ECLI:CZ:US:2003:1.US.651.03
sp. zn. I. ÚS 651/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Z. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 10 Co 672/2003 - 35, a proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 7. 2002, č. j. E 775/2002 - 13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, kterým tento nařídil na návrh oprávněného (E. spol. s r. o.) výkon rozhodnutí prodejem movitých věci stěžovatelky pro 24 177,- Kč dle vykonatelného titulu - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, č. j. 34 Cm 436/96 - 35 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 4 Cmo 116/2001.
Stěžovatelka napadla v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2003, neboť se domnívá že jimi došlo k zásahu do jejích práv chráněných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že zároveň podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Toto bylo potvrzeno i pracovnicí Okresního soudu v Litoměřicích, která sdělila, že dne 20. 11. 2003 bylo v dané věci podáno dovolání.
Vzhledem k nejnovější judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho současně vyplývá, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci či vyzýval stěžovatelku k odstranění vad jejího podání, dospěl Ústavní soud k závěru, že její návrh není přípustný.
Vzhledem k výše citovanému Sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatelka poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jejím dovolání, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Soudce zpravodaj tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.
soudce zpravodaj