ECLI:CZ:US:2003:2.US.648.02
sp. zn. II. ÚS 648/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky M. K., zastoupené advokátkou Mgr. M. V. o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 13 C 278/2001, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a Magistrátu hl. m. Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1. Domnívá se, že postupem tohoto soudu v projednávané věci byla porušena její práva, zaručená čl. 38 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 278/2001, k němuž byl připojen i spisový materiál Úřadu Městské části Praha 1, odboru správního, v projednávané věci, z něhož zjistil následující:
Rozhodnutím odboru správního Úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 7. 2001, čj. R 1056/2001, bylo zastaveno řízení ve věci přestupku proti majetku podle ustanovení §50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), spočívajícího v úmyslném způsobení škody na cizím majetku krádeží, kterého se měla dopustit stěžovatelka tím, že dne 13. 4. 2001 v Praze 1, N. 26, v OD T. v oddělení Minutka odcizila zboží v hodnotě 15,- Kč. Spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo stěžovatelce prokázáno.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Tvrdila zejména, že řízení mělo být zastaveno s tím, že se skutek, o němž se vedlo řízení, nestal, nebo, že není přestupkem, a nikoli, že nebyl prokázán.
Magistrát hl. m. Prahy (dále též "magistrát") rozhodnutím ze dne 20. 10. 2001, čj. MHMP 99921/2001 RO 183/2001, odvolání stěžovatelky zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Podle odůvodnění neshledal v napadeném rozhodnutí ani v řízení, jež mu předcházelo, nedostatky.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí magistrátu žalobu, v níž uplatnila obdobné argumenty jako nyní v ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 ji rozsudkem ze dne 14. 8. 2002, čj. 13 C 278/2001-13, zamítl. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Správním orgánům nelze vytýkat, že ve věci neprováděly další důkazy. Stěžovatelka nezná jméno osoby, která měla potvrdit, že zboží u pokladny platila. Tvrdila sice, že svědek, který v projednávané věci svědčil, nebyl tím, kdo ji zadržel. K tomu však nenabízí žádný důkaz a tato skutečnost nevyplývá ani z výsledků řízení. Pokladní obchodního domu se nepamatovala dle tvrzení samotné stěžovatelky bezprostředně po zadržení stěžovatelky, zda u ní stěžovatelka zboží (noviny) platila. Není proto pravděpodobné, že by byla s to si na tuto okolnost vzpomenout s několikatýdenním odstupem. Soud konečně konstatoval, že i pokud by na výplatní pásce krátce před zadržením stěžovatelky byl údaj o zaplacení 15,- Kč za uvedené noviny, nebylo by z toho možné najisto dovodit, že tyto noviny platila u pokladny právě stěžovatelka. V postupu správních orgánů tedy soud neshledal nezákonnost.
Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že v řízení při projednávání věci vznikly průtahy, a tak došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Správním orgánem byly bez zákonného důvodu odmítnuti stěžovatelkou navržení svědci a jí navržené důkazy (výslech pokladní, kontrola stavu pokladny a druhu zaplaceného zboží v rozhodné době). Nebylo jí tak umožněno se v řízení hájit. Stěžovatelka dále tvrdí, že ve věci svědčila osoba, která ji údajně viděla odcizit zboží a následně ji měla zadržet. Ta však byla odlišná od osoby, která ji skutečně zadržela. Vyslechnut měl být proto skutečný očitý svědek. Stěžovatelka tedy tvrdí, že správní orgán odmítl provést jí navržené důkazy, které mohly jednoznačně prokázat, že se projednávaný skutek nestal. Provedené řízení tak trpí vadami, které ho činí nezákonným. Rozhodnutím byla údajně poškozena i osobní čest, dobré jméno a dobrá pověst stěžovatelky, neboť se neprokázalo, že by skutek spáchala ona. Ve skutečnosti se však neprokázalo, že se skutek vůbec stal a na stěžovatelku tak nelze hledět jako na podezřelou ze spáchání přestupku.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Obvodní soud pro Prahu 1, a vedlejšího účastníka řízení, Magistrát hl. m. Prahy, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 1 nepovažuje podle svého vyjádření stížnost za důvodnou. Stěžovatelka nijak nekonkretizuje, v čem spatřuje průtahy řízení. Správní orgán nemá povinnost provést všechny důkazy navržené účastníkem, ale pouze ty, které mohou vést k zjištění skutkového stavu. Soud dále odkazuje na napadené rozhodnutí.
Magistrát hl. m. Prahy navrhuje ve svém vyjádření ústavní stížnost zamítnout. Tvrdí, že v řízení nedošlo ke zbytečným průtahům. Rozhodnutím o přestupku nemůže dojít k porušení osobnostních práv stěžovatelky. Přestupkové řízení je navíc neveřejné, rozhodnutí se doručují pouze účastníkům řízení a seznámit se s nimi mohou pouze ti, kteří prokáží právní zájem na věci. Stěžovatelka nemá pravdu, když tvrdí, že z rozhodnutí vyplývá, že se skutek stal a řízení bylo zastaveno proto, že nebylo prokázáno, že se ho dopustila právě ona. Řízení bylo zastaveno podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, tedy pro neprokázání skutku stěžovatelce. Označení stěžovatelky jako podezřelé z přestupku (resp. spíše obviněné) je dáno jejím procesním postavením, vycházejícím z ustanovení §73 zákona o přestupcích. Zásada presumpce neviny byla v přestupkovém řízení dodržena. Pravomocným rozhodnutím o zastavení řízení byl nastolen takový právní stav, kdy platí nevyvratitelná domněnka, že stěžovatelka je nevinna, a je vytvořena překážka věci rozhodnuté, bránící novému projednání věci. Magistrát se dále domnívá, že řízení před správními orgány proběhlo v souladu s právem na spravedlivý proces. Nebyly sice provedeny všechny stěžovatelkou navržené důkazy, správní orgány však postupovaly v souladu se zásadami správního řízení. Je plně na správním orgánu, aby rozhodl, které důkazy vyhledá a provede, aby byl zjištěn skutečný stav věci. Případné provedení důkazů navržených stěžovatelkou by s vysokou pravděpodobností nemohlo vést k závěru, že ke skutku, z něhož byla obviněna, vůbec nedošlo. Rozhodnutí správního orgánu neprovádět další důkazy za situace, kdy řízení spělo k zastavení, bylo učiněno v souladu se zásadami hospodárnosti a rychlosti správního řízení.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Zabýval se proto pouze tím, zda obecný soud při projednávání uvedené věci nevybočil z mezí ústavnosti, a neporušil tak některé z ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, dle níž je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť nenapravilo vady předchozího řízení před správními orgány, které odmítly provést jí navržené důkazy. Námitkou k neprovedení důkazů se zabýval již obecný soud, a stěžovatelka tedy s jeho závěry pouze polemizuje, aniž by jakkoli naznačila, v čem spatřuje protiústavnost jím vyslovených závěrů.
Obecný soud v řízení postupoval podle ustanovení §247 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, dále jen "o.s.ř.". Podle ustanovení §250j odst. 1 o.s.ř. mohl obecný soud zamítnout žalobu, pokud by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Nezákonnost napadeného rozhodnutí stěžovatelka spatřovala v tom, že zjištění skutkového stavu je nedostačující, neboť správní orgán odmítl provést další vyjmenované důkazy, které navrhovala.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., správní řád, je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a opatřit si za tím účelem potřebné podklady pro rozhodnutí. Není přitom vázán jen návrhy účastníků řízení. Podle ustanovení §32 odst. 2 věta druhá téhož zákona určuje rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí správní orgán. Platí pochopitelně, jak tvrdí i stěžovatelka, že účastník řízení musí mít příležitost při zjišťování skutečného stavu spolupůsobit a uplatnit skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch. Správní orgán však nemá povinnost provést všechny důkazy, resp. nemá povinnost provést zejména důkazy, které by nevedly ke zjištění skutečného stavu věci. Závěr soudu, že stěžovatelkou navrhované důkazy nebylo v projednávané věci nezbytné provést, neboť by zjevně nebyly s to prokázat její tvrzení, proto nelze označit za vybočující z mezí ústavností a porušující její ústavně garantovaná práva.
Ústavní soud považuje za vhodné i připomenout, že složitost zjišťování skutečného skutkového stavu je přímým důsledkem neobvyklého chování samotné stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy (koupě novin). Kupní smlouva je založena shodným projevem vůle prodávajícího a kupujícího a je uzavřena převzetím zboží a zaplacením kupní ceny. Stěžovatelce se především nepodařilo prokázat, že k uzavření kupní smlouvy vůbec došlo. Nemohla se vykázat dokladem o zaplacení kupní ceny a žádná z prodavaček nebyla schopna potvrdit, že příslušný obnos od stěžovatelky převzala jako cenu za zakoupené zboží. Důkazy, které v daném ohledu navrhovala (svědectví neidentifikované ženy, pokladní záznam), nejsou přirozeně schopny skutečnost uzavření kupní smlouvy plnohodnotně prokázat. Tím, že stěžovatelka splatila kupní cenu před převzetím zboží a nevyčkala standardní reakce pokladní na svůj nestandardní postup, musela si být vědoma, že její důkazní možnosti mohou být omezené. Ústavní soud považuje její chování za nedostatečně obezřetné a upozorňuje na obecnou zásadu právní vigilantibus iura, jež má nepochybnou relevanci s poukazem na ústavně garantovaný princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatelka dále tvrdí, že napadeným rozsudkem (a jím předcházejícím rozhodnutím) bylo porušeno její právo, garantované čl. 10 odst. 1 Listiny. V řízení před správními orgány se neprokázalo, že by se přestupek proti majetku vůbec stal. Na stěžovatelku proto nelze hledět a označovat ji za podezřelou z jeho spáchání. Uvedenou námitku nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Označení "osoba podezřelá ze spáchání přestupku" používá sám zákon o přestupcích (např. §58 odst. 2, §56). Byla-li takto stěžovatelka během řízení označena, šlo o označení v mezích zákona a nikoli o zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Řízení o spáchání přestupku v projednávaném případě bylo zastaveno. Tvrzení, že je snad na stěžovatelku nadále nahlíženo jako na podezřelou, je proto nedůvodné. Ani napadené rozhodnutí obecného soudu, jak bylo uvedeno výše, svými závěry nevybočilo z mezí ústavnosti. K porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatelky, včetně práva garantovaného čl. 10 Listiny, tedy nedošlo.
Ústavní soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatelky stran údajných průtahů v řízení. Ústavní soud má v řízení o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím orgánů veřejné moci pouze postavení soudu kasačního [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Takový závěr však Ústavní soud neučinil. Samotné případné průtahy v pravomocně ukončeném řízení pak nejsou důvodem kasačního nálezu, čehož se domáhá stěžovatelka. Ústavní soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro nějž by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu