ECLI:CZ:US:2003:2.US.506.02
sp. zn. II. ÚS 506/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, čj. 30 Cdo 638/2002-77, ze dne 24. dubna 2002, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 25 Co 292/2001, ze dne 29. června 2001 a proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, čj. 16C 210/2000, ze dne 19. března 2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny, a která proto i v ostatním nakonec splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Ústavní stížnost prostřednictvím svého advokáta odůvodňoval tím, že podle jeho přesvědčení ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel konkrétně uvedl, že nemůže souhlasit s důvodem odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost, neboť dovolání je podle §239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přípustné a samotným důvodem je skutečnost, že o věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Podle stěžovatele je zjevné, že podle zákona je k projednávání ochrany osobnosti věcně příslušný krajský soud, takže jeho rozšířený návrh, který byl podán u okresního soudu, měl být postoupen krajskému soudu. Tvrdil dále, aniž by se však toto tvrzení jakkoli projevilo v petitu ústavní stížnosti, že řízení bylo zahájeno pod čj. 6C 115/97, a že v něm od samého počátku docházelo k průtahům. Uvedl také, že totéž řízení proběhlo pod čj. 16C 210/2000, což je v rozporu s §83 o.s.ř. - překážka litispendence. Podle §229 odst. 2 písm. a) o.s.ř. je uvedená skutečnost důvodem zmatečnosti a k této vadě měl dovolací soud přihlédnout ve své přezkumné činnosti podle §242 odst. 3 o.s.ř.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal napadená rozhodnuti obecných soudů a jejich vyjádření k ústavní stížnosti, a zjistil následující.
Stěžovatel se původním návrhem proti žalované Fakultní nemocnici v Hradci Králové domáhal u Okresního soudu v Hradci Králové zajištění důkazu - rozhodnutí o jeho zdravotním stavu vydaného na základě vyšetření ze dne 13. května 1993, a to pro potřeby řízení o přiznání invalidního důchodu. V průběhu tohoto řízení o zajištění důkazu podal návrh na změnu návrhu, jímž se vůči žalované domáhal zaplacení částky 5.000.000,- Kč. Okresní soud v Hradci Králové napadeným usnesením jednak I. přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a II. nepřipustil změnu návrhu spočívající v jeho rozšíření o zaplacení částky 5.000.000,- Kč, jednak III. meritorně původní návrh na zajištění důkazu zamítl a konečně IV. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhrady nákladů řízení. V odůvodnění okresní soud mimo jiné odkázal na ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, a konstatoval, že žalobce se původně domáhal jen zajištění důkazu. Řízení o takovém návrhu má zcela jiný charakter a bez dalšího dokazování by nemohlo být o rozšířeném návrhu rozhodnuto. Původní návrh na zajištění důkazu okresní soud meritorně zamítl, neboť podmínkou jeho vyhovění by musela být obava, že takový důkaz nebude v budoucnu možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Důkaz, jehož zajištění se stěžovatel (žalobce) domáhal, však byl proveden, neboť žalobce byl 13. května 1993 vyšetřen a nález o tomto vyšetření existuje v jiném soudním spise. Podle okresního soudu tedy chybí obava, že by důkaz nemohl být proveden nebo jen s velkými obtížemi.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu ve výrocích III. a IV. potvrdil a odvolání stěžovatele proti výroku I. odmítl. Odmítl též odvolání proti výroku II. (nepřipuštění změny návrhu), neboť s ohledem na ustanovení §202 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není odvolání přípustné proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu.
Dovolání stěžovatele, který požadoval zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů proto, že rozšířený návrh (ve věci ochrany osobnosti) byl věcně příslušný projednat Krajský soud v Hradci Králové, Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný podle §237, 238, 238a ani §239 o.s.ř.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů o nepřipuštění změny jeho původního návrhu a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Rozdílný názor stěžovatele na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a to dokonce v širším rozsahu, než Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, což zjevně učinily i v řízeních, jejichž výsledkem byla napadená rozhodnutí, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Tato skutečnost musí být stěžovateli i jeho právnímu zástupci dobře známa, neboť je Ústavní soud již několikrát o své působnosti poučil.
K důvodům ústavní stížnosti Ústavní soud zcela nad rámec tohoto usnesení podotýká, že stěžovatel se zjevně mýlí, když nepřipuštění změny návrhu považuje za odmítnutí návrhu ve smyslu §239 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. dovolání odmítl a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Tvrzení stěžovatele, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, je nepodložené, neboť pro určení věcné a místní příslušnosti jsou podle §11 odst. 1 o.s.ř. rozhodné okolnosti, které tu byly v době zahájení řízení. Stěžovatel se původním návrhem domáhal zajištění důkazu podle §78 o.s.ř. Pokud v průběhu tohoto specifického řízení učinil změnu návrhu, která se zcela vymykala probíhajícímu řízení, okresní soud tuto změnu logicky nepřipustil. Tvrzení o údajné litispendenci by na věci nic nemohlo změnit, neboť dovolací soud by k této námitce mohl přihlédnout jen za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné. Bylo na stěžovateli, aby tento důvod uplatnil postupem, který je k tomu určen.
Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že i samotné odůvodnění ústavní stížnosti je z hlediska ústavněprávní argumentace kusé. Pouhá obecná tvrzení postrádající řádné zdůvodnění nemohou sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že smyslem a účelem ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen. Důvodem je zcela mimořádná závažnost řízení před Ústavním soudem a s tím spjatá snaha povinným právním zastoupením zajistit právně kvalifikované uplatňování základních práv a svobod stěžovatele před Ústavním soudem. Je otázkou, zda účel tohoto institutu byl v posuzovaném případě bezezbytku naplněn, neboť Ústavní soud musel advokáta stěžovatele vyzývat, aby alespoň označil základní práva stěžovatele, která měla být porušena, neboť tato podstatná náležitost v ústavní stížnosti původně zcela chyběla.
IV.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 12. 2003
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu