ECLI:CZ:US:2003:1.US.148.02
sp. zn. I. ÚS 148/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 ve věci ústavní stížnosti S. L. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 16. 10. 2001 sp. zn. 30 Ca 223/2000, jímž byly zamítnuty stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů ohledně vyměření darovací daně.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl žaloby stěžovatele proti Finančnímu ředitelství v Plzni ve věci rozhodnutí ze dne 1. 6. 2000 č. j. 2277/140/2000 a ze dne 18. 8. 2000 č. j. 7169/140/2000, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Finančního úřadu v Chodově č. 990000084 ze dne 28. 6. 1999 č. j. 19525/99/156970 a č. 990000078 ze dne 27. 5. 1999 č. j. 17620/99/156970. Oběma platebními výměry byla stěžovateli vyměřena darovací daň z poskytnutí daru movitého majetku do ciziny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu řízení správce daně porušil řadu ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), neboť rozhodnutí ze dne 28. 6. 1999 vydal bez součinnosti s ním, aniž by doručil všechny písemnosti (rozhodnutí) vydané v tomto řízení stěžovatelovu zástupci. Bez provedení daňové kontroly nebo vytýkacího řízení vyměřil správce daně daň podle pomůcek, a to i přes to, že jej nevyzval (právně účinným způsobem), aby podal daňové přiznání nebo odstranil případné nesprávné nebo neúplné údaje. Podle stěžovatele tak správce daně učinil bez splnění zákonných podmínek pro použití pomůcek.
Rozhodnutí ze dne 27. 5. 1999 měl podle stěžovatele správce daně vydat rovněž bez součinnosti se stěžovatelem, resp. jeho právním zástupcem, když nedoručil všechny písemnosti (rozhodnutí) právnímu zástupci. Správce daně poté, co stěžovatel podal na výzvu správce daně dne 17. 5. 1999 daňové přiznání ve výši nula, neprovedl ani daňovou kontrolu ani vytýkací řízení, přesto vyměřil daň podle vlastních pomůcek. Před tím však stěžovatele nevyzval, aby odstranil nesprávné nebo neúplné údaje.
Rozhodnutími Finančního ředitelství v Plzni byla odvolání stěžovatele proti oběma rozhodnutím Finančního úřadu v Chodově zamítnuta.
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovy žaloby proti shora uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Krajský soud v Plzni sice připustil, že se daňové orgány dopustily celé řady vytýkaných procesních pochybení, avšak uzavřel, že tato pochybení neměla za následek zkrácení stěžovatele v jeho hmotných právech. Krajský soud v Plzni posoudil jako nedostatečné listinné důkazy, jimiž stěžovatel v odvolacím řízení prokazoval svoje tvrzení, přičemž uzavřel, že v druhém případě stěžovatel nevyhověl výzvě finančního ředitelství k předložení dalších důkazů, čímž neusnesl důkazní břemeno.
Krajský soud však podle názoru stěžovatele zcela přehlédl, že podle §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků může odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení, avšak použití tohoto ustanovení je v případě, že byla daň stanovena podle pomůcek, vyloučeno. V odvolacím řízení pak odvolací orgán zkoumá pouze to, zda byly dodrženy zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Postup finančního ředitelství proto vybočil z mezí §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, přičemž k postupu podle §50 odst. 3 již nebyl odvolací orgán vůbec oprávněn. Nemohl proto pro stěžovatele vyvozovat jakékoliv nepříznivé důsledky, když nepředložil vyžadované důkazy, neboť rozsah jeho přezkumné činnosti byl již omezen §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.
Krajský soud podle stěžovatele navíc nerespektoval požadavek plné jurisdikce přezkumu správních rozhodnutí tak, jak to vyžaduje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i při vědomí skutečnosti, že nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/99, publikovaným pod č. 276/2001 Sb., byla zrušena celá část pátá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel se proto s ohledem na výše rekapitulované skutečnosti domnívá, že napadeným rozsudkem, jakož i daňovými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivé projednání věci podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek zrušil.
K výzvě Ústavního soudu reagoval na podanou ústavní stížnost Krajský soud v Plzni, zastoupený předsedou senátu 30 Ca, podle něhož není ústavní stížnost opodstatněná, přičemž v konkrétních důvodech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Pokud jde o napadaný rozsah přezkumu daňových rozhodnutí, odkázal soud na pátou část o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002, jejíž jednotlivá ustanovení opravňují soudy přezkoumávat toliko zákonnost aktů aplikace práva. Fakt, že nálezem Ústavního soudu byla zrušena pátá část o. s. ř., nezbavuje soud povinnosti řídit se v době rozhodování platným a účinným zněním zákona, neboť tato část byla zrušena až k 31. 12. 2002. I v tomto případě podle soudu platí čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. S ohledem na to Krajský soud v Plzni navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Finanční ředitelství v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se zcela ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Plzni, a vzhledem k tomu, že již nemá k ústavní stížnosti co dodat, vzdalo se podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud si k posouzení námitek uplatněných v ústavní stížnosti vyžádal jednak spis Krajského soudu v Plzni spisové značky 30 Ca 223/2000, jednak spisy Finančního úřadu v Chodově týkající se vyměření darovací daně platebními výměry č. 990000084 a č. 990000078.
Ze spisového materiálu Finančního úřadu v Chodově Ústavní soud zjistil, že správce daně stěžovatele vyzval výzvou č. 990000001 ze dne 22. 4. 1999 k podání daňového přiznání k dani darovací. Dne 17. 5. 1999 doručil stěžovatel finančnímu úřadu zčásti vyplněné přiznání společně s generální plnou mocí udělenou M. Š. Přípisem ze dne 21. 5. 1999 byl stěžovatel vyzván, aby svým podpisem potvrdil pravost plné moci. Platebním výměrem č. 990000078 ze dne 27. 5. 1999 byla stěžovateli vyměřena daň na základě bankovního příkazu, který měl správce daně k dispozici.
Výzvou č. 990000004 ze dne 27.5. 1999 byl stěžovatel vyzván k podání dalšího daňového přiznání k dani darovací. V tomto případě, jak vyplynulo ze spisového materiálu, stěžovatel na výzvu nereagoval a daňové přiznání nepodal. Finanční úřad v Chodově platebním výměrem č. 990000084 vyměřil stěžovateli darovací daň rovněž na základě bankovního příkazu, který měl k dispozici.
Po zvážení stěžovatelových námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni vyplynulo, že soud se zabýval všemi námitkami, jež stěžovatel uplatnil také v ústavní stížnosti, a jejichž podstatou je porušení procesních pravidel ze strany správce daně. V odůvodnění napadeného rozsudku soud připustil existenci procesních pochybení, s nimiž se však vyrovnal prismatem ustanovení §250i odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002, podle něhož byl soud povinen přihlížet pouze k takovým procesním vadám, které mohly mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Soud přitom dospěl k závěru, že vady řízení nemohly mít za následek zkrácení stěžovatele na jeho hmotných právech.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že daňové řízení trpělo procesními vadami. Na druhou stranu postupem odvolacího orgánu byl dán stěžovateli dostatečný prostor pro uplatnění procesních úkonů, kterými mohl prokázat neexistenci daňové povinnosti. Avšak důkazy, které byly stěžovatelem předloženy, nebyly způsobilé příznivější rozhodnutí přivodit, a další důkazy či důkazní návrhy, které by tuto schopnost měly, stěžovatel již dále nečinil, a to například ani v řízení o ústavní stížnosti. Jeho argumentace již setrvávala toliko v rovině porušení objektivních procesních pravidel, jejíž opodstatněnost nepopřel ani krajský soud, nicméně jak Ústavní soud vyložil shora, takové porušení ještě nezaložilo zásah do stěžovatelova subjektivního základního práva, a to ani práva na spravedlivý proces. Takový zásah proto nemohlo vyvolat ani napadené rozhodnutí krajského soudu, jehož názor je v rovině jednoduchého práva v podstatě konformní s výše uvedenou ústavněprávní argumentací podanou Ústavním soudem.
Na druhou stranu Ústavnímu soudu nezbylo, než souhlasit s námitkou stěžovatele týkající se absence plné jurisdikce soudu ve správním soudnictví, která byla založena právní úpravou správního soudnictví v části páté o. s. ř. Z tohoto důvodu také Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96; vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.) danou úpravu k 31. 12. 2002 zrušil. Nicméně obecný soud mohl i podle této úpravy provádět důkazy týkající se práva či povinnosti (v daném případě daňové povinnosti) v rovině hmotného práva. Jak již uvedeno shora, žádné takové důkazy, které by svědčily o zásahu do jeho subjektivních práv, stěžovatel v předchozím řízení před správním soudem nenavrhl a nebyly navrhovány ani v řízení před Ústavním soudem.
Pokud tedy stěžovatel v řízení před krajským soudem a rovněž i v řízení před Ústavním soudem poukazoval toliko na porušení procesních pravidel v objektivní rovině, neobstojí v tomto kontextu ani jeho námitka týkající se porušení ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Nemá-li porušení procesních pravidel ústavněprávní relevanci, nelze usuzovat ani na porušení základních práv, jejichž obsah je hmotněprávní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].