Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 27.11.2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ],paralelní citace: N 146/28 SbNU 295 [ 4/2003 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.6.02
Postavení církví a náboženských společností - vztah státu a církve
Právní větaČeská republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je totiž stát založen na demokratických hodnotách a „nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ Je zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (odst. 1). Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (odst. 2). Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina výslovně nestanoví žádné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených důvodů. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem (usnesení z 8.10.1998 sp. zn. IV. ÚS 171/97, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 457 a násl.).Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit především jako forum internum (čl. 15 odst. 1 Listiny), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat svoje náboženské vyznání navenek, přirozeně při respektování omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny.Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada autonomie církví a náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy.Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není zaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva (tedy především citovaných ustanovení Listiny), nýbrž je rovněž předmětem ochrany mezinárodněprávní (např. čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Z uvedeného principu především vyplývá, že Ústavní soud musí vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, která poskytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod. Jestliže v daném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší ochranu práv než jak je upravují uvedená ustanovení mezinárodních smluv, již z tohoto důvodu musí být aplikována přednostně.
ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.6.02
sp. zn. Pl. ÚS 6/02NálezÚstavní soud rozhodl v plénu, ve věci návrhu skupiny 21 senátorů na zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), nebo na zrušení některých ustanovení tohoto zákona, takto:I. Ustanovení §6 odst. 2, §21 odst. 1 písm. b), §27 odst. 5věty druhé v části "a dosažený zisk smí být použít jen k naplněnícílů činnosti církve a náboženské společnosti" a §28 odst. 5zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavenícírkví a náboženských společností a o změně některých zákonů(zákon o církvích a náboženských společnostech), se dnem vyhlášenínálezu ve Sbírce zákonů zrušují.II. V ostatních částech se návrh zamítá.Odůvodnění:I.Ústavní soud obdržel dne 13. 2. 2002 návrh skupiny 21senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení zákona č.3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církvía náboženských společností a o změně některých zákonů (zákono církvích a náboženských společnostech) - (dále jen "zákon č.3/2002 Sb."). Pokud by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl,navrhuje skupina senátorů zrušení některých ustanovení zákona č.3/2002 Sb., a to buď ustanovení §6 odst. 1 a 2, §11, §16, §20, §21, §22 odst. 1 písm. d), §26, §27 odst. 4 a 5, §28odst. 4 a 5 a §29 v části "a Rejstříku církevních právnickýchosob" (tzv. zrušení v širším rozsahu), nebo - případně i bezodkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku - ustanovení §6 odst.1, §6 odst. 2 v části "za účelem organizace, vyznávání a šířenínáboženské víry jako právnické osoby", §11 odst. 1 písm. b) a c),§16 odst. 2 až 5, §20 odst.1 písm. f), §21 odst. 1 písm.a) a b), §22 odst. 1 písm. d), §26 odst. 1 písm. b) až d), §26odst. 2, 4 a 5, §27 odst. 4 a 5, §28 odst. 4 a 5 a §29 v části"a Rejstříku církevních právnických osob" (tzv. zrušení v užšímrozsahu). Navrhovatelé mají za to, že napadený zákon jako celek,případně jeho jednotlivá ustanovení, jak byla uvedena, odporujíustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 15 a čl. 16Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 Mezinárodního paktuo občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 9Úmluvyo ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")a čl. 1Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").Úvodem navrhovatelé poukazují na to, že zákon č. 3/2002 Sb.oproti dosavadní právní úpravě snižuje standard ochrany svobodynáboženského vyznání a vnáší do soukromé sféry občanů nadbytečnoustátní ingerenci. Již ve fázi přípravy návrhu zákona se vyskytlařada výhrad ze strany politických i církevních subjektů a anipřijetí zákona v legislativním procesu neproběhlo hladce, neboťbyl zamítnut Senátem a po jeho opakovaném přijetí Poslaneckousněmovnou jej tomuto orgánu vrátil prezident republiky. Napadenýzákon v §4 odst. 3 nepřesně parafrázuje čl. 16 odst. 1Listiny,odkaz na Listinu uvádí i v poznámce pod čarou a neposkytuje žádnévacatio legis, ačkoliv značně mění povinnosti a oprávnění státnísprávy, jakož i právní status řady subjektů. Touto změnou navícdochází k přerušení právní kontinuity, což může mít pro tytosubjekty nepříznivé důsledky.Navrhovatelé ve svém návrhu vycházejí z toho, že podle čl.15 a 16 Listiny stát nemůže omezovat svobodu náboženského vyznánía zasahovat do ní, pokud její výkon neohrožuje práva druhých,nýbrž ji musí pouze chránit, což představuje typický příkladkoncepce statutu negativu, kdy stát nemusí realizací těchto právaktivní činností napomáhat, nesmí však do ní zasahovat. Z tohovyplývá, že právní nároky na církve a náboženské společnosti (dáletaké jen "církve") může stát v zásadě klást jen tehdy, jestližezároveň církve a náboženské společnosti od státu něco dostávají.Z tohoto pojetí však napadený zákon ne zcela vychází, protoženerespektuje svébytné postavení církví, jež je odchylné od jinýchprávnických osob soukromého práva, a to s ohledem na historickédůvody a celospolečenský význam církví a náboženských společnosti,jejichž činnost nelze redukovat na jednání spojené s vyznávánímurčité víry, protože tyto instituce plní řadu dalších úkolů, kteréjsou ve svých důsledcích nezadatelné a nenahraditelné z hlediskastátu a společnosti, a to i té její části stojící mimo ně. Protoby podle navrhovatelů stát měl církvím a náboženským společnostempřiznávat určité privilegované postavení, což však nečiní a naopakje oproti ostatním právnickým osobám znevýhodňuje. Efektivníčinnost církví a náboženských společností vyžaduje různorodéorganizační formy, což pojetí neformálních sdružení vyznávajícíchspolečnou víru nesplňuje. Podle názoru navrhovatelů by tytoinstituce měly mít právo vytvářet různé organizace s právnísubjektivitou, jak vyplývá z čl. 16 odst. 2Listiny, podle kteréhosi církve a náboženské společnosti mohou zřizovat církevníinstituce, které církevní právo vybavuje právní subjektivitoupodle svých pravidel a nikoliv podle pravidel stanovených státem.Stát nemůže stanovovat, kdy vzniká právní subjektivita církví nebokteré církevní instituce mohou mít právní subjektivitu udělenoujim církevními a náboženskými společnosti a které nikoliv.Ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. však výslovně stanoví,že se církevní právnické osoby stávají právnickou osobouregistrací podle tohoto zákona (nebo obdobně podle §28 zákona č.3/2002 Sb. fikcí, že byly zaregistrovány). I když se hovořío evidenci těchto právnických osob, ve skutečnosti se provádíjejich registrace, neboť se zavádí rejstřík církevních právnickýchosob. A už vůbec nelze podle navrhovatelů připustit, aby stát tytoprávnické osoby mohl zbavovat právní subjektivity, jak umožňuje§26 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. Rovněž nelze souhlasits pravomocí našeho státu udělovat i v zahraničí řádně vzniklýmcírkvím právní subjektivitu, protože tato úprava je mnohempřísnější než úprava podnikání zahraničních podnikatelů na územíČeské republiky. To pak ve svém důsledku vede k porušení čl. 16odst. 2 Listiny, neboť zákon podmiňuje vznik církevníchprávnických osob rozhodnutím státního orgánu, tedy omezujezmíněnou svobodu daleko nad ústavně přípustný rámec.Skupina senátorů dále argumentuje tím, že z dikce a smyslučl. 16Listiny je patrno, že svobodu církve a náboženskéspolečnosti vytvářet církevní instituce nelze redukovat jen nazakládání institucí, které nedisponují právní subjektivitou, nýbržse vztahuje na instituce nadané způsobilostí k právním úkonům, cožvyplývá z poslání těchto institucí, jejichž význam jeneporovnatelný s významem běžných soukromoprávních sdružení.Vzhledem k této skutečnosti je zarážející srovnání zákonač.3/2002 Sb. se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, veznění pozdějších předpisů, který občanským sdružením - na rozdílod církví a církevních společností - umožňuje, aby zřizovala tzv.organizační jednotky jako vedlejší právnické osoby, jež disponujívlastní právní subjektivitou, i když závislou na právní existencispolku. Ačkoliv čl. 16 odst. 4Listiny umožňuje omezit církvea církevní společnosti při vytváření církevních institucí, zákonč. 3/2002 Sb. z ústavních kautel v tomto článku uvedenýchnevychází, neboť pokud by právní vznik církevních institucínepodléhal evidenci (registraci), nemohla by tím být ohroženaochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnost nebopráva a svobody druhých. Z tohoto důvodu napadená úprava jeporušením zákazu svévole ze strany veřejné moci. Není tímrespektován princip sebeomezení státu při zásazích do svobodyvyznání, podle kterého musí být při omezení základních práva svobod šetřena jejich podstata a smysl a omezení nemohou býtzneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4odst. 4 Listiny).Navrhovatelé rovněž napadají §6 odst. 2 zákona č. 3/2002Sb., který omezuje církve a církevní společnosti zakládat církevníprávnické osoby jen za účelem organizace, vyznávání a šířenínáboženské víry, protože se touto úpravou nepamatuje na celou řadučinností, jako je činnost charitativní, humanitární, zdravotnická,atd., které tyto právnické osoby dosud vykonávaly. Omezenímrozsahu jejich činnosti se církve v podstatě vyřazují zespolečnosti. Za protiústavní považuje skupina senátorů i právníúpravu obsaženou v §26 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb., podle níž máza závazky "církevní právnické osoby" ručit církev nebo náboženskáspolečnost, která jí navrhla k evidenci, neboť výrazněznevýhodňuje vytváření těchto osob oproti zřizování právnickýchosob podle obchodního zákoníku, jakož i zřizování odvozenýchprávnických osob občanských sdružení.Navrhovatelé dále poukazují na §27 odst. 4 a 5 zákonač.3/2002 Sb., jenž omezuje autonomii církve a náboženskéspolečnosti, garantovanou čl. 16 odst. 2Listiny. Kromě toho jetoto ustanovení vnitřně rozporné, neboť podle §27 odst. 5 zákonač. 3/2002 Sb. církve a náboženské společnosti mohou podnikat,avšak zároveň se tímto ustanovením podnikání zamezuje, neboťstanoví, že dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílůčinnosti církve a náboženské společnosti. Veškerý odepisovanýinvestiční majetek je možno pořizovat pouze ze zisku právnickéosoby, a proto aby mohla církev nabývat majetek k podnikání, musíjej pořídit ze zisku. Nemůže tedy dále podnikat a pořizovat sivýrobní prostředky, když veškerý zisk je nucena používatk naplnění svých cílů a nikoliv tedy k dalšímu podnikání.Konečně skupina senátorů považuje za protiústavní i právníúpravu §11 zákona č. 3/2002 Sb., který podmiňuje přiznáníoprávnění k výkonu zvláštních práv církvi a náboženské společnostitím, že musí řádně plnit závazky vůči státu a třetím osobáma zveřejňuje výroční zprávy, což fakticky zavádí státní dohled nadsoukromým financováním církve a náboženské společnosti, a toi v době, kdy nedostávají žádné státní příspěvky. Pokud jde o §21 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 3/2002 Sb., který stanovujepodmínky zrušení tohoto oprávnění, jestliže církve závažnýmzpůsobem nebo opakovaně porušují závazky vůči státu či jinýmosobám nebo pokud nezveřejňují každoročně výroční zprávu,navrhovatelé takovou úpravu považují za porušení principupřiměřenosti,a to proto, že kvůli finančním dluhům stát sice můžeomezit financování církve a náboženské společnosti, nemůže všakzakazovat výkon dalších práv (např. vyučovat náboženství, uzavíratsňatky) či zrušit jejich právní subjektivitu. Kromě toho uvedenáúprava zakládá možnost libovůle v rozhodování příslušného orgánu,neboť k zahájení řízení v těchto věcech postačuje tvrzenísprávního orgánu o existenci nějakých závazků, aniž by došlo např.k jejich pravomocnému přiznání soudem. Tato úprava diskriminujecírkve a církevní společnosti oproti podnikatelským subjektůma občanským sdružením. Obdobné platí i pro ustanovení §22 odst.1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., podle něhož zahájí ministerstvořízení o zrušení registrace, pokud nebyly po dobu delší než 2 rokyustanoveny orgány nebo těmto orgánům skončilo funkční obdobía nedošlo k ustavení nových, protože obchodní nebo občanskýzákoník pro takovéto porušení žádnou sankci nepředpokládá. Nazákladě uvedených důvodů skupina senátorů navrhuje zrušení celéhozákona č. 3/2002 Sb., a to vzhledem k jeho celkové koncepciomezující práva garantovaná nadzákonnými normami a snižujícístandard ochrany náboženské svobody proti předchozí úpravě. Pokudby Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl, skupina senátorů navrhujezrušení inkriminovaných ustanovení zákona č.3/2002 Sb.II.Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonnéprocesní náležitosti a předpoklady, a nic nebrání projednánía rozhodnutí věci samé. Proto podle §69 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákonč. 182/1993 Sb.") vyzval účastníky řízení - Poslaneckou sněmovnua Senát Parlamentu České republiky - aby se k tomuto návrhuvyjádřili.Poslanecká sněmovna prostřednictvím svého předsedy ve svémvyjádření uvedla, že jak lze dovodit z čl. 9Úmluvy, čl. 15 odst.1 a čl. 16Listiny, stát nemůže jakkoliv zasahovat do vnitřníhopřesvědčení a náboženského vyznání jednotlivce. Stát však můžezákonným způsobem zasáhnout do projevu (tj. vnější formy) tohotopřesvědčení či vyznání, pokud je prováděn v předepsané formě, tj.bohoslužby, vyučování provádění náboženských úkonů a zachováníobřadů. Forma je vymezena taxativně a žádná jiná, jako např.podnikání, charitativní činnost, zdravotnická činnost, však nemáse svobodou přesvědčení a náboženského vyznání nic společného.V rámci nezasahování a ochrany uvedené svobody je navíc státpovinen mimo jiné chránit práva a svobody jiných. Z důvodu ochranyvlastnického práva či práv z něho odvozených u subjektu, kterývstupuje do soukromoprávního vztahu, má mít takový subjekt možnostvědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou mázpůsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tutozpůsobilost, jaký je její název, kde má sídlo a kdo je oprávněn zaprávnickou osobu jednat. K tomu může dojít v případě právnickýchosob, pokud jsou zákonnou formou registrovány. Lze tedy říci, žepožadavek registrace v ničem neomezuje veškerá práva spojená sesvobodou přesvědčení a náboženského vyznání, neboť je třebarozlišovat hranici mezi veřejným zájmem a sférou soukromoprávníchvztahů. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Evropské komisepro lidská práva ze dne 2. 4. 1990 v obdobné věci (stížnost č.13712/88 Serbisch-Griechisch-Orientali Kirchengemeinde zumHeiligen Sava ve Vídni proti Rakousku).K jednotlivým námitkám pak Poslanecká sněmovna uvedla, ženelze obecně konstatovat, že napadený zákon stanovuje přísnějšíúpravu než zákon předchozí, protože v řadě bodů tomu tak není.Především však měřítkem pro srovnání může být pouze ústavnípořádek, příp. mezinárodní smlouva podle čl. 10Ústavy, a nikolivdřívější zákon. Tvrzení o privilegovaném postavení církví čidokonce dovozování takového ústavního principu neodpovídá stavu delege lata, přičemž je nelze prosazovat cestou orgánu soudníkontroly ústavnosti. Není rovněž vyloučeno, že by takovétopostavení církví nebylo v souladu s ústavním pořádkem, zejménas čl. 2 odst. 1Listiny.K námitce, že je v rozporu s čl. 16 odst. 2Listiny, pokudzákon dává právo vybavovat církevní instituce právnísubjektivitou, podle Poslanecké sněmovny jde o nepochopení vztahučeského právního řádu k právním předpisům jednotlivých církví.Toto ustanovení není recepční normou, na jejímž základě se právnířády církví stávají autonomní součástí právního řádu českého.Církevní právní řády představují pouze interní předpisy církví,které jsou z hlediska českého právního řádu pouze právnímiskutečnostmi, které jsou jím respektovány v rozsahu s ním samotnýmslučitelným. Z čl. 16 odst. 2Listiny také vyplývá, že je zaměřenna interní aktivity církví a náboženských společností, nikoliv naaktivity zaměřené vně církví. Naopak z něho nelze dovozovat, že bystát propůjčoval církvím a jejich institucím bezprostředněpostavení právnických osob. V souvislosti s tím Poslaneckásněmovna zdůraznila, že orgány státu neměly a nemají při nabývánípostavení právnických osob sui generis žádnou pravomoc volnéhouvážení, jedná se o režim registrační a nikoliv povolovací. Zákonč.3/2002 Sb. vykazuje účinky pouze v rámci českého právního řádu,nijak se netýká právní subjektivity církví podle církevníchpředpisů, včetně právního řádu katolické církve jako subjektumezinárodního práva sui generis, či podle právních řádů cizíchstátů. Důvodem, proč české právo stanovuje podmínky, je zaručeníminima ochrany ostatních účastníků soukromoprávních majetkovýchvztahů. Z tohoto důvodu nemohou církve samy vybavovat svéinstituce právní subjektivitou v právním řádu státu, nýbrž to musíučinit pouze právní řád. I když je myslitelný jiný model právníúpravy, např. přiznání statutu veřejnoprávní korporace církvím čirecepce církevních norem do českého právního řádu, je věcízákonodárce jaký způsob úpravy zvolí.Uvádějí-li navrhovatelé, že zákon č. 3/2002 Sb. znemožňujecírkvím a církevním institucím provozovat zdravotnická zařízenía zařízení sociálních služeb, není tomu tak, neboť práva tohotodruhu zákon vůbec neupravuje. Církve a církevní instituce, kterézískaly postavení právnických osob, jsou považovány za korporacesoukromoprávní, pro něž platí zásada "dovoleno je vše, co nenízakázáno", a tak mohou uvedené činnosti realizovat za stejnýchpodmínek, jak jsou oprávněny jiné subjekty. Kromě toho výčetčinností registrovaných církví je podle §6 odst. 3 zákona č.3/2002 Sb. pouze demonstrativní.Pokud jde o omezení či znemožnění podnikatelské činnosticírkví a církevních institucí, ustanovení §27 odst. 4 zákona č.3/2002 Sb. je rovněž demonstrativní, a tak církve mohou míti příjmy, které tam nejsou uvedeny. Ustanovení §27 odst. 5 zákonač.3/2002 Sb. sice stanovuje, že zisk z podnikání či jiné výdělečnéčinnosti může být použit k naplnění cílů činnosti církve, což všakneznamená, že jej nelze použít k dalšímu podnikání, ale je třeba,aby takto získané investice byly použity k naplňování cílůčinnosti církve. Ve vztahu k námitce, že zákon č.3/2002 Sb.nepřímo - prostřednictvím §11 a §21 odst. 1 písm a) a b)- zavádí státní dohled nad financováním církví, Poslaneckásněmovna uvádí, že citovaná ustanovení se týkají přiznáníoprávnění k výkonu zvláštních práv, tj. k přiznání privilegovanéhopostavení vůči ostatním církvím a na úkor státu, čemuž odpovídajízvýšené požadavky kladené na přiznání takového statutu.Poslanecká sněmovna dále uvádí, že čl. 18 Paktu a čl. 9Úmluvy pojímají náboženskou svobodu jako právo individuální,a proto není důvodu namítat jejich rozpor se zákonem č.3/2002 Sb.tam, kde tento zákon upravuje práva církví jako kolektivníchentit. Kromě toho dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2002 Sb.má být rozpor mezinárodní smlouvy se zákonem napříště řešen pouzepřekážkou aplikace zákona, nikoliv právním důvodem pro jehozrušení. Na okraj tento účastník řízení připojuje, že návrhem jenapadán i zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církvía náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů,avšak tento zákon není navržen ke zrušení, a ani není uvedeno,v čem jeho protiústavnost spočívá. Dále pokud se poukazuje na to,že odkaz na Listinu se nachází v poznámce pod čarou zákona č.3/2002 Sb., nemá tato poznámka normativní charakter a jejímsmyslem je zpřehlednění právního řádu. Pokud jde o namítanounepřesnost citace textu čl. 16 odst. 2Listiny v §4 odst. 3zákona č. 3/2002 Sb., jedná se pouze o uvedení zjevné skutečnosti,jež vyplývá z logiky věci.Závěrem Poslanecká sněmovna upozorňuje na to, že v případězrušení zákona jako celku by opětovně začaly platit zrušené zákonyč. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církvía náboženských společností, a č. 161/1992 Sb., o registraci církvía náboženských společností, čímž by došlo k diskontinuitěv registraci církví. V případě vyhovění některému z návrhů nazrušení dílčích ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., by byl tentozákon deformován až na hranici použitelnosti, což by znamenalorozpor s principem právního státu.Senát se k návrhu skupiny senátorů vyjádřil prostřednictvímsvého předsedy. Uvedl, že při projednávání zákona ve výborech,byla předmětná právní úprava kritizována zejména ze strany církvía náboženských společností. Zástupci tzv. tradičních církvízastávali názor, že dochází k omezení úrovně ochrany svobodynáboženského vyznání a práva rozhodovat o svých vnitřníchzáležitostech ve vztahu k ustanovování a rušení svých orgánů, a žese zaváděním administrativních opatření a kontrol dostávají církvedo role organizací podřízených státu. Hlavní výhrady pak směřovalyproti úpravě tzv. církevních právnických osob, pokud jde o jejichčinnost v oblasti sociální a charitativní, a úpravě podnikatelskéčinnosti církví. Představitelé tzv. menších církví pak poukazovalina omezení možnosti získání zvláštních práv podle §7 zákona č.3/2002 Sb. Tyto názory byly uplatňovány i ze strany některýchsenátorů. Proti uvedeným námitkám bylo předkladateli zákonaargumentováno, že zákonem je plně zachována výlučná působnostcírkví a náboženských společností a zaručena svoboda náboženskéhovyznání, že zákon řeší úpravu týkající se právní subjektivitycírkví a jimi zřizovaných subjektů formou registrace církvía náboženských společností, příp. evidence církevních právnickýchosob v příslušných rejstřících, v zájmu zajištění právní jistotytřetích osob a že výkon zvláštních práv, kdy církve vstupují doveřejné sféry, muže být přiznán po určité době po registraci a posplnění stanovených podmínek. Zástupci předkladatele dálepoukazovali na to, že zákonná úprava se nedotýká práva povinností, které mají nebo mohou získat církve na základěsplnění podmínek podle zvláštních zákonů, podle nichž stanovenépodmínky platí pro všechny právnické či fyzické osoby. Vzhledemk tomu, že při projednávání napadeného zákona v Senátu byloshledáno, že s ním nesouhlasí řada významných subjektů, jimž jepředmětná právní úprava adresována, a že dosavadní úprava jevhodnější, převážil názor, aby byl návrh zákona zamítnut.Senát závěrem poukazuje na to, že v případě zrušení zákonaÚstavním soudem by bylo nezbytné poskytnout dostatečný čas propřijetí nové zákonné úpravy, neboť by nebylo např. patrno, kterécírkve či náboženské společnosti jsou registrovány, přičemžz tohoto institutu vychází řada zvláštních zákonů. Obdobná situaceby nastala v případě zrušení pouze některých napadených ustanoveníbez ohledu na to, zda by šlo o užší či širší variantu, neboťvzhledem k úzké provázanosti jednotlivých ustanovení by se stalzákon nefunkčním a stěží aplikovatelným.Ústavní soud si vyžádal také stanovisko Ministerstva kultury.Tento státní orgán poukázal na princip svrchovanosti a suverenitystátu ve vztahu k církvím a náboženských společnostem, z něhožvyplývá, že vnitřní předpis těchto institucí nemůže konkurovatprávnímu řádu státu. Demokratickým základům státu, příp. zásaděrovnosti a právního státu, by se příčila privilegia udělenáněkterým církvím, jež nepředstavují ani většinu obyvatelstvaa ostatně ani hledisko většiny neospravedlňuje k udělení těchtoprivilegií. Ministerstvo kultury v návaznosti na to upozorňuje nazásadní rozdíl mezi ochranou individuálních práv a svobodzakotvených v čl. 15 a 16Listiny a úpravou církví a náboženskýchspolečností na základě zákona č. 3/2002 Sb. Navíc zásahy, resp.kontrola státu nad církvemi na základě tohoto zákona je napodstatně nižší úrovni, než je tomu v jiných státech západníEvropy.Spatřují-li navrhovatelé ohrožení svobody náboženské víryv omezení různých aktivit církevních institucí, přičemž srovnávajíúpravu církví s postavením zahraničních podnikatelských subjektů,podle Ministerstva kultury zákonodárce nehledí na církve jako napodnikatelské subjekty pro rozdíl v jejich činnostech, a proto jeodlišný přístup legitimní. Dále navrhovatelé vycházejí z chybnéhochápání pojmu právnická osoba, když ztotožňují vznik církves jejím vznikem jako právnické osoby; přitom vycházejíz představy, že existence církve, jejího orgánu či instituce jezávislá na tom, má-li postavení právnické osoby. Tomu tak nenía vznik církve, její náboženská činnost a vnitřní organizacenepodléhají státní moci, jak vyplývá z §4 zákona č. 3/2002 Sb.Oproti tomu právní subjektivita je institutem soukromého právamajetkového, jež určitému společenskému útvaru umožňuje svýmjménem nabývat práv a povinností. Přiznání právní subjektivity,které je ve vztahu k církvím maximálně vstřícné, se kromě tohonetýká pouze takového subjektu, ale všech účastníkůsoukromoprávních vztahů, jimž právní úprava musí zaručit minimumprávní ochrany, např. podle čl. 11Listiny.Ministerstvo kultury dále upozorňuje, že v návrhu dochází kesměšování pojmu "církevní instituce" s pojmem "církevní právnickáosoba". Církevní instituce je podle čl. 16 odst. 2Listinyinstitucí vznikající uvnitř církve, u které zákon č. 3/2002 Sb.ani nestanovuje povinnost jejich evidence, jak vyplývá z jeho§6 odst. 2. V uvedeném článku se však neříká nic o tom, žezřízením instituce v církvi vzniká právnická osoba podle českéhoprávního řádu. Oproti tomu "církevní právnická osoba" je pojemzavedený zákonem č. 3/2002 Sb. pro subjekty církví, které jsouevidovány na ministerstvu, přičemž touto zvláštní evidencí státrespektuje různé organizační formy církve, a vychází vstříccírkvím v tom, že kromě obvyklých právních forem podle právníhořádu umožňuje navíc vytvářet další právnické osoby. Není pravdivétvrzení, že církve nemohou za platnosti zákona č.3/2002 Sb.zřizovat např. nemocnice či charitativní zařízení, pouze sev jejich případě podle čl. 16 odst. 2Listiny a §6 odst. 2 zákonač. 3/2002 Sb. nejedná o církevní instituce, resp. "církevníprávnické osoby", protože u nich není dána přímá souvislosts výkonem náboženské svobody; to tím spíše platí pro případypodnikatelské činnosti. Pokud tedy jde o činnosti, které k výkonupráva na svobodu náboženského vyznání a práva svobodně projevovatsvou víru neslouží, musí se uplatnit obecný a shodný právní režim.Za zvláště nebezpečný je Ministerstvem kultury považován názor, žestát nemůže být oprávněn udělovat právní subjektivitu podle svéhoprávního řádu církvím vzniklým v zahraničí. Je tomu tak proto, žeby na území České republiky mohla působit nebezpečná náboženskáuskupení, jejichž činnost naplňuje všechny znaky §5 zákona č.3/2002 Sb., a stát by proti nim nemohl zasáhnout, a tak přijetítohoto názoru ohrožuje suverenitu státu a může vést k narušeníústavního pořádku České republiky.Ministerstvo kultury poukazuje také na to, že zákon č.3/2002 Sb. v plné míře zachovává vysokou míru náboženské svobody,jež je dána Listinou, a ani sami navrhovatelé neuvádějí žádnýpříklad jejího skutečného omezení. Naopak liberalizuje přístupk registraci pro málo početné církve a zajišťuje ochranu právtřetích osob. Z těchto důvodů se Ministerstvo kultury domnívá, žeby Ústavní soud měl návrh zamítnout.Ústavní soud si vyžádal i stanovisko Ekumenické rady církvív České republice. Z jejího vyjádření vyplynulo, že návrh zákonasice povoluje vytváření určitých institucí, ale současně státprostřednictvím §6 odst. 2 a 3, §27 odst. 4 a 5 a §26 odst.1 a 2 zákona č. 3/2002 Sb. může určovat, co církevní institucejsou a co mohou a nemohou dělat, v rámci dohledu může stanovit,k čemu mohou církve použít svůj zisk a dokonce může církve a jejíinstituce z podnětu ministerstva rušit. Současně církve omezujev tom, že mohou evidovat jako právnickou osobu jen institucizaloženou za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženskévíry, čímž vylučuje ta působení církví, která od počátků tvoříjejich neoddělitelnou náplň, která je určena i nečlenům církve.V důsledku toho je nejasné právní postavení např. Diakonieevangelických církví nebo katolické Charity, na základě čehož můžebýt ohrožena služba potřebným spoluobčanům. Kromě toho českýprávní řád nenabízí jiné vhodné právní formy umožňujícínedělitelnou duchovní a materiální službu neboť pokud by se tytoinstituce staly občanským sdružením nebo obecně prospěšnouspolečností, zákonodárství neumožňuje církvím jejich zřízení.Zákon č. 3/2002 Sb. zasahuje do vnitrocírkevní struktury,podle níž byly církve dosud státem uznávány, jak je tomu např.u Českobratrské církve evangelické, kdy v podstatě docházík rušení součásti církve konstituované svým vnitřním předpisem.Dále se ve vyjádření poukazuje na to, že ručení církve jako celkuza závazky církevní právnické osoby představuje nový prvekkolektivní odpovědnosti a tento stav pak přináší problémy tam, kdezákladní jednotkou jsou náboženské obce, které se sdružily zaúčelem vzájemné spolupráce, jak je tomu u Bratrské jednotybaptistů. Tím je vyloučena možnost organizovat se podle vlastníchvnitřních předpisů. Za zásah do vnitrocírkevní struktury je třebapovažovat i povinnost zapisovat údaje a jejich změny členůstatutárních orgánů, což představuje zvýšení administrativy,protože za každý z několika set farních sborů může být až 24 osob,u nichž se vyžaduje oznamování, a tyto osoby se navíc často mění.V důsledku toho stát nutí měnit vnitřní předpisy církví, podlekterých dosud zákonně pracovaly.Zákon č.3/2002 Sb. rovněž oproti předchozí úpravě podlenázoru Ekumenické rady církví v České republice snižuje na základěsvého §2 odst. 1 standard ochrany věřících, neposkytuje možnostsvazům církví navrhnout k evidenci církevní právnickou osobua neumožňuje existenci svazů církevních právnických osob na místníúrovni, čímž se omezuje ekumenická spolupráce. Dochází takék znevýhodnění církví oproti jiným subjektům v důsledku omezenípodnikatelské činnosti, neboť zisk nesmí být použit na investovánído výdělečné činnosti. Ekumenická rada církví v České republicepoukazuje i na to, že při výkonu zvláštních práv je podmínkouzveřejňování výročních zpráv, jejichž obsah však není stanoven.Také sankce podle zákona č.3/2002 Sb. nemají obdobu u jinýchsubjektů, zavádí se kontrola nad církvemi, kdy stát na základěsvých administrativních opatření může způsobit zánik církevníprávnické osoby v případě jejího společensky nebezpečného působenínamísto toho, aby to bylo řešeno trestním právem. Nedostatečně jevyřešena oblast pracovněprávních vztahů s ohledem naproblematickou vazbu na zákon č. 218/1949 Sb., kuriózní je takéúprava, kdy ministr může přiznat oprávnění ke zvláštním právůmpodle §7 zákona č.3/2002 Sb. mimo podmínky uvedené v §11 odst.4, tj. mimo ustanovení č.3/2002 Sb. zákona. Vzhledem k těmtodůvodům Ekumenická rada církví v České republice návrh skupinysenátorů podporuje.Ústavní soud si vyžádal i stanovisko České biskupskékonference, která vyjádřila názor, že napadená právní úprava jeoproti předchozí krokem zpět a vede k omezení základních práva svobod. Podle jejího názoru neexistuje důvod stavět církve podrozsáhlejší státní dohled a kontrolu a omezovat jejich působnostpři řešení vnitřních věcí. Zákon č. 3/2002 Sb. dokonce bránícírkvi působit - pod právní formou církevních osob - v oblastisociální, charitativní a zdravotnické. Přitom tyto služby bylyvždy nedílnou součástí života církve, kdy řada dobrovolnýchpracovníků a finančních dárců tyto aktivity podporuje právě proto,že to jsou aktivity církevní a nikoliv spolkové či jiné. Odnětístatutu církevních právnických osob charitám povede k opadnutízájmu spolupracovat s nimi a podporovat je, a to i proto, žecírkve nad nimi ztratí kontrolu, budou-li muset místo nichvzniknout nové obecně prospěšné společnosti nebo občanskásdružení. Tento krok navíc charitám jednak odčerpá finančníprostředky, které by mohly být použity na sociální činnost, jednaksníží jejich prestiž v České republice i v zahraničí. Českábiskupská konference namítá také, že stát při registraciřímskokatolické církve akceptoval její základní dokument i Kodexkanonického práva jako její vnitřní normu, která předpokládázakládání charitativních a jiných organizací. Nový zákon se dostaldo přímého rozporu s touto vnitřní normou, jakož i s předchozímisprávními akty Ministerstva kultury.Zákon č.3/2002 Sb. dále umožňuje státní správě udíleta odnímat právní subjektivitu církevním právnických osobám, cožlze pokládat za zbytečnou a neodůvodněnou snahu státu o nadměrnouregulaci složek občanské společnosti. K otázce postaveníkanonického práva v našem právním řádu Česká biskupská konferenceuvedla, že církev pouze požaduje, aby příslušný státní orgánrespektoval vnitřní předpisy církve, a má-li proti některémuustanovení těchto vnitřních předpisů námitky, pak je má vtělit dopřipravované mezistátní smlouvy mezi Českou republikou a Svatýmstolcem. Ve vyjádření se také poukazuje na to, že legislativuzápadoevropských států nelze přímo přirovnávat k novému zákonu,neboť se jedná o právní úpravy starší a církve měly možnost sepožadavkům státu přizpůsobit bez negativních dopadů na jejichčinnost.Česká biskupská konference také uvádí, že stát na základězákona č. 3/2002 Sb. může větší měrou zasahovat do života církve.Jedná se především o povinnost vydávat výroční zprávu při výkonuzvláštních práv, o zavedení dohlížecí a trestající role státu připorušení závazků církví vůči státu a třetím osobám, kdy stát můžepostihovat celou církev za chyby, kterých se dopustí některáz církevních právnických osob, o odnímání zvláštních práv,zavedení celocírkevního ručení za závazky církevních právnickýchosob, což by v kombinaci se sankcemi podle zákona o památkové péčimohlo vést ke konkursu mnoha farností neschopných financovatopravy svých kostelů a v konečném důsledku k útlaku celé církveekonomickými sankcemi. Zvyšuje se rovněž administrativní náročnostnapř. při zapisování údajů a změn statutárních orgánů. Dálenapadený zákon omezuje církve při disponování se ziskem, jenžnesmí být použit na investování do výdělečné činnosti, což vedek ekonomické diskriminaci a umožňuje státnímu orgánu kontroluhospodaření církve. Vyjádření zmiňuje i problematické formulováníněkterých projevů náboženské svobody ve smyslu §2 odst. 3 zákonač. 3/2002 Sb., diskriminační oprávnění vlády udělovat podle §27odst. 8 zákona č.3/2002 Sb. světovým náboženstvím výjimku zezákona a problém právní subjektivity církevních škol. Vzhledemk uvedeným skutečnostem Česká biskupská konference je přesvědčena,že daná situace vyžaduje ochranu ze strany Ústavního soudu.K vyjádření České biskupské konference bylo připojenovyjádření Sdružení Česká katolická charita, které je účelovýmzařízením římskokatolické církve a právnickou osobou podle Kodexukanonického práva a zákona č. 308/1991 Sb. Toto zařízení poskytujecharitativní, humanitární, zdravotní, vzdělávací a sociální službyve značném rozsahu, a o uznání jeho významu ze strany státníchorgánů svědčí i skutečnost, že na jeho činnost státní orgánypřispívají vysokými dotacemi. Ve vyjádření se poukazuje na to, žezákon č. 3/2002 Sb. vyžaduje po samostatných církevníchprávnických osobách, které nejsou zřízeny za účelem uspokojovánínáboženských potřeb věřících a evangelizace, aby se znovuzaregistrovaly jako občanská sdružení nebo obecně prospěšnéspolečnosti, čímž narušují jejich úzké spojení s církvemi. Nutnosttakového spojení je pak ve vyjádření demonstrována na jednotlivýchpřípadech. Podle názoru Charity toto zařízení opírá svou činnosto duchovní spojení s církví vyjádřené zejména v organizačnístruktuře, která umožňuje tuto specifickou funkci realizovat.Zárukou toho, že bude zachován duchovní rozměr, je nejen vlivcírkve na jmenování statutárních orgánů, příp. prezidenta Charity,ale i samotné zasazení organizačních složek do celkové organizačnístruktury, jež umožňuje jak jejich spolupráci na projektechcelostátního rozměru, tak nezávislý postup jednotlivých Charitpodle místních potřeb. Tato organizační struktura může být zákonemč. 3/2002 Sb. narušena a změna právní formy přineseadministrativní a finanční zátěž.III.Ústavní soud nejdříve v souladu s §68 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb. zkoumal, zda zákon, u kterého navrhovatelé namítajíjeho protiústavnost, eventuálně protiústavnost jeho jednotlivýchustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovenékompetence a ústavně předepsaným způsobem. V tomto ohleduz těsnopisecké zprávy z 38. schůze Poslanecké sněmovny konané zedne 21. 9. 2001 vyplývá, že Poslanecká sněmovna většinou 107 hlasůze 172 přítomných poslanců, přičemž 59 hlasů bylo proti a 6poslanců se hlasování zdrželo, schválila návrh zákona (usnesení č.1732). Po zamítnutí zákona Senátem, k němuž došlo na 10. schůzidne 25. 10. 2001 (usnesení č. 190), Poslanecká sněmovna podletěsnopisecké zprávy ze 43. schůze, konané dne 27. 11. 2001setrvala na návrhu zákona, když v hlasování se ze 189 přítomnýchposlanců pro návrh zákona vyslovilo 119 poslanců, proti bylo 61poslanců a 9 se zdrželo hlasování (usnesení č. 1861). Posléze bylzákon vrácen prezidentem republiky a Poslanecká sněmovna na své43. schůzi, konané dne 18. 12. 2001 zákon opětovně schválila, kdyžz přítomných 179 poslanců hlasovalo pro návrh zákona 121 poslanců,proti bylo 48 poslanců a 10 se zdrželo hlasování (usnesení č.1981). Dne 7. 1. 2002 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů. Z tohoje zřejmé, že zákon č.3/2002 Sb. byl přijat a vydán ústavněpředepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence přidodržení kvór stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2Ústavy.IV.Ústavní soud při posuzování návrhu skupiny senátorů předevšímpociťuje potřebu nejprve se - v obecné rovině a alespoň vestručnosti - vyjádřit k jednotlivým ústavním principům náboženskésvobody v ústavním pořádku České republiky. V tomto směru vycházízejména z následujících skutečností.Česká republika je založena na principu laického státu. Podlečl. 2 odst. 1Listiny je totiž stát založen na demokratickýchhodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani nanáboženské vyznání." Je tedy zřejmé, že Česká republika musíakceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. předevšímnesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některýz náboženských směrů. Z citovaného článku dále vyplývá, že státmusí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedenav čl. 15 odst. 1 a v čl. 16Listiny. Čl. 15 odst. 1Listinystanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání jezaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víruanebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16Listiny každý máprávo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebospolečně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním,náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (odst. 1). Církvea náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejménaustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholnía jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (odst.2). Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatřenív demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejnébezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svoboddruhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, narozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listinavýslovně nestanoví žádné možné podmínky pro její omezení, lzesvobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedenýchdůvodů. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv,nikoliv jejich úpravu státem (usnesení z 8.10.1998 sp. zn. IV. ÚS171/97, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 457a násl.).Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezitpředevším jako forum internum (čl. 15 odst. 1Listiny), tzn. jakosvobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž nenímožno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jdeo tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek),charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhožveřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezenínáboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť jižpojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovatsvoje náboženské vyznání navenek, přirozeně při respektováníomezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4Listiny.Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásadaautonomie církví a náboženských společností spočívající předevšímv tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmízasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti(zejména na organizační členění), není principiálně možno tatoopatření přezkoumávat před státními soudy (obdobně judikovalněmecký Spolkový ústavní soud, BVerfGE 18/385).Konečně Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda nenízaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva (tedy předevšímcitovaných ustanovení Listiny), nýbrž je rovněž předmětem ochranymezinárodněprávní (např. čl. 18 Paktu a čl. 9Úmluvy). V tétosouvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podlečl. 1 odst. 1Ústavy demokratickým právním státem založeným naúctě k právům a svobodám člověka a občana. V daném případěz uvedeného principu především vyplývá, že Ústavní soud musívycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, kteráposkytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod.Jestliže v daném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsaženáv Listině vyšší ochranu práv než jak je upravují uvedenáustanovení mezinárodních smluv, již z tohoto důvodu musí býtaplikována přednostně.V.K návrhu na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb. Ústavní souduvádí, že ani sami navrhovatelé v podstatě nepředkládajírelevantní argumenty pro důvodnou domněnku o protiústavnosticelého zákona. Jestliže totiž navrhovatelé - toliko obecně- konstatují, že napadený zákon poskytuje nižší standard lidskýchpráv oproti zákonu č. 308/1991 Sb., který derogoval, a již v tétoskutečnosti spatřují jeho protiústavnost, nezbývá Ústavnímu soudunež připomenout svoji ustálenou judikaturu, podle níž zrušenímnapadeného zákona neožívá zákon dřívější, který byl protiústavnímzákonem zrušen či změněn (nález z 12.2.2002 sp. zn. Pl. ÚS 21/01,vyhlášený dne 11. 3. 2002 pod č. 95/2002 Sb.). I kdyby se Ústavnísoud ztotožnil s prezentovaným názorem navrhovatelů a (pouze)z tohoto důvodu zrušil zákon č. 3/2002 Sb., nedošlo by k oživenízákona č. 308/1991 Sb. a pouze by zřejmě nastala objektivnípotřeba přijetí zcela nového zákona upravujícího církevní materii.Navíc je nutno připomenout, že důvodem zrušení právního předpisunemůže být pouze jeho komparace s předchozí právní úpravou, jaknaznačují navrhovatelé, nýbrž výhradně zjištění rozporus ústavním pořádkem České republiky.Již z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že - blíženeodůvodněný - návrh na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb.neshledal důvodným a dále se proto zabýval toliko návrhem nazrušení jednotlivých ustanovení zákona č.3/2002 Sb. resp. návrhemna zrušení některých jejich částí. Přitom postupoval vždy tak, žese současně věnoval těm ustanovením, jež obsahově vzájemněbezprostředně souvisejí.VI.Otázka registrace církví, náboženských společností a evidencecírkevních právnických osob:Text napadených ustanovení:Ustanovení §6 odst. 1, 2:Registrované církve a náboženské společnosti(1) Církev a náboženská společnost se stává právnickou osobouregistrací (dále jen "registrovaná církev a náboženskáspolečnost") podle tohoto zákona, pokud tento zákon nestanovíjinak.(2) Registrovaná církev a náboženská společnost může navrhnoutk evidenci orgán církve a náboženské společnosti nebo řeholnía jinou církevní instituci založenou v církvi a náboženskéspolečnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace,vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podletohoto zákona (dále jen "církevní právnická osoba").Ustanovení §16:Evidence církevních právnických osob(1) Návrh na evidenci orgánu registrované církve a náboženskéspolečnosti nebo řeholní a jiné církevní instituce jako právnickéosoby podává orgán registrované církve a náboženské společnostik tomu určený v základním dokumentu předkládaném podle §10 odst.3.(2) Návrh na evidenci právnické osoby podle odst. 1 musí obsahovata) doklad o jejím založení k tomu příslušným orgánemregistrované církve a náboženské společnosti podlejejího základního dokumentu,b) vymezení předmětu její činnosti a její stanovy, pokudexistují,c) její název, který se musí lišit od názvu právnickéosoby, která již vyvíjí činnost na území Českérepubliky nebo která již o evidenci požádala,d) její sídlo na území České republiky,e) označení jejího statutárního orgánu na území Českérepubliky,f) osobní údaje členů jejího statutárního orgánu.(3) Návrh podle odst. 1 podá registrovaná církev a náboženskáspolečnost do 10 dnů ode dne založení církevní právnické osoby.Ministerstvo provede evidenci církevní právnické osoby zápisem doRejstříku církevních právnických osob do 5 pracovních dnů ode dnedoručení návrhu. Evidence se provede zápisem ke dni jejíhozaložení v registrované církvi a náboženské společnosti.(4) Nedodrží-li registrovaná církev a náboženská společnost lhůtuuvedenou v odst. 3, evidence se provede zápisem ke dni doručenínávrhu podle odst. 1 ministerstvu.(5) Neobsahuje-li návrh podle odst. 1 všechny náležitosti podleodst. 2, ministerstvo vyzve nejpozději do 10 pracovních dnů odedne doručení návrhu orgán registrované církve a náboženskéspolečnosti, oprávněný k jeho podání, aby návrh doplnil, popř.odstranil nedostatky, a to ve lhůtě 30 dnů, a upozorní ho, ženebude-li tato lhůta dodržena, řízení o návrhu se zastaví.Ustanovení §20:Rejstřík církevních právnických osob(1) Do Rejstříku církevních právnických osob se zapisují tytoúdaje a jejich změny:a) název církevní právnické osoby s uvedením dne a číslaevidence,b) sídlo církevní právnické osoby na území Českérepubliky,c) označení statutárního orgánu církevní právnické osoby,d) osobní údaje členů statutárního orgánu církevníprávnické osoby,e) identifikační číslo církevní právnické osoby,f) zrušení evidence církevní právnické osoby, vstup dolikvidace a osobní údaje likvidátora, prohlášeníkonkursu a osobní údaje správce konkursní podstaty,zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatekmajetku a zahájení řízení o vyrovnání s uvedením dnea čísla rozhodnutí o těchto skutečnostech,g) identifikační údaje o právním nástupci církevníprávnické osoby, dojde-li k jejímu zrušení s právnímnástupcem,h) zánik církevní právnické osoby.(2) Součástí Rejstříku církevních právnických osob jesbírka listin obsahující dokumenty předkládanév návrhu na evidenci církevní právnické osobya v návrzích na jejich změny.(3) Údaje podle odstavce 1 písm. d) a jejich změny se nazákladě žádosti registrované církve a náboženskéspolečnosti nahradí označením orgánu církvea náboženské společnosti, který tyto údaje a jejichzměny vede a který je povinen při vedení této částiRejstříku církevních právnických osob dodržovatustanovení §17 přiměřeně.Ustanovení §22 odst. 1 písm. d):Zrušení registrace církve a náboženské společnosti a svazucírkví a náboženských společností(1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení registrace církvea náboženské společnosti anebo řízení o zrušení registrace svazucírkví a náboženských společnostíd) pokud nebyly po dobu delší než 2 roky ustanoveny orgányregistrované církve a náboženské společnosti nebo statutárníorgány svazu církví a náboženských společností nebo dosavadnímorgánům a statutárním orgánům skončilo funkční období předvíce než 2 roky a nedošlo k ustanovení nových.Ustanovení §26:Zrušení evidence církevní právnické osoby a její zánik(1) Ministerstvo zruší evidenci církevní právnické osobya) na návrh registrované církve a náboženské společnostido 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto návrhu,b) z vlastního podnětu, zjistí-li, že církevní právnickáosoba jedná v rozporu s vymezením její působnostiv návrhu na evidenci podle §15 odst. 4 nebo v rozporus právními předpisy, a nezjedná-li nápravu k tomupříslušný orgán registrované církve a náboženskéspolečnosti po výzvě ministerstva, ke dni nabytí právnímoci rozhodnutí o ukončení evidence,c) z vlastního podnětu, zanikne-li registrace církvea náboženské společnosti, která církevní právnickouosobu navrhla k evidenci, ke dni nabytí právní mocirozhodnutí o zrušení registrace církve a náboženskéspolečnosti podle §24 odst. 3,d) byl-li na majetek církevní právnické osoby prohlášenkonkurs, zrušením konkursu po splnění rozvrhovéhousnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že jejímajetek nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, nebozamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatekmajetku.(2) Církevní právnická osoba zaniká výmazem z evidencev Rejstříku církevních právnických osob.(3) Zániku církevní právnické osoby předchází její zrušenís likvidací, anebo zrušení bez likvidace, přechází-li její majeteka závazky na církev a náboženskou společnost nebo její jinoucírkevní právnickou osobu.(4) Nepostačuje-li při likvidaci církevní právnické osoby jejímajetek k úhradě závazků, ručí za tyto závazky církev a náboženskáspolečnost, která ji navrhla k evidenci(5) Zaniká-li církevní právnická osoba bez likvidace a není-li nani podán návrh na konkurs, je datum jejího zrušení totožnés datem jejího výmazu z Rejstříku církevních právnických osob.Ustanovení §28 odst. 4 a 5:(4) Registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce1 jsou povinny ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohotozákona doplnit ministerstvu údaje podle tohoto zákona k jejichregistraci nebo evidenci. Nedoplní-li registrovaná církeva náboženská společnost tyto údaje, ministerstvo ji vyzvek doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy.Nedoplní-li li registrovaná církev a náboženská společnost údajev tomto termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných údajůzahájit řízení o zrušení její registrace.(5) Registrovaná církev a náboženská společnost je povinna doplnitve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona údajeo evidovaných církevních právnických osobách podle tohoto zákonaorgánem k tomu určeným v jejím základním dokumentu. Nejsou-liúdaje o církevní právnické osobě doplněny v této lhůtě,ministerstvo vyzve registrovanou církev a náboženskou společnostk doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy.Nedoplní-li registrovaná církev a náboženská společnost údaje vestanoveném termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněnýchúdajů evidenci církevní právnické osoby zrušit. U církevníchprávnických osob existujících déle než 50 let lze nahradit doklado založení podle §16 odst. 2 písm. a) tohoto zákona čestnýmprohlášením příslušné církve a náboženské společnosti.Slova "a Rejstříku církevních právnických osob" v ustanovení§29:Zmocňovací ustanoveníMinisterstvo stanoví vyhláškou podrobnosti a podmínky provedení Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností,Rejstříku svazu církví a náboženských společností a Rejstříkucírkevních právnických osob a vzory všech výpisů z registrace neboevidence podle tohoto zákona.Ústavní soud konstatuje, že podstatou citovaných ustanovenízákona č. 3/2002 Sb. je (I.) stanovení principu, že k právnímuvzniku církve a náboženské společnosti dochází okamžikemregistrace, kterou provádí příslušné ministerstvo. Stejný orgán jeoprávněn rovněž registraci zrušit. (II.) Registrovaná církeva náboženská společnost může ministerstvu navrhnout k evidencicírkevní právnickou osobu, přičemž zákon podrobně upravujenáležitosti této evidence, vymezuje Rejstřík právnických osoba reglementuje rovněž zrušení evidence této právnické osoby a jejízánik.K otázce registrace církve a náboženské společnosti uvádíÚstavní soud následující (ad I.):1. Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. se církeva náboženská společnost stává právnickou osobou registrací podletohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak. To znamená, žedikce zákona č. 3/2002 Sb., který je součástí vnitrostátníhopráva, pozitivně upravuje vznik právní subjektivity uvedenýchnáboženských sdružení a že tedy právní vznik těchto subjektů jeodvozen od registrace prováděné ministerstvem. Individuální právníakt, kterým je registrace, má proto konstitutivní účinky a svoupodstatou představuje akceptaci státu ve vztahu ke vznikukonkrétního sdružení.2. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout úpravu,obsaženou ve zrušeném zákoně č. 308/1991 Sb., na kterýnavrhovatelé ostatně také výslovně poukazují. Podle ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona totiž platilo, že "Církve a náboženskéspolečnosti působí na území České a Slovenské FederativníRepubliky na základě registrace." Předchozí zákonná úpravavycházela v zásadě z toho, že církve a náboženské společnostimohly právně existovat nezávisle na akceptaci státní mocí, nicméněpokud chtěly právně relevantně působit na území státu, bylavyžadována k tomu jejich registrace. Jiné než registrované církvea náboženské společnosti stát jako právnické osoby neuznával (§4 odst. 4 zákona č.308/1991 Sb.).3. Je zřejmé, že formulace použitá v ustanovení §6 odst. 1 zákonač. 3/2002 Sb. je značně odlišná od úpravy předchozí. Zatímco zákonč. 308/1991 Sb. upravoval proces registrace církví a náboženskýchspolečností výslovně toliko pro účely působení ve vnitrostátnímprostředí a činil tak především z důvodu nutnosti právní jistotytřetích osob, aspiruje znění nové zákonné úpravy na první pohledna konstitutivnost účinků registrace těchto právnických osob, tzn.vyvolává zdání, že vnitrostátním správním aktem docházík právnímu vzniku církví a náboženských společností, tedy jejichobecné právní způsobilosti. K tomu je však nutno uvést, žetakovýto přístup by zjevně nekorespondoval s povahou řady církvía náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývánikoliv ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z právamezinárodního) a státní moc proto nemůže mít ambici tyto instituceprávně regulovat (včetně jejich konstituování), nýbrž pouzeomezovat jejich činnost v případech stanovených taxativnímzpůsobem v čl. 16 odst. 4Listiny.4. Ústavní soud dále připomíná, že např. vztahy mezi katolickoucírkví (Svatým stolcem) a jednotlivými státy jsou tradičněupravovány mezinárodními smlouvami (konkordáty). Obsahem těchtosmluv je především úprava organizace církevních institucí uvnitřdaného státu. Je zřejmé, že právní subjektivita katolické církveje nesporná a vnitrostátní právní řád do ní nemůže nikterakzasahovat a zpochybňovat ji. Potvrzením této úvahy je např. dikcečl. 1 návrhu Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcemo úpravě vzájemných vztahů, podle něhož jmenované smluvní stranyuznávají vzájemnou mezinárodněprávní subjektivitu a navzájem sepovažují za nezávislé a samostatné subjekty podle mezinárodníhopráva a zavazují se tuto subjektivitu plně respektovat.5. Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí zdůraznilskutečnost, že preferuje princip ústavně konformní interpretaceprávních předpisů před jejich derogací. V daném případě je zřejmé,že zákonodárce rozdílnou formulací citovaného ustanovení - oprotidřívějšímu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 308/1991 Sb.- vytvořil poněkud nepřehlednou právní situaci, která zcelanekoresponduje např. s požadavky kladenými na tvorbu zákonůEvropským soudem pro lidská práva a spočívajícími v respektovánípodmínek dostupnosti zákona, jeho srozumitelnostia předvídatelnosti (prévisibilité, foreseeability) následků, kterévyvolá. "Za "zákon" lze tedy považovat pouze normu formulovanoudostatečně přesně na to, aby občanovi umožnila přizpůsobitchování" (věc Hashman a Harrupová vs. Spojené království, Přehledrozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2000, str. 46).Ústavní soud se však domnívá, že navrhovateli namítaný rozporustanovení §6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. s uvedenými ústavnímikautelami lze překlenout ústavě odpovídajícím výkladem a že protonení nezbytná jeho derogace.6. V tomto směru proto Ústavní soud uvádí, že ustanovením §6odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. nemůže být dotčena právnísubjektivita církví podle církevních řádů či mezinárodního práva,nýbrž jedná se spíše jen o stanovení určitých podmínek pro uznáníjejich právní osobnosti zaručujících též minimum ochrany ostatníchúčastníků soukromoprávních majetkových vztahů. Ústavně konformníinterpretace ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je tedypředevším taková, že z tohoto ustanovení nelze dovozovat jakékolivzpochybnění již existující obecné subjektivity církvía náboženských společností a práva na jejich existenci nezávislena akceptaci státem (Českou republikou). Funkce jejich registraceje tedy stejná jako v případě úpravy obsažené v zákoně č.308/1991 Sb., který však tuto skutečnost co do zvolené dikcereflektoval podstatně věrněji - tedy pouze stanovení podmínekpůsobení a právně relevantní činnosti církví a náboženskýchspolečností na území České republiky, nikoliv vznik jejich obecnéprávní způsobilosti.7. Ústavní soud dále uvádí, že obdobně jako shora uvedenýmzpůsobem je nutno v souladu s Ústavou interpretovat též zrušeníregistrace církve a náboženské společnosti (příp. zrušeníregistrace svazu církví a náboženských společností), obsažené v ustanoveních §22 odst. 1 písm. d) a §28 odst. 4 zákona č.3/2002 Sb. Jestliže totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že stát jeoprávněn stanovit podmínky působení a právně relevantní činnosticírkví a náboženských společností na území České republiky a tytopodmínky formálně vyjádřit v institutu registrace, je nutnokonzistentně respektovat rovněž právo státu stanovit podmínky proodnětí možnosti tohoto právně relevantního působení církvea náboženské společnosti na území České republiky v případěporušení těchto podmínek.8. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení §6 odst. 1,§22 odst. 1 písm. d) a §28 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb.neodporují čl. 16 odst. 2, 4Listiny a proto zamítl návrh najejich zrušení.K otázce evidence církevních právnických osob uvádí Ústavnísoud následující:1. Ústavní soud především konstatuje, že čl. 16 odst. 2Listinyupravuje právo církví a náboženských společností spravovat svézáležitosti, zejména ustavovat své orgány, ustanovovat svéduchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle nastátních orgánech. Jedná se tedy o základní právo, kterýmdisponují církve a náboženské společnosti jako specificképrávnické osoby (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 468 obdobně téžusnesení Ústavního soudu SR z 10.10.1995 sp. zn. II. ÚS 128/95,Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky1995, Košice, 1996, str. 322 a násl.). Obsahem tohoto práva jeprávo na autonomii, tzn. právo na nezávislost na státu při správěsvých záležitostí. Garance svobodné organizace a správy vlastníchzáležitostí totiž představuje nezbytný předpoklad pro svobodunáboženského života a působení církve, vyžadující pro zachováníjejích úkolů svobodu stanovení organizace, prosazování norema správy (viz např. nález německého Spolkového ústavního souduBVerfGE 70/138). Rovněž stanovisko odborné literatury vycházíz toho, že čl. 16 odst. 2Listiny nevylučuje a předpokládávykonávání vnějšího státního dohledu z hlediska zachovávání zákonův těchto zvláštních sdruženích, "aby byly chráněny hodnoty uvedenév odst. 4 tohoto článku. Taková zákonná úprava vztahu státuk těmto sdružením by však nemohla omezit nezávislost církvía náboženských společností pokud jde o zřizování jejích orgánůa jiné otázky vnitřního života" (V. Pavlíček a kol.: Ústavaa ústavní řád České republiky, 2. díl - Práva a svobody, Linde,1996, str. 154).2. Ministerstvo kultury ve svém vyjádření k návrhu - v tétosouvislosti - uvádí, že je nutno odlišovat různé oblasti působenícírkví a náboženských společností a že tento právní režim je třebaodlišovat od individuálních práv a svobod občanů, neboť prý"právní úprava církví a náboženských společností není určenak úpravě individuálních práv občanů nebo každého člověkav oblasti víry a náboženského vyznání." Ministerstvo kulturyzároveň zastává názor, že navrhovatelé nesprávně a účelově směšujípojmy "církevní instituce" a "církevní právnická osoba", kdy prýnapadený zákon respektuje právo církví a náboženských společnostízřizovat církevní instituce bez právní subjektivity extenzivnívýklad Listiny ve smyslu autonomního zřizování církevníchprávnických osob však údajně "porušuje ústavní princip suverenitystátu."3. Spornou otázkou v daném případě proto je zejména posouzenítoho, zda vytváření církevních právnických osob lze podřadit podčl. 16 odst. 2Listiny či nikoliv. Vyjádřeno jinými slovy, zdazřizování řeholních a jiných církevních institucí je možno chápatbuď restriktivně v tom smyslu, že toto ústavně chráněné právo sevztahuje toliko na vnitrocírkevní instituce nedisponujícísamostatnou právní subjektivitou, či zda se naopak- v extenzivním smyslu - toto ustanovení vztahuje též na instituces vlastní právní subjektivitou.4. Např. německý Spolkový ústavní soud akceptoval, že např."pojetí katolické církve zahrnuje výkon náboženství nejenv oblasti víry a bohoslužby, nýbrž také svobodu k rozvojia působení ve světě, což odpovídá jejím náboženským úkolům.K tomu patří obzvláště charitativní působení. Aktivní láskak bližním je podstatným úkolem křesťanů a křesťanskými církvemi jechápána jako základní funkce. Nezahrnuje pouze církevnězajišťovanou nemocniční péči, nýbrž obecně je podle základníchnáboženských požadavků orientována na zabezpečení potřebných lidívčetně jejich výchovy a vzdělání" (BVerfGE 70/138 57/220). V tétosouvislosti je vhodné rovněž upozornit na čl. 10 návrhu Smlouvymezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů(poznámka: na tuto Smlouvu ve svém vyjádření k návrhu odkazujepředevším ministr kultury), podle něhož si katolická církevzřizuje v souladu se svými vlastními předpisy právnické osoby proorganizaci a vyznávání katolické víry "a pro své působení zejménav oblastech školství, zdravotnictví, sociální a charitativnípéče." To znamená, že předmětný návrh smlouvy jednoznačněakceptuje, že (katolická) církev je oprávněna zřizovat si církevníprávnické osoby a respektuje jejich působení nejen v oblastivyznávání víry, nýbrž i v dalších oblastech, které jsouneoddělitelnou a nepostradatelnou součástí každé aktivní církvea náboženské společnosti.5. Jestliže tedy ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb.omezuje právo církve a náboženské společnosti navrhnoutk evidenci církevní právnickou osobu toliko "za účelem organizace,vyznávání a šíření náboženské víry", je takto restriktivněvymezené pojetí ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslemcírkví a náboženských společností a svědčí o jejich zásadnímnepochopení, neboť jejich aktivity se přirozeně neredukují tolikona prezentaci náboženské víry, nýbrž svojí činností navenek,překračující omezení na pouhý výkon náboženství vyzařují do celéspolečnosti a představují tak i nezbytný předpoklad fungováníobčanské společnosti. Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst.2 Listiny neboť tento článek garantuje právo církví a náboženskýchspolečností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávislena státních orgánech, zatímco ustanovení §6 odst. 2 (stejně jakoustanovení navazující - §28 odst. 5) podmiňuje právní vznikcírkevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem.6. Přitom je zřejmé, že omezení právního vzniku církevníchprávnických osob vyplývající z citovaných ustanovenínekoresponduje ani s taxativně vyjádřenými důvody, pro které jemožné omezit výkon těchto práv a pozitivně zakotvenými v čl. 16odst. 4 Listiny. Tato omezení, která již s ohledem na jejichpovahu je nutno interpretovat restriktivně, totiž mohou nastatpouze tehdy, "jde-li o opatření v demokratické společnostinezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdravía mravnosti nebo práv a svobod druhých." S použitím argumentua contrario je totiž zjevné, že zákonem stanovené omezenízákladního práva zakotveného v čl. 16 odst. 2Listiny stanovenoupodmínkou evidence církevních právnických osob ministerstvemnespadá pod žádnou z uvedených ústavních kautel a jedná se protoi z tohoto důvodu o omezení protiústavní, nerespektující autonomiicírkví a náboženských společností a pluralitu jejich činnosti. Jakostatně vyplývá též z konstantní judikatury Evropského soudu prolidská práva, k omezení základních práv musí být splněny třizákladní podmínky: musí být stanoveno zákonem, musí směřovatk legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratickéspolečnosti. V posuzované věci je však zřejmé, že je splněnatoliko první z uvedených podmínek a státní zásahy při zřizovánícírkevních právnických osob nelze označit za směřujícík legitimnímu cíli ani za opatření nezbytné v demokratickéspolečnosti.7. Ústavní soud dále uvádí, že podle dikce citovaných ustanoveníje právní vznik církevních právnických osob vázán na evidencia nikoliv na registraci. Z hlediska právně teoretického by tedypro vznik církevních právnických osob měl být stanoven podstatně"volnější režim" než pro jiné právnické osoby, které zná česképrávo. Evidence totiž svojí podstatou (na rozdíl od registrace)nepředstavuje konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní právní akt.Proto také může být k evidenci navrhována již "založená instituce"a účinky evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dnizaložení církevní právnické osoby registrovanou církví nebonáboženskou společností a nikoliv až ke dni evidence.Z faktického a aplikačního hlediska však nelze přehlédnout, žemezi evidencí a registrací tak, jak je upravena v napadenémzákoně, neexistuje výraznější rozdíl, jelikož zákon pro návrh naevidenci stanoví jasné podmínky, při jejichž nesplnění - což jeoprávněno posuzovat ministerstvo - k evidenci nedojde (rozuměj:nedojde k právnímu vzniku této církevní instituce) a ministerstvoje v taxativních případech rovněž oprávněno zrušit evidencicírkevní právnické osoby, pokud kupř. zjistí, že církevníprávnická osoba jedná v rozporu s vymezením její působnosti nebov (blíže nespecifikovaném) rozporu s právními předpisy.8. V právním prostředí České republiky Ústavní soud nemohlpřehlédnout ani fakt, že právo sdružovat se v církvícha v náboženských společnostech představuje zvláštní formu výkonusdružovacího práva. Přitom však platí, že "běžná" sdružení majípodle zákona č. 83/1990 Sb. právo zřizovat své organizační složkyjako tzv. vedlejší právnické osoby, odvozené od spolku jako celkua disponující právní subjektivitou (blíže viz např. I. Telec,Spolkové právo, C.H. Beck, 1998, str. 148 a násl.) a ke zřízenítěchto právnických osob v zásadě postačuje úprava ve stanováchspolku, tuto možnost připouštějící. Vznik těchto vedlejšíchprávnických osob tedy není podmíněn akceptací ze strany státu. Zapřipomenutí stojí v této souvislosti rovněž způsob právního vznikuodborové organizace a organizace zaměstnavatelů, k němuž docházíex lege již dnem následujícím poté, co byl ministerstvu doručennávrh na evidenci (§9a odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.). Rovněžz tohoto vnitrostátního komparativního hlediska je zákonnýpožadavek na evidenci církevních právnických osob neopodstatněný.Jinak řečeno, jelikož církve a náboženské společnosti jsou svýmvýznamem nezaměnitelné s tzv. běžnými spolky (sdruženími)a jestliže běžné spolky mohou bez státní ingerence zřizovatprávnické osoby, není odůvodněno zákonné omezení pro vznikcírkevních právnických osob evidencí státním orgánem.9. Argumentaci Ministerstva kultury o tom, že autonomní zřizovánícírkevních právnických osob porušuje ústavní princip suverenitystátu, je nutno odmítnout, a to již z toho důvodu, že koncepcedemokratického právního státu je úzce spjata s myšlenkouliberálního státu tolerujícího pluralitu společenských fenoménůa institucí. Princip suverenity státu proto není možno chápatnatolik extenzivním způsobem, že mu bude nutně odporovat již jensamotná právní existence jakýchkoliv právních subjektů odvozenýchz jiné právní skutečnosti než je výslovná akceptace státní mocí.Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že státmá omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy,kdy je to nezbytné a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejnýmzájmem. Přebujelost státního vlivu a svévolná reglementacespolečenských jevů je pak ve zjevném rozporu s tímto pojetím.V případě církví a náboženských společností je navíc nutnopřihlédnout k tomu, že se jedná často o historické instituceexistující kontinuálně v různých formách vlády a v rozdílnýchstátních zřízeních. Stát by proto k těmto institucímpředstavujícím realizaci náboženské svobody měl přistupovatobzvlášť citlivě a měl by velmi bedlivě zvažovat své restriktivnízásahy a omezovat je na skutečně odůvodněné případy.10. Na základě toho, co bylo uvedeno, Ústavní soud dospěl - vedenzásadou sebeomezování a minimalizace zásahů (self restraint)- k závěru o protiústavnosti ustanovení §6 odst. 2 a §28 odst.5 zákona č. 3/2002 Sb. Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčeníÚstavního soudu přímo vyplývá podmíněnost právního vznikucírkevních právnických osob rozhodnutím státu, tzn. de factojejich registrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence.Protože však Ústavní soud neshledal přesvědčivé důvody prozpochybnění samotného principu evidence těchto subjektů (a tov jejím skutečném smyslu, nikoliv ve významu zastřené registrace,jak tomu je v kontextu derogovaného ustanovení §6 odst. 2 zákona)a zastává názor, že jejich evidence je případná zejménaz hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany právtřetích osob, zamítl návrh na zrušení ustanovení §16, §20, §26a na zrušení citovaných slov v ustanovení §29 zákona č. 3/2002Sb. Za situace, kdy Ústavní soud jako protiústavní ruší ustanovení§6 odst. 2 zákona, totiž zmíněná ustanovení je možnointerpretovat a aplikovat ústavě odpovídajícím způsobem, takžejejich derogace není nutná. Tato ustanovení totiž upravujíobsahové náležitosti návrhu na evidenci (§16), rejstříkcírkevních právnických osob (§20, §29), zrušení evidencecírkevní právnické osoby a její zánik (§26) a podle přesvědčeníÚstavního soudu je možno jejich obsah za současného zrušení §6odst. 2 a §28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. interpretovat v tomsmyslu, že nepodmiňují právní vznik a zánik církevních právnickýchosob konstitutivním právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejichevidence má toliko deklaratorní povahu a uvedené funkce informačnía ochrany práv třetích osob.11. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, žeustanovení §6 odst. 2 a §28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb.odporují čl. 16 odst. 2 a odst. 4Listiny a z tohoto důvodu jeruší. Návrh na zrušení ustanovení §16, §20, §26 a na zrušenícitovaných slov v ustanovení §29 zákona č. 3/2002 Sb. se zamítá.VII.Oprávnění k výkonu zvláštních práv:Text napadených ustanovení:Ustanovení §11:Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv(1) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv můžepodat registrovaná církev a náboženská společnost, kteráa) je registrována podle tohoto zákona nepřetržitě ke dnipodání návrhu nejméně 10 let,b) zveřejňovala každoročně 10 let před podáním tohotonávrhu výroční zprávy o činnosti za kalendářní rok,c) plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám,(2) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podáváorgán registrované církve a náboženské společnosti.(3) Návrh na přiznání zvláštních práv může být podán buď pro výkonvšech zvláštních práv podle §7 odst. 1 anebo pouze pro výkonzvláštních práv podle §7 odst. 1 písm. a) až e).(4) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podle §7 odst. 1 písm. a) až e) musí obsahovata) v originále podpisy tolika zletilých občanů Českérepubliky nebo cizinců s trvalým pobytem v Českérepublice hlásících se k této církvi a náboženskéspolečnosti, kolik činí 1 promile obyvatel Českérepubliky podle posledního sčítání lidu, s uvedenímjejich osobních údajů podle tohoto zákona a s uvedenímtotožného textu na každém podpisovém archu, který uvádíplný název církve a náboženské společnosti, která sbírápodpisy pro účel její registrace, a z něhož je patrné,že podpisový arch je podepisován pouze osobou hlásícíse k této církvi a náboženské společnosti,b) prohlášení, že její dosavadní činnost jako právnickéosoby podle tohoto zákona neodporuje podmínkámstanoveným tímto zákonem a že vyhovuje podmínkám podleodstavce 1 písm. c),c) texty výročních zpráv podle odstavce 1 písm. b)a účetních závěrek za dobu 10 let předcházející podánítohoto návrhu.(5) Návrh na přiznání oprávnění k výkonu všech zvláštních právpodle §7 odst. 1 musí obsahovat náležitosti podle odstavce 4a navíc dokument potvrzující, že povinnost mlčenlivosti duchovníchv souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislostis výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství je tradičnísoučástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let.Ustanovení §21:Zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv(1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení oprávnění k výkonuzvláštních práva) pokud registrovaná církev a náboženská společnostporušuje závažným způsobem nebo opakovaně závazky vůčistátu nebo třetím osobám,b) pokud registrovaná církev a náboženská společnostnezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle §7 odst.3, neboc) na základě podnětu orgánu státní správy podle jehopůsobnosti dané zvláštním právním předpisem, v němž jedoloženo závažné nebo opakované porušování povinnostípro působení registrované církve a náboženskéspolečnosti podle zvláštního právního předpisu nebodohody s tímto orgánem státní správy.(2) Ministerstvo řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštníchpráv registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce1 zastaví, zanikne-li důvod zahájeného řízení anebo doloží-liregistrovaná církev a náboženská společnost písemně, že postupemjí navrženým dojde v přiměřené lhůtě k odstranění důvoduzahájeného řízení v dohodě s osobami, které byly dotčeny jednáním,které vedlo k zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonuzvláštních práv.(3) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonuzvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti setýká všech zvláštních práv podle §7 odst. 1.(4) Rozhodnutí ministerstva o zrušení oprávnění k výkonuzvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti,které nabylo právní moci, zasílá ministerstvo na vědomíMinisterstvu vnitra.1. Ústavní soud konstatuje, že podstatou napadených ustanovení jezákonem stanovený způsob přiznání a zrušení oprávnění registrovanécírkve a náboženské společnosti k výkonu zvláštních práv. Výčetzvláštních práv je legálně vymezen v ustanovení §7 odst. 1 zákonač. 3/2002 Sb. a spadá do něj právo vyučovat náboženství nastátních školách pověřit osoby k výkonu duchovenské službyv ozbrojených silách a v místech výkonu vazby, trestu odnětísvobody, ochranného léčení a ochranné výchovy být financován podlezvláštního předpisu konat obřady, při nichž jsou uzavíránycírkevní sňatky zřizovat církevní školy a zachovávat povinnostmlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědníhotajemství.2. Ústavní soud přitom vychází ze skutečnosti, že podstatounáboženské svobody je zajištění možnosti každého svobodněprojevovat své náboženství bez zásahu státu. Zároveň však stát,důsledně oddělený od církví a náboženských společností, nemůže býtpovinován k aktivnímu napomáhání činnosti jednotlivých církvía náboženských společností (obdobně viz usnesení z 10.4.1998 sp.zn. II. ÚS 227/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.10, str. 447 a násl.). Jestliže zákonodárce stanoví, že stát budenapomáhat činnosti náboženských subjektů, jedná se o jeho vlastnírozhodnutí a pouze stát je proto také způsobilý stanovit podmínky,které musí tyto subjekty splnit, aby jim vznikl nárok nasoučinnost státu. Ústavní maximou při stanovování těchto podmínekje vyloučení svévolné diskriminace.3. Z povahy tzv. zvláštních práv je zřejmé, že se jedná o případy,kdy stát oprávněným církvím a náboženským společnostem umožní"nadstandardní" nároky na konkrétní plnění, tzn., že se jednáo případy aktivního a pozitivního přístupu státu. Těmitopozitivními plněními je např. přístup ke státnímu financování,právo vyučovat na státních školách, právo zřizovat církevní školyapod. Je proto také zřejmé, že stát je zásadně oprávněn i stanovitpodmínky, za jakých jednotlivé subjekty budou mít k těmto plněnímpřístup. Úkolem Ústavního soudu přitom není posuzovat a hodnotitvhodnost či účelnost těchto podmínek, nýbrž toliko jejichústavnost. To v daném případě znamená, že Ústavní soud se muselzabývat pouze tím, zda některá ze zákonem stanovených podmíneknevykazuje rysy svévole a diskriminace.4. V tomto směru však Ústavní soud v napadených ustanoveních §11a §21 zákona č. 3/2002 Sb. neshledal příznaky protiústavnosti.5. Ustanovení §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb. všakpodle přesvědčení Ústavního soudu zjevné znaky protiústavnostivykazuje. Jeho podstatou je totiž možnost ministerstva zrušitoprávnění k výkonu zvláštních práv, pokud registrovaná církeva náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávupodle §7 odst. 3 zákona č.3/2002 Sb. Tuto možnost zákon stanovípaušálně, tzn. napadené ustanovení umožňuje např. odnětí právacírkvi nebo náboženské společnosti vyučovat náboženství nastátních školách, uzavírat církevní sňatky nebo zachovávatpovinnost mlčenlivosti duchovními jen z toho důvodu, žeregistrovaná církev nebo náboženská společnost každoročněnezveřejňuje výroční zprávu. Tato úprava podle názoru Ústavníhosoudu zjevně nerespektuje princip proporcionality, podle něhož byměla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu meziporušením práva ze strany církve a náboženské společnosti nastraně jedné a mezi uplatněnou sankcí státem na straně druhé.V daném případě však zmíněná proporcionalita není zachována,jelikož za pochybení církví a náboženských společností v oblastivýhradně informační povinnosti následuje sankce, spadající svojípovahou do oblasti náboženské činnosti. Ústavní soud připomíná, žepodobným způsobem principiálně argumentoval již ve věci vedené podsp. zn. Pl. ÚS 26/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.4, str. 113 a násl.) a proto na tuto argumentaci pro stručnostpřiměřeně odkazuje, a to přesto, že se v tomto nálezu jednaloo případ jiné zvláštní formy soukromoprávních korporací- politických stran a hnutí.6. Proto Ústavní soud jako protiústavní ruší ustanovení §21 odst.1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., a to pro rozpor s čl. 16Listiny.VIII.Příjmy církví a náboženských společností:Text napadeného ustanovení:Ustanovení §27 odst. 4 a 5:(4) Příjmy církve a náboženské společnosti tvoří zejménaa) příspěvky fyzických a právnických osob,b) příjmy z prodeje a z pronájmu movitého, nemovitéhoa nehmotného majetku církví a náboženských společností,c) úroky z vkladů,d) dary a dědictví,e) sbírky a příspěvky z části výtěžků podle zvláštního zákona,f) půjčky a úvěry,g) příjmy z podnikání nebo z jiné výdělečné činnosti,h) dotace.(5) Předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být vymezenv základním dokumentu registrované církve a náboženskéspolečnosti. Podnikání a jiná výdělečná činnost církvea náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovouvýdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit jen k naplněnícílů činnosti církve a náboženské společnosti.Obsahem napadeného ustanovení je výčet příjmů církvía náboženských společností (odst. 4) a vymezení předmětu podnikánícírkve a náboženské společnosti a způsobu využití dosaženého zisku(odst. 5).1. K tomu Ústavní soud především uvádí, že ani navrhovatelé saminikterak nezdůvodnili, v čem spatřují protiústavnost výčtu příjmůcírkví a náboženských společností v ustanovení §27 odst. 4 zákonač. 3/2002 Sb. Protože tento výčet je proveden demonstrativníma nikoliv taxativním způsobem (srov. slovo "zejména"), konstatujeÚstavní soud, že toto vymezení zásadně koresponduje sesoukromoprávní podstatou církví a náboženských společnostía i když je lze do určité míry považovat za nadbytečné, nelzev této skutečnosti spatřovat rysy protiústavnosti (superfluum nonnocet).2. Protože tedy ani Ústavní soud sám neshledal důvod domnívat se,že citované ustanovení je protiústavní, návrh na jeho zrušení jakonedůvodný zamítl.3. K návrhu na zrušení ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 3/2002Sb. Ústavní soud uvádí, že první věta tohoto ustanovení, podle nížpředmět podnikání a jiné výdělečné činnosti církve a náboženskéspolečnosti musí být vymezen v jejím základním dokumentu,nezavdává důvod k domněnkám o její protiústavnosti. Ve svojípodstatě se totiž jedná toliko o informační povinnost církvea náboženské společnosti, která je legitimována zájmy ostatníchúčastníků soukromoprávních vztahů a nemůže být protointerpretována jako nepřípustné omezování autonomie církvía náboženských společností. Nic takového ostatně blíže netvrdí anisami navrhovatelé. Proto část návrhu se rovněž jako nedůvodnázamítá.4. Podle druhé věty citovaného ustanovení platí, že podnikánía jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou býtpouze její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí býtpoužit "jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženskéspolečnosti." K tomu Ústavní soud uvádí, že církve a náboženskéspolečnosti představují - jakožto zvláštní forma výkonusdružovacího práva - soukromoprávní korporace, které mohou zásadněčinit vše, co není zákonem výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3Listiny, čl. 2 odst. 4Ústavy). V souladu s čl. 16 odst. 4Listinydále platí, že výkon těchto práv lze omezit jen v nezbytnýcha Listinou vymezených případech. V daném případě však zákonstanoví, že zisk dosažený z podnikání a jiné výdělečné činnostimůže církev a náboženská společnost použít toliko k naplnění svýchcílů. Tyto cíle přitom vymezuje zákon č. 3/2002 Sb. v ustanovení§3 písm. a), podle něhož účelem církve a náboženské společnostije "vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě,a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučovánía duchovní služby." Je tedy zřejmé, že napadené ustanoveníznemožňuje církvím a náboženským společnostem použít dosažený ziskjiným než legálně vymezeným způsobem. Toto ustanovení je rovněžv rozporu s čl. 11 odst. 1Listiny.5. Toto omezení však podle názoru Ústavního soudu zjevněnekoresponduje se smyslem a posláním církví a náboženskýchspolečností. Jak je totiž uvedeno na jiném místě tohoto nálezu,úkol těchto subjektů v žádném případě nelze redukovat na pouhévyznávání určité náboženské víry - jak fakticky stanoví napadenéustanovení -, nýbrž jejich činnost ve společnosti je podstatněširší a spočívá též ve vyzařování náboženských hodnot navenek,a to prostřednictvím nejen religiózní činnosti, ale taky např.činností charitativní, humanitární a obecně vzdělávací. Omezovánícírkví a náboženských společností svobodně disponovat svýmilegálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víryproto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávnípodstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně nenílegitimován žádným relevantním veřejným zájmem, obdobnáargumentace, byť ve vztahu k podnikání politických stran a nikolicírkví a náboženských společností, byla Ústavním soudem použita vevěci vedené pod sp. zn. Pl.ÚS 26/94 (nález z 18.10.1995, Sbírkanálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.4 str. 129 a násl.).Vzniká tedy rozpor tohoto omezení s čl. 4 odst. 4Listiny, podleněhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobodmusí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějíbýt zneužívána k jiným účelům než pro která byla stanovena.6. Proto Ústavní soud část druhou věty ustanovení §27 odst. 5zákona č. 3/2002 Sb. pro její rozpor s čl. 4 odst. 4Listiny vespojení s čl. 16 odst. 2 a čl. 11 odst. 1Listiny jakoprotiústavní ruší.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 27. listopadu 2002
Odlišné stanoviskosoudců JUDr. P. H. a JUDr. J. M. k odůvodnění nálezu Ústavníhosoudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, o ústavnosti zák. č. 3/2002 Sb.,o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženskýchspolečností a o změně některých zákonůNemůžeme akceptovat obecně ty části odůvodnění nálezu, jež sevztahují k ustanovením, jejichž zrušení žádali navrhovatelé, avšakÚstavní soud příslušné části návrhu zamítl. Konstatoval totiž, ženeodporují ústavnímu pořádku. V několika případech uvedeného druhuse v odůvodnění nálezu předkládá argumentace takového druhua takové skladby, že ve svém celku nevyjadřuje v dostatečné mířeskutečnost, že se soudci shodli na souladu uvedených ustanovenís ústavním pořádkem, nýbrž naopak jejich výrok zpochybňuje, a činíjej málo přesvědčivým.Tuto obecnou připomínku nutno vztáhnout především keklíčovému ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. (dálei "zákon"), podle nějž se církev a náboženská společnost "stáváprávnickou osobou registrací. podle tohoto zákona". Odůvodněnínálezu tvrdí, že citované ustanovení vytvořilo "poněkudnepřehlednou právní situaci", která zcela nekorespondujes požadavky Evropského soudu pro lidská práva kladenými nasrozumitelnost a předvídatelnost zákona. Odůvodnění nálezuv daném ohledu rovněž dovozuje, že znění §6 odst. 1 zákona "naprvní pohled" aspiruje na "konstitutivnost účinků registracetěchto právnických osob, tzn. vyvolává zdání, že vnitrostátnímsprávním aktem dochází k právnímu vzniku církví a náboženskýchspolečností, tedy jejich obecné právní způsobilosti". To by ovšem,podle odůvodnění nálezu, zjevně neodpovídalo povaze "řady církvía náboženských společností, jejichž právní existence často vyplývánikoli ze státního, nýbrž z kanonického práva (popř. z právamezinárodního), a státní moc proto nemůže mít ambici tytoinstituce právně regulovat". Přes tuto příkrou kritiku znění §6odst. 1 zákona dospívá odůvodnění v podstatě bez věcných argumentůk závěru, že návrh na jeho zrušení není důvodný, neboť jehonedostatky lze překlenout "ústavně konformním způsobem".Argumentace odůvodnění je tudíž nevyvážená, nepřesvědčivá, alei nepřesná.K tvrzení v odůvodnění, že znění §6 odst. 1 zákona vyvolávánepřehlednou právní situaci, namítáme, že pravidlo v něm je zcelajasné: církev (náboženská společnost) se registrací stává"právnickou osobou", takže bez této registrace právnickou osobounení. §28 odst. 1 pak v intertemporálním ustanovení dodává, že"církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnostitohoto zákona vyvíjely svou činnost jako registrované ze zákona,se považují za registrované podle tohoto zákona". Výtku strannepřehledného právního stavu tak považujeme za neodůvodněnou.Odůvodnění nálezu dále kritizuje možnou aspiraci ustanovení§6 odst. 1 zákona směřující k tomu, přiznat aktu registracekonstitutivní účinky, zatímco u "řady" církví a náboženskýchspolečností vyplývá jejich právní existence z jiných normativníchprávních systémů, a státní moc tak nemůže jejich "obecnou právnízpůsobilost" konstituovat. Jako reprezentanta této "řady" církvíuvádí katolickou církev (Svatý stolec).Konec 18. a průběh 19. století přinesl v evropské historiii překonání právního partikularismu: Přijetí nových demokratickýchústav bylo, kromě jiného, spjato i s konstituováním laickéhostátu, se změnou zdroje legitimity moci a tím ve svých důsledcíchi se sekularizací státu a tím oddělením státu a církve.Základní účelem práva v demokratickém právním státě jegarantování svobody a vnitřního míru. Pojmovým předpokladem právníúpravy práv a povinností je jejich navázání na právní subjekty.Není práv bez subjektů práva, oprávnění bez subjektů představujícontradictio in adiecto.Kulturní vývoj Evropy a jemu korespondující vývojdemokratického ústavněprávního myšlení v důsledku laicizace státuneznamená opuštění historické hodnotové tradice, v tom rámcii tradic náboženských. Znamená ale, že tyto institucionálně jižneexistují paralelně vedle, resp. vně demokraticky legitimovanéveřejné moci, nýbrž uvnitř celého, ústavně vymezenéhoa garantovaného systému hodnot. Toliko z tohoto pohledu by tudížbylo lze posuzovat ústavní akceptovatelnost vymezení právnísubjektivity církví a náboženských společností.Státní moc může účinně regulovat chování osob tolikos využitím některého z mezinárodně právních titulů, zejména titulůteritoriálního nebo personálního (na základě občanství). Nemůženaopak aspirovat na úpravu chování osob, k nimž jeho jurisdikcenedosáhne. Zákon č. 3/2002 Sb. v souladu s tím upravuje tolikochování těch (složek) církví a náboženských společností, ježpodléhají jurisdikci České republiky. V tomto smyslu je aktregistrace nepochybně konstitutivní, neboť jim uděluje postaveníprávnické osoby v dosahu jurisdikce českého státu.Odůvodnění nálezu ovšem trvá na tom, že v případě "řady"církví je jejich právní subjektivita založena církevními