infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.12.2003, sp. zn. I. ÚS 542/02 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:1.US.542.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2003:1.US.542.02
sp. zn. I. ÚS 542/02 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele J.H., zastoupeného Mgr. V. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 142/2002 ze dne 3. 7. 2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: I. Stěžovatel podal Ústavnímu soudu včasnou ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 142/2002 ze dne 3. 7. 2002, jímž byl k dovolání stěžovatele zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 118/01 ze dne 23. 1. 2002 ve výroku, jímž bylo stěžovateli a dalším dvěma obviněným uloženo "za povinnost" zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti E. T., s.r.o., částku 147.154,- Kč. Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že stěžovatel a další dva obvinění jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně uvedené společnosti 97.394,- Kč, přičemž co do zbytku byla tato společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel následovně. Porušení svého práva spatřoval v prvé řadě v tom, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. P. A. rozhodovala již v přípravném řízení jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 o jeho vazbě, čímž prý došlo k porušení ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr.ř"). Je pravda, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr.ř. tento důvod dovolání nelze použít, pokud stěžovateli byla tato okolnost již známa v původním řízení a nebyla jím namítána. Dovolací soud tuto otázku uzavřel tak, že stěžovateli již v původním řízení tato okolnost známa byla a nebyla nikdy namítnuta. V tomto směru stěžovatel namítá, že toto závažné porušení ustanovení tr.ř. nezjistil ani městský státní zástupce, ani předsedkyně JUDr. P.A., ani senát Vrchního soudu v Praze. Další porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že v době od 4. 4. 1996 do 8. 7. 1996 neměl obhájce, ačkoliv se v jeho případě jedná o nutnou obhajobu. Tvrdí, že je nesprávný závěr dovolacího soudu, že u něho z materiálního hlediska nedošlo ke zkrácení obhajovacích práv a že takovou vadu nenamítal. Ze spisu lze přitom zjistit, že v době, kdy stěžovatel neměl obhájce, byli vyslechnuti svědkové S. a ing. K. a že byly zajištěny listinné důkazy. Stěžovatel připomíná, že na skutečnost, že nemá obhájce, upozorňoval v průběhu řízení předsedu Městského soudu v Praze, ministra spravedlnosti a Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. Domnívá se proto, že tímto způsobem došlo ke zkrácení jeho obhajovacích práv nejen z formálního hlediska, ale i z hlediska materiálního. Dále stěžovatel namítal, že nelze souhlasit s tím, že nebyl dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. s výjimkou výroku o náhradě škody v případě poškození společnosti E. T. K., s.r.o. Stěžovatel rovněž brojí proti porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě; nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že i případné porušení tohoto práva neimplikuje závěr o nutnosti postupu podle §11 odst. 1 písm. j) tr.ř. (srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a že k prodloužení řízení přispělo i chování samotných obviněných, kteří zejména v přípravném řízení podávali nejrůznější podněty, žádosti, stížnosti a podobně (v naprosté většině nedůvodné), jejichž vyřizování průběh vyšetřování brzdilo. Stěžovatel uvedl, že právo každého, aby jeho záležitost byla soudem v přiměřené lhůtě, případně bez zbytečných průtahů projednána, zahrnuje v sobě mimo jiné i ochranu před stresující nejistotou o výsledek řízení před soudem. Proto se domnívá, že uvedené porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě lze posuzovat jako důvod zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr.ř., a to jak po formální, tak i po materiální stránce. Stěžovatel dále uvedl, že o nezákonnosti řízení svědčí i skutečnost, že byli trestně stíháni příslušníci policie, neboť během přípravného řízení došlo ke ztrátě účetních dokladů, počítače a tašky s doklady náležejících obviněným. Je prý rovněž nesporné, že v řízení došlo k psychickému nátlaku ze strany vyšetřovatele v souvislosti se zadržením a následným vzetím do vazby stěžovatelova syna. Stěžovatel doplnil své podání přípisem ze dne 28. 4. 2003, v němž uvedl, že soudkyně JUDr. P. A. vydala po nabytí právní moci rozsudku usnesení o svém vyloučení podle §30 odst. 2 tr.ř. Dále kritizoval údajné tvrzení, že sice neměl po dobu vazby advokáta, leč že nebyl proveden "žádný úkon", neboť ze správy pro "Evropský soud" vyplývá, jaké byly prováděny úkony vyšetřování. V dalším přípisu ze dne 11. 6. 2003, opakoval okolnosti obsažené v původní ústavní stížnosti. Další doplnění ústavní stížnosti učinil stěžovatel 12. 8. 2003 prostřednictvím svého právního zástupce. Zásadně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že procesní námitku podjatosti soudkyně měl uplatnit on, popřípadě jeho obhájce, který ho v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu zastupoval. Obhájce prý těžko mohl předpokládat, že předmětné usnesení nebude součástí spisu a nemohl se proto s tímto usnesením při prostudování spisu seznámit. Dále opakovaně kritizoval závěr soudu, že u něho nedošlo z materiálního hlediska ke zkrácení "obhajovacích práv". Znovu připomněl, že v době, kdy neměl obhájce, byly konány výslechy svědka S. a ing. K. a že byly zajištěny listinné důkazy. Na to, že nemá obhájce, prý upozorňoval několikrát a tyto stížnosti by měly být založeny ve spise. Konečně stěžovatel sdělil, že se obrátil se svou stížností na Evropský soud pro lidská práva ve Strasbourgu, kde je stížnost evidována pod č.j. 76802/01. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil. II. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. V něm uvedl, že přisvědčil pouze dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti všech tří obviněných zaplatit poškozené společnosti E. T., s.r.o., částku 147.154,- Kč. Ostatní dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a c) tr.ř. nebyly dány. Námitce neúměrné délky projednávání dané věci s tím, že tato skutečnost byla vzhledem k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr.ř., stejně jako chybnému přiznání úroku z prodlení poškozené společnosti T. s., s.r.o., Nymburk a výhradě nezákonnosti řízení předcházejícího vydání rozsudků soudů obou stupňů, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Konstatoval, že ve výhradách proti těmto závěrům spočívá podstata ústavní stížnosti. Nejvyšší soud se dále vyjádřil k dalším námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. K námitce, že nebyl připuštěn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr.ř., tj. že ve věci rozhodoval vyloučený orgán (neboť předsedkyně senátu soudu I. stupně rozhodovala i v přípravném řízení jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 o prodloužení lhůty trvání vazby), Nejvyšší soud uvedl, že podle citovaného ustanovení nelze tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v průběhu řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu II. stupně namítnuta; obě uvedené podmínky musejí být splněny současně. Nejvyšší soud konstatoval, že z obsahu spisu sp. zn. 1 T 12/97 Městského soudu v Praze, i z obsahu spisu Nt 79/96 Obvodního soudu pro Prahu 10, vyplývá, že není splněna druhá podmínka pro použití tohoto dovolacího důvodu, neboť ani obviněný ani jeho obhájce, ač jim tato okolnost známa byla, námitku vyloučení předsedkyně senátu před rozhodnutím odvolacího soudu neuplatnili. Pokud jde o námitku, že stěžovatel neměl v průběhu řízení obhájce, Nejvyšší soud uvedl, že v každé konkrétní věci je třeba posuzovat, zda byl obviněný v takovém případě zkrácen na svých obhajovacích právech nejen z formálního, ale i z materiálního hlediska. Dovolací soud ze spisového materiálu zjistil, že v předmětné době prakticky nebyly prováděny žádné důkazy, obviněný nebyl vyslýchán, nebyli vyslýcháni ani spoluobvinění, nebyly prováděny konfrontace, nebyli vyslýcháni ani svědci (s výjimkou jediného svědka M. S., jehož výpověď z důkazního hlediska neměla prakticky žádný význam) a nebyly opatřovány žádné další důkazy. Sám stěžovatel po celou dobu řízení takovou vadu nenamítal a nepožadoval ani opakování žádného z úkonů, které by snad v této době byly provedeny. S ohledem na celkovou dobu trvání trestního řízení v této věci se jednalo o poměrně krátký časový úsek a je prý zcela zřejmé, že projednání dovolání z tohoto dovolacího důvodu by nebylo mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, nebyla po právní stránce zásadního významu. Ve vztahu k třetímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. shledal Nejvyšší soud důvodnou pouze výhradu k rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti zaplatit na náhradě škody společnosti E. T., s.r.o., částku 147.154,- Kč. Ostatním námitkám spadajícím pod tento dovolací důvod nepřisvědčil. Především uvedl, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů, a právě proto nemůže námitka stěžovatele obstát, neboť prý namítal nikoliv právní, ale skutkové vady. K námitce nepřiměřené délky trestního řízení dovolací soud uvedl, že je třeba ji posuzovat především podle složitosti případu, chování příslušných orgánů činných v trestním řízení i chování samotných obviněných. Z tohoto pohledu není doba cca šesti let - s ohledem na celkový rozsah věci a její složitost - nepřiměřeně dlouhá. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že ani případné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k čemuž však v této věci nedošlo) neimplikuje závěr o nutnosti zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr.ř. Závěrem Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud by "neměl podané ústavní stížnosti vyhovět". Dále sdělil, že podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání. K výzvě Ústavního soudu podalo vyjádření rovněž Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. Uvedlo, že nemá vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné výhrady, považuje je za zcela zákonné a odpovídající i ústavním principům ochrany práv a právem chráněných zájmů občanů. Ke konkrétním námitkám ústavní stížnosti pak Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02 a IV. ÚS 215/96, jimiž byla stabilizována soudní praxe v tom směru, že sama skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zastavení řízení o předmětném trestném činu a že zákon nedává jinou možnost satisfakce než vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno. Obdobně rozhodl i Nejvyšší soud unesením sp. zn. 5 Tdo 178/2002 ze dne 10. 7. 2002 a dalšími rozhodnutími. Ohledně dalších výtek Nejvyšší státní zastupitelství prohlásilo, že v případě stěžovatele nedošlo k porušení norem trestního práva procesního, jež by mělo za následek nezákonnost rozhodnutí dovolacího soudu či omezení ústavních práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší státní zastupitelství rovněž vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání. III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Se zřetelem k těmto zásadám postupoval Ústavní soud i v této souzené věci. Po seznámení se předloženými podklady a po prostudování obsáhlého spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 1. K námitce týkající se vyloučení soudkyně JUDr. P. A. Ústavní soud uvádí, že JUDr. A., jako předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, rozhodla usnesením ze dne 9. dubna 2002, sp.zn. 1 T 12/97, že podle §30 odst. 2 trestního řádu je vyloučena z vykonávání úkonů v přezkoumávané trestní věci, neboť jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 28. února 1996, sp.zn. Nt 79/96, rozhodla, že u stěžovatele a obviněného JUDr. J. S. se podle §71 odst. 2 trestního řádu prodlužuje lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení. JUDr. A. byla daná trestní věc přidělena dne 8. března 2001, tedy po uplynutí pěti let od jejího rozhodování o prodloužení lhůty pro trvání vazby. I když ve vyšetřovacím spise týkajícím se stěžovatele a spoluobviněných JUDr. J. S. a V. P.nebylo založeno žádné rozhodnutí o vazbě vydané JUDr. A., učinila tato dotaz u Obvodního soudu pro Prahu 1, zda nerozhodovala o vazbě některého z těchto obviněných. Následně jí bylo sděleno, že žádné vazební rozhodnutí týkající stěžovatele a obviněných JUDr. J. S. a V. P. neučinila. Teprve po tomto ujištění nařídila hlavní líčení, všechna hlavní líčení řídila a dne 6. srpna 2001 ve věci rozhodla. Ač stěžovateli i obviněnému JUDr. J. S. a jejich obhájcům bylo usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby ze dne 28. února 1996 prokazatelně doručeno (oba obvinění se o tomto rozhodnutí zmiňují ve svých podnětech adresovaných v roce 1996 Nejvyššímu státnímu zastupitelství), nenamítli tito obvinění (ani jejich obhájci) v průběhu soudního řízení před Městským soudem v Praze za předsednictví JUDr. P. A. její vyloučení podle ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu a tuto námitku neuplatnili ani v rámci odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze. Námitku vyloučení jmenované předsedkyně senátu uvedli stěžovatel a obviněný JUDr. J. S. teprve v dovolání. Nejvyšší soud ČR pak dospěl k závěru, že tvrzený dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu není dán, a to právě z toho důvodu, že sice ve věci rozhodl vyloučený soudce, ale nebyla splněna druhá ze zákonných podmínek tohoto dovolacího důvodu ("..tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta"). Ústavní soud považuje uvedený právní závěr dovolacího soudu dostatečně přesvědčivý a za ústavně konformní, takže právo stěžovatele na spravedlivý proces v tomto směru porušeno nebylo. 2. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. ve vazbě na postup podle §11 odst. 1 písm. j) tr.ř. a provedl podle spisu podrobnou rekapitulaci průběhu řízení. Uvádí, že stěžovateli bylo obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona sděleno dne 26. září 1995 a trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, tedy po šesti letech a čtyřech měsících. Z celkové doby trestního řízení připadl na přípravné řízení jeden rok a osm měsíců a na řízení před soudem čtyři roky a osm měsíců. a) Pokud se jedná o průběh vyšetřování, konstatovala dozorová státní zástupkyně průtahy v době od 8. listopadu 1995 do 22. ledna 1996, tj. po dobu dvou a půl měsíce. V této době provedl vyšetřovatel pouze výslech svědkyně D.S. (29. listopadu 1995). Další průtah ve vyšetřování dozorová státní zástupkyně shledala v době od 27. února 1996 do 12. června 1996 (tři a půl měsíce). I v době tohoto průtahu provedl vyšetřovatel výslechy tří svědků (12. března 1996 - D. Š.c a Ing. J. A., 11. dubna 1996 - M. S.) a opatřoval další listinné důkazy. V této fázi vyšetřování byl vyšetřovací spis předkládán Městskému soudu v Praze s návrhem na prodloužení vazby obviněného V. P. (návrh předložen 15. března 1996), soud rozhodoval rovněž o žádostech všech obviněných o propuštění z vazby a o stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí (stížnostní soud rozhodoval dne 24. května 1996). Spis byl dále předložen dne 26. května 1996 Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy se stížností spoluobviněného JUDr. S. Nelze tedy dospět k závěru, že by byl vyšetřovatel v době konstatovaných průtahů zcela nečinný, a to bezdůvodně. Nicméně po přezkoumání postupu vyšetřovatele dozorová státní zástupkyně dne 21. června 1996 učinila opatření, aby vlastní vyšetřovací úkony prováděl vyšetřovatel zcela plynule. Další průtahy ve vyšetřování již poté zaznamenány nebyly. b) Obžaloba v trestní věci stěžovatele byla podána Městskému soudu v Praze dne 28. července 1997. Prvé hlavní líčení bylo nařízeno na dny 9. března - 13. března 1998. To bylo odročeno bez jednání, o což požádal spoluobviněný JUDr. J. S. z důvodu své pracovní neschopnosti. Hlavní líčení pak probíhalo v době od 1. června do 28. srpna 1998 (celkem 12 jednacích dnů). Další hlavní líčení, nařízené na dny 11. - 15. ledna 1999, bylo z důvodu pracovní neschopnosti předsedy senátu odročeno na 3. - 7. května 1999, kdy se opět nekonalo, neboť nebyla přítomna ze závažných důvodů jedna přísedící. Rovněž další hlavní líčení nařízené na 28. června - 1. července 1999 se nekonalo, neboť byla řešena námitka podjatosti předsedy senátu. Konečné rozhodnutí o námitce podjatosti vydal Vrchní soud v Praze dne 30. srpna 1999. Dalších 7 hlavních líčení proběhlo v době od 15. listopadu 1999 do 19. června 2000. Hlavní líčení nařízené na 14. a 15. září 2000 bylo odvoláno, neboť předseda senátu byl dočasně zproštěn výkonu funkce soudce. V době od srpna 2000 do března 2001 nebylo možno tuto trestní věc přidělit jinému soudci, poněvadž bylo nutné vyčkat na výsledek kárného řízení vedeného s předsedou senátu. Po konečném rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky byla trestní věc stěžovatele dne 9. března 2001 přidělena jiné předsedkyni senátu a řízení před soudem prvního stupně bylo třeba provést znovu. Nová předsedkyně senátu nařídila hlavní líčení již za dva měsíce po přidělení věci, a to na 10. května 2001 a věc projednávala plynule až do 6. srpna 2001, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. O odvolání všech obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze dne 23. ledna 2002. c) Ústavní soud shrnuje, že se jednalo o trestní věc, ve které byli trestně stíháni tři obvinění. Bylo nutné provést velmi rozsáhlé dokazování, a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Spis sp.zn. 1 T 12/97 má 4 082 listů (z toho vyšetřovací spis 2 627 listů). V průběhu vyšetřování bylo třeba vyslechnout cca 100 svědků, provádět konfrontace, opatřit listinné důkazy ve velkém rozsahu a vypracovat několik znaleckých posudků (z oboru kriminalistiky - odvětví počítačové expertízy, technického zkoumání písemností, expertízy ručního písma, z oboru písmoznalectví - odvětví písmo psacích strojů, jakož i z oboru psychiatrie). Stěžovatel i další obvinění v průběhu přípravného řízení důsledně využívali všech svých oprávnění k obhajobě, včetně podávání opravných prostředků, což jim samozřejmě vytýkat nelze; nicméně je nesporné, že opakované předkládání spisového materiálu orgánům trestního řízení příslušným k přezkoumání postupu vyšetřovatele a k rozhodnutím o stížnostech dobu vyšetřování prodlužuje. Tímto vzniklé průtahy ve vyšetřování nelze vyšetřovateli přičítat. Jednalo se o trestnou činnost podvodného charakteru, k níž se žádný ze tří obviněných nedoznal, takže bylo třeba provádět velmi rozsáhlé a složité dokazování, včetně znaleckého zkoumání listinných materiálů. Za této situace tedy nelze dobu vyšetřování v délce 20 měsíců považovat za dobu nepřiměřenou. d) O rozsahu důkazního řízení prováděného před soudem prvního stupně svědčí to, že za předsednictví původního předsedy senátu se konalo hlavní líčení celkem v devatenácti celých jednacích dnech. Vyslechnuto bylo cca 60 svědků. V novém hlavní líčení po změně předsedy senátu (celkem 8 jednacích dnů) byli opětovně osobně slyšeni všichni svědci, na jejichž slyšení obvinění trvali a opakovány byly všechny ostatní důkazy pro rozhodnutí věci nezbytné. Na délku řízení před soudem prvního stupně mělo negativní vliv chování některých svědků, kteří se k hlavnímu líčení nedostavovali, ač byli řádně předvoláni, bylo třeba pátrat po jejich pobytu (např. svědci K. M., D. K., J. W.) a doručovat jim předvolání prostřednictvím orgánů Policie ČR. Právě pro absence svědků, na jejichž osobním slyšení před soudem obvinění trvali, bylo nutno v řadě případů hlavní líčení odročovat na další termín. Nekázeň svědků řešil soud i ukládáním pořádkových pokut (např. č.l. 3055-3059). Rychlejšímu vyřízení věci před soudem prvního stupně zabránila i pracovní neschopnost původního předsedy senátu a odůvodněná nepřítomnost jedné z přísedících. Především však na délku řízení před soudem mělo vliv to, že v této důkazně komplikované trestní věci bylo třeba z důvodu změny předsedy senátu konat hlavní líčení v podstatě dvakráte. I když řízení před soudy obou stupňů trvalo celkem 4 roky a 6 měsíců, nelze podle mínění Ústavního soudu dovozovat, že v soudním řízení došlo k nedůvodným průtahům. Z předchozích údajů vyplývá, že celková délka trestního řízení byla ovlivněna značným rozsahem trestní věci (trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona spáchaný společným jednáním stěžovatele a dalších dvou pachatelů, namířený proti deseti různým poškozeným subjektům) a dále mimořádně obtížnou důkazní situací. Byť Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku konstatoval, že k určitým průtahům v některých stadiích trestního řízení došlo, nelze dovodit, že se jednalo o natolik závažné průtahy, aby je bylo možno považovat za porušení ústavního práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně, pokud již ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, nepřichází v úvahu zásah Ústavního soudu, kterým by bylo zakázáno v průtazích pokračovat (srov. ust. §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). I pokud by tedy bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemohlo by to být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, tedy pro postup podle §11 odst. 1 písm. j) tr.ř. V této souvislosti Ústavní soud již dříve judikoval, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (nález sp.zn. IV. ÚS 215/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 7., nález č. 17, str. 117). 3. Třetí námitka stěžovatele směřuje proti údajnému porušení práva na obhajobu. Její podstata spočívá v tom, že ač se v předmětné věci jedná o nutnou obhajobu, stěžovatel v období od 4. 4. 1996 do 8. 7. 1996 obhájce neměl, byť na to v průběhu řízení upozorňoval. V tomto směru Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že 26. 9. 1995 byl Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 1 Nt 450/95 ze dne 26. 9. 1995 ustanoven stěžovateli obhájce JUDr. P.. Opatřením téhož soudu sp. zn. 1 Nt 533/95 ze dne 24. 11. 1995 byl uvedený advokát zproštěn povinnosti obhajoby proto, že si stěžovatel obhájce zvolil, jak plyne z plné moci, kterou udělila jeho matka dne 13. 11. 1995 JUDr. A.K. Podle sdělení JUDr. T. V. , JUDr. A.K. ze dne 15. 4. 1996 stěžovatel dne 4. 4. 1996 tuto plnou moc vypověděl. Informace o vypovězení plné moci byla Policii ČR doručena dne 17. 4. 1996. Dále pak Ústavní soud zjistil, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. Nt 343/96 ze dne 8. 7. 1996 byl stěžovateli ustanoven obhájce JUDr. P. M. Následně potom opatřením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. Nt 612/96 ze dne 29. 11. 1996 byl stěžovateli ustanoven obhájce JUDr. V. H., neboť předchozí obhájce požádal o zproštění obhajoby pro ztrátu důvěry klienta. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že v době, kdy stěžovatel neměl obhájce, se uskutečnil výslech svědka M. S., a to dne 11. 4. 1996. Z obsahu spisu plyne - jak je uvedeno výše - , že stěžovatel vypověděl plnou JUDr. A. K. dne 4. 4. 1996, leč vyšetřovatel se o tom dozvěděl až z přípisu zmíněného advokáta ze dne 15. 4. 1996, doručeného Policii ČR dne 17. 4. 1996. Výslech svědka S. se uskutečnil již dne 11. 4. 1996, tedy v době, kdy vyšetřovatel o tom, že stěžovatel není právně zastoupen, nevěděl. Po doručení informace, že stěžovatel nemá obhájce, ačkoliv je ve věci nutná obhajoba, nebyly žádné další výslechy konány. Věcně pak lze k provedenému výslechu svědka uvést, že jeho výpověď byla z hlediska posouzení skutku nepodstatná. Nicméně z rekapitulace spisu je patrno, že stěžovatel v uvedeném období obhájce skutečně neměl. K tomu, aby bylo možno dospět k závěru, že došlo k porušení stěžovatelova ústavního práva na obhajobu, je však nutno ještě posoudit, jaký reálný dopad měla absence obhájce v uvedeném období na ochranu práv stěžovatele, zejména z hlediska spravedlivosti procesu jako celku. Z tohoto hlediska nemůže Ústavní soud stěžovatelově námitce přisvědčit. Po posouzení celé věci, průběhu řízení, i se zřetelem na krátké období absence obhájce (od 4. 4. 1996 do 8. 7. 1996) ve vztahu k event. provedeným důkazům (výslech svědka M. S. bez podstatného významu z hlediska důkazního), totiž dospěl k závěru, že nedostatek právního zastoupení stěžovatele v uvedeném období nedosahuje takové intenzity, aby mohl být považován za porušení základního práva stěžovatele na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Pokud stěžovatel namítal, že za nepřítomnosti obhájce byl vyslechnut i svědek Ing. K., Ústavní soud konstatuje, že výslech tohoto svědka z obsahu spisu nelze dohledat. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím zjevně nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ni k porušení jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Pro úplnost lze dodat, že obdobně rozhodoval ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 252/02. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2003 JUDr. František Duchoň předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:1.US.542.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 542/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 16. 12. 2003
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 9. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §265b, §11 odst.1 písm.j
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
řízení/zastavení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Rozsudek ESLP Hradecký proti ČR z 5. 10. 2004 č. 76802/01: vysloveno porušení čl. 13 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-542-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41239
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22