ECLI:CZ:US:2003:3.US.282.03
sp. zn. III. ÚS 282/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. října 2003 sp. zn. III. ÚS 282/03 ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. P. proti usnesení Nejvyššího soudu z 21. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 16/2003, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 30. 4. 2002 sp. zn. 2 T 164/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a byla mu uložena povinnost uhradit poškozenému škodu.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným Ústavnímu soudu osobně dne 2. 6. 2003 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 16/2003, in eventum i usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 2 T 164/2001. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základních právech a svobodách plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 164/2001, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což byl podle §158 odst. 1 ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému, takto městu O., škodu ve výši 310 357,90 Kč. Usnesením ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele do obou uvedených rozhodnutí usnesením ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. 3 Tdo 16/2003 Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu předcházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, jehož závěry dle názoru stěžovatele v dalším řízení a rozhodování nebyly respektovány. Poukazuje přitom na skutečnost, že součástí právních úvah Nejvyššího soudu v daném rozhodnutí nebyly toliko výhrady k provedenému důkaznímu řízení, nýbrž i ke způsobu hodnocení důkazů s ohledem na právní posouzení skutku. Podal-li stěžovatel dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, učinil tak v intencích právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, dle kterého skutková zjištění provedená nalézacím i odvolacím soudem, jež tomuto rozhodnutí předcházela, nesvědčí pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nýbrž pouze pro závěr o zakrytí manka, jenž nemůže mít trestněprávní důsledky, a tudíž svým dovoláním nesměřoval do oblasti zjišťování skutkového stavu, nýbrž namítl nesprávné právní posouzení věci. Nadto je v ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně polemizováno i ohledně adekvátnosti provedených skutkových zjištění i provedeného hodnocení důkazů.
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal dne 3. 7. 2003 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Nejvyšší soud, dne 11. 6. 2003 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci.
Předseda senátu 3 Tdo Nejvyššího soudu ve svém vyjádření v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. K námitkám, jež stěžovatel uplatnil v řízení před Ústavním soudem, účastník řízení uvádí, že výtka nesprávného právního posouzení věci byla de facto vázána na výhrady vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů a vůči skutkovým závěrům soudu prvního stupně, potvrzeným soudem druhého stupně. Domáhal a domáhá-li se stěžovatel závaznosti právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, účastník řízení připomíná, že i tento názor byl podmíněn provedením úplného dokazování a náležitým hodnocením provedených důkazů, tedy skutkovou stránkou věci. Pro uvedené okolnosti Nejvyšší soud nepovažoval dovolání stěžovatele, v němž je primárně polemizováno s jednotlivými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry, za relevantní, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Z takto vyložených důvodů účastník řízení zastává názor, že v řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, pročež navrhuje předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Předseda senátu 2 To Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve svém vyjádření konstatuje, že námitky uváděné v podané ústavní stížnosti v podstatě opakují námitky uplatňované stěžovatelem ve všech předchozích stadiích řízení v rámci obhajoby obviněného, přičemž se ve vyjádření vyslovuje přesvědčení, že všemi uvedenými námitkami se krajský soud vyčerpávajícím způsobem zabýval, kdy jak soud nalézací, tak i soud odvolací v řízení postupovaly v intencích právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000. Poté, co účastník řízení v dalším odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, navrhuje předmětnou ústavní stížnost odmítnout.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. IV. ÚS 23/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nálezy č. 5 a č. 28 - a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79 - a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Dle právního názoru Ústavního soudu [usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02 (nepublikováno)] odmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj., zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a 90 Ústavy nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn.
Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 108), když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem, podle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) ve spojení s §265b odst. 1 písm g) tr. řádu odůvodnil, přičemž nevybočil ani z rámce ústavně konformní interpretace uvedených ustanovení jednoduchého práva, jak byla rozvedena v judikatuře Ústavního soudu. Namítá-li stěžovatel naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a tudíž dotčení v základním právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy s ohledem na nerespektování právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 4 Tz 17/2000, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vymezil nezbytný rámec dalšího dokazování z pohledu posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák. (spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 164/2001), jakož i na další průběh důkazního řízení před nalézacím soudem, zaměřeného na ověření skutečného uplatnění stěžovateli svěřených finančních prostředků.
Ve vztahu k návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 2 To 726/2002 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 2 T 164/2001 Ústavní soud konstatuje, že při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, přičemž závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, i Okresní soud v Olomouci při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z tr. řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces [čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], jakož i další v ústavní stížnosti označená základní práva a svobody (čl. 1 Ústavy).
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.