infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.11.2003, sp. zn. II. ÚS 630/02 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 127/31 SbNU 141 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:2.US.630.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K dokazování při posuzování lhůty pro zákonné omezení osobní svobody

Právní věta V daném případě bylo nutné najisto postavit otázku, od kterého okamžiku došlo k omezení osobní svobody stěžovatele, resp. odkdy počala běžet zákonná lhůta 48 hodin, po niž je omezení osobní svobody stěžovatele zákonné. Obecné soudy nevedly při posouzení, zda byla dodržena lhůta zákonného omezení osobní svobody, dokazování tak, aby jím objasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty stran právní kvalifikace daného policejního úkonu. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, že tvrzením stěžovatele o jeho údajně vynuceném pobytu na policejní služebně do doby zadržení nelze přisvědčit. Nemohly tak proto ani vyřešit zásadní otázku, zda lhůta 48 hodin pro zákonné omezení osobní svobody byla v době podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby v dané věci zachována.

ECLI:CZ:US:2003:2.US.630.02
sp. zn. II. ÚS 630/02 Nález Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 5. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 630/02 ve věci ústavní stížnosti I. Č. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 18. 7. 2002 sp. zn. 35 To 13/2002, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 6. 2002 sp. zn. 5 Nt 74/2002, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2002 č. j. 35 To 13/2002-36 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 6. 2002 č. j. 5 Nt 74/2002-8 se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město. Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k dotčení ustanovení čl. 8 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 Nt 74/2002 a příslušný vyšetřovací spis, z nichž zjistil následující: Policejní rada Městského ředitelství Policie České republiky, služba kriminální policie a vyšetřování, Plzeň, zahájil ve dnech 30. 5. 2002 a 31. 5. 2002 trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněných J. K. a R. M. pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "TZ"). Okresní soud Plzeň-město vzal stěžovatele usnesením ze dne 2. 6. 2002 č. j. 5 Nt 74/2002-8 podle §68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "TŘ") do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. c) TŘ. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že skutečnosti dosud zjištěné, zejména z protokolů o trestním oznámení P. H. a T. H., z vysvětlení D. V., z protokolů o fotorekognici provedené s každým ze jmenovaných, nasvědčují tomu, že skutky, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, vykazují všechny znaky trestného činu a existuje důvodné podezření, že je spáchal stěžovatel. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že stěžovatel je stíhán pro dvojnásobný, zvlášť závažný úmyslný trestný čin násilné a majetkové povahy a že za obdobnou trestnou činnost byl v minulosti již vícekrát odsouzen, naposledy v roce 2001. Nyní stíhaného trestného činu se měl přitom dopustit nedlouho po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel není zaměstnán. Soud dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti odůvodňují obavu z opakování trestné činnosti, a jsou proto splněny předpoklady pro vzetí stěžovatele do vazby podle citovaného ustanovení trestního řádu. K námitce jeho právního zástupce stran překročení lhůty zadržení soud uvedl, že dle policejního záznamu byl stěžovatel při kontrole dne 30. 5. 2002 spolu s J. K. vyzván k podání vysvětlení na policejní služebně, s čímž dobrovolně souhlasil. K omezení jeho svobody podle závěru soudu došlo až v 17.00 hodin dne 30. 5. 2002, což vyplývá z protokolu o jeho zadržení. Státní zástupce tedy zákonnou lhůtu dodržel. Stěžovatel podal proti usnesení stížnost. Namítá v ní, že při rozhodování o vazbě nebyly dodrženy zákonné lhůty. Tvrdí, že k omezení jeho svobody došlo již dne 30. 5. 2002 v 10.00 hodin. Stěžovatel a J. K. byli v tu dobu údajně hlídkou Policie České republiky vyzváni, aby nasedli do policejního vozu s tím, že budou odvezeni na služebnu. Oba tvrdí, že ihned poté jim byla přiložena pouta. Stěžovatel rozhodně popírá, že by se na služebnu dostavili dobrovolně. Dovozuje dále, že pokud k omezení jeho svobody došlo dne 30. 