníci JUDr. L. P. a JUDr. H. P. považují napadená rozhodnutí za správná po věcné i procesní stránce a v případě rozhodnutí Městského soudu v Praze pokládají ústavní stížnost za opožděnou. Vzhledem k tomu navrhují ústavní stížnost dle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela zamítnout. Paní V. V. Ústavnímu soudu sdělila, že se stěžovatelkou uzavřela dohodu o narovnání, která komplexně řeší otázky spojené se sklepními prostorami v předmětném domě, a že v tomto ohledu nemá vůči ní žádné nároky. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v tomto ohledu Ústavní soud posuzoval otázku, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem [§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, z ústavní stížnosti vyplynulo, že byla podána včas. Následně se - ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, jíž se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání rozhodnutí dovolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti dovolání ve svém usnesení podrobně zabýval a své závěry ve věci učiněné řádně zdůvodnil. S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, a tak mu nezbývá, než stěžovatelku odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost - ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v souladu s právem jako nepřípustné odmítnuto, nelze je pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 2 věta druhá zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost měla být proto podána proti usnesení Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě šedesáti dnů od jeho doručení. K tomu je třeba poznamenat, že za takový prostředek ochrany v tomto případě nelze považovat, jak (patrně) naznačuje Městský soud v Praze ve svém vyjádření, ustanovení §77 odst. 2 o. s. ř., neboť toto se nedotýká právních vad obsažených v dříve vydaném usnesení, jímž bylo předběžné opatření nařízeno (shodně i v usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2002, č.j. 12 Co 49/2002-65, vydaném ve věci stěžovatelky). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka byla Městským soudem v Praze nesprávně poučena o možnosti podání dovolání, nelze - s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (nová procesní úprava, zcela zavádějící poučení) - postupovat k tíži stěžovatelky, a tak Ústavní soud dospěl k závěru, že běh uvedené lhůty počíná až dnem, kdy stěžovatelka obdržela rozhodnutí dovolacího soudu, které deklarovalo nepřípustnost dovolání v dané věci. Vzhledem k tomu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána včas. Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti, přičemž vycházel z toho, že není, jak mnohokrát v minulosti zdůraznil, součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda předběžné opatření je způsobilé zasáhnout ústavně zaručená práva jednotlivce. Jak již Ústavní soud konstatoval např. ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 158), předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků. Je to důležité i z hlediska soudní praxe, kdy dochází k "zatímní" úpravě, která však v důsledku průtahů v soudním řízení ve skutečnosti trvá i několik let. Obdobně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (dosud nepubl.), dospěl k závěru, že "posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy ČR) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních,... , postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu." Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dále zkoumal, zda při vydání usnesení postupoval Městský soud zákonem stanoveným způsobem. Dle §76 odst. 3 věta před středníkem o. s. ř. předseda senátu při nařízení předběžného opatření uloží navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí, podal u soudu návrh na zahájení řízení. Z uvedeného ustanovení nepochybně vyplývá, že je zákonnou povinností soudu uložit navrhovateli, aby podal návrh na zahájení řízení ve věci samé. V této souvislosti je třeba poukázat i na důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž bylo ustanovení §76 odst. 3 o. s. ř. novelizováno; z ní je patrné, že zákonodárce považoval dosavadní úpravu, která pouze umožňovala stanovení takovéto povinnosti navrhovateli, za rozpor rozporu s účelem a smyslem předběžných opatření. Vzhledem k tomu, že v daném případě došlo k porušení "jednoduchého" práva, Ústavní soud posuzoval, zda v důsledku této skutečnosti došlo i k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Jak Ústavní soud konstatoval ve svých předchozích rozhodnutích, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 10) k právu na spravedlivý proces náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Dle názoru Ústavního soudu Městský soud v Praze při aplikaci práva nerespektoval kogentní normu (byť to mohlo být způsobeno neznalostí nové právní úpravy), resp. nedbal ve své činnosti stanoveného (zákonného) postupu, což s ohledem na výše uvedené právní závěry Ústavního soudu zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně tím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť na základě napadeného usnesení došlo v rozporu se smyslem a účelem předběžného opatření k omezení dispozice vlastníka (stěžovatelky) se svým majetkem (viz důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. a nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Ústavnímu soudu ze shora uvedeného důvodu nezbylo než podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelce zčásti vyhovět a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. listopadu 2002