Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.2002, sp. zn. II. ÚS 561/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 138/28 SbNU 201 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.561.99

sp. zn. II. ÚS 561/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele O. S., zastoupeného advokátkou JUDr. E. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 8 C 335/92, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Co 182/99, za účasti Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a L. V., a V. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 8 C 335/92, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Co 182/99, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Co 182/99, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 8 C 335/92, neboť má za to, že na základě uvedených rozsudků bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se stěžovatel domáhal, aby soud právním předchůdcům vedlejších účastníkům řízení (jakožto žalovaným) uložil povinnost uzavřít se stěžovatelem podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání věci, a to domu v k.ú Jírovice, obec Bystřice, se stavební parcelu a pozemku zapsaných u Katastrálního úřadu v Benešově. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatel je českým občanem s trvalým pobytem na území České republiky, že byl původním vlastníkem domu v Jarkovicích se st. p. , přičemž uvedené nemovitosti získal na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 20. 4. 1970. Tyto nemovitosti následně přešly jako opuštěné na stát dle §453 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku. Stěžovatel vyzval vlastníky předmětných nemovitostí k jejich vydání dne 28. 8. 1991. Proto soud pokládá stěžovatele za oprávněnou osobu podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež v souladu s §5 citovaného zákona vyzvala příslušné osoby k vydání věci. Rovněž má za prokázané, že uvedené nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným v §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Tyto závěry se však netýkají pozemku v k.ú. Jírovice, neboť tento pozemek stěžovatel nikdy nevlastnil. Dále se soud zabýval otázkou, zda žalovaní (vedlejší účastníci) jsou povinnými osobami dle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. K tomu soud uvedl, že za protiprávní zvýhodnění původních nabyvatelů ve smyslu citovaného ustanovení nelze považovat skutečnost, že Ing. V. byl pracovníkem kanceláře prezidenta republiky, pokud soudu nebyly navrženy ani předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že na základě tohoto svého postavení by byl Ing. V. při uzavření kupní smlouvy zvýhodněn. Pokud stěžovatel poukazoval na skutečnost, že zvýhodnění spočívalo v tom, že při koupi domu byla původním žalovaným dána přednost před manžely B., jež měli o koupi rovněž zájem, tato skutečnost dle názoru soudu protiprávnost nezakládá, neboť i tehdy bylo na vůli prodávajícího, s kým kupní smlouvu uzavře. Soud se dále zabýval otázkou, zda protiprávní zvýhodnění nabyvatelů nespočívalo v tom, že nemovitost jim byla prodána za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným předpisům. V tomto bodě má za soud za prokázané, že žalobce získal dům v Jarkovicích za kupní cenu 9.754,- Kč, přičemž tato kupní cena byla stanovena přípisem ONV Benešov ze dne 28. 7. 1969. Právo osobního užívání k pozemku mu bylo zřízeno za 1.368,- Kč (4 Kč za m2). Právní předchůdci žalovaných získali uvedený dům za cenu 15.257,- Kč, která byla stanovena znaleckým posudkem, jenž byl vypracován v souvislosti s převodem správy národního majetku z ONV Praha 3 na ONV Benešov a z ONV Benešov na MNV Bystřice. Právo osobního užívání pozemku jim pak bylo zřízeno za 6,- Kč za 1 m2, tedy celkem za 2.052,- Kč. V době uvedených převodů platil stejný cenový předpis (vyhláška č. 43/1969 Sb.). Právní předchůdci žalovaných tedy nabyli předmětnou nemovitost za cenu dle znaleckého posudku, vypracovaného nezávisle na jejich vůli již v souvislosti s převodem správy národního majetku, a to za cenu vyšší, než za jakou ji nabyl stěžovatel, a to za platnosti stejného cenového předpisu, přičemž bylo prokázáno, že za dobu, kdy nemovitost užívali manželé B., nedošlo k žádným úpravám, které by cenu nemovitosti měnily. Shodné závěry platí i pro uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání. Za tohoto stavu soud považoval doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem za nadbytečné. Vzhledem k tomu, že nebyly dány podmínky pro vydání nemovitostí, neboť nebylo zjištěno protiprávní zvýhodnění původních žalovaných, nezbylo soudu než žalobu zamítnout. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. V odvolání stěžovatel namítal, že příslušný znalecký posudek vykazuje vady, protože neoceňuje porosty a ohradní zeď a znalec provedl pouze srovnání odhadu v době koupě nemovitosti stěžovatelem (rok 1969) a v době její koupě původními žalovanými (rok 1975), což nezohledňuje zhodnocení provedené panem B. Stěžovatel dále poukazoval na to, že I. B. byl řádným uživatelem nemovitosti, takže při realizaci majetku, který přešel na stát, měl být tento majetek nabídnut dosavadnímu uživateli, a pokud by ten neprojevil o koupi zájem, bylo třeba uvědomit o možnosti koupě veřejnost. To se však nestalo, naopak řádný uživatel byl násilně vystěhován. V důsledku toho došlo k porušení směrnice Ministerstva financí č. 10 ze dne 2. 4. 1964. Stěžovatel měl v souvislosti s tím za zjevné, že kvůli původním žalovaným, resp. jejich kontaktům na pana V., ředitele Středočeského rybářství a člena KSČ, byl nucen k podpisu renunciačního prohlášení, a že jejich zásahem mu bylo zabráněno předmětnou nemovitost prodat panu B., protože notář odmítal sepis smlouvy a vyžadoval splnění jiných podmínek, než za jakých nemovitost stěžovatel nakupoval. Rovněž ze skutečnosti, že původní žalovaná pracovala na ONV pro Prahu 3, je zřejmé, že tato mohla realizaci majetku řídit a ovlivňovat, neboť tato probíhala u uvedeného národního výboru, což představuje porušení §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9 z roku 1966. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl stěžovatel zrušení rozsudku soudu prvého stupně a s tím, aby odvolací soud pro účely posouzení dané věci vyžádal předložení spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5 C 447/92 a aby řízení bylo doplněno o nový znalecký posudek, v němž by znalec zjistit od svědka B., co všechno tvořilo součást nemovitosti v době prodeje právním předchůdcům žalovaných. Kromě toho navrhl doplnit řízení o zprávu Obecního úřadu v Bystřici, zda je možné zjistit z jeho archivu, z jakého důvodu nemovitost nebyla nabídnuta obci a z jakého důvodu bylo odmítnuto schválení prodeje panu I. B. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav je dostačující k rozhodnutí věci. Dle tohoto soudu návrh na nový znalecký posudek je nadbytečný, neboť znalecký posudek znalce V. B. byl vypracován řádně a znalec odpověděl na všechny otázky, jež mu byly soudem položeny. Znalec se rovněž vyjádřil k úpravám provedeným na nemovitosti panem B., které hodnotil jakou běžnou údržbu, která neměla vliv na cenu nemovitosti. Nadbytečné je dle soudu doplňovat řízení dotazem na obec Bystřice, z jakého důvodu nebyla nemovitost prodána panu B., neboť jmenovaný nebyl z právního hlediska uživatelem nemovitosti. Stejně tak se odvolací soud plně ztotožnil s právními závěry soudu prvého stupně. K tvrzení stěžovatele ohledně protiprávního zvýhodnění právních předchůdců žalovaných pak uvedl, že toto nebylo prokázáno a zaměstnání Ing. V. či jeho členství v KSČ není důkazem protiprávního zvýhodnění, přičemž nebyly předloženy ani navrženy žádné důkazy prokazující, že daná skutečnost ovlivnila protiprávně rozhodnutí MNV Bystřice prodat dům právě jemu a jeho manželce. Stejně tak není protiprávní, pokud MNV v Bystřici dal při prodeji přednost právním předchůdcům žalovaných před panem B. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o oprávněného uživatele, neboť užíval předmětné nemovitosti bez právního důvodu (tj. na základě souhlasu stěžovatele, který již od roku 1971 tyto nemovitosti nevlastnil), nebylo povinností MNV mu ve smyslu směrnice MF č. 10/1964 učinit jakoukoliv nabídku. Pokud jde o namítané protiprávní nabytí nemovitosti z důvodu, že V. V. byla pracovnicí ONV Praha 3, který prováděl realizaci nemovitosti, pak se ve smyslu směrnice pro zabezpečení a správu zajištěného majetku a realizaci majetku nabytého státem, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 4/1965, zákaz prodeje vztahuje na ty pracovníky, kteří realizaci majetku přímo provádějí. Dle soudu bylo prokázáno, že realizace probíhala na finančním odboru ONV Praha 3 od července 1975 do února 1976 a že jmenovaná pracovala na tomtéž ONV, ale na odboru sociálních věcí jako sociální pracovnice, a tak pracovně neměla s realizací