ECLI:CZ:US:2002:2.US.385.01
sp. zn. II. ÚS 385/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti O. P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna - Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn.
16 Co 327/99, se zrušuje.
Návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 6. 2001,
doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2001, domáhala zrušení rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99,
kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4.
1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, tak, že se určuje, že stěžovatelka
neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 opravdový zájem
o nezletilou S. P-ovou, nar. 27. 8. 1997. Krajský soud dále
rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu
a nepřipustil dovolání. Podáním ze dne 24. 9. 2001 stěžovatelka
ústavní stížnost rozšířila o návrh na zrušení ustanovení §237
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a to vzhledem ke
skutečnosti, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo 1336/2001-115, bylo odmítnuto dovolání
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3.
2001, sp. zn. 16 Co 327/99, z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle
názoru stěžovatelky odvolací soud tím, že zamítl její návrh na
vyžádání revizního znaleckého posudku a nevypořádal se s rozporem
mezi listinným důkazem, který stěžovatelka předložila, a mezi
znaleckým posudkem vyžádaným soudem, a vycházel tak
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zásadním způsobem
zasáhl do jejích lidských práv a porušil její právo na soudní
ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Stěžovatelka má i za to, že nejenom právní úprava
dovolání, vztahující se na její věc, nýbrž i současné znění §237
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, je v rozporu s čl. 10
odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť nepřipouští dovolání
v případě, kdy rozhodováním o určení nezájmu rodiče o nezletilé
dítě je tento rodič zbavován trvale svých rodičovských práv
k tomuto dítěti.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem
formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si
proto vyžádal vyjádření účastníka řízení, vyjádření vedlejšího
účastníka řízení a rovněž si vyžádal spis Městského soudu v Brně,
sp. zn. 40 Nc 64/98.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 Nc 64/98,
vyplývá, že město Brno, odbor sociální péče Magistrátu města Brna,
podal dne 15. 9. 1998 k Městskému soudu v Brně návrh na vydání
rozhodnutí o nezájmu rodičů o dítě podle §68 zákona o rodině,
neboť stěžovatelka bezprostředně po porodu nezl. S. P-ové, nar.
27. 8. 1997, ji zanechala v porodnici a v podstatě, až do doručení
návrhu ve věci nezájmu rodičů o nezletilou dceru neprojevovala
žádný zájem. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 1999, č.
j. 40 Nc 64/98-25, určil, že stěžovatelka neprojevila o svoji
dceru v době od 3. 9. 1997 do 26. 2. 1999 žádný zájem. Proti
rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání.
V řízení před Krajským soudem v Brně předložila znalecký posudek
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. J.
H-ovou, ve kterém se konstatovalo, že stěžovatelka trpěla anxiosně
depresivní poruchou, která měla vliv na její schopnost
racionálního hodnocení situace a adekvátního jednání. Stěžovatelka
pak jednala pod vlivem úzkosti a obav z budoucna; v současnosti
dochází ke kompenzaci psychického stavu a stěžovatelka je schopna
se adekvátně starat o své obě děti. Odvolací soud ustanovil Doc.
MUDr. R. R., CSc., znalce z oboru psychiatrie, k vypracování
odborného znaleckého posudku o duševním stavu stěžovatelky. Ve
vypracovaném posudku dospěl soudní znalec k závěru, že
stěžovatelka v době od 27. 8. 1997 do 15. 2. 1999 trpěla smíšenou
úzkostně depresivní poruchou, avšak duševní porucha přítomná
u stěžovatelky v inkriminované době jí neznemožňovala chápat
a uskutečňovat rodičovská práva a povinnosti. Stěžovatelka při
jednání u odvolacího soudu dne 27. 3. 2002 v rámci důkazního
řízení navrhla, s ohledem na předložený listinný důkaz - posudek
MUDr. J. H-ové, vypracování revizního znaleckého posudku. Krajský
soud, aniž by se k návrhu jakkoli vyjádřil, či aniž by v
napadeném rozsudku vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz
neprovedl, rozhodl tak, že stěžovatelka neprojevovala v době od
3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 o nezletilou S. opravdový zájem.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze
dne 30. 1. 2001 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku a ohledně tvrzeného nedostatku, který měl spočívat
v tom, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi posouzením
znalkyně MUDr. J. H-ové a znaleckým posudkem Doc. MUDr. R. R.,
CSc. formou revizního znaleckého posudku, odvolací soud uvedl, že
znalec Doc. MUDr. R. R., CSc. se v písemně podaném znaleckém
posudku i ve své výpovědi u odvolacího soudu nerozporně vypořádal
se soudem zadanými úkoly, jakož i se závěry, obsaženými
v posouzení MUDr. J. H-ové, které si nechala vypracovat sama
stěžovatelka a předložila jako písemný důkaz. Odvolací soud
hodnotil všechny důkazy jednotlivě, ale i v jejich vzájemné
souvislosti, závěry znalce Doc. MUDr. R. R., CSc. považoval za
přesvědčivé a dostačující pro rozhodnutí ve věci samé. Za této
situace neměl důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku.
Statutární město Brno - Magistrát města Brna, odbor sociální
péče, ve svém vyjádření ze dne 24. 1. 2002 uvedl, že rozhodnutí
Krajského soudu v Brně považuje za správné a zcela v souladu se
zájmem a blahem nezletilého dítěte, kterého se matka po narození
vzdala, a které má šanci plnohodnotně žít v nové - osvojitelské
rodině, která se o nezletilou S. také již téměř čtyři roky vzorně
a láskyplně stará.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky
s nepřipuštěním navrhovaného důkazu a s právním posouzením
skutkového stavu zjištěného v řízení před odvolacím soudem.
Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,
zda uvedené nepřipuštění důkazu a odlišné právní posouzení je či
není porušením základního práva na soudní ochranu zakotvenou
v čl. 36 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces.
K námitce neprovedení navrhovaného důkazu Ústavní soud
odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu (viz
nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 18, nález č. 95, nález ze dne 13. 9. 1999, sp.
zn. I. ÚS 236/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.
122 a nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, Sbírka
nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.100), podle níž zákonem
stanovenému postupu při domáhání se svého práva u nezávislého
a nestranného soudu vyplývajícímu z čl. 36 Listiny je nutno
rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení
před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost
vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny)
a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž
provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost
soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních)
rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak
obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36
odst. 1 Listiny. Taková situace v případě stěžovatelky nastala,
neboť s důvody, pro které nebyl připuštěn navrhovaný důkaz, se
odvolací soud nevypořádal.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že
vycházel ze závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. R. R., CSc.,
které považoval za přesvědčivé a nerozporné, a že za podstatné
považoval také to, že stěžovatelka neprokázala jakoukoliv snahu ve
zkoumaném období upravit si své rodinné a sociální poměry tak, aby
mohla dítě převzít a osobně se ujmout jeho péče. Obecný soud se
však vždy v rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené
důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz revizním
znaleckým posudkem. Odvolací soud po vznesení tohoto návrhu
jednání přerušil, avšak při pokračování v jednání na tuto
skutečnost nereagoval a ani v napadeném rozsudku se s ní
nevypořádal. Na základě tohoto zjištění dospěl Ústavní soud
k závěru, že návrh byl v této části důvodný, v řízení před
odvolacím soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu a došlo
k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst.
1 Listiny).
Při ústním jednání konaném dne 8. 10. 2002 byl na návrh
stěžovatelky proveden Ústavním soudem listinný důkaz, a to čtením
znaleckého posudku MUDr. L. P-ové ze dne 19. 7. 2001. Podle názoru
Ústavního soudu skutečnosti zjištěné v průběhu řízení dostatečně
odůvodňují závěr Ústavního soudu na zrušení rozhodnutí napadeného
ústavní stížností, a proto Ústavní soud provedený důkaz
nehodnotil.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky k posouzení hmotně právních
otázek, uvádí Ústavní soud, že samotný odlišný právní názor na
interpretaci hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36
Listiny.
Z těchto důvodů, aniž by však předjímal konečné rozhodnutí ve
věci samé, Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl v části
týkající se návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu, a podle
§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že o návrhu
nebylo možno věcně rozhodnout, neboť v rozhodnutí napadeném
ústavní stížností nebylo ustanovení §237 odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu aplikováno, a Ústavní soud proto návrh
odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm.
b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů. Podaným návrhem by se mohl Ústavní soud zabývat pouze
v případě, že by bylo ústavní stížností napadeno i rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo
1336/2001-115.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. 10. 2002