řády čijinými právními systémy, a český stát pak takovou subjektivitu jižnemůže vytvořit, ale pouze ji respektovat. Klade se zásadníotázka, která norma kterého právního systému přikazuje Českérepublice, aby respektovala právní subjektivitu církve čináboženské společnosti, kterou konstituoval jiný normotvůrce.Takovým systémem nemůže být církevní řád, neboť církev (náboženskáspolečnost) není zdrojem svrchované moci, která by mohlakonkurovat moci státu, jenž vykonává "úplnou a výlučnou"svrchovanost na vlastním území. Nemůže jím být ani právní řádjiného státu, neboť tomu brání vztahy svrchované rovnosti mezistáty i princip, podle něhož v případě konfliktu o výkonjurisdikce mezi více státy převládne zásadně vůle státu, jenž můžeuplatnit teritoriální titul. ČR není proto povinna uznat takovépostavení církve podléhající její jurisdikci, jaké této církvipřiznal právní řád jiného státu. Takovou povinnost by jí mohlozaložit toliko smluvní ujednání s tímto jiným státem. ČR nevyplývápovinnost uznat preexistující právní subjektivitu církví(náboženských společností) ani z mezinárodního práva. Neukládá jíto žádná norma obecného mezinárodního práva (naopak, praxe státůvýmluvně svědčí o absenci takové normy), ani žádná mezinárodnísmlouva, včetně univerzálních či evropských úmluv o lidskýchprávech. Konečně, povinnost uznat preexistující status "právnickéosoby" nevyplývá orgánům veřejné moci ani z Listiny či Ústavy (čl.16 odst. 2 Listiny totiž upravuje až okolnosti vzniku institucíuvnitř církví a dopadá tak v posuzovaném zákoně nikoli na institutregistrace církví, nýbrž na institut evidence církevníchprávnických osob).Za těchto okolností disponuje Česká republika při stanovenípodmínek pro udělení statusu právnické osoby církvím a náboženskýmspolečnostem značnou mírou volného uvážení. Z principůdemokratického právního státu plyne, že nesmí církvím svévolněbránit v jejich vstupu do veřejného života státu a že musí všemcírkvím garantovat pro nabývání statusu právnické osoby rovnépodmínky. Pokud Poslanecká sněmovna uvádí, že důvodem požadavkuregistrace církví je "zaručení minima ochrany ostatních účastníkůsoukromoprávních majetkových vztahů", jedná se mimo vší pochybnosto legitimní cíl úpravy. Návrh na registraci má obsahovat podmínky,jež stanoví §10 zákona a jež Ústavní soud z hlediska ústavnostinijak nezpochybnil. Institut registrace církví je tak ústavněnesporným výrazem volného uvážení zákonodárce.Odůvodnění nálezu zjevně vychází z premisy, že koncepceregistrace coby konstitutivního aktu státní moci je nepoužitelnána katolickou církev vzhledem k mezinárodně právní subjektivitěSvatého stolce. Z toho pak neodůvodněně usuzuje na nepoužitelnost"konstitutivní" koncepce na všechny církve (náboženskéspolečnosti). Ve skutečnosti je katolická církev v poměruk ostatním církvím naprostou výjimkou, jež tudíž nemůže sloužitjako model pro obecnou právní úpravu. Proto ani zákon č. 3/2002Sb. nemohl racionálně odmítnout konstitutivní účinky registrace(tj. vznik právnické osoby) jen z důvodu, že jediná z církví(katolická) vyvozuje svůj status z mezinárodní právní subjektivitySvatého stolce a potažmo z práva kanonického. Katolickénáboženství je jediné, jež současně aspiruje na univerzalitua působí pod vedením duchovní vlády Svatého stolce nespojené sesvětskou vládou žádného státu. Proto se otázka mezinárodnísubjektivity klade výlučně u Svatého stolce (L. Le Fur: Nástinmezinárodního práva veřejného. Orbis, Praha, 1935, s. 150-151).Žádná "řada" jiných církví, jejichž postavení by s postavenímSvatého stolce bylo v otázce právní subjektivity srovnatelné,v rozporu s tvrzením odůvodnění nálezu, ve skutečnosti neexistuje.Svatý stolec má postavení srovnatelné s postavením státu,třebaže státem není. ČR jeho subjektivitu podle mezinárodníhopráva uznává, ačkoli s ním dosud neuzavřela připravovanoumezinárodní smlouvu (nikoli "mezistátní" smlouvu, jak mylně tvrdíve svém vyjádření Česká biskupská konference). Uznala ji existencívzájemných diplomatických styků (Československa a Svatého stolce)do r. 1950, jejich obnovením v dubnu 1990 a trváním dosoučasnosti. V nepřítomnosti mezinárodní smlouvy mezi ČR a Svatýmstolcem nelze vyloučit existenci bilaterálních obyčejových noremvzniklých v jejich dosavadní vzájemné praxi (přerušení této praxev podmínkách totalitního Československa není nezbytné považovat zapřekážku, jež by znemožnila ustálení případných obyčejovýchpravidel). Pokud by taková obyčejová pravidla existovala, ČR bymusela respektovat povinnosti z nich jako svůj mezinárodní závazek(viz čl. 1 odst. 2 Ústavy). Hledání těchto případných pravidel jdeovšem za rámec nálezu a jeho odůvodnění.Mezinárodně právní osobnost Svatého stolce je podstatnýmodlišujícím znakem katolické církve v poměru k ostatním církvím.Klade se proto otázka, zda a v jaké míře mají být obecná pravidlav zákoně č. 3/2002 Sb. na katolickou církev uplatněna. Rozdílynáboženství nejsou důvodem k různému zacházení z hlediskazákladních práv a svobod (čl. 3 odst. 1 Listiny). Rovnost všaknení absolutní kategorií. Rozdílné zacházení je přípustné, je-lizaloženo na objektivních a rozumných důvodech. Skutečnost, žeSvatý stolec je subjektem mezinárodního práva, který ČR uznala, jenepochybně "objektivním" důvodem k odlišnému zacházenís katolickou církví v různých otázkách upravených zákonem č.3/2002 Sb. Svědčí o tom např. i §106 odst. 2 Ústavy ČSR z r.1920, jenž připouštěl odchylky od zásady rovnosti, pokud je"dovoluje mezinárodní právo". Jinými slovy, pokud bude platněuzavřena Smlouva mezi ČR a Svatým stolcem o úpravě vzájemnýchvztahů, může tento mezinárodně právní instrument upravit ve vztahuke katolické církvi různé otázky upravené obecně v zák. č. 3/2002Sb. odlišným způsobem od něj. S využitím čl. 10 Ústavy ve zněníúst. zákona č. 395/2001 Sb. se pak použije speciální úpravasmluvní, nikoli obecná zákonná (lex specialis)."Rozumnost" a zejména "přiměřenost" odchylek od principurovnosti v poměru ke katolické církvi jsou veličinami, jež majíústavní rozměr. Jejich posouzení je mj. na Parlamentu ČR, kterýuděluje souhlas k mezinárodním smlouvám podle čl. 49 Ústavy,a v konečném důsledku na Ústavním soudu, pokud by obdržel návrh,aby posoudil soulad Smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem s ústavnímpořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy.Dle nálezem Ústavního soudu zrušeného ustanovení §6 odst.2 zákona o církvích a náboženských společnostech (dále jen"zákon") mohou tyto, jsou-li registrovány, zakládat církevníprávnické osoby "za účelem organizace, vyznávání a šířenínáboženské víry". Přechodné ustanovení §28 odst. 5 zákona pakstanoví podmínky, za níž je registrovaná církev po nabytíúčinnosti zákona povinna doplnit údaje o jí zřízených a jiževidovaných právnických osobách, a to ve shodě s náležitostmi,vyžadovanými zák. č. 3/2002 Sb.Většinové votum považuje za ratio decidendi zrušení těchtoustanovení právo církví a náboženských společností zřizovatřeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech(čl. 16 odst. 2 Listiny). Uvedená ustanovení, dle tohoto vota,nerozlišují mezi registrací a evidencí právnických osob, jsoutudíž pro církve a náboženské společnosti omezující ve svémsouhrnu: "Z těchto ustanovení totiž podle přesvědčení Ústavníhosoudu přímo vyplývá podmíněnost právního vzniku církevníchprávnických osob rozhodnutím státu, tzn. de facto jejichregistrace, byť v zákoně formálně označená jako evidence." Vevztahu k návrhu na zrušení ustanovení §16, §20, §26 a §29 zák.č. 3/2002 Sb. se ale v odůvodnění nálezu konstatuje, že "evidenceje případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkceochrany práv třetích osob", s tím, že po zrušení §6 odst. 2 a §28 odst. 5 zákona ustanovení §16, §20, §26 a §29 "nepodmiňujíprávní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivnímprávním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich evidence má tolikodeklaratorní povahu a shora uvedené funkce informační a ochranypráv třetích osob".Ve vztahu k ustanovení §6 odst. 2 zákona většinové votumpomíjí důvod, jenž se pro derogaci jeví nejvýznamnějším a tím vesvých důsledcích je způsobilé založit pro církve a náboženskéspolečnosti ohledně jimi zřizovaných právnických osob ještě vyššístupeň nejistoty.Smyslem §6 odst. 2 zákona je vymezit účely, k jejichždosahování jsou církve a náboženské společnosti oprávněnyv režimu zák. č. 3/2002 Sb. zakládat právnické osoby. Je-li tentoúčel omezen na "organizaci, vyznávání a šíření náboženské víry"a neobsahuje i s nimi spjatou činnost charitativní, kulturní,sociální péči, apod., nutno takové vymezení pokládat za rozpornés čl. 16 odst. 2 Listiny. Interpretace účelů, plynoucích z čl. 16odst. 2 Listiny, je dána pojmovým spojením organizace, vyznávánía šíření náboženské víry s působením kulturním, charitativníma sociálním, jak se vyvinulo v evropské kulturní tradici, a jetudíž dána i pohledem právně komparativním. Za rozhodovací důvodstanoviska proto ve vztahu k §6 odst. 2 zák. č. 3/2002 Sb.nepovažujeme nepřijatelnost většinovým votem tvrzené "podmíněnostiprávního vzniku církevních právnických osob rozhodnutím státu",nýbrž omezení účelů pro zakládání církevních právnických osob.Většinové votum zakládá potud právní nejistotu, že vypuštěním§6 odst. 2 zákona bez požadavku jeho nahrazení novou dikcí, ježby vymezilo účely způsobem odpovídajícím článku 16 odst. 2Listiny, vymezení účelů, má za následek výkladovou nejasnostzákonné souladnosti u vymezení předmětu církevní právnické osobydle §16 odst. 2 písm. b) zákona, a to s rizikem interpretacerestriktivní a tím i rizikem sankce dle §16 odst. 5 zákona.Argumentace obdobná dopadá i na posouzení ústavnosti §28odst. 5 zákona. Je-li většinovým votem jeho derogace odůvodňovánanepřípustností zasahování státu do oprávnění církví a náboženskýchspolečností zřizovat církevní právnické osoby, důsledkem tohotoprávního názoru by, dle našeho přesvědčení, byla právní nerovnosts ohledem k náležitostem evidence církevních právnických osob,založených po nabytí účinnosti zákona, a těch, jež byly založenypředtím. V legislativním požadavku vytvoření jednotné evidencenelze bez dalšího spatřovat žádný důvod rozporu předmětnéhozákonného ustanovení s ústavním pořádkem. Za takový lze alepovažovat nepřiměřeně krátkou lhůtu pro splnění požadavkůobsažených v daném ustanovení, a to zejména u církví s velikýmpočtem církevních právnických osob, a dále sankci nepřiměřenouzávažnosti možného protiprávního jednání, spočívajícíhov nepředložení všech evidenčních náležitostí církevníchprávnických osob. Toliko potenciální míra této nepřiměřenostilhůty a sankce je dle našeho názoru důvodem rozporu ustanovení§28 odst. 5 zákona s čl. 16 odst. 2 Listiny.Jelikož v dané věci Ústavní soud vyslovil jiné ratiodecidendi, uplatňují autoři tohoto separátního vota odlišnéstanovisko toliko k odůvodnění předmětného nálezu, když ve věcisamé sdílejí názor vota většinového.JUDr. P. H. JUDr. J. M.V Brně dne 29. listopadu 2002
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.6.02
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 6/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
4/2003 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 146/28 SbNU 295
Populární název
Postavení církví a náboženských společností - vztah státu a církve
Datum rozhodnutí
27. 11. 2002
Datum vyhlášení
27. 11. 2002
Datum podání
13. 2. 2002
Datum zpřístupnění
16. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
3
Navrhovatel
SKUPINA SENÁTORŮ
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Procházka Antonín
Napadený akt
zákon; 3/2002; o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) zákon; 3/2002; o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech); §6/1, §6/2, §11, §16, §20, §21, §22/1/d, §26, §27/4, §27/5, §28/4, §28/5, §29 v části "a Rejstříku církevních právnických osob" zákon; 3/2002; o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech); §6/1, §6/2 v části "za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnické osoby", §11/1/b, §11/1/c, §16/2, §16/3, §16/4, §16/5, §20/1/f, §21/1/a, §21/1/b, §22/1/d, §26/1/b, §26/1/c, §26/1/d, §26/2, §26/4, §26/5, §27/4, §27/5, §28/4, §28/5, §29 v části "a Rejstříku církevních právnických osob"
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /právo církví a náboženských společností spravovat své záležitosti základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru základní práva a svobody/sdružovací právo základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty závazky z mezinárodního práva
Věcný rejstřík
církev/náboženská společnost registrace stát osoba/právnická mezinárodní smlouva právní subjektivita občanské sdružení organizační složka církevní majetek
Jazyk rozhodnutí
Čeština
Poznámka
Modifikováno (zúženo) nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/06 ze dne 30. října 2007.