majetku nic společného a žalobce neprokázal, že by nějak průběh realizace ovlivnila. Soud se ani neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti za cenu nižší, než byla cena odpovídající cenovým předpisům; to bylo vyvráceno znaleckým posudkem, který byl vypracován nezávisle na vůli právních předchůdců žalovaných, kteří dané nemovitosti navíc nabývali za účinnosti stejného cenového předpisu jako stěžovatel, který je však nabyl podstatně levněji. Tvrzení stěžovatele, že nemovitost byla zhodnocena, nebylo stěžovatelem prokázáno, neboť to nepotvrdil ani otec stěžovatele a ani znalec, jenž při vypracování posudku měl k dispozici svědeckou výpověď pana B., když jeho zásahy hodnotil jako běžnou údržbu. Stěžovateli se tedy nepodařilo prokázat, že právní předchůdci žalovaných nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a tak nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto. Současně stěžovatel napadl rozsudek nalézacího i odvolacího soudu ústavní stížností. V ní uvedl, že majitelem předmětného domu se stal dne 10. 3. 1970, kdy byl na studijním pobytu ve Švédsku a kdy příslušnou smlouvu uzavřel jeho zástupce R. P. Ve stejném roce uzavřel sňatek se švédskou státní příslušnicí a informoval se na československém velvyslanectví ve Stockholmu o podmínkách vystěhování, kde mu bylo sděleno, že má sepsat osobní majetek, který by chtěl vystěhovat, a případnou nemovitost prodat, neboť po vyřízení vystěhování tato propadně státu. Proto si vyžádal plnou moc k prodeji nemovitosti pro R. P., jež mu byla vydána, a tuto odeslal jmenovanému. Státní notářství v Benešově však prodej znemožnilo - údajně proto, že nebyla doložena platná plná moc. Podle informací, které stěžovatel do Švédska obdržel, však nic nemělo převodu nemovitosti bránit, a tak stěžovatel v domnění, že nemovitost byla prodána, podepsal renunciační prohlášení. Pokud jde o napadená rozhodnutí, má stěžovatel za to, že soudy vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, což bylo způsobeno zamítnutím odůvodněných důkazních návrhů, jimiž zamýšlel dokázat oprávněnost jím uplatněného nároku, tj. nápadně nevýhodné podmínky a protiprávních zvýhodnění právních předchůdců vedlejších účastníků při uzavření kupní smlouvy. To vedlo k nesprávným skutkovým závěrům. Postup soudů tak představuje porušení §18, §131, §153 a §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž dané vady svou povahou a intenzitou vedou k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jak byla uvedena shora. Proto stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení napadených rozsudků. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Okresní soud v Benešově považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že s námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti se vypořádal odvolací soud. V. D. a L. V. považují ústavní stížnost za neoprávněnou a za zasahující do jejich vlastnických práv. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud necítil být vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních [§81 zákona o Ústavním soudu], požádal Město Bystřice o zaslání veškeré dokumentace týkající se prodeje předmětné nemovitosti (a zřízení užívacího práva k příslušnému pozemku) Ing. F. V. a V. V. To zaslalo kupní smlouvu ze dne 21. 6. 1976, rozhodnutí finančního odboru ONV Benešov ze dne 17. 6. 1976 a hospodářskou smlouvu ze dne 1. 3. 1976. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, pokud jde o otázku protiprávního zvýhodnění právních předchůdců vedlejších účastníků ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. při uzavírání příslušných smluv. Stěžovatel se domnívá, že při řešení dané otázky soudy vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, když předtím zamítly jeho návrhy na provedení důkazů, jimiž zamýšlel dokázat oprávněnost svého nároku. Konkrétně stěžovatel, jak vyplynulo z ústavní stížnosti, v níž poukazuje rovněž na své odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně ze dne 10. 2. 1999, namítat jednak neúplnost a nedostatečnost znaleckého posudku, a dále nedostatečná skutková zjištění, pokud jde o okolnosti realizace jeho dřívějšího majetku, kdy navrhoval provedení důkazu - zprávy Obecního úřadu v Bystřici - za účelem zjištění, z jakého důvodu nebyla nemovitost nabídnuta v obci a z jakého důvodu bylo odmítnuto schválení prodeje tehdejšímu uživateli panu B., ačkoliv právní předchůdci žalovaných byli s ohledem na směrnici Ministerstva financí č. 10 ze dne 2. 4. 1964 z prodeje vyloučeni. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala v tomto případě, a tak je ústavní stížnost zčásti důvodná. Dle názoru Ústavního soudu skutkové i právní posouzení obecných soudů dané věci není v souladu se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat, v důsledku čehož napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v souladu se zákonem (§153 odst. 1 a §157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž daná pochybení svou závažností a intenzitou zasahují do oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod. Základním východiskem pro posouzení daného případu je interpretace §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že komplexně se touto problematikou zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1220/98. Uvedený soud vycházel z toho, že uvedené ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty. Jedná se v prvé řadě o nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, jež postihuje ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných právních předpisů, tedy právních norem publikovaných, resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů. Dále jde o protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni a ke zvýhodnění došlo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, eventuelně i tehdy, kdy při prodeji nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve v Úředním listě nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena ve smyslu tehdy platného právního předpisu obecně závazného. Rozhodující je to, zda nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců či dokonce vedlo k vyřazení ostatních občanu z možnosti zajímat se koupi věci (shodně Nejvyšší soud k §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v rozsudku ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 92/96; publ. in: Právní rozhledy č. 6/1999; k tomu srov. dřívější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1222/96; publ. in: Právní rozhledy č. 5/1998). Uvedený výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Přitom vychází z toho, že citované ustanovení představuje více než jiná ustanovení restitučních předpisů kompromis mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd, neboť do role osob povinných staví výjimečně i fyzické osoby, to avšak pouze za splnění podmínky, že nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 100). Ochrany tedy nepožívá ta osoba, jež realizovaný majetek nabyla způsobem, jenž ani z tehdejšího pohledu nelze považovat za korektní (či "fair"), tzn. v rozporu s právem či za nedodržení pravidel, jež si sám stát pro převody majetku (práv) stanovil, byl-li tímto postupem nabyvatel zvýhodněn. Z uvedeného výkladu patrně vycházely v daném případě obecné soudy, když posuzovaly otázku protiprávního zvýhodnění právních předchůdců vedlejších účastníků při realizaci majetku v souvislosti s tehdy platnou směrnicí Ministerstva financí č. 10/1964 (uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964) a č. 9/1966 (uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 4/1966). Pokud jde o první z nich, obecné soudy sice vzaly na zřetel ustanovení čl. 2 odst. 2, dle které pokud neprojeví o koupi rodinného domu jeho uživatel zájem ve stanovené přiměřené lhůtě, upozorní státní organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek, a to za podmínek, za kterých byl nabídnut dosavadnímu uživateli, přičemž prodej se uskuteční tomu občanovi, aby byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější. Obecné soudy - přes upozornění stěžovatele - dostatečně skutečnost, zda byly naplněny podmínky tohoto ustanovení, nezkoumaly, a tak na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr, zda realizace majetku byla dána na vědomí veřejnosti a jakým způsobem byl vybrán právě nabyvatel. Přitom sama eliminace potenciálních uchazečů ze strany státního orgánu neprovedením předepsaného "výběrového řízení", může dle okolností případu představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele, což platí i pro případ, že k výběru sice dojde, avšak v rámci něj nebudou zachovány rovné podmínky při výběru uchazeče. Obecné soudy se sice zabývaly tím, zda právní předchůdci vedlejších účastníků nebyli zvýhodněni před jiným zájemcem (panem B.), avšak omezily se pouze na konstatování, že bylo zcela v kompetenci státního orgánu rozhodnout, komu bude nemovitost prodána. Plně se však nevypořádaly s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovému řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli vybráni na základě kritérií odpovídajícím citovanému ustanovení. Soudy tento postup zvolily přesto, že jim bylo známo, že právní předchůdci stěžovatelů byli úzce spjati s tehdejším režimem, k jejichž neoprávněnému zvýhodňování, jak jim musí být známo z jeho činnosti, často docházelo (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1996, sp. zn. I. ÚS 146/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 12; srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1535/2000). Ústavní soud má z výše uvedených důvodů za to, že obecné soudy vycházely z nedostatečně zjištěného stavu věci, když předtím nedůvodně odmítly provedení relevantního důkazu. Ústavní soud úmyslně ponechává stranou hodnocení skutečností zjištěných až v řízení před Ústavním soudem (jedná se o odpověď na žádost Ústavního soudu o zaslaní veškerých listin, týkajících se prodeje předmětné nemovitosti), neboť v době rozhodování předmětný poznatek neměly obecné soudy k dispozici. Na ohraj by Ústavní soud, aniž by bylo jeho úmyslem zasahovat do činnosti soudů obecných, chtěl poznamenat, že v dalším řízení stěžovatelem navrhovaný důkaz nemusí přinést objasnění shora uvedených otázek, a tak bude věcí stěžovatele jakožto žalobce, aby protiprávní zvýhodnění právních předchůdců vedlejších účastníků ve výše uvedeném smyslu prokázal. Pokud jde o námitku stěžovatele, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že právní předchůdci vedlejších účastníků byli na základě §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 (uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 4/1966) z nabývání majetku vyloučeni, má Ústavní soud za to, že obecné soudy se danou otázkou dostatečně zabývaly, v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložily, z jakého důvodu se na tyto osoby uvedené ustanovení nevztahuje. Okolnost, že se jednalo o "prominenty", sama o sobě ještě nezakládá porušení uvedené či jiné směrnice, a ostatně ani to, že u těchto osob automaticky muselo dojít k protiprávnímu zvýhodnění, jak již uvedly obecné soudy. Namítal-li dále stěžovatel, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování dalším revizním znaleckým posudkem vypracovaným za účelem zjištění, zda kupní cena za dům a cena za zřízení práva osobního užívání pozemku, uhrazená právními předchůdci vedlejších účastníků, odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, dle konstantní judikatury Ústavního soudu není povinností obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků řízení na provedení důkazů, tyto však musí vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a ve odůvodnění rozhodnutí jsou soudy povinny řádně zdůvodnit, proč navrhovaný důkaz nebyl proveden. V tomto ohledu dle názoru Ústavního soudu nedošlo k žádnému pochybení, neboť soudy vycházely nejen z revizního znaleckého posudku znalce V. B. ze dne 29. 11. 1997, jenž zohlednil výpověď svědka pana B., týkající se údajného zhodnocení nemovitosti jmenovaným, ale i z dalších důkazů, jednak z okolností, za nichž byl vypracován původní znalecký posudek ze dne 7. 12. 1975, z vyjádření otce stěžovatele z roku 1975 a ze srovnání cen, za nichž nabyl nemovitost stěžovatel a právní předchůdci vedlejších účastníků, se zřetelem na to, že pro obě ceny platil stejný cenový předpis. Dané závěry obecných soudů jsou tak výsledkem jejich nezávislého rozhodování, do něhož se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Jak Ústavní soud dovodil v řadě svých předchozích rozhodnutí, z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudů dbát "stanoveného", tj. zákonného postupu, což znamená "bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících" (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 6). Vzhledem k tomu, že tomu tak z důvodů rozvedených výše nebylo, přičemž zjištěné vady mohou mít zásadní dopad na výsledek soudního řízení, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že obecné soudy při nalézání práva nepostupovaly v souladu se zásadami spravedlivého procesu, čímž porušily ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny; to ve svém důsledku představuje rovněž porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli vyhověl a napadené rozsudky podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. listopadu 2002