5. 2002 v 10.00 hodin, měl státní zástupce předat soudu návrh na vzetí do vazby podle ustanovení §75 TŘ nejpozději do 10.00 hodin dne 1. 6. 2002. Ve skutečnosti však byl návrh předložen dne 1. 6. 2002 až v 15.15 hodin, lhůta tak byla podle jeho názoru překročena o pět a čtvrt hodiny. Krajský soud v Plzni zamítl svým usnesením ze dne 18. 7. 2002 č. j. 35 To 13/2002-36 stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. V odůvodnění rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že i s otázkou dodržení lhůt se okresní soud vyrovnal dostatečně a přesvědčivě. Z úředního záznamu hlídky Policie České republiky vyplývá, že stěžovatel byl vyzván k podání vysvětlení. Dobrovolně s hlídkou odjel na policejní služebnu a žádné donucovací prostředky použity nebyly. Pouhá tvrzení stěžovatele a J. K. nemohou úřední záznam zpochybnit. Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Namítl, že postupem obecných soudů došlo k dotčení jeho práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 2 a 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Opakuje námitky ohledně průběhu zadržení policejní hlídkou, které uplatnil již v dřívějším řízení. Dále tvrdí, že po převezení na policejní služebnu byl umístěn do zamřížovaného prostoru a uzamčen. Důvod zadržení mu údajně nebyl sdělen. Sdělil, že ve 13.00 hodin byli po opětovném přiložení pout spolu s J. K. převezeni do budovy Městského ředitelství Policie České republiky, Plzeň-město, Klatovská 45, v níž byli opět umístěni do zamřížovaného prostoru. Stěžovatel tvrdí, že tam bez jakéhokoli vysvětlení setrval až do doby, kdy mu bylo policejním radou sděleno obvinění pro trestný čin loupeže. Upřesnil, že jeho výslech započal ve 21.55 hodin. Zdůraznil, že k omezení jeho osobní svobody došlo již dne 30. 5. 2002 v 10.00 hodin, přičemž státní zástupce předal soudu návrh na jeho vzetí do vazby až dne 1. 6. 2002 v 15.15 hodin, tedy po uplynutí 53 hodin a 15 minut od omezení osobní svobody. Upozornil na skutečnost, že po celou dobu od jeho zadržení policejní hlídkou až do započetí výslechu policejním radou nebyl učiněn jediný úkon a že v tu dobu nebyl ani žádán o žádné vysvětlení, jak ostatně vyplývá ze spisového materiálu. Připomíná, že byl držen v zamřížovaném prostoru a přemísťován služebními vozy s přiloženými pouty na rukou. Podle čl. 8 odst. 3 Listiny musí být zadržená osoba ihned seznámena s důvody zadržení a nejpozději do 48 hodin propuštěna nebo odevzdána soudu. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy rozhodnout po uplynutí zákonné lhůty pro rozhodnutí o vazbě o jeho propuštění na svobodu. Obecné soudy však uvedené časové rozmezí nerespektovaly a vazbu nařídily, čímž podle názoru stěžovatele došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-město, a vedlejší účastníky řízení, Krajské státní zastupitelství v Plzni a Okresní státní zastupitelství Plzeň-město, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel námitky stran vadného procesního postupu při rozhodování o vazbě uplatnil již v odůvodnění své stížnosti a krajský soud se s nimi vypořádal v napadeném rozhodnutí, na něž odkazuje. Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah soudního spisu. Dodal, že na námitku obhajoby reagoval již v rámci ústního jednání o vzetí do vazby. Krajské státní zastupitelství v Plzni se přípisem ze dne 27. 8. 2003 postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo, a Ústavní soud s ním proto dále jako s účastníkem řízení nejednal. Okresní státní zastupitelství Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti popsalo jednání stěžovatele, pro něž je trestně stíhán. Vylíčil dále postup policejního orgánu a státního zástupce před vzetím stěžovatele do vazby. Uvedl, že stěžovatel byl policejní hlídkou po kontrole v 10.05 hodin vyzván k podání vysvětlení na Obvodním oddělení Policie České republiky Plzeň-střed, s čímž dobrovolně souhlasil. Po převezení byl umístěn v čekárně. Přibližně ve 13.30 hodin byl převezen na Městské ředitelství Policie České republiky, kde s ním byl v 17.05 hodin zahájen výslech. Se závěry napadených rozhodnutí se okresní státní zastupitelství proto zcela ztotožnilo, neboť k omezení osobní svobody podle jeho názoru došlo až v 17.00 hodin dne 30. 5. 2002. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto, pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně Ústavní soud připustil, že pokud obecné soudy nezohlední právně relevantní skutečnosti a vyvodí tak právní závěry z neúplně zjištěného skutkového stavu, mohou tím v konkrétním případě porušit některé ústavně zaručené základní právo. Shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo. Ústavní soud nejprve posoudil otázku, podle jakých právních předpisů lze lhůtu pro omezení osobní svobody v daném případě vymezit. Podle §76 odst. 1 TŘ osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li tu některý z důvodů vazby, policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán, který zadržení provedl, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci potřebné podklady k tomu, aby státní zástupce mohl případně podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí být podán bez odkladu, aby mohla být zadržená osoba odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu (§76 odst. 4 TŘ). Podle §77 odst. 1 TŘ, nenařídí-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. Ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny, které je přímo aplikovatelné, stanoví, že obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Takovými závazky jsou i ony, které vyplývají z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Soudy jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Úmluva ve svém čl. 5 odst. 1 písm. c) připouští zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení Úmluvy každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody podle odstavce 1 písm. c), musí být ihned předveden před soudce nebo jinou osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva implikuje výraz "zákonné" zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby použitý v citovaném článku Úmluvy povinnost respektovat ustanovení vnitrostátního práva i nutnost slučitelnosti zbavení svobody s cílem čl. 5 Úmluvy, jímž je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům do jeho osobní svobody (srov. Steelová a další proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, 1999). Omezení osobní svobody přitom počíná okamžikem faktického omezení úkonem příslušného orgánu, nikoli momentem jakéhokoli pozdějšího rozhodnutí o zadržení nebo o vazbě (srov. Brogan a spol. proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, 1988, Tomasi proti Francii, 1992, Toth proti Rakousku, 1991). Při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci, v jehož důsledku došlo k omezení osobní svobody jednotlivce, Ústavní soud podle své ustálené judikatury bere na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. O tom svědčí i systematické zařazení tohoto práva do hlavy druhé, oddílu prvního Listiny, označeného "Základní lidská práva a svobody". Na postup orgánů veřejné moci v řízení, v němž má být rozhodováno o zbavení osobní svobody, jsou proto kladeny zvlášť přísné zákonné požadavky. Podle úředního záznamu ze dne 30. 5. 2002 byli stěžovatel a J. K. dne 30. 5. 2002 cca v 10.05 hodin kontrolováni hlídkou Policie České republiky. Vzhledem k tomu, že oba byli dle denní instruktáže označeni jako osoby hledané pro podezření z loupežného přepadení, byli podle §12 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Policii ČR") vyzváni k podání vysvětlení na policejní služebně, s čímž dobrovolně souhlasili. Byli poté převezeni služebním vozidlem. Při zákroku nedošlo k použití donucovacích prostředků. Podle protokolu o zadržení podezřelé osoby ze dne 30. 5. 2002 došlo k zadržení stěžovatele podle §76 odst. 1 TŘ dne 30. 5. 2002 v 17.00 hodin. V protokolu se uvádí, že zadržení předcházelo předvedení podle §12 odst. 8, §13 odst. 5 a zajištění podle §14 odst. 1 zákona o Policii ČR, k němuž došlo dne 30. 5. 2002 v 10.05 hodin. Ze soudního spisu je zřejmé, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podal Okresnímu soudu Plzeň-město návrh na vzetí stěžovatele do vazby dne 1. 6. 2002 v 15.30 hodin. Při jednání konaném u Okresního soudu Plzeň-město dne 2. 6. 2002 právní zástupce stěžovatele namítal, že postupem státního zástupce došlo k překročení zákonných lhůt, neboť stěžovatel byl omezen na osobní svobodě po dobu překračující 48 hodin. Uvedl, že byl na policejní služebnu v 10.05 hodin dne 30. 5. 2002 předveden a že lhůta zákonného omezení osobní svobody začala běžet od tohoto okamžiku. O výzvě k podání vysvětlení údajně neexistuje žádný doklad. Právní zástupce vyslovil názor, že by stěžovatel měl být propuštěn na svobodu. Ve smyslu citovaných ustanovení bylo nutné najisto postavit otázku, od kterého okamžiku došlo k omezení osobní svobody stěžovatele, resp. odkdy počala běžet zákonná lhůta 48 hodin, po niž je omezení osobní svobody stěžovatele v dané věci zákonné. Soud prvního stupně k námitce stran překročení lhůty zadržení odkázal na policejní záznam, podle něhož byl stěžovatel vyzván k podání vysvětlení, s čímž dobrovolně souhlasil. Z toho soud dovodil, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v okamžiku jeho zadržení dne 30. 5. 2002 v 17.00 hodin. Zákonnou lhůtu soud proto považoval za zachovanou. Stížnostní soud se s tímto závěrem ztotožnil. Dodal, že tvrzení stěžovatele ohledně přiložení pout vyvrací úřední záznam, v němž je uvedeno, že žádné donucovací prostředky nebyly použity. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k právním závěrům, které nelze z jimi zjištěného skutkového stavu bez provedení dalšího dokazování dovodit. Nevypořádaly se s primární otázkou, odkdy byla osobní svoboda stěžovatele fakticky omezena. Odkázaly na úřední záznam, podle něhož byl stěžovatel dne 30. 5. 2002 přibližně v 10.05 hodin vyzván k podání vysvětlení a dobrovolně nastoupil do policejního vozidla, přičemž nebyly použity žádné donucovací prostředky. Dovodily proto, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v 17.00 hodin, tedy téměř o sedm hodin později. Z protokolu o zadržení ze dne 30. 5. 2002 ovšem vyplývá, že stěžovatel byl dne 30. 5. 2002 v 10.05 hodin podle příslušných ustanovení zákona o Policii České republiky předveden a zajištěn až do svého zadržení v 17.00 hodin. To by mohlo korespondovat s tvrzením stěžovatele stran jeho nedobrovolného převezení na služebnu a umístění v zamřížované místnosti již v době předcházející samotnému zadržení. Není zřejmé, zda stěžovatel po dobu od 10.05 hodin do 17.00 hodin setrvával na policejní služebně dobrovolně, resp. zda se z ní mohl svobodně vzdálit, či zda jeho osobní svoboda již byla fakticky omezena. Obecné soudy nevedly při posouzení, zda byla dodržena lhůta zákonného omezení osobní svobody, dokazování tak, aby jím objasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty stran právní kvalifikace policejního úkonu provedeného v 10.05 hodin. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, že tvrzením stěžovatele o jeho údajně vynuceném pobytu na policejní služebně do doby zadržení nelze přisvědčit. Nemohly tak proto ani vyřešit zásadní otázku, zda lhůta 48 hodin pro zákonné omezení osobní svobody byla v době podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby v dané věci zachována. Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by obecné soudy po doplnění dokazování v uvedeném směru dospěly, přesto konstatuje, že postupem obecných soudů v posuzovaném případě došlo k dotčení stěžovatelova ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1) s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. S ohledem na vše výše uvedené okolnosti se Ústavní soud nemohl zabývat otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla případně dotčena ústavně zaručená práva garantující ochranu osobní svobody (podle čl. 8 Listiny), která stěžovatel ve své stížnosti uvádí, neboť skutkový stav v dané věci nebyl obecnými soudy náležitě objasněn.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2003:2.US.630.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 630/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 127/31 SbNU 141
Populární název K dokazování při posuzování lhůty pro zákonné omezení osobní svobody
Datum rozhodnutí 5. 11. 2003
Datum vyhlášení 25. 11. 2003
Datum podání 26. 9. 2002
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Malenovský Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90
  • 2/1992 Sb., čl. 8
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §76 odst.1, §77 odst.1, §76 odst.4
  • 283/1991 Sb., §12
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík zadržení obviněného/podezřelé osoby
vazba/důvody
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-630-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42028
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22