Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.12.2002, sp. zn. IV. ÚS 267/02 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 150/28 SbNU 353 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.267.02

sp. zn. IV. ÚS 267/02 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti L. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Ca 109/99-61, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 16. 2. 1999, zn. 536/1-84/99, zn. 537/1-85/99, a ze dne 15. 2. 1999, zn. 538/1-86/99, zn. 539/1-87/99, zn. 540/1-88/99 a zn. 541/1-89/99, a rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998, zn. 98/176, zn. 98/173, zn. 98/170, zn. 98/172, zn. 98/171, zn. 98/174, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: 1.Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Ca 109/99-61, 2.rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 16. 2. 1999, zn. 536/1-84/99, zn. 537/1-85/99, a ze dne 15. 2. 1999, zn. 538/1-86/99, zn. 539/1-87/99, zn. 540/1-88/99 a zn. 541/1-89/99, 3.rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25., 11., 1998, zn. 98/176, zn. 98/173, zn. 98/170, zn. 98/172, zn. 98/171, zn. 98/174, se zrušují. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Ca 109/99-61, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 16. 2. 1999, zn. 536/1-84/99, zn. 537/1-85/99, a ze dne 15. 2. 1999, zn. 538/1-86/99, zn. 539/1-87/99, zn. 540/1-88/99 a zn. 541/1-89/99, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998, zn. 98/176, zn. 98/173, zn. 98/170, zn. 98/172, zn. 98/171, zn. 98/174, kterými mu byly vyměřeny celní dluhy z dovezeného zboží ve výši 921.357,- Kč, 755.987,- Kč, 808.918,- Kč, 755.987,- Kč, 690.617,- Kč a 755.987,- Kč. Stěžovatel navrhl zrušit i uvedená správní rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že v roce 1998 byl (a dosud je) zaměstnán jako řidič u soukromého podnikatele F. N., podnikajícího pod označením U. Na pokyn svého zaměstnavatele přivezl do České republiky v roce 1998 v několika případech zboží ze zahraničí. Podle dokladů, které mu byly odesilatelem zboží předány a podle pokynů svého zaměstnavatele, provedl proclení tohoto zboží do režimu tranzit u Celního úřadu v Rozvadově. Ve všech případech odjel s nákladem do Plzně, kde došlo k přepřahu na jiného dopravce, který dovezl zboží k celnímu úřadu určení Cínovec. Zde patrně bylo vydáno potvrzení, že zboží opustilo Českou republiku. Zaměstnavatel následně obdržel potvrzené listy CMR určené pro dopravce. Později bylo celními orgány zjištěno, že zboží ani v jednom případě neopustilo území České republiky, patrně v důsledku trestné činnosti celních úředníků za součinnosti dalších osob, proti nimž je vedeno trestní stíhání. V celním řízení byl stěžovatel označen jako hlavní povinný a deklarant, vůči němuž je uplatňován celní dluh. Stejný názor zaujal i krajský soud v napadeném rozsudku a považoval vyplnění a podání celní deklarace příslušnému celnímu úřadu za návrh na zahájení celního řízení učiněný stěžovatelem. Tento závěr je podle stěžovatele zcela nesprávný a je v rozporu s listinnými důkazy, neboť k celním deklaracím byla přiložena plná moc, ze které bylo patrno, že je zaměstnancem F. N. a je jím zmocněn k provádění celní služby pro vývoz a dovoz zboží. Tedy již v tomto řízení muselo být celnímu orgánu zřejmé, že jedná jménem svého zaměstnavatele a k této skutečnosti měl celní orgán přihlédnout z moci úřední. Stěžovatel je toho názoru, že v rámci celého správního řízení, i v řízení před správním soudem, byla jeho věc nesprávně posouzena, neboť byl pouze řidičem v pracovním poměru, plnil důsledně pokyny svého zaměstnavatele a tudíž neměl být považován za celního deklaranta. Správní orgány dle jeho přesvědčení přihlédly pouze k formě a nikoliv ke skutečnému obsahu právních úkonů, čímž porušily základní zásady správního řízení, zejména v situaci, kdy stěžovatelovy znalosti celní problematiky nebyly na té úrovni, jako znalosti kvalifikovaného správního orgánu. Celní deklarace sepisovala spediční firma C. T., s.r.o., u které tyto služby objednal jeho zaměstnavatel. Pokud bylo v kolonce 50 celní deklarace uvedeno "řidič", bylo to chybné a celní orgán měl ihned na místě zjišťovat, z jakých důvodů je tam tento údaj uveden a řidiče poučit. Stěžovatel dále uvedl, že neobdržel kopii celní deklarace, ani nebyl poučen o možnosti podat proti ní odvolání. Poukázal na to, že jak proti pracovníkům celních orgánů, tak i zaměstnancům společnosti Cargo Transport, s.r.o., a možná i dalším osobám, je vedeno trestní stíhání, o čemž celní orgány i soud dobře vědí, přesto však nepříznivé následky musí nést sám. Závěrem poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 460/2000, které dle jeho názoru má stejný skutkový základ a kterým se krajský soud měl řídit. Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v rámci námitky o porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny v ústavní stížnosti opakuje stejné výhrady, které dříve již uplatnil v žalobě ze dne 11. 3. 1999, doplňcích žaloby i v průběhu soudního jednání dne 28. 2. 2002. S právním názorem stěžovatele se neztotožňuje. V dané věci se jednalo o problematiku celního dluhu, tedy o zákonnou veřejnoprávní povinnost zaplatit dovozní clo. Základní otázkou dle jeho názoru přitom bylo zjištění, která osoba v právním smyslu byla hlavním povinným (tak je v celním režimu nazýván deklarant - §140 odst. 1 a 2 celního zákona). Uvedl, že i v současné době je přesvědčen o tom, že výše uvedená otázka byla pravomocně vyřešena již dříve, než celní orgány vydaly svá rozhodnutí o vyměření celních dluhů stěžovateli. Stalo se tak v celních řízeních zahájených na základě návrhů na propuštění přepravovaného zahraničního zboží do celního režimu tranzitu (§100 odst. 2, §99, §105, §107, §141 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů). V popsaných návrhových řízeních získal stěžovatel postavení hlavního povinného. V dalších řízeních o vyměření celních dluhů byly dle jeho názoru celní orgány svými rozhodnutími, jež nabyla právní moci v roce 1998, vázány (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, §141 celního zákona). V řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 109/99 nebyl soud oprávněn se zabývat zákonností uvedených rozhodnutí, protože mohl na základě včasné žaloby stěžovatele posuzovat jedině zákonnost následného celního řízení a rozhodnutí o vyměření celních dluhů. Nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 460/2000 měl k dispozici po vyhlášení rozsudku, ten se však věci sp. zn. 109/99 přímo netýkal. Závěrem navrhl, by Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a uvedl, že na konání ústního jednání netrvá. Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na vyjádření podaná Ústavnímu soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 237/02 a sp. zn. IV. ÚS 337/02 (stěžovatel P. J.), s odůvodněním, že právní i skutkové důvody jsou v podstatě totožné s důvody uváděnými v ústavních stížnostech stěžovatele. Z vyjádření Celního ředitelství Plzeň ze dne 20. 5. 2002, podaného ke sp. zn. II. ÚS 237/02, plyne, že stěžovatel (P. J.) v roce 1998, jako deklarant a hlavní povinný v režimu tranzit, navrhl propustit zboží do režimu tranzit. V tomto režimu zboží musí být dopraveno od celního úřadu odeslání k celnímu úřadu určení, což povinný nesplnil, když zboží dopravil pouze do Plzně dopravní formě B., která následně dodala zboží Celnímu úřadu Cínovec pouze fiktivně. Předání zboží dalšímu dopravci je možné, nezbavuje však povinnosti dodat zboží celnímu úřadu určení hlavního povinného, pokud další dopravce převzatou odpovědnost za přepravu zboží nesplní. Stěžejní otázkou je, kdo byl v dané věci hlavní povinný (deklarant v režimu tranzit). Pokud stěžovatel tvrdí, že byl pouze řidičem v pracovním poměru a plnil důsledně pokyny svého zaměstnavatele dle ve stížnosti citované plné moci, potom měl takto jednat. V návrzích na celní řízení (tranzitní celní prohlášení) je však uveden jako hlavní povinný, nikoliv jako zástupce, a jeho zaměstnavatel se na celním prohlášení nevyskytuje. Obdobně i předložená záruční listina zněla na deklaranta - stěžovatele, nikoliv na jeho zaměstnavatele. Tvrzení, že stěžovatel neměl kopie tranzitních celních deklarací, neodpovídá skutečnosti. Ty mu byly předány hraničním celním úřadem při propuštění zboží a jejich převzetí podepsal u celního úřadu odeslání. Je-li celní prohlášení potvrzeno celním úřadem v celním řízení, stává se rozhodnutím o propuštění zboží a obsah celního prohlášení je součástí tohoto rozhodnutí. Otázka, kdo celní prohlášení vyplní, je obchodní záležitostí deklaranta a pro celní řízení je nepodstatná. Není tedy dostatečně zřejmé, z čeho vyvozuje stěžovatel nezákonný postup při přijetí celního prohlášení a jeho potvrzení, resp. propuštění zboží celním orgánem podle návrhu (požadavku) stěžovatele. Celní orgány vědí o trestním řízení proti osobám, které dovoz a organizování nedodání zboží v režimu tranzit připravovaly (odejmutí zboží celnímu dohledu dle §2 písm. j) celního zákona nedodržením podmínek režimu tranzit dle §140 cit. zákona). Též na základě těchto znalostí je prokázáno, že zboží celnímu úřadu určení dodáno nebylo a že na porušení předpisů se podíleli i pracovníci Celního úřadu Cínovec (celní úřad určení). Je-li prokázáno, že mimo deklaranta se na porušení celních předpisů podílely ještě další osoby, např. osoba, která se podílela na odnětí zboží celnímu dohledu (§240 odst. 3 písm. b) celního zákona), je povinna uhradit celní dluh a celní dluh je jí předepsán, což však neznamená, že celní dluh nebude požadován na hlavním povinném. K nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 460/2000 Celní ředitelství uvedlo, že tento nález je mu znám a jím respektován, nicméně celní orgány jsou vázány zákonem a pokud více osob poruší celní předpisy a vznikne jim celní dluh, neznamená to vyvinění deklaranta, pokud sám celní předpisy porušil. Policie ČR, správa Zpč. kraje, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality Plzeň, k dotazu Ústavního soudu sdělil, že proti stěžovateli nebylo a není vedeno trestní řízení. Pod ČVS: KVZC-71/98-210 bylo vedeno trestní řízení proti Ing. M. V. a spol, a to pro tr. čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 a 4 tr. zákona. V současné době se tato věc projednává před Krajským soudem v Plzni. Hlavní líčení je dle informace z trestního oddělení uvedeného soudu nařízeno na 7. - 9. září 2002. Ve vyšetřovacím spise není žádný důkaz prokazující, že by L. Č. jednal jako zaměstnanec a podle pokynů svého zaměstnavatele a ani mu takové důkazy nejsou známy. Krajské státní zastupitelství v Plzni zaslalo Ústavnímu soudu na jeho žádost kopii obžaloby podané ve věci trestního stíhání obž. M. V. a spol. Krajskému soudu v Plzni dne 22. 5. 2000, a uvedlo, že hlavní líčení v této věci bylo Krajským soudem v Plzni odročeno na 2. 12. 2002. Z obžaloby Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je navrhován jako svědek u hlavního líčení v trestní věci proti obžalovaným Ing. M. V., J. K., K. S., J. F., P. Š. a V. B., z nichž poslední tři jmenovaní se jako celní inspektoři zaměstnaní na Celním úřadě Cínovec, okr. Teplice, měli úmyslně podílet na realizaci šestnácti fiktivních tranzitů etylalkoholu tím, že svými osobními razítky a podpisy stvrzovali tranzitní celní prohlášení (TCP) k uvedeným zásilkám, čímž potvrzovali výjezdy nákladů z území České republiky do Spolkové republiky Německa, ačkoliv věděli, že zboží ve skutečnosti zůstalo na území ČR a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky přítomno ani kontrolováno. Takto měli jmenovaní spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) tr. zák. v souběhu s pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr.zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z odůvodnění obžaloby mj. plyne, že obvinění ing. M. V., J. K. a K. S. měli zakoupit v době od 17. 12. 1997 do 7. 2. 1998 celkem v 16 případech od firmy d. ch. S.p.A. zboží - 96 % etylalkohol nedenaturovaný, který prostřednictvím přepravní firmy F. N. - U. se sídlem v Českých Budějovicích dopravili k Celnímu úřadu Rozvadov, kde jej deklarovali buď jako skutečný 96 % nedenaturovaný ethylalkohol nebo jako kosmetický denaturovaný líh nepodléhající spotřební dani, určený pro fiktivního příjemce - polskou firmu B. Ltd. Szcecin. Poté bylo zboží propuštěno do celního režimu přímý tranzit od Celního úřadu Rozvadov do Celního úřadu Cínovec. Obvinění však zboží nedodali celnímu úřadu určení, jak byli povinní, a realizovali je na trhu v České republice. Obviněný K. S. jednal za řidiče na spedici C. t. v Rozvadově a zaměňoval původně vystavené faktury za jiné, kde místo původního příjemce fiktivní firmy B. Nový Bor, se sídlem v ČR, byla uvedena jiná fiktivní firma B. Ltd. Szcecin a dopravovaná komodita označená v původních dokladech jako 96 % ethylalkohol nedenaturovaný byla v nových dokladech označena jako 96 % líh pro kosmetické účely označený kódem celního sazebníku 22072000 nepodléhající spotřební dani. V odůvodnění obžaloby je dále uveden obsah svědeckých výpovědí. Svědek L. K. (stěžovatel ve věci sp. zn.IV. ÚS 460/2000) mj. uvedl, že od svého zaměstnavatele F. N. - U. dostal pokyn, aby při dovozech postupoval podle instrukcí zástupců firmy B., pro kterou je přeprava prováděna. Když přijel do Rozvadova, ihned k němu přišel zástupce jmenované firmy, vzal od něj veškeré doklady a odešel je vyřídit na spedici C. Poté mu sdělil, že v Zátiší v Plzni dojde k přepřahu nákladu a že tento postup je domluven i s jeho zaměstnavatelem N. Obdobně vypovídali i jiní svědkové - řidiči, včetně stěžovatele. K dotazu Ústavního soudu F. N., bývalý zaměstnavatel stěžovatele, dopisem ze dne 9. 10. 2002 sdělil, že stěžovatel byl u něj zaměstnán v době od 17. 12. 1997 do 7. 2. 1998 a vykonal jako řidič uvedené přepravy zboží z Itálie do České republiky na základě objednávky firmy C., s.r.o. Děčín. Pro tyto dovozy byl ve smyslu §107 odst. 2 celního zákona vybaven plnou mocí, podle níž přímo zastupoval svého zaměstnavatele. Veškeré celní a přepravní doklady na jednotlivé dovozy pak vyhotovovala spedice C. T., s.r.o. Rozvadov - přechod. Dále uvedl, že text plné moci stěžovatele byl předán Policii ČR Plzeň, a z toho důvodu jej nemá k dispozici. Zaslal proto plnou moc jiného bývalého zaměstnance P. J., jež vykonal podobné přepravy, který je shodný s plnou mocí stěžovatele. V upřesňujícím sdělení ze dne 25. 10. 2002 F. N. uvedl, že stěžovatel byl u něj zaměstnán v pracovním poměru, tj. v pracovním poměru k podnikateli - fyzické osobě. Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 109/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zcela vyhovět, a to z následujících důvodů. Pro posouzení ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu rozhodující především otázka, zda je z hlediska ústavní ochrany základních práv a svobod akceptovatelná výše uvedená argumentace správního soudu, že v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 109/99 nebyl oprávněn se zabývat zákonností dříve učiněných správních rozhodnutí. Podle ust. §245 odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. Podle komentáře k o.s.ř. (Bureš-Drápal-Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, C.H. Beck, 5. vydání 2001) cit. ustanovení řeší dosti obtížný problém, ve správní praxi velmi často nastávající, totiž problém vzájemných vazeb správních aktů. "V oboru veřejné správy dochází zhusta k tomu, že právní poměry osoby jsou konečným způsobem upraveny teprve po vydání několika na sebe navazujících správních aktů, a to buď několika rozhodnutí (vydaných v řízení, jichž je taková osoba účastníkem a jednotlivá rozhodnutí jsou jí adresována), a nebo je osobě vydáno rozhodnutí jediné, jemu ale předchází iniciativa úřadu, který má takový konečný akt vydat, spočívající v tom, že jako podklad pro konečné rozhodnutí si úřad obstarává sám potřebné akty úřadů jiných. Doktrína tu správně liší tento postup, který se nazývá subsumpcí správních aktů, od onoho, označovaného jako řetězení aktů. Pro řetězení je typické, že fyzická nebo právnická osoba - účastník bývá vždy účastníkem každého takového řízení, proti každému dílčímu (nebo - z časového hlediska - z časového hlediska etapovému) rozhodnutí má právo podat odvolání, o němž rozhodne nadřízený správní orgán . a jednotlivá rozhodnutí - vydaná v časové posloupnosti - zasahují účastníka v právech a povinnostech a zpravidla mají pro něj i samostatný (například hospodářský) význam." V dané věci je zřejmé, že prvotními správními rozhodnutími byla rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu přímého tranzitu, jež vznikla potvrzením jednotných celních deklarací (TCP) celními orgány. Taková rozhodnutí, resp. takovým způsobem vzniklá prvostupňová rozhodnutí, neobsahují odůvodnění a poučení o opravném prostředku. I v celním řízení se však uplatňuje princip, že odvolání je v zásadě přípustné proti všem prvostupňovým rozhodnutím celního orgánu. Proto bylo teoreticky možné i proti potvrzeným TCP podat řádný opravný prostředek. Za okolností daného případu však dle přesvědčení Ústavního soudu nelze stěžovateli přičítat, že opravný prostředek nevyužil, když ze shromážděných podkladů zřetelně vyplývá, že se za účastníka celního řízení nepovažoval, neboť byl přesvědčen, že jedná jako řidič, tj. zaměstnanec, za tím účelem byl vybaven plnou mocí a taková praxe byla zaměstnavatelem uplatňována. Následným rozhodnutím, tj. poté, co bylo zjištěno nesplnění povinnosti uložené v přijatém tranzitním celním prohlášení, celní orgány pouze deklarovaly výši cla a určily lhůtu pro plnění. Bezprostřední hmotné důsledky měla pro stěžovatele tedy až tato následná rozhodnutí. Proto se dle názoru Ústavního soudu měl správní soud v rámci správního přezkumu řádně zabývat i námitkami stěžovatele uplatněnými ve vztahu k předcházejícím správním rozhodnutím, tj. tranzitním celním prohlášením, nikoliv pouze rozhodnutími o vyměření celního dluhu. Připuštění názoru, který uvedl správní soud ve svém vyjádření, tedy že otázka, kdo byl hlavním povinným, byla pravomocně vyřešena již dříve, než celní orgány vydaly svá rozhodnutí o vyměření celních dluhů stěžovateli a tudíž, že tuto skutečnost musel soud, bez ohledu na jednání a úmysly třetích osob, akceptovat (nemohl přezkoumat), by v reálném životě mohlo vést k nepředvídatelným následkům pro všechny osoby, které byly nesprávně v celním prohlášení uvedeny jako deklarant. Ústavní soud nemohl při posuzování věci odhlédnout od skutečnosti, že orgány státu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit celní dluh, na jehož vzniku (odnětím zboží celnímu dohledu) se vědomě nepodílel (neboť jinak by byl i on nepochybně trestně stíhán) a naopak to byl stát, resp. jeho orgány, které se s největší pravděpodobností na vzniku tohoto celního dluhu spolupodílely. Ústavní soud má za to, že řízení vedoucí k napadenému rozsudku jako celek nebylo spravedlivé. Výkon státní moci, který zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj., že nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému, nemůže Ústavní soud akceptovat. Takový postup je rozporný s principy, které je nezbytné respektovat v právním státě, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 své Ústavy. Tím, že správní soud nepřihlédl ke stěžovatelem uplatněným námitkám a v rámci soudního přezkumu nevěnoval patřičnou pozornost zejména námitce, že stěžovatel de facto nebyl účastníkem celního řízení, došlo dle přesvědčení Ústavního soudu též k zásahu do základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Proto Ústavní soud napadený rozsudek podle čl. 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i veškerá jemu předcházející správní rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. prosince 2002