ECLI:CZ:US:2002:4.US.154.02
sp. zn. IV. ÚS 154/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. I. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 To 665/2001, ze dne 27. 11. 2001, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel P. H. podal ústavní stížnost, ve které napadá usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.11.2001, sp.zn. 5 To 665/2001, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 4 T 84/2001. Těmito rozhodnutími mělo být porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele, vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zásada presumpce neviny, a dále právo na řádný, zákonný a spravedlivý proces, vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 84/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., kterého se dle výroku rozsudku dopustil tím, že dne 10. 11. 2000 kolem 10,00 hod. ve V., ul. K. S. 3019, zazvonil u bytu I. H., po které po otevření dveří požadoval navrácení svého mobilního telefonu, který měl údajně ztratit na společné chodě domu, a když mu jmenovaná sdělila, že žádný jeho mobilní telefon nemá, vstoupil bez jejího svolení do bytu, který prohledal, a poté na naléhání I. H. z bytu odešel. Uložen mu byl peněžitý trest ve výši 5.000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem jako nedůvodné podle §256 tr.ř. zamítnuto.
Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel v podstatě tím, že v řízení před soudy nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, soudy důsledně nezhodnotily dvě proti sobě stojící výpovědi, a pokud nebylo možno ve věci provést další důkazy, vznikly tak v této důkazní nouzi pochybnosti o jeho vině, a proto mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo pouze Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, které uvedlo, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nevycházely pouze z rozdílného postavení obžalovaného a poškozené, ale posoudily i vystupování a výpověď poškozené v průběhu soudního řízení, o její věrohodnosti neměly pochybnosti, proto nebyly v této trestní věci splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 84/2001, který si Ústavní soud připojil, vyplývá následující :
Stěžovatel v přípravném řízení rozhodně popřel, že dne 10. 11. 2000 neoprávněně vstoupil do bytu poškozené, přiznal pouze to, že dal nohu mezi dveře a práh, aby poškozené zabránil v zavření dveří, neboť se s ní chtěl dohodnout, aby mu za úplatu vrátila jeho mobil, jelikož se domníval, že poté, kdy mobil ztratil na společné chodbě, poškozená jej nalezla. Když poškozená jeho návrh neakceptovala, nohou uhnul a odešel, aniž by do bytu poškozené vstoupil. Shodně o jednání s poškozenou dne 10. 11. 2000 vypovídal stěžovatel u hlavního líčení. Navíc doplnil, že ztrátu mobilu zjistil již dne 9. 11. 2000 a vzhledem k tomu, že po vytočení čísla mobilu z pevné linky ve svém bytě, který sousedí s bytem I. H., slyšel z jejího bytu přes zeď atypické vyzvánění nastavené na svém mobilu, již tento den u bytu poškozené zazvonil a po otevření vstupních dveří s jejím souhlasem vešel do bytu a z jejího mobilu vytočil své číslo mobilu, toto číslo však bylo v tu dobu nedostupné, proto z bytu poškozené odešel. Z jakého důvodu o této návštěvě, která se odehrála dne 9. 11. 2000, nevypovídal v přípravném řízení, nevysvětlil a nebyl na to ani dotázán.
Poškozená I. H. v přípravném řízení, a to jak při svém výslechu, tak při konfrontaci se stěžovatelem, podrobně popsala jednání stěžovatele dne 10. 11. 2000, který poté, kdy mu opakovaně uvedla, že jeho mobil nemá a chtěla dveře do svého bytu zavřít, jí v tom zabránil tím, že postavil nohu mezi dveře a práh, a přestože ho opakovaně vyzývala, aby odešel, toto neučinil, nýbrž ji, byť bez většího násilí, odstrčil a vešel do jejího bytu, prošel chodbou do obývacího pokoje, kde se rozhlížel a teprve na její naléhání po 1-2 minutách z bytu odešel. Zcela shodně popsala poškozená I.H. předmětný skutkový děj v řízení před soudem. Dále u hlavního líčení potvrdila, že jednání se stěžovatelem dne 9. 11. 2000 se odehrálo v podstatě tak, jak popsal stěžovatel a uvedla, že o tomto vypovídala i před vyšetřovatelem, zapsána byla však pouze ta část výpovědi, která se týkala vniknutí stěžovatele do bytu bez jejího souhlasu dne 10. 11. 2000.
Ve věci byla dále slyšena svědkyně L.K., která pouze uvedla, že dne 10. 11. 2000 kolem 9,30 hod. zvonil u jejího bytu stěžovatel H. a dotazoval se jí, zda nenalezla jeho mobil, což vyloučila a jmenovaný odešel. Asi za půl hodiny slyšela hluk z chodby, kukátkem ve dveřích viděla, že stěžovatel stojí před dveřmi poškozené H., byl hlučný, co říkal, nerozuměla. Další jeho jednání nesledovala.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Tato trestní věc je z hlediska důkazního případem tzv. "tvrzení proti tvrzení", neboť jediným přímým důkazem svědčícím proti stěžovateli je výpověď poškozené I.H., proti níž stojí opačná výpověď stěžovatele vinu popírajícího.
V posuzované trestní věci se však nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi - obžalovaného a poškozené, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit.
Je skutečností, že jediným přímým důkazem, na základě kterého byl stěžovatel H.uznán vinným, je výpověď poškozené H. Soud proto byl povinen vyhodnotit, zda hodnověrnost výpovědi poškozené nebyla v rámci dokazování zpochybněna. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rozvedl úvahy, které vyústily v závěr, že výpověď poškozené je věrohodná - stěžovatel byl tím subjektem, který vyvíjel aktivní jednání ve snaze zjistit, zda se u poškozené nenachází jeho mobil; poškozená vypovídala v procesním postavení svědkyně po řádném poučení; k podstatě věci vypovídala v přípravném řízení i v řízení před soudem zcela shodně, logicky, v jejích výpovědích se nevyskytly žádné rozpory; neměla žádný důvod k tomu, aby na stěžovatele podávala nepravdivé trestní oznámení. K námitce stěžovatele, že vztahy mezi ním a poškozenou nebyly dobré v důsledku předchozího konfliktu mezi nimi, je třeba uvést, že se nejednalo o osobní konflikt mezi nimi, nýbrž o spor, který se týkal vyklizení sušárny, byl řešen orgány stavebního bytového družstva (viz vyjádření na č.l. 40, které si vyžádal v rámci doplnění dokazování soud prvního stupně) a dotýkal se nejen poškozené H., ale i dalších dvou uživatelů bytů v tomtéž patře. Navíc v listopadu 2000 byla tato záležitost již vyřešena, takže předpokládat z tohoto důvodu zaujatost poškozené vůči stěžovateli, která by vyústila v křivé obvinění stěžovatele a v nepravdivou výpověď, je neopodstatněné.
Prověření věrohodnosti výpovědi poškozené provedením dalších důkazů nepřicházelo v úvahu. Důkazní návrh stěžovatele uplatněný teprve v odvolání, tj. provedení rekonstrukce k ověření, zda ze svého bytu mohl slyšet reakci mobilního telefonu v bytě poškozené, takovýmto důkazem není. Ani skutečnost, že by poškozená H.měla ve své dispozici mobil poškozeného, by ho neopravňovala k tomu, aby do bytu poškozené vstoupil bez jejího souhlasu. Jakýkoliv výsledek rekonstrukce by neměl vliv na úvahy o věrohodnosti té části výpovědi poškozené, která se týká neoprávněného vstupu stěžovatele do jejího bytu.
Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál. Podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a mimořádnou pozornost věnoval především úvahám, vztahujícím se k věrohodnosti výpovědi poškozené a její nezaujatosti vůči stěžovateli, náležitě odůvodnil rovněž právní kvalifikaci jednání stěžovatele a výrok o trestu.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a s postupem soudu prvního stupně při vyhodnocení důkazů, jakož i s právní kvalifikací jednání stěžovatele a výrokem o trestu, se ztotožnil. Náležitě odůvodnil rovněž neprovedení důkazu navrženého stěžovatelem v odvolání.
Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, žádný další důkaz nepřicházel v úvahu a stěžovatel v tomto směru námitky ani nevznesl.
Menší nepřesnost v popisu skutkového děje ve výroku napadeného rozsudku spočívá v konstatování, že stěžovatel po neoprávněném vniknutí byt poškozené H. "prohledal", ačkoliv z výpovědi jmenované vyplývá, že stěžovatel se po bytě pouze "rozhlížel", což nejsou totožné pojmy. Tato nepřesnost však neměla vliv na užitou právní kvalifikaci podle §238 odst. 1 tr. zák., dle které je postihováno pouze "neoprávněné vniknutí" do bytu jiného a další jednání následující po takovémto vniknutí do bytu nemá na tuto právní kvalifikaci vliv. Další neoprávněné počínání pachatele, tedy např. skutečné fyzické prohledávání bytu, by bylo významné při posuzování závažnosti a společenské nebezpečnosti trestného činu podle §238 odst. 1 tr. zák. a odrazilo by se rovněž ve výroku o trestu. Velmi mírný trest, který byl stěžovateli uložen, svědčí jednoznačně pro závěr, že soudy k "prohledávání" bytu vůbec nepřihlížely.
Podstata vad vytýkaných postupu soudů obou stupňů spočívá podle ústavní stížnosti v tom, že výrok o vině stěžovatele je opřen o jediný důkaz, a to svědeckou výpověď poškozené, při existenci dvou protikladných výpovědí nebylo postupováno dle zásady in dubio pro reo.
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je třeba uvést, že Ústavní soud není součástí obecných soudů, v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti těchto soudů, nepřísluší mu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením neztotožňoval a nepřehodnocuje dokazování těmito soudy provedené, pokud způsobem provádění důkazů nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. Porušení takovéhoto práva zjištěno nebylo, stěžovateli postupem obecných soudů nebylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se nemůže zabývat správností hodnocení důkazů učiněného obecnými soudy, v řízení před nimi nebyly porušeny ústavní procesní principy a přehodnocování skutkových a právních závěrů by představovalo překročení kompetence Ústavního soudu. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu