ECLI:CZ:US:2003:3.US.444.01
sp. zn. III. ÚS 444/01
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. listopadu 2003 sp. zn. III. ÚS 444/01 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 27. 3. 2001 sp. zn. 4 To 187/2000, jímž byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a byly mu uloženy stejné tresty jako přezkoumávaným rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28. 6. 2000 sp. zn. 1 T 19/98.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2001 sp. zn. 4 To 187/2000 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 4 To 187/2000. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 19/98, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
ozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2000 č. j. 1 T 19/98-124 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále též "tr. zák.") k §148 odst. 1 a 2 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., jehož se měl dopustit tím, že neoprávněně požadoval vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, aniž by přitom došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a aniž by měl na odpočet daně nárok. Pro uvedené jednání byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti. K odvolání stěžovatele přes závěr o správnosti skutkových zjištění i správnosti právního posouzení věci ze strany nalézacího soudu vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž stěžovatele uznal za tentýž skutek vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2 a 4 tr. zák. při uložení stejných trestů. Důvodem zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně bylo pochybení při jeho vyhotovení, které, jakkoli bez významu na rozhodnutí samé, však odvolací soud považoval ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. zák. za vadu rozsudku. Nalézací soud totiž oproti znění právní věty uvedl v paragrafovaném označení trestného činu i odstavec 1 §148 tr. zák., přičemž odstavec 1 a odstavec 2 ustanovení §148 tr. zák. obsahují dvě samostatné skutkové podstaty.
V ústavní stížnosti je poukazováno na nedostatečnost a nesprávnost skutkových zjištění, jakož i na porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 a §125 trestního řádu, kdy dle názoru stěžovatele nalézací i odvolací soud vzaly za prokázané toliko ty důkazy, jež svědčily v jeho neprospěch, a dále je namítána nesprávná právní kvalifikace předmětného skutku z hlediska tvrzené absence naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. a nepřípustnosti zpětného působení novely tr. zák. č. 253/1997 Sb. Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spatřuje stěžovatel dotčení ve svých základních právech a svobodách plynoucích z čl. 36, 38 a 40 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 7. 9. 2001 Vrchní soud v Olomouci k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 4 To konstatuje, že stížnostní argumenty jsou opakováním uplatněných odvolacích námitek, pročež odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež na tyto námitky dle přesvědčení účastníka řízení reaguje v souladu s ustanovením §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. V závěru vyjádření se dále vyslovuje stanovisko, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných základních práv a svobod. K vyžádání Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obdržel Ústavní soud dne 11. 9. 2001 sdělení vrchního státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, dle něhož vedlejší účastník v předmětném řízení nevyužívá svého oprávnění ke stížnosti se vyjádřit.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel v podání ze dne 16. 10. 2003, tak i účastník řízení ve vyjádření ze dne 15. 10. 2003, a konečně i vedlejší účastník v podání ze dne 16. 10. 2003 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. IV. ÚS 23/93 - Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nálezy č. 5 a č. 28 - a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79 - a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, zakotvená v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") , Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy).
Pokud stěžovatel namítá porušení základního práva podle čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož trestnost činu se posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější, Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou.
Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových zjištění provedených obecnými soudy. Z těchto zjištění vyplývá, že v předmětné věci došlo k jednání stěžovatele kvalifikovanému obecnými soudy jako neoprávněné uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, aniž by přitom došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a aniž by byl dán na odpočet daně nárok, v roce 1993.
Dle právního názoru odvolacího soudu vysloveného v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku předmětné jednání stěžovatele v době, kdy bylo spácháno, naplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Poté, co novela tr. zák. provedená zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998 začlenila do §148 nový odstavec 2 jako samostatnou skutkovou podstatu postihující protiprávní jednání do té doby právně postihované podle §250 tr. zák., dle názoru Vrchního soudu v Olomouci "krajský soud ve svém rozhodnutí správně vycházel z časové působnosti trestního zákona a jednání obžalovaného posoudil podle posledně uvedeného znění trestního zákona".
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v §16 odst. 1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů týkající se časové působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu (NS ČR 3 To 48/90), resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (R 73/1951, R 76/1951).
Skutkové podstaty trestných činů podle §148 odst. 2 a 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. jsou ve vztahu speciality a obecnosti. Smyslem a účelem zakotvení nového ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. novelou tr. zák. č. 253/1997 Sb. byla skutečnost, že nikoliv ve všech případech bylo možno postihovat podle stávající skutkové podstaty trestného činu podvodu i jednání spočívající ve vylákání výhody na některé z povinných plateb (tj. na dani, clu, pojistném na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo na jiné povinné platbě).
K interpretaci čl. 40 odst. 6 Listiny a §16 odst. 1 tr. zák. se vyjádřil, a to s dopadem právě na možnost zpětné působnosti zákona č. 235/1997 Sb., Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 9 Tz 98/2000. Konstatoval, že ústavní pojem příznivější zákon je nutno hodnotit jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak i se zřetelem k ustanovením obecné části trestního zákona, čili nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Při vymezení pojmu relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je jako celek pro pachatele příznivější, nebylo dle Nejvyššího soudu až dosud v právní praxi pochyb o tom, že je sem nutno podřadit zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství, o jednotlivých vývojových stadiích trestné činnosti, o místní a osobní působnosti zákona, o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o souběhu trestných činů, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, o upuštění od potrestání, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů, o zániku trestnosti i aboliční ustanovení amnestií. V uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud vztáhl pod okolnosti zakládající příznivější zákonnou úpravu také okruh zákonných podmínek, jež upravují podmíněné propuštění pachatele z výkonu trestu, a to právě v obecné části trestního zákona. Ustanovení §61 a 62 tr. zák. o podmíněném propuštění umožňují zmírnění některých druhů trestů, jejichž výměra je stanovena na určité časové období, a zkrácené účinky přímého výkonu těchto trestů se doplňují pohrůžkou dalším pokračováním takového výkonu. Stanoví také obecně (§61 odst. 1 tr. zák.), že k takovémuto podmíněnému propuštění může dojít mj. po výkonu poloviny uloženého trestu. Ustanovení §62 odst. 1 tr. zák. uvádí zvláštní případy odsouzení za taxativně vyjmenované trestné činy, kdy takovéto podmíněné propuštění z výkonu trestu je možné až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Byť jde o aplikaci obecné části trestního zákona až ve fázi vykonávacího řízení, dle Nejvyššího soudu ve svém souhrnu již v době rozhodování o druhu a výměře trestu má stanovení právní kvalifikace činu, který bude spadat do okruhu oněch v ustanovení §62 odst. 1 tr. zák. taxativně vyjmenovaných trestných činů, pro obviněného zásadní význam.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 12) v předmětné otázce zaujal názor odlišný, a to opět v souvislosti s možností zpětné působnosti zákona č. 253/1997 Sb. Konstatoval, že ustanovení §62 tr. zák. není relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona.
V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jakékoliv srovnání příslušných norem z hlediska příznivosti výsledku podle pozdějšího zákona, jakož i jakýkoliv důvod hodnocení zákona č. 253/1997 Sb. jako zákona v předmětné věci příznivějšího chybí. Rozhodnutí o použití pozdějšího zákona tak v této části postrádá odůvodnění a jeví rysy nepřezkoumatelnosti. Byl-li vrchní soud veden implicitně úvahou obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 9 Tz 98/2000, nezbývá než konstatovat, že tuto interpretaci §16 odst. 1 ve spojení s §61, §62, §148 odst. 2 a 4 a §250 odst. 1 a 4 tr. zák. Ústavní soud považuje z pohledu kautel vyložených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 za stojící v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny.
Pro uvedené okolnosti, tj. s ohledem na porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2001 sp. zn. 4 To 187/2000 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].