ECLI:CZ:US:2003:2.US.631.02
sp. zn. II. ÚS 631/02
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. II. ÚS 631/02 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 18. 7. 2002 sp. zn. 35 To 14/2002, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město z 2. 6. 2002 sp. zn. 5 Nt 74/2002, kterým byl stěžovatel vzat do vazby.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2002 č. j. 35 To 14/2002-40 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 6. 2002 č. j. 5 Nt 74/2002-16 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu v zákonem stanovené lhůtě dne 26. 9. 2002 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město. Domnívá se, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 3 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem tato rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 Nt 74/2002 a příslušný vyšetřovací spis, z nichž zjistil následující:
Ve dnech 30. a 31. 5. 2002 zahájil policejní rada Městského ředitelství služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky v Plzni trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněných I. Č. a R. M. pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon").
Usnesením ze dne 2. 6. 2002 č. j. 5 Nt 74/2002-16 byl stěžovatel Okresním soudem Plzeň-město vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost u Krajského soudu v Plzni, neboť je přesvědčen, že při rozhodování o vazbě nebyly dodrženy zákonné lhůty, což jeho právní zástupce namítal již před soudem prvního stupně. Stížnost byla usnesením krajského soudu ze dne 18. 7. 2002 podle §148 odst. 1 písm. c) zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu a uvedl, že s otázkou dodržení lhůty zadržení se soud prvního stupně dostatečně a přesvědčivě vypořádal.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností, v níž uvádí námitky uplatňované před obecnými soudy ohledně průběhu zadržení policejní hlídkou, přičemž je přesvědčen, že postupem obou uvedených soudů bylo dotčeno jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a 3 Listiny a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny. Tvrdí, že jeho svoboda byla omezena již dne 30. 5. 2002 v 10.00 hodin, kdy byli se spoluobviněným I. Č. údajně vyzváni hlídkou Policie České republiky, aby nasedli do policejního vozu s tím, že budou odvezeni na služebnu. Ihned poté jim měla být přiložena pouta. Po převezení na policejní služebnu byli umístěni do zamřížovaného prostoru a uzamčeni. Důvod zadržení jim nebyl sdělen. Po opětovném přiložení pout měli být převezeni do budovy Městského ředitelství Policie České republiky Plzeň-město, Klatovská 45, a v ní opět umístěni do zamřížovaného prostoru. Stěžovatel uvádí, že tam bez jakéhokoli vysvětlení setrvali až do doby, kdy jim bylo policejním radou sděleno obvinění pro trestný čin loupeže, a upřesňuje, že jejich výslech započal až ve 21.55 hodin. Zdůrazňuje, že osobní svoboda jim byla omezena již dne 30. 5. 2002 v 10.00 hodin. Státní zástupce však předal soudu návrh na vzetí do vazby až dne 1. 6. 2002 v 15.15 hodin, tedy po uplynutí 53 hodin a 15 minut od omezení osobní svobody. Stěžovatel tedy namítá, že pokud jeho svoboda byla omezena dne 30. 5. 2002 v 10.00 hodin, měl státní zástupce předat soudu návrh na vzetí do vazby podle §75 trestního řádu nejpozději 1. 6. 2002 do 10.00 hodin. Dále upozornil na skutečnost, že po celou dobu od zadržení policejní hlídkou až do započetí výslechu policejním radou nebyl učiněn jediný úkon a že v tu dobu nebyl ani žádán o žádné vysvětlení, jak ostatně vyplývá ze spisového materiálu.
Okresní soud, vycházeje z úředního záznamu hlídky Policie České republiky, však uvádí, že stěžovatel při kontrole dne 30. 5. 2002 byl spolu s I. Č. vyzván k podání vysvětlení na policejní služebně a oba s tím dobrovolně souhlasili, což však stěžovatel rozhodně popírá. Jeho svoboda tudíž byla omezena až v době označené v protokole o jeho zadržení, tedy dne 30. 5. 2002 v 17.00 hodin. Zákonná lhůta tedy byla státním zástupcem zachována. Krajský soud potvrdil závěry okresního soudu a navíc dodal, že dle úředního záznamu žádné donucovací prostředky použity nebyly. Pouhá tvrzení stěžovatele nemohou úřední záznam zpochybnit.
V souladu s čl. 8 odst. 3 Listiny musí být zadržená osoba ihned seznámena s důvody zadržení a nejpozději do 48 hodin propuštěna nebo odevzdána soudu. Stěžovatel namítá, že obecné soudy měly rozhodnout po uplynutí zákonné lhůty pro rozhodnutí o vazbě o jeho propuštění na svobodu. Obecné soudy však uvedené časové rozmezí nerespektovaly a vazbu nařídily, čímž byla podle jeho názoru dotčena jeho ústavně zaručená práva.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účastníky řízení, Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-město, a vedlejší účastníky řízení, Krajské státní zastupitelství v Plzni a Okresní státní zastupitelství Plzeň-město, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 10. 2003 uvedl, že stěžovatel námitky stran vadného postupu při rozhodování o vazbě uplatnil již v odůvodnění své stížnosti a krajský soud se s nimi vypořádal v napadeném rozhodnutí, na něž odkazuje.
Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 10. 2003, k němuž připojil fotokopie některých podstatných součástí spisu, uvedl, že na námitku obhajoby reagoval již v rámci odůvodnění původního rozhodnutí o vzetí do vazby. Zdůvodnil, proč považuje postavení obviněného před soud za včasné s odkazem na obsah úředního záznamu policejní hlídky. Za rozhodující dobu zadržení dne 30. 5. 2002 tedy soudce uznal čas 17.00 hodin, jak to vyplývá z protokolu o zadržení podezřelé osoby a z příkazu věznici k přijetí obviněného do vazby. Osmačtyřicetihodinová lhůta náležející státnímu zástupci pro podání návrhu na vzetí do vazby, tak uplynula dne 1. 6. 2002 v 17.00 hodin. Okresní soud dodává, že vzhledem k tomu, že spis sp. zn. 5 Nt 74/2002 byl již Ústavnímu soudu zapůjčen v souvislosti s ústavní stížností spoluobviněného I. Č. sp. zn. II. ÚS 630/02, nemohl ověřit přesný čas podání návrhu státním zástupcem. Jelikož však nebyl soudcem odmítnut, lze předpokládat jeho včasnost. Poukazuje dále na skutečnost, že v protokolu o zadržení podezřelé osoby je v části týkající se zadržení podle §12 odst. 8 a §13 odst. 5 a zajištění podle §14 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii ČR"), vypsán čas 10.05 hodin. Není zde však specifikováno, kterého zákonného oprávnění policisté konkrétně využili, což nasvědčuje formálnímu vyplnění dané kolonky formuláře. Ze slovního vysvětlení policistů ovšem vyplynulo, že se jednalo o oprávnění, které jim skýtá §12 odst. 1 zákona o Policii ČR. Soud prvního stupně proto zastává názor, že celá procedura zadržení stěžovatele a následné rozhodování o jeho pobytu ve vazbě netrpí žádnými vadami, kterými by byla porušena práva obviněného.
Krajské státní zastupitelství v Plzni se přípisem ze dne 9. 10. 2003 postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo, a Ústavní soud s ním proto dále jako s účastníkem řízení nejednal.
Okresní státní zastupitelství Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 10. 2003 popsalo jednání stěžovatele, pro něž je trestně stíhán. Vylíčilo dále postup policejního orgánu a státního zástupce před vzetím stěžovatele do vazby a průběh vzetí do vazby. Uvedlo, že stěžovatel byl policejní hlídkou po kontrole v 10.00 hodin vyzván k podání vysvětlení na Obvodním oddělení Policie České republiky Plzeň-střed, s čímž dobrovolně souhlasil. Po převezení byl umístěn v čekárně. Přibližně ve 13.30 hodin byl převezen na Městské ředitelství Policie České republiky, kde s ním byl v době od 13.30 hodin do 17.00 hodin sepsán úřední záznam o provedeném vysvětlení. Podle sdělení zaměstnance Policie České republiky, který tento úkon prováděl, byl stěžovatel umístěn po dobu výpovědi ve výslechové kanceláři a dále v čekárně ve třetím patře budovy. Se závěry napadených rozhodnutí se okresní státní zastupitelství proto zcela ztotožnilo, neboť k omezení osobní svobody podle jeho názoru došlo až v 17.00 hodin dne 30. 5. 2002.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud předesílá, že se již zabýval ústavní stížností spoluobviněného I. Č. sp. zn. II. ÚS 630/02 směřující proti věcně totožným rozhodnutím obecných soudů a obsahující obdobné odůvodnění, na základě níž vydal nález, kterým tato rozhodnutí zrušil (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 127). Ústavní soud tedy dále přejímá argumentaci užitou v tomto nálezu.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [čl. 81, 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně Ústavní soud připustil, že pokud obecné soudy nezohlední právně relevantní skutečnosti, a vyvodí tak právní závěry z neúplně zjištěného skutkového stavu, mohou tím v konkrétním případě porušit některé ústavně zaručené základní právo. Shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud nejprve posoudil otázku, podle jakých právních předpisů lze lhůtu pro omezení osobní svobody v daném případě vymezit. Podle §76 odst. 1 trestního řádu osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li tu některý z důvodů vazby, policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán, který zadržení provedl, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci potřebné podklady k tomu, aby státní zástupce mohl případně podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí být podán bez odkladu, aby mohla být zadržená osoba odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu (§76 odst. 4 trestního řádu). Podle §77 odst. 1 trestního řádu nenařídí-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. Ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny, které je přímo aplikovatelné, stanoví, že obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Takovými závazky jsou i ty, které vyplývají z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tato Úmluva je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Soudy jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Úmluva ve svém čl. 5 odst. 1 písm. c) připouští zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení Úmluvy každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody podle odstavce 1 písm. c), musí být ihned předveden před soudce nebo jinou osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva implikuje výraz "zákonné" zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby použitý v citovaném článku Úmluvy povinnost respektovat ustanovení vnitrostátního práva i nutnost slučitelnosti zbavení svobody s cílem čl. 5 Úmluvy, jímž je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům do jeho osobní svobody (srov. Steel a další proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, 1999). Omezení osobní svobody přitom počíná okamžikem faktického omezení úkonem příslušného orgánu, nikoli momentem jakéhokoli pozdějšího rozhodnutí o zadržení nebo o vazbě (srov. Brogan a spol. proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, 1988, Thomasi proti Francii, 1992, Toth proti Rakousku, 1991).
Při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci, v jehož důsledku došlo k omezení osobní svobody jednotlivce, Ústavní soud podle své ustálené judikatury bere na zřetel to, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. O tom svědčí i systematické zařazení tohoto práva do hlavy druhé oddílu prvního Listiny, označeného "Základní lidská práva a svobody". Na postup orgánů veřejné moci v řízení, v němž má být rozhodováno o zbavení osobní svobody, jsou proto kladeny zvlášť přísné zákonné požadavky.
Podle úředního záznamu ze dne 30. 5. 2002 byli stěžovatel a I. Č. dne 30. 5. 2002 cca v 10.05 hodin kontrolováni hlídkou Policie České republiky. Vzhledem k tomu, že oba byli dle denní instruktáže označeni jako osoby hledané pro podezření z loupežného přepadení, byli podle §12 odst. 1 zákona o Policii ČR vyzváni k podání vysvětlení na policejní služebně, s čímž dobrovolně souhlasili. Byli poté převezeni služebním vozidlem. Při zákroku nedošlo k použití donucovacích prostředků. Podle protokolu o zadržení podezřelé osoby ze dne 30. 5. 2002 došlo k zadržení stěžovatele podle §76 odst. 1 trestního řádu dne 30. 5. 2002 v 17.00 hodin. V protokolu se uvádí, že zadržení předcházelo předvedení podle §12 odst. 8, §13 odst. 5 a zajištění podle §14 odst. 1 zákona o Policii ČR, k němuž došlo dne 30. 5. 2002 v 10.05 hodin. Ze soudního spisu je zřejmé, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podal Okresnímu soudu Plzeň-město návrh na vzetí stěžovatele do vazby dne 1. 6. 2002 v 15.30 hodin. Při jednání konaném u Okresního soudu Plzeň-město dne 2. 6. 2002 právní zástupce stěžovatele namítal, že postupem státního zástupce došlo k překročení zákonných lhůt, neboť stěžovatel byl omezen na osobní svobodě po dobu překračující 48 hodin. Uvedl, že byl na policejní služebnu v 10.05 hodin dne 30. 5. 2002 předveden a že lhůta zákonného omezení osobní svobody začala běžet od tohoto okamžiku. O výzvě k podání vysvětlení údajně neexistuje žádný doklad. Právní zástupce vyslovil názor, že by stěžovatel měl být propuštěn na svobodu.
Ve smyslu citovaných ustanovení bylo nutné na jisto postavit otázku, od kterého okamžiku došlo k omezení osobní svobody stěžovatele, resp. odkdy počala běžet zákonná lhůta 48 hodin, po niž je omezení osobní svobody stěžovatele v dané věci zákonné.
Soud prvního stupně k námitce stran překročení lhůty zadržení odkázal na policejní záznam, podle něhož byl stěžovatel vyzván k podání vysvětlení, s čímž dobrovolně souhlasil. Z toho soud dovodil, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v okamžiku jeho zadržení dne 30. 5. 2002 v 17.00 hodin. Zákonnou lhůtu soud proto považoval za zachovanou. Stížnostní soud se s tímto závěrem ztotožnil. Dodal, že tvrzení stěžovatele ohledně přiložení pout vyvrací úřední záznam, v němž je uvedeno, že žádné donucovací prostředky nebyly použity.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k právním závěrům, které nelze z jimi zjištěného skutkového stavu bez provedení dalšího dokazování dovodit. Nevypořádaly se s primární otázkou, odkdy byla osobní svoboda stěžovatele fakticky omezena. Odkázaly na úřední záznam, podle něhož byl stěžovatel dne 30. 5. 2002 přibližně v 10.05 hodin vyzván k podání vysvětlení a dobrovolně nastoupil do policejního vozidla, přičemž nebyly použity žádné donucovací prostředky. Dovodily proto, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až v 17.00 hodin, tedy téměř o sedm hodin později. Z protokolu o zadržení ze dne 30. 5. 2002 ovšem vyplývá, že stěžovatel byl dne 30. 5. 2002 v 10.05 hodin podle příslušných ustanovení zákona o Policii ČR předveden a zajištěn až do svého zadržení v 17.00 hodin. To by mohlo korespondovat s tvrzením stěžovatele stran jeho nedobrovolného převezení na služebnu a umístění v zamřížované místnosti již v době předcházející samotnému zadržení. Není zřejmé, zda stěžovatel po dobu od 10.05 hodin do 17.00 hodin setrvával na policejní služebně dobrovolně, resp. zda se z ní mohl svobodně vzdálit či zda jeho osobní svoboda již byla fakticky omezena. Obecné soudy nevedly při posouzení, zda byla dodržena lhůta zákonného omezení osobní svobody, dokazování tak, aby jím objasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty stran právní kvalifikace policejního úkonu provedeného v 10.05 hodin. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, že tvrzením stěžovatele o jeho údajně vynuceném pobytu na policejní služebně do doby zadržení nelze přisvědčit. Nemohly tak proto ani vyřešit zásadní otázku, zda lhůta 48 hodin pro zákonné omezení osobní svobody byla v době podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby v dané věci zachována.
Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by obecné soudy po doplnění dokazování v uvedeném směru dospěly, přesto konstatuje, že postupem obecných soudů v posuzovaném případě došlo k dotčení stěžovatelova ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1) s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
S ohledem na vše výše uvedené okolnosti se Ústavní soud nemohl zabývat otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla případně dotčena ústavně zaručená práva garantující ochranu osobní svobody (podle čl. 8 Listiny), která stěžovatel ve své stížnosti uvádí, neboť skutkový stav v dané věci nebyl obecnými soudy náležitě objasněn.