Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.11.2002, sp. zn. IV. ÚS 691/01 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 148/28 SbNU 341 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.691.01

sp. zn. IV. ÚS 691/01 Nález Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2002 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. Ú., zastoupené JUDr. P. G., advokátem AK, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co 129/99 - 89, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95 - 66, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka K. s. Č. a M., zastoupené JUDr. Č. K., CSc., advokátem AK, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co 129/99 - 89, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95 - 66, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka uvádí, že jádro problému tvoří správné označení povinné osoby v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 222/91 Okresním soudem ve Vyškově. Původní žaloba totiž směřovala proti OV KSČ Vyškov, který byl v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku zapsán na LV č. 3255 v k.ú. Vyškov jako vlastník domu č.p. 455 se stavební plochou parc. č. 894. Tento údaj byl jak pro stěžovatelku, tak pro obecné soudy, směrodatný. Dále stěžovatelka upozorňuje na existenci poučovací povinnosti podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. a rovněž na povinnost soudu přihlížet kdykoliv k řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. V situaci, kdy obecné soudy této povinnosti nedostály, nelze tuto skutečnost připisovat k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že žaloba proti OV KSČM V. byla vedena v době, kdy měl právní subjektivitu. Jestliže pak tuto subjektivitu ze zákona ztratil, účastníkem řízení se stala K. s. Č. a M. (dále jen "KSČM"), přičemž jejím jménem mohl nadále jednat okresní výbor jako její orgán. Jestliže obecné soudy nadále jednaly s OV KSČ V. jako s účastníkem řízení, opět to nelze přičítat k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž namítá nesoulad postupu KSČM s ustanovením §3 občanského zákoníku, neboť výkon jeho práva pokládá za rozporný s dobrými mravy, přičemž připomíná hluboký kulturní a morální rozvrat společnosti a demokratického právního řádu, který se projevil i v právní kultuře a který byl způsoben právě KSČ, jejímž je KSČM přímým ideovým i právním nástupcem. Velké změny v právním řádu po roce 1989 a navazující snahy o nápravu křivd minulosti navodily situaci, kdy při posuzování těchto případů by měl být právní pozitivismus a formalismus korigován přirozenoprávním přístupem. Je nemorální, aby v současnosti KSČM využívala tehdejší ne zcela přesné orientace stěžovatelky v nových právních předpisech a transformacích subjektů ve snaze znovu nabýt majetek, jenž byl stěžovatelce navrácen na základě restitučních předpisů. Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů popírají její vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a navíc vytváří překážku věci rozsouzené, a tudíž brání jakémukoli uplatnění nároků plynoucích z vlastnictví těchto nemovitostí. Tím došlo k porušení jejího práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Na základě uvedených, jakož i dalších, skutečností stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí jako protiústavní zrušil. K ústavní stížnosti se dne 30. 8. 2002 vyjádřil Krajský soud v Brně v tom smyslu, že v předmětném řízení nešlo o to, zda stěžovatelka bude či nebude uspokojena v rámci svého restitučního návrhu, ale o to, zda je vůči vedlejšímu účastníkovi účinný rozsudek tohoto soudu v restituční věci. Krajský soud pak v zájmu právní jistoty rozhodl, že v restitučním řízení bylo nakonec rozhodováno vůči nonsubjektu, a tedy dle právní teorie s nulovým účinkem. Krajský soud dále poukazuje na nárok stěžovatelky na náhradu škody vůči státu a také na to, že měla možnost zjevně zmatečné rozhodnutí tohoto soudu v restituční věci napadnout dovoláním. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Okresní soud ve Vyškově se k ústavní stížnosti v zákonné lhůtě nevyjádřil. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2002 vedlejší účastník poukazuje zejména na skutečnost, že stěžovatelka v řízení v restituční věci nedostatečně hájila svá práva, když rozsudek krajského soudu v této věci nenapadla dovoláním ani ústavní stížností, přestože bylo toto rozhodnutí vydáno proti neexistujícímu subjektu. Stěžovatelka tedy nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval. Z těchto a dalších důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 6 C 618/95, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 3. 1993, čj. 3 C 222/91 - 86, byla odpůrci OV KSČM Vyškov uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, týkající se předmětných nemovitostí. Proti citovanému rozsudku podala KSČM odvolání, na základě kterého byl dne 21. 12. 1994 Krajským soudem v Brně vydán rozsudek, čj. 19 Co 488/93 - 139, který napadené rozhodnutí pouze s drobnou změnou dikce výrokové části potvrdil. Na základě návrhu KSČM ze dne 12. 7. 1995 byl dne 27. 11. 1998 Okresním soudem ve Vyškově vydán ústavní stížností napadený rozsudek, čj. 6 C 618/95 - 66, kterým bylo mimo jiné určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je KSČM. Citovaný rozsudek byl dne 30. 4. 2001 potvrzen ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj. 44 Co 129/99 - 89. Dne 25. 1. 2001 stěžovatelka podala návrh na opravu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj. 19 Co 488/93 - 139, kterým se domáhala změny v označení odpůrce z OV KSČM Vyškov na KSČM. Uvedený návrh byl usnesením tohoto soudu ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 488/93, zamítnut. Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Jak již bylo Ústavním soudem dříve judikováno, smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona. Nelze proto v žádném případě připustit situaci, kdy zcela zjevně oprávněný nárok, vyplývající z tohoto zákona, je popřen pouze na základě formálního pochybení v označení povinného subjektu, kterého se navíc dopustila nikoli stěžovatelka ve svém žalobním návrhu, nýbrž tytéž obecné soudy, které nejdříve pravomocně rozhodly o vydání předmětných nemovitostí stěžovatelce, posléze, bez ohledu na tuto pravomocně rozhodnutou věc, rozhodly zcela opačně. Přitom ze spisového materiálu je zřejmé, že v den podání písemné výzvy dle ustanovení §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích (22. 4. 1991), jakož i v den, kdy stěžovatelka své nároky dle ustanovení 5 odst. 4 tohoto zákona uplatnila u soudu (1. 8. 1991), držel předmětné nemovitosti OV KSČM V., přičemž v evidenci nemovitostí byl v této době jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán OV KSČ V. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že OV KSČM V. byl v období ode dne 28. 11. 1990 do dne 1. 11. 1991 právnickou osobou, která držela předmětné nemovitosti, a stěžovatelka ho tedy ve své výzvě ze dne 22. 4. 1991, jakož i v následné žalobě ze dne 1. 8. 1991, označila správně jako povinnou osobu dle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obecné soudy pochybily, když i po dni 1. 11. 1991 jednaly s OV KSČM V. jako s účastníkem v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 222/91, neboť ode dne 1. 11. 1991 byla držitelem a od 7. 4. 1992 i vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž i povinnou osobou dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, KSČM. Toto pochybení však v žádném případě nelze přičítat k tíži stěžovatelky, zvláště pak v situaci, kdy se OV KSČM V. jako právnická osoba i jako účastník řízení nadále choval a vystupoval tak a KSČM neučinila žádný procesní krok, ze kterého by bylo možné dovodit, že se cítí být účastníkem řízení namísto OV KSČM V. z důvodu ztráty jeho právní subjektivity. Jak již Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 7. 1. 1994, sp.zn. IV. ÚS 2/93, pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva z něhož bylo žalováno o plnění. Dle názoru Ústavního soudu jde o takovou překážku i v projednávané věci, neboť ze shora uvedených důvodů mimo jakoukoli pochybnost vyplývá, že pochybení obecných soudů ve věci sp.zn. 3 C 222/91 jsou natolik formální povahy, že přihlédnutí k nim by neznamenalo nic jiného, než odepření soudní ochrany stěžovatelce. Ústavní soud konstatuje, že tímto právním formalismem v rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle stanoviska Ústavního soudu tím, že se OV KSČM Vyškov, resp. KSČM, z důvodu nesprávného označení povinného subjektu nebránila rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj. 19 Co 488/93 - 139, mimořádnými opravnými prostředky a podrobila se mu a že na základě tohoto rozhodnutí došlo k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí dle ustanovení §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je nutno shodně, jako ve věci sp.zn. 3 C 222/91, konstatovat, že tato dohoda je platná stejně jako následný vklad vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co 129/99 - 89, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95 - 66, dle ustanovení §82 odst.1, odst. 3 písm. a) citovaného zákona, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. listopadu 2002