Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.10.2002, sp. zn. IV. ÚS 87/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 122/28 SbNU 63 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.87.01

sp. zn. IV. ÚS 87/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 23 C 313/99-20, z 10. 11. 2000, ve spojení s rozhodnutími Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, Dopravní inspektorát hl. města Prahy, čj. PSP - 868/DI - 99, z 11. 10. 1999, a Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha 9, Dopravní inspektorát, čj. OR9-1754/PDS-DI-98, z 14. 7. 1999, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 23 C 313/99-20, z 10. 11. 2000, rozhodnutí Policie ČR, Správa hlavního města Prahy, Dopravní inspektorát hl. města Prahy, čj. PSP - 868/DI - 99, z 11. 10. 1999, a rozhodnutí Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha 9, Dopravní inspektorát, čj. OR9-1754/PDS-DI-98, z 14. 7. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecného soudu a správních orgánů, kterými byl uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, rozhodnutím Dopravního inspektorátu Obvodního ředitelství Prahy 9, Policie ČR ze dne 14. 7. 1999, čj. OR9-1754/PDS-DI- 98, byl uznán vinným ze spáchání přestupku ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona, a to tím, že dne 26. 10. 1998 okolo 19,00 hodin v Praze 9 na ulici Chlumecká ve směru z centra Prahy při řízení motorového vozidla SPZ AED 36-06 nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem Policie ČR SPZ AHC 39-41 a do tohoto zezadu narazil, čímž měl porušit ustanovení §7 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 12/1997 Sb. a dále ustanovení §17 odst. 1 vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb., za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč a povinnost uhradit státu náklady řízení v částce 1.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však odvolací orgán Dopravní inspektorát hl. města Prahy, Správy hlavního města Prahy, Policie ČR svým rozhodnutím, čj. PSP - 868/DI - 99, z 11. 10. 1999, zamítl. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 23 C 313/99-20, z 10. 11. 2000, byla posléze zamítnuta i stěžovatelova žaloba, kterou se ve správním soudnictví domáhal přezkumu zákonnosti rozhodnutí obou orgánů státní správy. Stěžovatel již v podané žalobě poukazoval na dle jeho názoru nezákonný postup dopravních inspektorátů Policie ČR, když namítal, že z obsahu správního spisu, jakož i vyjádření účastníků dopravní nehody a její dokumentace vyplynuly zcela jiné skutečnosti, než které byly jejich podkladem. Nebylo vysvětleno, proč služební vozidlo Policie ČR mělo poškozen levý přední blatník, levý práh a levé přední dveře, s čímž se správní soud, ani oba policejní orgány vůbec nevypořádaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá i to, že se obecný soud řádným způsobem nevypořádal ani s jeho námitkami proti znaleckému posudku, který podle jeho názoru nevzal v úvahu řadu faktorů, jež vyplynuly při zjišťování okolností souvisejících s dopravní nehodou. Stěžovatel považuje za nepochybné, že řidič vpředu jedoucího vozidla porušil ustanovení §19 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., poněvadž svým náhlým a nebezpečným manévrem ohrozil řidiče jedoucího za ním, tedy stěžovatele, přičemž nedbal zmíněným právním předpisem výslovně uložené zvýšené opatrnosti při odbočování mimo silnici. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje i na skutečnost, že před zahájením správního řízení byla ze spisu vyjmuta veškerá dokumentace týkající se vpředu jedoucího řidiče J. K., který byl za způsobení dopravní nehody řešen v rámci kázeňské pravomoci svého nadřízeného. Stěžovatel se domnívá, že správní soud v rámci přezkumného řízení v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř. náležitým způsobem nehodnotil důkazy a přehlédl, že vůči stěžovateli byla již od počátku zahájení správního řízení v rozporu s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. porušena zásada procesní rovnosti účastníka správního řízení, když jeho věc byla projednávána bez druhého účastníka dopravní nehody. Připomíná, že soud se v napadeném rozsudku v celkovém rozsahu 5 stránek posuzovanou problematikou zabýval pouze v jediném odstavci, na 12 řádcích, obsahujícím pouze obecné a zcela vágní odkazy, které nikterak nereagují na vlastní obsah žaloby ani na obsah spisu a provedené důkazy. Takto nepřesvědčivé soudní rozhodnutí nepřispívá k důvěře občana ve spravedlivé soudní řízení, garantované Listinou i Ústavou, kdy navíc celkové posouzení případu vyznívá tak, že příslušník Policie ČR požívá více práv než jiný řadový občan. Výroková část ústavní stížností napadeného rozsudku pak, pokud obsahuje povinnost stěžovatele jako žalobce uhradit žalovanému, tj. Policii ČR, Správě hl. města Prahy, Dopravnímu inspektorátu hl.města Prahy, na nákladech řízení částku 3.300,- Kč, nemá dle názoru stěžovatele žádnou oporu v zákoně, protože stěžovateli bylo v rozhodnutí správního orgánu I.stupně uloženo uhradit na nákladech řízení pouze paušální částku ve výši 1.000,- Kč, v odvolacím řízení mu žádné další náklady řízení nebyly, na základě rozhodnutí správního orgánu II.stupně, k úhradě uloženy a v přezkumném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 žalovaný žádné náklady neúčtoval, ani mu prokazatelně nevznikly. Z tohoto důvodu stěžovatel považuje rozhodnutí soudu v této výrokové části za nesrozumitelné, a tedy i v rámci podané ústavní stížnosti za nepřezkoumatelné. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel v závěru ustavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 313/99, spisový materiál dopravní nehody stěžovatele, uložený u Dopravního inspektorátu Obvodního ředitelství Prahy 9 Policie ČR, čj. OR9-1754/PDS-DI- 98, a vyžádal si vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 4 toliko konstatoval, že ve věci rozhodl na základě provedeného důkazního řízení, dle výsledků tohoto řízení a svého přesvědčení a odkázal na důvody rozhodnutí uvedené v odůvodnění rozsudku. Náklady řízení pak byly žalovanému přiznány zjevně omylem. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a se spisovým materiálem, shledal ústavní stížnost důvodnou. Stěžovatel své námitky uvedené v ústavní stížnosti vyslovil již v žalobě, se kterou se obrátil ve správním soudnictví na obecný soud. Obvodní soud pro Prahu 4 ale toliko zopakoval obsah rozhodnutí správních orgánů a pouze v obecné rovině konstatoval, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, aniž by se k jednotlivým stěžovatelem v žalobě uvedeným tvrzením konkrétně vyjádřil. Stěžovatel proto tyto své námitky opakuje i v předmětné ústavní stížnosti. Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že správními orgány i správním soudem učiněný právní závěr o spáchání přestupku stěžovatelem neodpovídají obsahu správního spisu a vyjádření účastníků dopravní nehody, kdy ani správní soud v rámci přezkumného řízení náležitým způsobem nehodnotil důkazy, jak mu ukládá ustanovení §132 o.s.ř. Stěžovatel se měl dopustit přestupku ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona tím, že měl porušit obecně formulované ustanovení §7 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni dopravní nehody, ukládající účastníkům silničního provozu chovat se tak, aby žádným způsobem neohrožovali život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby své chování přizpůsobili zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, situaci v silničním provozu a svým schopnostem, a dále pak stanovící jim povinnost řídit se pravidly silničního provozu, dopravními značkami a dopravními zařízeními a pokyny policistů ve služebním stejnokroji, popřípadě pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní zákon nebo prováděcí předpis. Dále měl stěžovatel porušit ustanovení §17 odst. 1 v době dopravní nehody platné vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, která ukládala řidiči zachovávat za vozidlem jedoucím před ním takovou vzdálenost, aby mohl včas snížit rychlost jízdy, popřípadě zastavit vozidlo, jestliže řidič před ním jedoucího vozidla sníží rychlost jízdy nebo zastaví. Policejní orgány ani správní soud ale v napadených rozhodnutích neobjasnily, jakým způsobem a za jakých okolností k dopravní nehodě došlo. Ve všech napadených rozhodnutích se toliko opakuje tvrzení, že stěžovatel nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem druhého účastníka nehody a do tohoto zezadu narazil (naposledy č.l. 22 soudního spisu), přičemž však z připojené spisové dokumentace dopravní nehody nezpochybnitelně vyplývá, že stěžovatel narazil do před ním jedoucího vozidla nikoliv zezadu, nýbrž do levého boku tohoto vozidla, a to do levých předních dveří, prahu a blatníku (č.l. 7, 11 spisového materiálu o dopravní nehodě). Otázkou příčin kolize vozidel se dostatečně nezabýval ani vyžádaný znalecký posudek, který toliko konstatuje, že vpředu jedoucí vozidlo řízené J. K. změnilo směr své jízdy vlevo na přerušený dělící pás za účelem zastavení, a v závěru uvádí, že stěžovatel se za žádných okolností neměl přiblížit k vozidlu Škoda tak, aby došlo při jakémkoliv snížení rychlosti tohoto vozidla ke střetu (s. 1 a 9 znaleckého posudku). Stěžovatelem v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí vycházejí z toho, že stěžovatel jel rychlostí pro daný typ komunikace dovolenou, ale nezachoval za vozidlem před ním jedoucím takovou vzdálenost, aby ke kolizi vozidel nedošlo. Nedostatečný odstup tak vyvozují z následku, který nastal, tedy ze střetu vozidel. Nezabývají se ale otázkou, do jaké míry mohl stěžovatel, jedoucí za vozidlem v levém jízdním pruhu, očekávat od vpředu jedoucího vozidla takový náhlý a pravidly silničního provozu nedovolený manévr spojený se zastavením a změnou směru jízdy na středový pás. Nezvažovaly tak otázku hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, na něž je třeba usuzovat z objektivních okolností dopravní situace, a nikoliv pouze hypoteticky (viz usnesení NS ČR, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (viz např. nález vedený pod sp. zn. I. ÚS 332/96, Sb. n. a u., sv. 7, s. 243), nelze ve správním soudnictví odhlédnout od skutkových zjištění, resp. nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými, zda zjištění skutkového stavu je dostačující, a zda zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem spisů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy (§132 o.s.ř.) a nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř. V posuzovaném případě však byl Ústavní soud nucen konstatovat, že se správní soud skutkovými tvrzeními stěžovatele, uvedenými v žalobě a posléze právním zástupcem stěžovatele při jednání před správním soudem dne 1. 9. a 10. 11. 1999, v zásadě meritorně nezabýval a nevypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí. Nemohl tak v dané věci bezpečně usoudit na dopravní situaci vedoucí k nehodě, a učinit si tak náležitě právní závěr o tom, zda se stěžovatel předmětného přestupku dopustil, či nikoliv. V dané věci proto napadené rozhodnutí správního soudu představuje porušení principů hlavy páté Listiny, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, upravujícího právo na soudní ochranu a čl. 36 odst. 2 Listiny, upravujícího právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, neboť jejich smysl se nenaplnil, přestože formálně řízení proběhlo. O nedůslednosti postupu správního soudu svědčí i soudem neodůvodněně stanovená výše náhrady nákladů řízení, uvedená ve výroku rozsudku. Správní soud je jediným soudním orgánem, který je oprávněn řešit spory mezi občany a orgány veřejné správy, a to pouze v jediné instanci. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích dal najevo, že za neexistence Nejvyššího správního soudu je nucen v nezbytných případech sám provádět korekci nesprávných rozhodnutí správních soudů, a za takový případ považuje i tento, kdy postupem správního soudu nebyla zatím právům stěžovatele poskytnuta náležitá ochrana. Pokud pak stěžovatel již v žalobě namítal, že celé správní řízení bylo dopředu vedeno snahou o vyloučení zavinění příslušníka Policie ČR, tím spíše pak měla být správním soudem otázce soudního přezkumu správního rozhodnutí věnována zvýšená pozornost. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 23 C 313/99-20, z 10. 11. 2000, podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Z důvodu procesní ekonomie pak považoval Ústavní soud za účelné zrušit i rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, Dopravního inspektorátu hl. města Prahy, čj. PSP - 868/DI - 99, z 11. 10. 1999 a rozhodnutí Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 9, Dopravního inspektorátu, čj. OR9-1754/PDS-DI-98, z 14. 7. 1999, která stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž napadl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 4. října 2002