ECLI:CZ:US:2002:2.US.369.01
sp. zn. II. ÚS 369/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele J. P. o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2000, č.j. 8 C 424/99-25, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 54 Co 379/2000-47, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, a Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I.Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j.
54 Co 379/2000-47, se zrušuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále
jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve
shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)
a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel
(stěžovatel) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001,
č.j. 54 Co 379/2000-47, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 4. 4. 2000, č.j. 8 C 424/99-25, neboť má za to, že na
základě uvedených rozsudků bylo porušeno jeho ústavně zaručené
právo na soudní ochranu dle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90
Ústavy ČR.
Stěžovatel se žalobou, podanou dne 27. 6. 1995 proti České
republice - Ministerstvu financí ČR, Letenská 15, Praha 1,
Ministerstvu financí, Letenská 15, Praha 1, Městské části Praha
5, nám. 14. října 4 a 9, Praha 5, a Zdravotnickému zařízení
Smíchov, Kartouzská 6, Praha 5, domáhal určení neplatnosti
delimitačního protokolu ze dne 31. 1. 1994 o převodu Dětského
stacionáře v Praze - Košířích č.p. 1117 a pozemků p.č. 186, 187,
188 a 189 v k.ú. Košíře, a určení, že uvedené nemovitosti jsou ve
vlastnictví České republiky. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 1. 1996, č.j. 8
C 124/95-25, a uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 279/96. Na základě
dovolání stěžovatele pak rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
17. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 672/97, jednak tak, že odmítl dovolání
proti výroku zmíněného rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti
delimitačního protokolu, a dále tak, že zrušil citovaný rozsudek
městského soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku obvodního soudu
co do výroku o zamítnutí žaloby o určení, že předmětné nemovitosti
jsou ve vlastnictví České republiky; v tomto rozsahu byla věc
vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, což dovolací soud
zdůvodnil tím, že se soudy obou stupňů nezabývaly prokázáním
existence naléhavého právního zájmu žalobce (stěžovatele) na
určení vlastnictví ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Následně v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 5 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že předmětné
nemovitosti jsou ve vlastnictví státu - České republiky.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že obvodní soud se
nejdříve zabýval otázkou, zda je u žalobce dán naléhavý právní
zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.. Přitom konstatoval, že
stěžovatel tuto skutečnost prokazoval tím, že má právní zájem na
rozhodnutí státu o jeho privatizačním projektu, týkajícího se
předmětných nemovitostí, že má pochyby, zda platí nájem za bydlení
správnému vlastníkovi, a dále že na určení vlastnictví je naléhavý
právní zájem dán vždy. Po posouzení této otázky soud dospěl
k závěru, že stěžovatel prokázal naléhavý právní zájem, neboť
pokud by bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných nemovitostí je
stát, pak by mohlo být rozhodnuto o privatizačním projektu
stěžovatele; příslušné rozhodnutí může tedy mít dopad na jeho
právní postavení. Dále se soud zabýval meritorním posouzením věci.
Nejdříve poukázal na to, že při svém rozhodování postupoval ve
smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., a vycházel z rozsudku téhož soudu
č.j. 11 C 116/95-6, ve kterém se řešila otázka platnosti
hospodářské smlouvy ze dne 28. 3. 1991 o přikázání předmětných
nemovitostí Zdravotnickému zařízení Smíchov a v němž tento soud
dospěl k závěru, že dané nemovitosti jsou ve vlastnictví Hl. města
Prahy - Městské části Praha 5. S těmito závěry se i v posuzovaném
případě obvodní soud ztotožnil, když konstatoval, že na základě
smlouvy ze dne 28. 3. 1991 přešlo právo hospodaření na Městskou
část Praha 5, která se na základě zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, stala
jejich vlastníkem. Skutečnost, že příslušný majetek byl zařazen do
privatizace, vlastnictví státu nezakládá.
V záhlaví uvedeným rozsudkem pak Městský soud v Praze
rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil, když ale
dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem,
neboť shora zmíněná tvrzení stěžovatele, kterými se snažil tuto
skutečnost prokazovat v projednávané věci, nejsou z pohledu §80
písm. c) o. s. ř. právně významná, protože nevypovídají
o případném konkrétním ohrožení práva či o případné nejistotě
v konkrétním právním vztahu. Pochybnosti či přesvědčení
stěžovatele nemohou být z procesního hlediska skutečnostmi
způsobilými prokázat naléhavý právní zájem na určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není. Městský soud také odmítl
tvrzení stěžovatele o jeho právním zájmu na rozhodnutí státu
o jeho privatizačním projektu, neboť toto nevypovídá o ohrožení
nějakého konkrétního práva. Úvaha soudu prvého stupně o tom, že
v případě určení vlastnictví státu k předmětným nemovitostem by
bylo rozhodnuto i o žalobcově privatizačním projektu s případným
kladným výsledkem, je tak dle názoru odvolacího soudu nepřípadná
a ničím nepodložená. Vzhledem k daným skutečnostem nebylo možno
zabývat se věcí samotnou, přičemž posuzování důvodnosti námitek
stěžovatele z tohoto hlediska by bylo nadbytečné.
Dále je třeba uvést, že proti uvedenému rozsudku Městského
soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Toto dovolání bylo
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, č.j. 28 Cdo
405/2002-92, jako nepřípustné odmítnuto. Současně stěžovatel
napadl rozsudek soudu prvého i druhého stupně posuzovanou ústavní
stížností. V ní polemizuje s názorem soudu druhého stupně na to,
že neprokázal existenci naléhavého právního zájmu. Stěžovatel
poukázal na to, že má podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, právo nabývat majetek, že sám podal na
základě seznamu majetku určeného k privatizaci privatizační
projekt, jehož podstatou je žádost o převod majetku do jeho
vlastnictví. Má tedy naléhavý právní zájem na určení, kdo je
vlastníkem tohoto majetku. Kromě toho stěžovatel uvádí, že užívá
v uvedeném majetku byt, a dle jeho názoru lze očekávat, pokud by
byl vlastníkem bytu stát, změnila by se jeho situace, kdy by stát
na rozdíl od obce neměl zájem na jeho vystěhování, což prokazuje
tím, že je vedeno soudní řízení o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu. Nejistota v daném právním vztahu má dopad na majetkové
poměry stěžovatele, neboť soustředil značné finanční prostředky
pro účely případné privatizace předmětného majetku, které by mohl
- pokud by byla uvedená nejistota odstraněna - použít jinak.
Odvolací soud tak svým postupem nesprávně posoudil otázku
naléhavého právního zájmu, čímž právně i fakticky odňal
stěžovateli možnost jednat před soudem a předložit o svých
tvrzeních odvolacímu soudu všechny důkazy, jež stěžovatel
v ústavní stížnosti blíže specifikuje. Z těchto důvodů má
stěžovatel za to, že oběma rozsudky byla porušena ústavně zaručená
práva stěžovatele, jak jsou označena shora, neboť došlo
k porušení §153 ve spojení s §132 o. s. ř., když z odůvodnění
rozhodnutí obecných soudů o otázce naléhavosti právního zájmu (za
situace, když jejich závěry jsou diametrálně odlišné) nevyplývá
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé a tyto závěry jsou
v nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel dané skutečnosti
dokládá tím, že odvolací soud nezval v úvahu a neposuzoval všechny
důkazy ke zjištění naléhavého právního zájmu na určení právní
vztahu, další důkazy nesprávně posoudil či nedostatečně hodnotil,
čímž znemožnil stěžovateli jednat ve věci samé. Proto navrhuje
napadená rozhodnutí zrušit. Současně stěžovatel poukázal na to, že
v napadeném rozsudku odvolacího soudu není uveden čtvrtý žalovaný
(Zdravotnické zařízení Smíchov) a u třetího žalovaného (Městská
část Praha 5) je nesprávně uvedena adresa právního zástupce.
Ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 7. 9. 2001, v němž
stěžovatel sdělil Ústavnímu soudu, že vzhledem ke zmíněním chybám
bylo vydáno opravné usnesení ze dne 7. 6. 2001, č.j. 54 Co
379/2000-54, a napadený rozsudek odvolacího soudu byl doručen
čtvrtému žalovanému dne 8. 8. 2001, kdy tedy napadené rozhodnutí
nabylo právní moci. Kromě toho tímto podáním stěžovatel opravil
písařské chyby, obsažené v ústavní stížnosti, a totéž učinil
v dalším podání ze dne 11. 6. 2002, a to ve vztahu k předchozímu
podání.
Ústavní soud si spolu se spisovým materiálem vyžádal
vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro
Prahu 5 odkázal na svůj rozsudek. Městský soud v Praze uvedl, že
důvody k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně jsou uvedeny
v odůvodnění rozsudku a jakékoliv doplňování právních názorů nad
rámec odůvodnění považuje za nepřípustné. Dle názoru tohoto soudu
nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, a tak nejsou dány
důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si rovněž
vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. Městská část Praha
5 a Zdravotnické zařízení Smíchov se vzdaly postavení vedlejšího
účastníka řízení. Další vedlejší účastníci - Česká republika
- Ministerstvo financí ČR, jakož i Ministerstvo financí ČR
odkázali na svá dřívější písemná stanoviska, jež jsou obsahem
soudního spisu.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není
součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy
ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností
obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn
zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní
práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala
dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní
stížnost - i když jen zčásti - důvodná.
Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9.
11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000 (publ. in: Ústavní soud České
republiky, Sbírka nálezů a usnesení, C.H.Beck, sv. 20, č. 166),
"jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv
a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy
spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož
i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních
rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé
závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene
práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné
moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních
práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů
interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě
z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních
práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani
pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.
Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně
správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových
zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,
M. Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, Praha 1996,
s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem
kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva
vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které
z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této
souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal
stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení
případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil
z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku,
aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal
možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak
námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě
porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak
uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."
V dané věci Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně, ačkoli jej
nepovažoval za věcně správné, když se neztotožnil s názorem tohoto
soudu, že stěžovatel jakožto žalobce prokázal naléhavý právní
zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví
k předmětným nemovitostem. Dle názoru Ústavního soudu, který se
tímto - i ve vztahu k danému případu - plně ztotožňuje s právním
názorem obsaženým v citovaném nálezu, došlo daným postupem nejen
k porušení ustanovení §219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné
a efektivní možnosti účastníka řízení jednat před soudem,
spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím
k porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 2 Listiny.
Ústavnímu soudu ze shora uvedeného důvodu nezbylo než podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli
vyhovět a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Ve
zbývající části se Ústavní soud rozhodl ústavní stížnost
- vzhledem k principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do
činnosti soudů obecných - zamítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. prosince 2002