infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.2003, sp. zn. I. ÚS 211/03 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:1.US.211.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2003:1.US.211.03
sp. zn. I. ÚS 211/03 Usnesení Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 12 To 179/02, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 8 T 55/2001, kterým byl obžalovaný Ing. J. T. (dále jen "stěžovatel") pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, a obžalovaní Ing. J. K., D. T. a L. Š., pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) TrZ, zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Odvolací soud podle §259 odst. 1 TrŘ a §262 TrŘ věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil ve věci nové rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení odvolacího soudu pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tvrdil, že k porušení uvedených základních práv došlo tím, že odvolací soud nařídil, aby jeho věc byla projednána v jiném složení senátu. Podle názoru stěžovatele odvolací soud své rozhodnutí fakticky nijak nezdůvodnil, vyjma obecné a nepravdivé proklamace o blíže nespecifikovaných průtazích v řízení, a rovněž nijak blíže specifikovaném zájmu na řádném projednání věci. Ve vztahu k aplikaci §262 TrŘ poukázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 90/95, sp. zn. II. ÚS 282/97 a sp. zn. III ÚS 232/95 s tím, že užití §262 TrŘ je možné pouze ve výjimečných případech a musí být vždy řádně a podrobně zdůvodněno. Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud, s ohledem na skutečnost, že se jedná o vážné porušování základních práv a svobod, kdy je bezdůvodně zasahováno do jeho základních práv, tuto ústavní stížnost projednal jako věc naléhavou, podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K této žádosti stěžovatele je nutno uvést, že usnesení podle §39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením, které umožňuje Ústavnímu soudu odchýlit se od obecné zásady určující vyřizování podání v pořadí, v jakém je obdržel. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně citované ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, v naléhavých věcech. Naléhavost věci není možno posoudit podle samotného případu, nýbrž v návaznosti na ostatní případy, které Ústavní soud řeší. V daném případě Ústavní soud neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti této ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, neboť argumenty stěžovatele jsou obdobné, jako argumenty připadající v úvahu i v jiných trestních věcech. V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 T 55/2001. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že aplikace §262 TrŘ je jedním ze zákonných prostředků k dosažení účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 TrŘ věta první, ve větě druhé odst. 4 §2 TrŘ a v §2 odst. 5 TrŘ věta první. Napadené usnesení je třeba hodnotit s přihlédnutím ke všem soudním rozhodnutím dosud vydaným ve věci stěžovatele, neboť argumentace na sebe odkazy navazuje a vzájemně doplňuje. Důvodem pro postup podle §262 TrŘ bylo nerespektování předchozích pokynů nadřízeného soudu, což vedlo mj. k průtahům v předmětné věci. Pro úplnost dodal, že k takovémuto postupu senát 12 To Vrchního soudu v Praze, který pracuje ve stejném složení od roku 1994, přistoupil ve své praxi vůbec poprvé, po mimořádně pečlivém hodnocení situace a možností senátu soudu prvního stupně. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 55/2001, Ústavní soud zjistil, že dne 12. 6. 2001 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "KSZ") podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové na stěžovatele obžalobu pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, a na shora uvedené spoluobžalované pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) TrZ (č. l. 2440 - 2449 spisu). Usnesením ze dne 7. 11. 2001, čj. 8 T 55/2001 - 2459, soud prvního stupně vrátil věc státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) TrŘ. V odůvodnění uvedl, s poukazem na legislativní vývoj skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 TrZ, že sdělení obvinění ze dne 14. 9. 2000 je procesně neúčinné z hlediska nedostatečného zjištění totožnosti skutku a pro absenci subjektivní stránky trestného činu, kladeného stěžovateli a spoluobžalovaným za vinu. Proto úkony následující po sdělení obvinění nemají žádnou důkazní hodnotu. Současně soud prvního stupně zpochybnil výši škody, která měla být způsobena, a nestrannost a odbornou způsobilost zpracovatelů odborných vyjádření založených ve spise. Odvolací soud, z podnětu stížnosti státního zástupce, uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 12 To 157/01 (č. l. 2790 - 2798 spisu). Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Odvolací soud dovodil totožnost skutku z hlediska obsahu sdělení obvinění a obžaloby. Totožnost skutku byla, v návaznosti na podanou obžalobu, plně zachována a subjektivní stránka - podvodné jednání byla obsažena v popisu skutku. K otázce výše škody, která měla být způsobena jednáním stěžovatele a spoluobžalovaných, poukázal na písemné materiály dokládající vztah Městského úřadu Úpice a Státního fondu životního prostředí ČR, z nichž vyplývá, že uvedená částka 4 901 000,-- Kč je nesporná a je zároveň minimální výší škody ve vztahu k právní kvalifikaci jednání stěžovatele a spoluobžalované. Odvolací soud rovněž zaujal stanovisko k procesní způsobilosti, resp. nezpůsobilosti některých dalších důkazů, namítané soudem prvního stupně, a k možnosti zastavení trestního stíhání, jak navrhoval stěžovatel. Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soud prvního stupně usnesením, v rámci předběžného projednání obžaloby, v neveřejném zasedání dne 9. 4. 2002, čj. 8 T 55/2001 - 2814, trestní stíhání stěžovatele a spoluobžalovaných zastavil, s odkazem na §172 odst. 1 písm. b) TrŘ. V odůvodnění konstatoval, že na základě rozhodnutí odvolacího soudu (shora uvedeného) i Ústavního soudu [usnesení ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 489/01, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, týkající se téže trestní věci] byl vysloven právně závazný názor, že sdělení obvinění ze dne 14. 9. 2000 má náležitosti ustanovení §160 odst. 1 TrŘ a v návaznosti na podanou obžalobu je zachována rovněž totožnost skutku. Odvolací soud se neztotožnil ani s návrhem stěžovatele na zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) resp. b) TrŘ. V další části odůvodnění soud prvního stupně opakoval legislativní vývoj skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 TrZ a dovodil, že skutek, vymezený ve sdělení obvinění a podané obžalobě, není trestným činem. Ke stížnosti státního zástupce odvolací soud, usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 12 To 82/02, podle §149 odst. 1 písm. b) TrŘ, usnesení soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl (č. l. 2832 - 2835 spisu). Opětovně odmítl jeho závěry a vysvětlil problematiku započetí skutku v návaznosti na subjektivní stránku jednání pachatelů. Po druhém vrácení věci k novému projednání soud prvního stupně nařídil ve věci hlavní líčení a rozsudkem ze dne 8. 11. 2002, čj. 8 T 55/2001 - 3046, zprostil stěžovatele a spoluobžalované obžaloby podle §226 písm. b) trŘ. Odůvodnění obsahovalo de facto shodné argumenty jako předchozí zrušená usnesení, tj. že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka žalovaného trestného činu jako podmínka, aby jednání pachatele bylo trestné. Z podnětu odvolání státního zástupce KSZ v Hradci Králové odvolací soud zmíněný rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 31. 1. 2003, čj. 12 To 179/02 - 3092 (proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností). V odůvodnění odvolací soud zrekapituloval svá předchozí rozhodnutí a předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále konstatoval, že senát soudu prvního stupně, rozhodující v předmětné věci, již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 7. 11. 2001 zaujal chybný právní názor v otázce naplnění, resp. údajného nenaplnění formálních náležitostí obžaloby a tuto chybu dále opětovně rozvíjel ve všech následujících rozhodnutí, bez ohledu na stanoviska a pokyny odvolacího soudu. Poukázal na rozbor otázky zachování totožnosti skutku a protiprávnosti jednání stěžovatele a spoluobžalovaných podle textu obžaloby tak, jak byl proveden v předchozích rozhodnutí odvolacího soudu. Tím, že senát soudu prvního stupně opětovně nerespektoval pokyny a závěry nadřízeného soudu, porušil ustanovení §149 odst. 6 TrŘ a dospěl k mylným a nepřesvědčivým právním závěrům obsaženým v napadeném rozsudku ze dne 8. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že vady napadeného rozsudku nebylo možno odstranit před odvolacím soudem, byl rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (výrok I.). V zájmu řádného projednání věci a odstranění dalších neodůvodněných průtahů odvolací soud nařídil podle §262 TrŘ projednat věc v jiném složení senátu (výrok II.) Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 55/2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, z podnětu odvolání státního zástupce KSZ v Hradci Králové v neprospěch stěžovatele, zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2002, čj. 8 T 55/2001 - 3046, a trestní věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je tedy nepochybné, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně poskytuje, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není posledním rozhodnutím ve věci. Posledním rozhodnutím v projednávané věci je, ústavní stížností nenapadený, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, čj. 12 To 74/03 - 3186. Z tohoto důvodu byl návrh stěžovatele, v části směřující proti zrušujícímu výroku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, čj. 12 To 179/02 - 3092, odmítnut jako nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Podstatou ústavní stížnosti je však část, týkající se tvrzení stěžovatele, že výrokem II. odvolacího soudu, aby věc projednal soud prvního stupně v jiném složení senátu, byl odňat svému zákonnému soudci. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Z čl. 81 Ústavy ČR plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tato ustanovení ve svém důsledku bezpochyby znamenají snahu zajistit individuální nezávislost soudce v konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí, a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný a vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité kauze podle zákona povolán. Jakkoliv je postup odvolacího soudu podle §262 TrŘ výjimečný, v posuzovaném případu není důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Jestliže po pečlivém a logickém zhodnocení vadného postupu soudu prvního stupně a jeho závěrů, jež vyústily ve zprošťující výrok, shledal odvolací soud, že účelu trestního řízení bude za daného stavu dosaženo v jiném složení senátu, nelze mu vytknout, že v projednávaném případě přistoupil k aplikaci ustanovení §262 TrŘ. Vrchní soud v Praze v souzené věci nejprve třikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Své rozhodnutí o projednání věci v jiném složení senátu (§262 TrŘ) postavil na nerespektování právních názorů a pokynů vyslovených v předchozích usneseních vrchního soudu, přístupu senátu soudu prvního stupně a z toho plynoucích průtahů v řízení. Svůj výrok o aplikaci věty první §262 TrŘ dostatečně a přiléhavě odůvodnil. V tomto směru je nutno doplnit, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§149 odst. 6 TrŘ a §264 odst. 1 TrŘ). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity. Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele, že aplikace §262 věty prvé TrŘ v každém případě porušuje právo na zákonného soudce. Je na zvážení odvolacího senátu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů, tj. výjimečně, přistoupí. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem) určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech sp.zn. III ÚS 90/95, sp.zn. II. ÚS 282/97 a sp.zn. III ÚS 232/95, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ. Situace, které nastaly ve zmiňovaných nálezech, na souzenou věc nedopadají. V daném případě aplikace věty první ustanovení §262 TrŘ nevyvolala stav popsaný v uvedených nálezech Ústavního soudu, neboť se v nich jedná v zásadě o jiný případ. V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2003 JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:1.US.211.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 211/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 12. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 4. 2003
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §262, §134 odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-211-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 43784
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21