ECLI:CZ:US:2002:3.US.525.02
sp. zn. III. ÚS 525/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele G. spol. s r.o., právně zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, čj. 29 Odo 568/2001-179, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Co 418/2000-155, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2002 domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, čj. 29 Odo 568/2001-179, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001, čj. 22 Co 418/2000-155, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 4. 1998, čj. 6 C 104/98-78. Podle navrhovatele mělo být shora uvedenými rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové zasaženo do jeho základních práv.
Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp.zn. 6 C 104/98, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že společnost G., spol. s r.o. (ústavní stěžovatelka) podal dne 13. 5. 1998 Okresnímu soudu v Pardubicích žalobu o zaplacení částky 250.000,- Kč proti Z. Č. Uvedená částka měla být zaplacena jako smluvní pokuta za nedodržení ujednání kupní smlouvy ze dne 8. 7. 1997. Okresní soud dne 6. 4. 1999 rozsudkem, čj. 6 C 104/98-78, žalobě vyhověl. Žalovaný napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové dne 30. 9. 1999 rozsudkem, čj. 22 Co 352/99-114 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Potvrzující rozsudek napadl žalovaný dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 31. 7. 2000 rozsudkem, čj. 29 Cdo 23/2000-143 tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň jej zavázal, aby se zabýval otázkou, zda ustanovení čl. XII odst. 2 kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným a jejíž plnění je předmětem sporu, naplnilo základní předpoklad neplatnosti podle zákona č. 63/1991 Sb.
Krajský soud v Hradci Králové následně dne 19. 4. 2001 rozsudkem, čj. 22 Co 418/2000-155, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek napadl žalobce opět dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 29. 5. 2002 usnesením, čj. 29 Odo 568/2001-179 tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že odvolací soud v novém řízení doplnil dokazování, přičemž hodnotil posuzované ujednání ve smlouvě a další důkazy z hlediska, jehož hodnocení mu uložil dovolací soud. Těžiště nového posouzení věci mělo směřovat k odstranění nedostatků v právním hodnocení posuzovaného ujednání; v tomto směru odvolací soud zadání dovolacího soudu splnil. Rovněž právní závěry, které odvolací soud z dokazování vyvodil, jsou správné.
Poslední usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že jím byla porušena její základní práva daná čl. 90 Ústavy, čl. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). K zásahu do uvedených práv mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně posoudily skutečnost, zda ujednání obsažené v čl. XII odst. 2 kupní smlouvy ze dne 8. 7. 1997, je ujednáním, které vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Podle názoru stěžovatelky nelze předmětný článek vykládat jako dohodu soutěžitelů navzájem si nekonkurovat, natož pak jako dohodu, která by mohla vést k narušení hospodářské soutěže. Krajský soud v Hradci Králové po vrácení věci dovolacím soudem rozsudek soudu I. stupně nezrušil, ale sám meritorně rozhodl, ačkoliv měl rozsudek soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Tím měla být stěžovatelce odepřena spravedlnost a byla jí odepřena soudní ochrana.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Pokud jde o čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu jejichž porušení stěžovatelka namítá, tato ustanovení upravují tzv. právo na spravedlivý proces. Podle zjištění Ústavního soudu však do tohoto práva zasaženo nebylo. nebylo jí bráněno, aby se obrátila na soud, který celou věc projednal, provedl nabídnuté důkazy a na jejich základě vydal rozhodnutí, které, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, odůvodnil. Ze spisového materiálu nevyplývá ani porušení zásady rovnosti účastníků před soudem (čl. 14 odst. 1 Paktu). Právní hodnocení provedených důkazů nevybočuje z kautel ústavnosti. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a navrhovatelkou ani nijak specifikováno), že by navrhovatelce, jako účastnici řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR) či byla vůči ní uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pouhé skutečnosti, že soud zaujal ve věci jiný právní názor, než stěžovatelka, nelze dovozovat zásah do jejích základních práv.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že toto ustanovení poskytuje ochranu vlastnictví, jestliže však soud ústavně korektním postupem rozhodne v určité věci, jak se i stalo v souzené věci, nelze jeho rozhodnutí považovat za neústavní zásah do vlastnického práva stěžovatelky.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, čj. 29 Odo 568/2001-179, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu