infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-328-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.10.2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 127/28 SbNU 95 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.173.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními; opomenuté důkazy

Právní věta Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/94). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

ECLI:CZ:US:2002:3.US.173.02
sp. zn. III. ÚS 173/02 Nález Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2002 v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., za účasti P. p., a. s., proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16, o splnění povinnosti, a ve věci spolu s ní podaného návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto: 1.Rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16, se zrušuje. 2.Návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. března 2002 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16, o splnění povinnosti. Uvedeným rozhodnutím se cítí být dotčen v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Spolu s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 12 C 28/2001, který si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo k předmětné věci zjištěno následující: Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16, uznal stěžovatele povinným zaplatit vedlejšímu účastníku 1.953,-Kč s 10% úrokem z prodlení z dlužné částky, jdoucí od 4. listopadu 2000 do zaplacení, jakož i uhradit náklady řízení. Svoje rozhodnutí soud odůvodnil poukazem na provedené dokazování, jímž byly dle jeho přesvědčení zjištěny následující skutečnosti: * mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena smlouva o dodávce a odběru zemního plynu, a to dne 29. září 1997, jíž se vedlejší účastník zavázal stěžovateli dodávat na odběrné místo zemní plyn a stěžovatel se zavázal platit jednak zálohy a jednak na základě vyúčtování podle odečtu plynu fakturou; * dle dokladů o měřícím zařízení plynoměru, měřícím spotřebu plynu stěžovatelem, byl dne 8. prosince 1997 naměřen stav 528; * dle faktury vystavené dne 26. února 1998, variabilní symbol 0006848831, vystavené vedlejším účastníkem stěžovateli, bylo tomuto účtováno k uhrazení 1.953,-Kč; * výzvou vedlejšího účastníka ze dne 23. října 2000, kterou stěžovatel převzal dne 24. října 2000, byl urgován k úhradě předmětné částky. V ústavní stížnosti je obecnému soudu vytýkána zejména skutečnost, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele, obsaženými jak v písemném odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. prosince 2000, č. j. Ro 734/2000-3, tak v jednání před soudem. Obsahem těchto námitek byl poukaz na skutečnost, že stěžovateli nebyla nikdy doručena řádná faktura č. 0000065518, obsahující veškeré zákonné náležitosti, přestože v čl. V odst. 2 a 5 smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu je řádné vyúčtování uváděno jako předpoklad pro zaplacení úhrady, dále upozornění, že až v říjnu 2000 byla stěžovateli spolu s upomínkou doručena nekvalitní kopie části listu označeného "A ZA PLYN C 0065518", vztahujícího se k roku 1998, kde nebyl řádně označen ani subjekt, jenž fakturuje a který tvrdí právo na zaplacení, a vzhledem k zcela nesprávné adrese stěžovatele ani odběrní místo ("H. J. Ing., M. 3, 160 00 Praha 6"). Stěžovatel konstatuje, že nikdy nezpochybňoval základní dlužnou částku ve výši 1.953,-Kč a byl připraven ji zaplatit ihned poté, co by obdržel řádný daňový doklad, o jehož doručení vedlejšího účastníka opakovaně a bezvýsledně žádal. Jelikož pouhá upomínka není podkladem pro platbu, je přesvědčen, že v dané věci nebyl splněn základní hmotněprávní předpoklad pro podání žaloby vedlejším účastníkem, a to doručení řádného vyúčtování - daňového dokladu. Poukazuje dále na skutečnost, že otázka, zda je subjekt povinen platit jinému subjektu za služby, aniž by od něj kdy obdržel řádné vyúčtování (daňový doklad), jak předpokládá právní úprava i příslušná smlouva, tj. otázka, která byla v dané věci základem sporu, nebyla obecným soudem vůbec řešena. Nadto stěžovatel připomíná, že dodávky plynu za předchozí i následující období za předmětné i za své další odběrné místo řádně platil a platí. V úrovni jednoduchého práva je obecnému soudu vytýkáno nedodržení kautel plynoucích z §132 o. s. ř., když dle názoru stěžovatele veškeré důkazy byly provedeny a následně hodnoceny jednostranně, neobjektivně a nespravedlivě a když z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal s argumentací, směřující proti žalobnímu nároku vedlejšího účastníka. V rovině práva ústavního pak v postupu Okresního soudu Praha-východ spatřuje dotčení v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy. Jelikož v dané věci bylo uplatněno ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., jímž je v tzv. bagatelních věcech, kdy hodnota peněžitého plnění nepřesahuje 2.000,-Kč, odňata účastníkům možnost domáhat se nápravy případných pochybení nalézacího soudu cestou odvolání, a jelikož stěžovatel považuje uvedené zákonné ustanovení za rozporné s ústavním pořádkem České republiky, dle §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností navrhuje jeho zrušení. Uvedené ustanovení o. s. ř. považuje za rozporné s principy právního státu a mající diskriminační charakter. Argumentuje-li důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován o. s. ř. a jenž předmětnou dikci §202 odst. 2 zakotvil, tím, že tzv. bagatelní spory jsou "tak málo významné věci, v nichž ke správnému a spravedlivému rozhodnutí postačuje řízení v jediném stupni a přezkoumání takových rozhodnutí odvolacím soudem je jen průtahem v uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů", pak dle názoru stěžovatele mezi uvedenými hodnotami neexistuje žádná souvislost. Zastává stanovisko, dle kterého nelze očekávat, že čím nižší je sporná částka, tím správnější, spravedlivější a tedy i přesvědčivější bude soudní rozhodnutí. Hodnocení "bagatelnosti sporu" považuje za otázku velice subjektivní, když částka 2.000,-Kč představuje téměř polovinu částky životního minima a když tzv. bagatelní spory jsou často pro účastníky důležitou principiální záležitostí. Odepření možnosti podat řádný opravný prostředek je pak dle názoru stěžovatele porušením principů, obsažených v čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a práva na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 12. dubna 2002 Okresní soud Praha-východ k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Mgr. M. C., pověřená správou soudu, v něm Ústavnímu soudu sděluje, že u soudkyně, která projednávanou věc rozhodovala, došlo k zániku soudcovské funkce. Z uvedeného důvodu odkazuje na závěry, obsažené v odůvodnění rozsudku ze dne 19. září 2001, sp. zn. 12 C 28/2001. Shodně se stěžovatelem však považuje předmětný rozsudek za nepřesvědčivý, neboť se v něm soud nevypořádal s námitkami žalovaného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, není z něj patrno, které skutečnosti považoval za nesporné a proč chybí i závěry právní. K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 4. října 2002 vedlejší účastník, Pražská plynárenská, a. s., k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. Uvádí v něm, že dle jeho přesvědčení je ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu v souladu s ustanoveními §157 odst. 4 a §132 o. s. ř. Konstatuje, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem není sporu o tom, že se navrhovatel o předmětném dluhu dozvěděl až z upomínky právního zástupce vedlejšího účastníka, kterou převzal dne 24. října 2000 a kterou byl upomenut o úhradu vyúčtování nedoplatku ve lhůtě deseti dnů od doručení. Dále vyslovuje přesvědčení, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebylo a není sporu o tom, že stěžovatel o předmětném dluhu věděl již před podáním žaloby, avšak odmítal uhradit předmětný nedoplatek, neboť mu dle jeho tvrzení nebyl doručen daňový doklad, nýbrž údajně pouze jeho nekvalitní kopie. Vedlejší účastník však v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v řízení před obecným soudem bylo prokázáno, že stěžovateli bylo spolu s upomínkou právního zástupce vedlejšího účastníka jakožto její příloha doručeno dne 24. října 2000 i vyúčtování, obsahující náležitosti dle ustanovení čl. V odst. 5 smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu, uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem dne 29. září 1997. Upozorňuje zároveň, že si stěžovatel mohl před podáním žaloby kdykoliv u vedlejšího účastníka vyžádat další opis předmětného vyúčtování, jakož i na skutečnost, že stěžovatel v rozporu se svým tvrzením, obsaženým v dopise ze dne 25. října 2000 neuhradil ani jistinu předmětného dluhu, pročež vedlejšímu účastníkovi nezbylo, než se obrátit se svým nárokem na obecný soud. Dále vedlejší účastník poukazuje na rozpor v tvrzení stěžovatele, obsaženém v odporu proti platebnímu rozkazu, dle něhož "mu nebyl doručen daňový doklad, aby mohl jako podnikatel - živnostník pohledávku žalobce (tj. vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) vyrovnat", obsahem smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 29. září 1997 o dodávce a odběru zemního plynu v kategorii "domácnost". Rozpornost jednání stěžovatele pak vedlejší účastník spatřuje i v tom, že předmětný dluh (tj. vyúčtovaný nedoplatek spolu s úrokem s prodlení, tj. celkem částku 2.300,- Kč) dne 20. března 2002 vedlejšímu účastníkovi uhradil, a to navzdory tomu, že dle něj se tento dluh dosud nestal splatným. V závěru svého vyjádření vyslovuje vedlejší účastník přesvědčení, že obecný soud se v předmětné věci nedostal do rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§120 odst. 3 o. s. ř.), ani s kautelami, jež zákon klade na odůvodnění soudního rozhodnutí (§157 o. s. ř.), stěžovatel nevyužil v řízení před obecným soudem svého práva navrhovat důkazy, pročež dle jeho názoru ve věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem navrhuje vedlejší účastník předmětnou ústavní stížnost zamítnout. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Navrhuje-li stěžovatel dle §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., odkazuje Ústavní soud na maximu, kterou pro posuzování ústavnosti instančního soudního přezkumu vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01: "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitivum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty." Ve vztahu k tzv. bagatelním věcem tudíž jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro uvedené shledal Ústavní soud návrh na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. zjevně neopodstatněným, pročež jej dle §43 odst. 2 písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování konstatováním obsahu smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu, uzavřené dne 29. září 1997 mezi dodavatelem, P. p., a. s., a odběratelem Ing. J. H., jejíž kopie byla Ústavnímu soudu předložena jak stěžovatelem, tak i vedlejším účastníkem. Dle čl. IV odst. 2 písm. aj) předmětné smlouvy je odběratel povinen platit dodavateli zálohy a vyúčtování zemního plynu ve stanovených termínech a výši. Dle čl. V odst. 2 této smlouvy se platby uskutečňují jednak formou záloh, jednak na základě vyúčtování podle odečtu spotřeby fakturou, přičemž podle čl. V odst. 5 písm. b), j) a k) smlouvy vyúčtování ceny odebraného plynu - daňový doklad musí obsahovat označení odběratele včetně IČO, DIČ a bankovního spojení, jakož i datum vystavení vyúčtování a lhůtu splatnosti vyúčtování. Ústavní soud provedl dále dokazování spisem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 12 C 28/2001. Ve spise na č. l. 14 je založen protokol o jednání před Okresním soudem Praha-východ dne 19. září 2001, dle něhož právní zástupkyně žalobce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) "poukazuje na přípis z 23. 10. 2000 a poukazuje na to, že je zde uvedeno, že s touto předžalobní upomínkou byla žalovanému doručena jako příloha faktura číslo 5518028", přičemž "právní zástupkyně žalovaného (tj. stěžovatele v řízení před Ústavním soudem) předkládá ten výtisk předžalobní upomínky s přílohou, kterou obdržel žalovaný, vyjadřuje se tak, že se jedná o chybný výtisk, údaje zpočátku nejsou čitelné žalovaný je ve faktuře špatně označen, faktura nemá náležitosti podle smlouvy o dokladu vyúčtování". Při posouzení věci Ústavní soud vycházel dále ze skutkových zjištění, jež jsou mezi účastníky řízení nesporná. Dle těchto mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem není sporu o tom, že se navrhovatel o předmětném dluhu dozvěděl až z upomínky právního zástupce vedlejšího účastníka, kterou převzal dne 24. října 2000 a kterou byl upomenut o úhradu vyúčtování nedoplatku ve lhůtě deseti dnů od doručení. Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení §132 a §157 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazu a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Z pohledu naznačených kautel v rovině práva jednoduchého v předmětné věci Okresní soud Praha-východ tím, že nijak nereagoval na argumentaci stěžovatele ohledně neurčitosti předmětného vyúčtování, doručeného spolu s předžalobní upomínkou, že v důsledku této skutečnosti neobjasnil skutkový stav věci s ohledem na vznik povinnosti dle čl. IV. a V. předmětné smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, dále své právní závěry tudíž neodůvodnil, tímto postupem nedostál účelům zákonné úpravy, jak jsou obsaženy v již uvedených ustanoveních §132 a §157 odst. 4 o. s. ř. V souvislosti s ustanovením §157 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud toliko poznamenává, že v něm obsaženou licenci nelze interpretovat ve smyslu absence povinnosti obecného soudu svá rozhodnutí v předmětných věcech transparentně odůvodňovat. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/94). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož přítomnost tzv. opomenutého důkazu, dále náležité neobjasnění skutkového stavu, jakož i absence vyvození právních závěrů ze strany obecného soudu nelze, než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva, a tím porušení základního právo na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro uvedené Ústavní soud rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září 2001, č. j. 12 C 28/2001-16, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 10. října 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:3.US.173.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 173/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 127/28 SbNU 95
Populární název Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními; opomenuté důkazy
Datum rozhodnutí 10. 10. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 3. 2002
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132, §157
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-173-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42297
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22