ECLI:CZ:US:2003:3.US.694.02
sp. zn. III. ÚS 694/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 694/02 ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 8. 2002 sp. zn. 15 Co 118/2002, jímž byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 23. 4. 2001 sp. zn. 4 C 258/99, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu škody za porušení příkazní smlouvy.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2002 sp. zn. 15 Co 118/2002 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. dubna 2001 sp. zn. 4 C 258/99 doplněný usnesením ze dne 1. srpna 2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002 (15 Co 118/2002-60) a tvrdil, že jím byl dotčen na svých ústavně zaručených právech (svobodách) obsažených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozsudkem ze dne 23. 4. 2001 (4 C 258/99) doplněným usnesením ze dne 1. 8. 2001 uložil stěžovateli (vystupoval v právním postavení žalovaného před obecnými soudy) povinnost zaplatit částku 9 487 Kč a náklady řízení ve výši 112,70 Kč žalobci (J. H.) jako náhradu škody za porušení příkazní smlouvy. Co do částky 6 676 Kč byla žaloba zamítnuta.
Z jeho odůvodnění vyplývá, že dne 23. 3. 1995 byla mezi stěžovatelem a žalobcem uzavřena smlouva o zastupování žalobce ve věci vypořádání podílového spoluvlastnictví za celkovou odměnu 14 500 Kč za úplné vyřízení věci a k tomu ještě 200 Kč za každou započatou hodinu. Ze zápisu ze dne 23. 6. 1997 vyplývá, že stěžovatel vypověděl žalobci plnou moc. Vzhledem k tomu, že byla vypovězena výslovně pouze plná moc, nikoli příkazní smlouva, soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel se zbavil o své vůli povinnosti zastupovat žalobce, přestože k tomu byl zavázán platnou smlouvou. Tím, že stěžovatel nedokončil v rozporu se smlouvou zastupování žalobce ve sporu, způsobil, že žalobce byl nucen požádat o právní pomoc advokátku JUDr. D., jíž uhradil náklady právního zastoupení, a vznikla mu tedy škoda.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že co do částky 400 Kč se žaloba zamítá, jinak se tento výrok potvrzuje. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s právním posouzením věci.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dovodil, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, a to proto, že obecné soudy nesprávně posoudily listinu - záznam o ukončení zastupování ze dne 23. 6. 1997, podepsaný stěžovatelem a jeho bývalým klientem J. H. Obecný soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel vypověděl žalobci (J. H.) toliko plnou moc, a to ještě jen ústně v zápise ze dne 23. 6. 1997, a proto smlouva o poskytování právní pomoci trvá. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil a argumentoval, že smlouva o poskytování právní pomoci zanikla výpovědí plné moci, jak je v příslušném záznamu písemně zachyceno, a dále pak poukazoval na to, že dodržel písemnou formu výpovědi, neboť zmiňovaný záznam má povahu listiny. Na podporu svých tvrzení pak poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2002 [sp. zn. II. ÚS 46/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 21].
Výtky stěžovatele vůči obecným soudům směřovaly i proti tomu, že se nevypořádaly s některými jeho námitkami, popř. se k nim vyjadřuje pouze Městský soud v Praze jako soud odvolací, čímž je porušována zásada dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že uplatnil námitku započtení, neboť klientovi neúčtoval veškerý vynaložený čas věnovaný jeho věci. Tato námitka zůstala stranou pozornosti obecných soudů stejně jako jeho tvrzení, že náklady za právní pomoc nejsou škodou, klient si objednal další právní pomoc a za její úhradu se mu dostalo protihodnoty.
V reakci na tato tvrzení, která stěžovatel uplatnil i v odvolání, Městský soud v Praze jako soud odvolací snížil náhradu škody o 400 Kč s tím, že tuto částku by žalobce musel vynaložit i při zastupování stěžovatelem. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizoval s výší tohoto snížení a poukázal i na to, že k odměně přísluší i paušál, což odvolací soud opomenul.
Konečně stěžovatel shrnul své výhrady vůči tomu, že nebyla dána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a škodou, když důvodem vzniku nákladů zastoupení v odvolacím řízení bylo to, že protistrana podala odvolání, klient uzavřel smlouvu s jiným advokátem a odvolací soud postupoval podle §150 občanského soudního řádu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen.
Účastník řízení, Městský soud v Praze, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) podáním předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona), k věci vyjádřil tak, že tvrzení stěžovatele odmítl, připomněl, že nedošlo k platnému zániku příkazní smlouvy, neboť stěžovatel nedodržel podmínku písemné formy tohoto úkonu. V příčinné souvislosti s protiprávním úkonem stěžovatele pak žalobci vznikla škoda, neboť musel vynaložit ve stadiu odvolacího řízení náklady na zastoupení novým advokátem. Procesní návrh rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.
K vyjádření vedlejšího účastníka řízení, J. H., Ústavní soud nepřihlédl, neboť nebylo podáno prostřednictvím zákonem stanoveného zástupce.
Stěžovatel, účastník řízení a stejně tak i vedlejší účastník souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je důvodná.
V rovině práva jednoduchého na věc dopadají ustanovení §33b odst. 1 písm. c) a §724 a násl. občanského zákoníku. Podle §731 pro zánik příkazní smlouvy se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci (§33b). Podle §33b písm. c) plná moc zanikne, je-li vypovězena zmocněncem.
Ústavní soud, přihlédnuv k tvrzením stěžovatele v odůvodnění ústavní stížnosti a k citovaným ustanovením občanského zákoníku, zjistil z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (sp. zn. 4 C 258/99), že
- dne 23. 3. 1995 byla mezi stěžovatelem a žalobcem uzavřena písemně smlouva o poskytování právní pomoci ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV 244 v k. ú. Č. K. Podle bodu 3 této smlouvy za poskytnutou právní pomoc náleží odměna 14 500 Kč za úplné vyřízení věci a k tomu ještě 200 Kč za každou započatou hodinu;
- z faktury odměny a výdajů advokátky JUDr. D. vyplývá, že žalobci vyúčtovala náklady právního zastoupení ve výši 9 487 Kč;
- ze záznamu ze dne 23. 6. 1997 se podává, že stěžovatel k uvedenému datu vypověděl J. H. plnou moc z důvodu narušení nezbytné důvěry. Vzhledem ke změně advokátního tarifu a délce sporu požadoval advokát změnu mandátní smlouvy tak, že nadále bude odměna počítána podle ustanovení o mimosmluvní odměně.
Pod aspekty těchto zjištění jsou závěry jak nalézacího, tak i odvolacího soudu nepřesvědčivé. Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo v daném případě, a to proto, že ze skutkových zjištění - listiny, jejíž obsah byl vpředu vyložen - vyplývá, že došlo k výpovědi plné moci, tato výpověď byla zaznamenána v listinné podobě. Na zánik příkazní smlouvy podle znění §731 občanského zákoníku, přesněji pak na zánik právních vztahů z příkazní smlouvy (k tomu srov. Spáčil, J., Poznámky k problematice zastoupení na základě plné moci, Právo a podnikání č. 1/96, str. 10), se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci.
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky tohoto řízení není sporu, že k zániku plné moci došlo, neobstojí závěry obecných soudů o tom, že příkazní smlouva nadále zůstala v platnosti, a to proto, že neexistuje písemný doklad o jejím ukončení. Taková interpretace má rysy právního formalismu, neboť samotný záznam byl v listinné podobě doložen a vyplývá z něho, že žalobce jej svým podpisem vzal na vědomí. Jinou otázkou, kterou se však Ústavní soud, vzhledem ke své v Ústavě a zákoně vytyčené pravomoci, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nezabýval, je, zda stěžovatel odstoupil od smlouvy platným způsobem.
Na obecných soudech, zejména pak na soudu nalézacím, proto bude, aby v následném řízení opětovně právně kvalifikovaly příslušná skutková zjištění.
Vycházev z takto rozvedených důvodů a naznačených úvah, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelově ústavní stížnosti nelze upřít důvodnost; protože zjištěná pochybení postihují řízení před obecnými soudy jako celek, zrušil - přihlédnuv přitom též k zásadám procesní ekonomie - jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek obecného soudu prvního stupně [§82 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona].