Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2002, sp. zn. III. ÚS 321/02 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 159/28 SbNU 421 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.321.02

sp. zn. III. ÚS 321/02 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. T. V., proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/2002-27, takto: Usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/2002-27, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatel se podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2002, domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/2002-27. Podle navrhovatele bylo napadeným usnesením zasaženo do jeho základních práv, daných mu čl. 1 a 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 9 C 43/2002, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad Jindřichův Hradec, referát dopravy a silničního hospodářství uložil dne 6.6.2001 navrhovateli v přestupkovém řízení podle §87 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pokutu ve výši 800,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tak, že navrhovatel porušil ust. §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 30. 4. 2001 v době nejméně od 11.30 do 16.45 hod. odstavil svůj osobní automobil na místě, kde platí omezení dopravní značkou IP 25a (zóna zákazu státní). Navíc bylo vozidlo postaveno v prostoru označeném vodorovnou dopravní značkou V 13a (šikmé vodorovné čáry). Tím navrhovatel spáchal přestupek podle ust. §22 odst. 1 písmeno e) zákona o přestupcích. Navrhovatel napadl uvedené rozhodnutí Okresního úřadu odvoláním, v němž namítal, že uznává, že formálně se sice přestupku dopustil, v posuzovaném případě však neexistuje takový stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, který by odůvodňoval závěr o spáchání přestupku. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství v Českých Budějovicích, jako odvolací orgán, rozhodnutím ze dne 20. 11. 2001, čj. DOP 1048/01, rozhodnutí orgánu prvého stupně změnil tak, že navrhovatele uznal vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písmeno e) zákona o přestupcích, za což mu uložil pokutu ve výši 300,- Kč a povinnost uhradit státu náklady řízení ve výši 500,- Kč. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje napadl navrhovatel správní žalobou, o které rozhodl posléze Okresní soud v Českých Budějovicích dne 28. 3. 2002 usnesením, čj. 9 C 43/2002-27, tak, že řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je ve smyslu ust. §248 odst. 2 občanského osudního řádu (dále jen "o.s.ř.") z přezkoumávání soudem vyloučeno. Podle tohoto ustanovení jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A) cit. zákona, jakož i rozhodnutí, jejichž přezkoumání vyloučí zvláštní zákony. V případě souzeného návrhu byla otázka přezkoumání upravena zvláštním zákonem - zákonem č. 200/1990 Sb., ve znění platném v době, kdy rozhodnutí o přestupku bylo vydáno. V době vydání rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje platilo ustanovení §83 odst. 1 cit. zákona, podle něhož soud nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2 000,- Kč nebo zákaz činnosti. Navrhovatel byl uznán vinným za přestupek podle §22 odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích, kdy lze uložit pokutu do 2 000,- Kč. Navrhovatel tedy podal návrh na přezkoumání rozhodnutí, které zvláštní zákon ze soudního přezkumu vylučoval. Je sice pravdou, že v době, kdy soud vydává své rozhodnutí, již byl §83 odst. 1 zákona o přestupcích zrušen, soud však musí vycházet při rozhodování z ustanovení právního předpisu vážícího vznik, změnu či zánik práva nebo povinnosti k určité době a jestliže navrhovatel uplatňoval u soudu právo, které mu v době zahájení řízení nenáleželo, nelze založit právo na přezkoumání vzniklé teprve v pozdější době, kdy došlo ke změně zákonné úpravy. Uvedené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že postupem soudu byl zbaven práva na projednání své záležitosti nestranným a nezávislým soudem. Navrhovatel v této souvislosti též poukázal na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 52/2001 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích. Okresní soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 25. 7. 2002 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel podáním ze dne 27.11.2002 a účastník řízení podáním ze dne 18.7.2002 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Českých Budějovicích při rozhodování vycházel z právního stavu platného v době, kdy správní orgán vydal napadené rozhodnutí, a v době, kdy byla podána správní žaloba. Podle §83 odst. 1 zákona o přestupcích, v tehdy platném znění, bylo soudní přezkoumání pokut do výše 2.000,- Kč, vyloučeno. Ústavní soud sice přisvědčil názoru Okresního soudu, že obecný soud, přezkoumávající rozhodnutí správních orgánů, musí posuzovat věc podle (hmotně) právních předpisů platných v době, kdy rozhodoval příslušný správní orgán. V souzeném případě však soud vůbec věcně neposuzoval, zda při udělování pokuty byla správními orgány dodržena zákonnost (jen v takovém případě by musel vycházet z hmotných předpisů platných v době spáchání přestupku) a řízení zastavil z procesních důvodů. V odůvodnění napadeného usnesení argumentuje tím, že v době vydání rozhodnutí o pokutě platilo ust. §83 odst. 1 přestupkového zákona, podle kterého soud nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2.000,- Kč nebo zákaz činnosti. Je ovšem nespornou skutečností, že v době, kdy vydával napadené usnesení již toto ustanovení zákona neplatilo, neboť je Ústavní soud nálezem uveřejněným ve Sbírce zákonů č. 52/2001 (nález č. 14/2001, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - sp.zn. Pl. ÚS 9/2000) zrušil dnem 28. 2. 2000. V této souvislosti lze uvést, že zpravidla soud postupuje při svém rozhodování podle procesních předpisů, platných v době rozhodování, leda by zákon stanovil něco jiného. Tak se stalo např. zákonem č. 30/2000 Sb., který v části dvanácté hlavě prvé stanovil v intertemporálních ustanoveních jiný postup. Ústavní soud však v označeném nálezu s derogačními účinky žádné podobné rozhodnutí neučinil a ani učinit nemohl; v souladu s ust. č. 87 odst. 1 Ústavy zrušil část zákona č. 200/1990 Sb., pro rozpor s mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Ústavní soud již v odůvodnění nálezu uveřejněného pod č. 52/2001 Sb. judikoval, že právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem, zaujímá v demokratické společnosti význačné místo. Dotčená osoba musí mít možnost nechat rozhodnutí přijaté ve svém věci přezkoumat soudem, který splňuje záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné v případě, že tak stanoví zákon. V posuzované věci tomu tak není, obecně vzato potom takový postup už vůbec nepřichází v úvahu, pokud by rozhodnutí z něj vzešlá se jakkoli dotkla základních práv a svobod podle ústavních zákonů a mezinárodních smluv jimiž je ČR vázána. Jakýkoli jiný postup je v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 4 Ústavy ČR. Každá fyzická i právnická osoba má v České republice ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Úvahy Okresního soudu o tom, že měl postupovat podle procesních předpisů, které platily v době, kdy správní orgán rozhodoval o hmotně právním nároku stěžovatele a nikoliv podle procesních předpisů, které platí v době, kdy vydával napadené rozhodnutí, nenacházejí v daných souvislostech oporu v zákoně a ve svém důsledku znamenají zásah do základního práva ústavního stěžovatele daného mu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny tedy na to, aby se domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Českých Budějovicích v souzené věci nepostupoval ústavně konformním způsobem a napadeným usnesením ze dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/002-27, zasáhl do základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána. Nezbylo mu proto než návrhu vyhovět a napadené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/2002-27, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. prosince 2002