ECLI:CZ:US:2002:4.US.673.02
sp. zn. IV. ÚS 673/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M., v.o.s., proti vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 431/2002 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, a o návrhu na zrušení ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2002, napadla stěžovatelka vyhlášku Ministerstva práce a sociálních věcí č. 431/2002 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně (obsahově rozhodnutí o zařazení stěžovatelky do přílohy této vyhlášky), a v návaznosti na své výhrady v ústavní stížnosti uvedené se domáhala zrušení ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů. Předmětným zásahem orgánu veřejné moci, tj. Ministerstva práce a sociálních věcí, byla stěžovatelka podle svého přesvědčení dotčena na svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí má ex lege pravomoc rozšířit právním předpisem závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně i na ni, byť není členem organizace zaměstnavatelů, která tuto smlouvu uzavřela (Svazu sléváren ČR). Tato pravomoc má přitom donucující charakter a stěžovatelka má za to, že dle ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb. nemá možnost jakéhokoliv opravného prostředku proti tomuto zásahu orgánu veřejné moci. V daném případě je, jak namítá stěžovatelka, rozhodujícím orgánem veřejné moci zcela ignorována skutečnost, že při ní není zřízena odborová organizace, v důsledku čehož není uzavírána ani kolektivní smlouva. Rovněž samotné ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb. odporuje demokratickým principům, na kterých je založen ústavní pořádek ČR.
Ústavní soud se nejprve zabýval, jak mu ukládá zákon, splněním formálních předpokladů nezbytných k věcnému projednání ústavní stížnosti, když mj. v této souvislosti vyšel ze své dosavadní rozhodovací činnosti, a to především ze závěrů řečených ve věci sp. zn. IV. ÚS 587/01 završené vydáním odmítavého usnesení ze dne 11. 7. 2002.
Nejprve se tak předkládá k posouzení základní otázka, zda stěžovatelkou tvrzené "rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně" i na zaměstnavatele, jež není členem organizace zaměstnavatelů, která tuto kolektivní smlouvu uzavřela, postupem dle §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, je opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ve shora uvedené věci Ústavní soud konstatoval, že ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, které umožňuje rozšíření závazků plynoucích z kolektivní smlouvy vyššího stupně i na subjekty, které nebyly účastníky kolektivního vyjednávání, je velmi kusé a postrádá mechanismus pro řešení případů sporných, které nepochybně mohou nastat. Stanoví-li hypotéza této normy, že k takovému rozšíření může rozhodnutím orgánu veřejné moci dojít jen tehdy, jedná-li se o "zaměstnavatele s obdobnou činností a obdobnými ekonomickými a sociálními podmínkami, kteří mají sídlo na území republiky", nepochybně může být naplnění těchto znaků sporné.
Ústavní soud vyšel z toho, že po formální stránce je rozhodnutí orgánu veřejné moci (Ministerstva práce a sociálních věcí) dáváno na vědomost právním předpisem (vyhláškou). Na druhé straně však dospěl k závěru, že mechanismus jednání Ministerstva práce a sociálních věcí s do úvahy přicházejícími zaměstnavateli má znaky správního řízení sui generis, jehož výsledkem je de facto rozhodnutí, že zaměstnavatel X do seznamu tvořícího přílohu vyhlášky bude zařazen či nikoli. Takové rozhodnutí je nepochybně schopné zásahu, a to i velmi podstatného, do práv zaměstnavatele, a to do práv takového charakteru, které lze ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podřadit pod pojem "občanských práv a závazků" (civil rights and obligations). Takový zásah pak musí být pod kontrolou soudu, což vyplývá i z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pominout výše popsaný mechanismus rozhodování a připustit, že předmětem přezkumu může být pouze sumarizace individuálních rozhodnutí mající ovšem formu právního předpisu, by znamenalo odepřít dotčenému zaměstnavateli právo na soudní ochranu, resp. připustit, že jediným způsobem ochrany je ústavní stížnost, event. spojená s návrhem na zrušení právního předpisu. Taková ochrana by však postrádala znaky efektivnosti a popírala by roli Ústavního soudu jako instituce, která nenahrazuje soudy obecné. Ústavní soud proto dospěl na základě provedené analýzy i v tomto případě k závěru, že proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o zařazení do seznamu subjektů povinných respektovat závazky plynoucí z kolektivní smlouvy, je přípustná správní žaloba ve smyslu dosud platné části páté o.s.ř. účinné do 31. 12. 2002. Taková žaloba ze strany stěžovatelky - proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o zařazení do přílohy napadené vyhlášky - dosud nebyla podána (alespoň tuto skutečnost neuvádí), a proto nebyly vyčerpány dostupné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Na základě takto vyložených důvodů, aniž by stěžovatelku vyzýval k odstranění vad návrhu, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, jakož i návrh na zrušení ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, s ní spojený, neboť v tomto směru sdílí právní osud ústavní stížnosti, podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu